[KNIHA] Erasmus Rotterdamský: Důvěrné hovory


Důvěrné hovory / Desiderius Erasmus Rotterdamský ; z lat. přel. a úv. pozn. naps. Jaroslav Dvořáček . – Praha: Votobia, 1999 Continue reading „[KNIHA] Erasmus Rotterdamský: Důvěrné hovory“

Reklamy

Proč odmítnout americkou základnu


Vojáci USA nejsou věšáky na parádní uniformy, ale bojovníci. Bojují často, protože americká armáda je jedna z nejzaměstnanějších armád na světě. Najdou se lidé, kteří budou tvrdit, že je tomu tak proto, že USA neúnavně brání svobodu a demokracii. Opravdu brání? Američané naposledy bojovali s protivníkem, který je napadl, v případe Japonska v době druhé světové války. Od té doby to vždy byli Američané, kdo útočil. Ve Vietnamu, ve Střední Americe, v Afghánistánu, v Iráku. Systematické napadání států, které netančí jak Amerika píská, není obrana. Je to násilné vnucování amerických hodnot lidem, které o ně nestojí (nebo na ně v lepším případě nejsou připraveni). USA se nemohou bránit, protože neexistuje agresor, kterému by museli čelit. Samotné USA jsou totiž největším agresorem.

Od dob americké občanské války v polovině 19. století Amerika nepoznala válka. USA se sice účastnily mnohých válek, ale nikdy se nebojovalo na americkém území. Američané znají válku pouze z televize. Vědí že stojí peníze a zdraví a životy vojáků a myslí si, že takový je válka. Jak hluboce se mýlí. Američané neznají hořící domy a města srovnaná se zemí, neznají zmrzačené děti, znásilněné ženy, chaos, násilí, bídu, hlad. Američané nic z toho neznají, proto neznají válku. Proto ji tak lehkovážně vyvážejí do celého světa. Ale někde uvnitř musí cíti, že válka není dobrá. Proto budují základny po celém světě, proto tak agilně útočí. Snaží se zabránit tomu, aby do jejich země přišla válka, kterou sami tak štědře dopřávají okolnímu světu. Sami sebe chrání před tím, co ostatním vnucují jako recept na štěstí. Dělají dluhy, my je máme splácet.

Američané jsou dobrými žáky pruského důstojníka von Clausewitze, jehož myšlenku, že válka je pokračování politiky jinými prostředky, přivedly k monstrózní dokonalosti. Má se Česká republika stát nástrojem takové politiky? Souhlas s americkou vojenskou základnou v České republice znamená souhlas s touto politikou. Znamená to, že budeme mít povinnost platit cenu za americkou zahraniční politiku, ale nebudeme mít právo ji jakkoliv ovlivňovat. Budeme muset jako věrný psík všude následovat USA a odměnou nám budou drobky z jejich stolu.

To má být svobodná a samostatná Česká republika, za kterou mnozí prolévali krev a pokládali své životy? Není! To není svoboda! To je demokracie! Proto říkám americké základně rozhodné ne.

Vím, co teď někteří namítnete, že nebýt USA, žádná Česká republika by dnes možná neexistovala. Ano. A nebýt Francie, neexistovaly by dnes možná USA. Nebýt císařského Německa, zřejmě by nikdy neexistoval Sovětský svaz, nebýt Československa, zřejmě by dnes neexistoval by Stát Izrael. A nebýt Říma, existovalo by dnes Kartágo. To je minulost, věci se však mění, řeky plynou. Dnešní USA nejsou USA Johna F. Kennedyho, tak jako USA Johna F. Kennedyho nebyla USA Woodrow Wilsona či Abrahama Lincolna. USA se mění a není to k lepšímu. Proto bychom jim měli říct dost! stejně jako bychom měli říct dost! příteli, který moc pije nebo bije svoji ženu. Přátelství neznamená přehlížet chyby druhého ale naopak – upozornit na ně.Budeme-li se chovat k USA servilně jen proto, abychom se mohli chvíli naparovat v odlesku jejich moci, nebo konat činy, kterých bychom se sami pro strach z pomsty či svého svědomí neodvážili, nikomu a ničemu tím nepomůžeme. Pouze sami sobě ublížíme.

