Kdo hledá, najde ptačí chřipku


Kdo hledá najde. Platí to i o veterinářích, hledajících ptačí chřipku. Když ji hledají, najdou ji, když ji nehledají, nenajdou ji. Současný nárůst počtu případů výskytu ptačí chřipky je logickým důsledkem toho, že je aktivně vyhledávána. Skutečný počet případů asi nebude o mnoho vyšší než v dobách před vypuknutím paniky. Jenom o nich nikdo nevěděl.

Bohužel, stupňující se hysterie může mít negativní dopad na ochranu (evropské) přírody. Co až nějakého politika před volbami napadne, že si nahoní body na strachu lidi z ptačí chřipky? Ptačí chřipku přenášejí volně migrující ptáci, takže chceme-li eliminovat chřipku, musíme eliminovat i ptáky. Tak je všechny vyhubíme. Jak těžké bude pro takový návrh získat podporu vystrašených voličů a průmyslu, který s neomylností supa vycítí nové podnikatelské příležitosti a nové pozemky v rezervacích, které ztratí smysl?

Je to šílené, ale dost dobře možné. V historii by se variací na toto téma našlo…

A budu spekulovat dál: volně žijící ptačí populace jsou vyhubeny. Uběhnou roky, možná desítky let či staletí. A objeví se nový virus. Napadne drůbežářské chovy a veškerá průmyslově chovaná drůbež vyhyne nebo bude vyhubena. Z lidského jídelníčku zcela vypadne významný zdroj bílkovi. Navždy, protože volně žijící populace ptáků, které by bylo možno znovu domestikovat, již nebudou existovat.

A to všechno proto, že znuděný Evropan 21. stoletá ztratil smysl pro realitu. Nebo vám připadá rozumné skupovat lék, proti ptačí chřipce pravděpodobně nezabírá a v případě pandemie rozhodně zabírat nebude. Aby pandemie propukla, musí totiž virus zmutovat tak významně, že současné léky budou pravděpodobně neúčinné. A to vše kvůli šedesáti úmrtím během jednoho roku. Nechci bagatelizovat, ale kolik za stejnou dobu zemřelo ve stejné oblasti lidí na tyfus, choleru, žloutenku, HIV, syfilis a další běžné choroby? Státy se musejí na případnou pandemii připravit, to je správné. Ale lidé by se při svém rozhodování mohli řídit i racionální úvahou, ne pouze primitivním strachem z neznámého.

Ostaně, podobný příspěvek jsem napsal již před rokem. A nemyslím, že bych na něm musel něco měnit. Na podobné téma je zde i tento nedávný příspěvek.

Reklamy

[VÝSTAVA] Česká fotografie 20. století


Výstava, která sice již dávno skončila, ale přesto stojí z zmínku. Průřez českou fotografickou 20. století je natolik rozsáhlý, že nemá význam zastavovat se u jednotlivých jmen. Je otázkou, nakolik výstava skutečně odráží století české fotografie a nakolik pouze nálady a názory svého kurátora. Ale to je beztak podružné, protože hledat v umění objektivitu je čiré zoufalství.

Protože však vystavená díla skuteně vznikla a vznikla ve své době, je možné si nějaký obrázek o předmětu výstavy udělat. Obrázek, který jsem si udělal já, je k mému velkému překvapení nepříliš lichotivý. Měl jsem o kvalitě a úrovni české fotografie mnohem vyšší – asi dost idealistické a nerealistické – mínění. Měl jsem vždy za to, že rozdíl mezi díly věhlasných tvůrců a mými vlastními dílky musí být zcela propastný. Jenže on není. Některé z vystavených exponátů nebyly nepodobné mým vlastním zvetšeninám, které jsem pro jejich nezajimávost nemilosrdně vyhodil. Z neplyne, že mám ambice být přítomen na příští výstavě, spíše mne to utvrdilo v přesvědčení, že to, co je obecně uznáváno za krásné, se ještě nemusí líbít mně. A nemusím z toho mít výčitky.

Z hlediska české fotografie pak ve mě výstava vyvolala dav základní dojmy: 1.) ne každé dílo, které pochází od známého umělce, musí být excelentní; to však neznamená, že mnoho z velmi kvalitních snímků skutečně nevytvořily autoři známých jmen. 2.) kvalita tvorby závisí víc na tvůrci samém, než na vnějších podmínkách. Tvůrce je důležitější, než momentální politický režim; míra politické svobody není přímo úměrná svobodě tvůrčí.

Zajímavé je srovnání 90. let se zbytkem století. 90. jsou ve znamení experimentu a nových médií. To samo o sobě není na závadu, léta třicátá byla také plná experimentů. Moderní tvorba mne však připadá rozplizlá a zbytečná. Jako kdyby deformace obrazu v počítači, nebo co největší bizardnost, mohly samy o sobě zaručit kvalitu.

Zakážeme komunisty, zahrádkáře a blondýny


Nechci se zde pouštět do morálního hodnocení KSČM, je mi celkem jedno, jsou-li hodní, zlí či ošklivý. Co si však zaslouží komentář je neuvěřitelně hloupý nápad pánů senátorů zakázat propagaci komunistů (a snad tak donutit KSČM k přejmenování, kdo ví).

Samo o sobě je to trapně prázdné gesto, protože je jasné, že něco takového neprojde přes sněmovnu. Já však vidím mnohem závážnější námitky proti tomuto gestu. Za prvé to budí dojem, že se pravicoví senátoři pokoušejí zakázat konkurenční stranu, kteoru nejsou schopni porazit ideemi či argumenty. Z pohledu boje proti proti případné nové totalitě je zde námitka druhá: KSČ(M) je bojová strana. Nejlépe pracuje v ilegalitě. Pokud by byli komunisté zahnáni do ilegality, máme je to do několika let zptátky, mnohem silnější. Obecně jsem skeptický k zakazování čehokoliv. Lidská mentalita je jasná – když mocní zakazují svého konkurenta, dělají to proto, že chcem nám – obyčejným lidem – pomoci. A zakázaný má o sympatie postaráno. V kombinaci s páně Klausovou touhou potřít všechny názory, které nejsou bezvýhradně souhlasné (viz nedávná debata o škodlivosti občanské společnosti) zde máme o „zábavu“ naznačenou v titulku postaráno. Navíc na mne nepůsobí příliš povzbudivým dojmem, když se stát snaží zakázat celkem pokojnou parlamentní stranu a je přitom lhostejný k fašistickým skinheadským bojůvkám.

Nejsem sám, kdo se na celou věc dívá z podobného pohledu. O to více mne zaráží, že Senát je k těmto argumentům lhostejný. KSČ mohla být zakázana půl roku po „převratu“, a ne šestnáct let. Takové snahy jsou stejně liché, jako pokusy několika osamělých bojovníků pohnat před soud rakovinou stravované starce – bývalé příslušníky Waffen-SS a dalších německých občanských spolků.