Palach vykupitel


S blížícím se 16. lednem bude opět připomínán Jan Palach, který se před 36 lety, v roce 1969, upálil v zoufalé snaze vyburcovat národ k odporu proti sovětské okupaci. Bude připomínán Jan Palach, protože byl první. Bude připomínán Jan Palach, přestože se již nikdo nikdy nedozví, zda se ke své demonstrativní sebevraždě odhodlal s chladnou hlavou a po zralé úvaze, nebo v důsledku mladického romantického poblouznění. Bude připomínán Jan Palach, protože byl první, a ti, jež jej následovali, budou zapomenuti, přestože jejich oběť byla o to větší, že měli před očima osud Jana Palacha a věděli, jak bolestná a strašná je smrt v plamenech. Snad jen Janu Zajíci bude věnována vzpomínka 25. února, až nadejde den výročí jeho sebevraždy upálením v roce 1969. Ale kdo si vzpomene na Evžena Plocka, který se upálil 4. dubna 1969 v Jihlavě? Kdo si vzpomene na Josefa Hlavatého, Miroslava Malinku, Blanka Nacházelovou, po kterých zůstalo jen jméno? A kdo si vzpomene na ty, po kterých ani to jméno nezůstalo? Přitom ani oni se nesmířili s okupací a nedokázali smýt toto ponížení jinak, než vlastním životem.

Ale Jan Palach byl první a tím si zajistil místo v dějinách. Přitom jeho oběť byla zcela zbytečná. Cesta, kterou Jan Palach zvolil, cesta sebeupálení, byla již od počátku odsouzena k neúspěchu. Sebevražda sama o sobě je celkem banální záležitost, sebevražda upálením je však něco jiného. Je to demonstrace, veřejné vyhlášení. Bezmezná bolest, se kterou je takový čin spojen, je symbolem oběti. Sebevrah dává víc než jen život, dává i svoji vůli, svoji duši. Sebevražda upálením je nejzazší oběť, víc nelze nabídnout. Jan Palach tak vlastně sám otevřel národu cestu ke smíření se s okupací. Kdo mohl nabídnout větší oběť než Jan Palach? Nikdo, víc již nejde dát. A přece se nic nezměnilo. Kdo tedy mohl po lidech chtít nějaké činy, když i ten nejodhodlanější byl zbytečný? Jan Palach tak svojí smrtí sejmul z národa vinu za, to že se bez boje vzdal svobody a smířil se s okupací. Přestože Palach na kratičký okamžik probudil v lidu vzdor, v konečném byly důsledky tohoto činu zcela opačné, než jeho strůjce zamýšlel.

Reklamy

Requiem za Saddáma Husseina


Saddám Hussein, bývalý irácký prezident a absolutistický vládce své země je mrtev. Vydán soudem katu, sešel se světa provazem jako ten nejsprostší zločinec. Saddám Hussein je mrtev, ale svět se nestal lepším.

Saddám Hussein je mrtev, jedni se radují a druzí pro něj prolévají slzy vzteku a ponížení. Nejvíce rozpolcen je dozajista samotný Irák. Za svržení diktátora platí irácký lid strašlivou cenu a nikdo se jej nezeptal, zda je ochoten ji zaplatit, či nikoliv.

Saddám Hussein je mrtev, ale namísto úlevy z vykonané spravedlnosti přišla kocovina a světem se šíří pachuť zvůle, pokrytectví a malosti. Nemyslím, že Saddám zasloužil milost, nemyslím, že svět bude Saddáma příliš postrádat, nemyslím, že je Saddáma škoda. Avšak zatímco Saddám přišel "pouze" o život, zbytek světa ztratil něco z iluzí o tom, že právo a spravedlnost existují a znamenají víc, než momentální prospěch hrstky mocipánů; naděje, že existují absolutní hotnoty, pro které stojí za to bojovat a umírat, je zas o něco slabší.

I kdyby nebylo ostudně vykonané popravy, i kdyby nebylo podivného procesu, při kterém se tak dlouho měnili soudci, až byl nalezen jeden, ochotný vynést požadovaný rozsudek, i kdyby nebylo potlačováno Saddámovo právo na obhajobu, i kdyby nebyli zabíjeni jeho obhájci, stejně by zůstala pachuť z procesu, který je veden v podmínkách okupace a na jehož výsledku jsou okupanti přímo zainteresováni. Osvobození Saddáma by zasadilo další ránu již tak chatrnému ospravedlnění pro vpád do Iráku. Mohli si okupanté dovolit jiný rozsudek, než smrt? Mohla si slabá irácká vláda, držící moc pouze z vůle okupantů, dovolit jiný rozsudek? Nebo je zde někdo mocný, někdo v pozadí, někdo, o kom se nemluví, někdo, komu vyhovuje, že Saddám byl odsouzen a popraven za skutek, který je ve srovnání s jeho dalšími činy spíše malicherný, takže již není možné mu klást otázky, které by mohly být někomu nepříjemné? Samé otázky a odpovědi nikde. Pokud nebudeme za odpověď považovat samu situaci v Iráku a okolnosti Saddámova procesu a popravy.

Měl-li proces se Saddámem něco vyřešit, měl se odehrát na neutrální půdě, například v Haagu. Stejně, jako jsou souzeni muži zodpovědní za události v bývalé Jugoslávii, či Rwandě. Ale takto? Proces vedený v rozváceném Iráku budí spíše dojem, že Saddám byl popraven prostě proto, že byl poražen, a nikoliv pro své skutky. Soud na Saddámem a jeho poprava nic nevyřešili, pouze přilili oleje do ohně. Způsob odsouzení a poprava Saddáma budí dojem neobyčejně hloupého rozhodnutí. A nebo neobyčejně důmyslého, pokud jsme ochotni obdivovat důmysl člověka, která neváhá pro své zájmy obětovat statisíce nevinných lidí. Byl to snad pravý cíl procesu? Ještě více rozvrátit Irák a přitom stvořit mučedníka? Již se objevují úvahy glorifikující Saddáma a nasazující mu mučednickou korunu, již se objevují spekulace, že popraven nebyl Saddám, ale jeho dvojník. Saddám-člověk zemřel, aby se zrodil Saddám-mýtus.

V souvislosti se koncem Saddáma mi přichází na mysl Norimberský proces, vedený po skončení Druhé světové války s exponenty nacistického režimu. Nám jako příslušníkům porobeného národa určitě přijde správné, že se proces konal, bylo přeci nezbytné dát průchod spravedlnosti. Možná nám i připadá, že soudci byli v Norimberku až příliš shovívaví. Ale jak se na ten samý proces dívali Němci? Nechápali ho spíše jako "spravedlnost vítězů," demonstraci toho, kdo je v Německu novým pánem? A jak Norimberský proces vnímali jihoameričané, afričané, asiaté? Co ti mohli vědět o nacismu, o Gestapu, o koncentračních táborech? Co ti říkali na rozsudek za skutky, které byly tak hrůzné, až byly neskutečné, zcela cizí jejich zkušenosti a představivosti?

Snaha o spravedlnost někdy působí v porovnání se skutky, jež mají být souzeny, jako ubohá hra, monstrózní fraška, která má zastřít chyby a zločiny samotných soudců. Saddáma vem čert, ale zatímco jeho vláda poznamenala pouze Irák a jeho sousedy, způsob jeho smrti poznamená celý svět.