K tématu též:

Výročí Srpna 1968 přináší otázky


Na dnešní den připadá výročí invaze vojsk států Varšavské smlouvy do tehdejší Československé socialistické republiky. Média budou zajisté opět plná úvah na téma zlý Sovětský svaz a politici zatančí něco rituálních tanečků kolem pomníčků. Bude se mluvit o tom, jak bylo Pražské jaro výjimečné a jak jsme, kdyby nám byl dán dostatek času, mohli jít vlastní cestou, kterou by nás dnes s nadšením následovaly ostatní státy. Nešli jsme nikam, protože proti proudu pancéře a olova se těžko plave.

Jenže mne v poslední době napadá otázka: kde byla Československá armáda? Proč se nezorganizovala k odporu? Nakonec by sice stejně asi v duhu našich tradic nebojovala, ale její existence měla být patrna. Vždyť i ti železničáři, kteří odklonili sovětský vojenský transport na testovací okruh u Velimi, kde pak nebozí Rusové kroužili několik hodin, uškodili invazním vojskům více než celá armáda. Bohužel, o roli tehdejší armády jsou zprávy skoupé.

Copak tehdejší československé vedení nevědělo nic o tom, co se chystá? Copak legendami opředená československá rozvědka neměla ponětí a sovětských plánech? Každá správná rozvědka přece sleduje všechny, přátele i nepřátele. Přátele dokonce bedlivěji, protože přítel může zradit.
Co se vlastně tehdy stalo? Selhala rozvědka, selhala armáda? Selhali politici? Existovali informace, které nebyly záměrně použity, nebo jsme pouze slepě spoléhali na čestnost velmoci? Takové otázky by měly být položeny a na ně hledány odpovědi. A právě takové otázky a odpovědi na ně já postrádám…

ČT a objektivní zpravodajství? Snad v příštím století


Včera, 8.8.2006, se před brány České televize dostavili zástupci iniciativy NE základnám, aby ČT předali symbolickou raketu a protestovali tak proti tomu, že česká televize podle jejich názoru informuje neobjektivně a tendenčně o plánech na výstavbu americké (proti)raketové základny v České republice. ČT odmítla raketu" přijmout s odůvodněním, že stížnosti jsou neoprávněné. To vše se podle agentur opravdu stalo. Česká televize tuto událost ve svém večerním zpravodajství přešla mlčením.  O kritice své práce ČT neinformuje. Stejně jako neinformuje o názorech odmítajících vybudování americké základny. Vytváří tak dojem, že žádné realistické protiargumenty neexistují a 83% obyvatel, kteří základnu odmítají, jsou pouze nevzdělaní hlupáci.

ČT má zákonem zaručený příjem z televizních poplatků právě proto, aby mohla informovat objektivně a vyrovnaně a nebyla závislá na rozmarech reklamního trhu. Ale způsob, který ČT zvolila v souvislosti s americkou základnou, existenci televizních poplatků popírá. Stěžovat si? Radě pro rozhlasové a televizní vysílání? To je sice možná a legislativně i správné, protože Rada je k posuzování obdobných stížností plně kompetentní, zároveň je však zcela bláhové se domnívat, že by to něčemu prospělo. Rada jako odraz české politické scény je především nedůvěryhodná a rozhodně ne nestranná a nezávislá.

Stále více se tak upevňuje můj dřívější názor, že debata o umístění americké vojenské základny v České republice bude vrcholnou zkouškou dospělosti české demokracie a občanské kultury. Zatím pro nás vychází značně nelichotivě.

Trapný konec ambiciózního politika


Řeč je o Jiřím Paroubkovi. Když před rokem nastupoval do úřadu předsedy vlády, imponoval mi svojí rázností, když nebál zakročit proti uřvané lůze vydávající orgie zpupnosti za kulturu (ano, myslím ChechTech). Dnes je jen trucovitým klučíkem, který se nechce vzdát své oblíbené hračky, a šíří kolem sebe odér trapnosti.

Continue reading „Trapný konec ambiciózního politika“