Vláda není lid


Díky základno!" Pravdivé, však hořké zvolání. Není v něm ani za mák vděčnosti za ochranu před neexistujícím nebezpečím, či radosti nad tím, že už jsme velcí kluci, a ve hře na četníky a na zloděje nám Američané dovolí hrát za četníky.

Continue reading „Vláda není lid“

Reklamy

Bursíkovo rozhodné: služebníček, jemnostpane


O víkendu měli Zelení sjezd. Byl důležitý, protože měl ukázat, jak se strana jako celek postaví k americké vojenské základně v České republice. Postoje Eurofóbní ODS, okouzlené americkou mocí, i promiskuitní KDU-ČSL, která si vzpomněla na obranu Vídně před Turky a nyní chce dohnat ztracený čas v boji s nevěřícími, jsou jasné a pevné, a to i u voličů a stoupenců. Byla to tak asi poslední příležitost, kdy se mohla jedna ze stran vládní koalice postavit proti základně, rozladit válečný chorál bojovníků proti terorismu" a zvrátit misky sněmovních vah na stranu NE. Zelení jsou totiž v této otázce rozdělení a přirozenost všech Zelených na světě je být proti válce a eskalaci zbrojení.

Ovšem Bursík je zdá se neodolatelný svůdník. Zelení ochotně zapomněli na vlastní volební program, když jim Bursík připomněl ministerská křesla. Ještě před volbami zcela bezvýznamná strana má najednou nepoměrně více ministrů, než by jí příslušelo, a to je mocný argument. Ideály jsou ideály, ale koryta jsou koryta. Volební program Zelených i s jeho důrazem na přímou demokracii a tradičně zeleným akcentem občanské společnosti je uložen k ledu. Referendum nebude, není třeba. Politici vědí, co je pro národ dobré a basta

Zelení vždy lovili ve vodách bohatých na přemýšlivé voliče, kteří se nespokojí s jednoduchým heslem a slibem ve stylu bude lépe, i modré z nebe bude, jenom se neptej jak a kdy." Tento kredit Bursík promrhal, když namísto jakýchkoliv důvodů, proč na základnu kývnout, pouze jako kolovrátek zopakoval Topolánkovo velkopanské referendum by byl útěk před odpovědností, ale my nejsme zbabělí, my rozhodneme jak my chceme a nikoho se ptát nebudeme." Opak je pravdou – odmítání referenda je útěk před odpovědností. Odpovědností politika totiž je přesvědčit voliče a obhájit svá rozhodnutí. Pokud odmítají referendum, znamená to, že neumějí své stanovisko přesvědčivě obhájit. Utíkají před zodpovědností a schovávají se za fráze; snad doufají, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou.

Pánům se to rozhoduje, a druhých a na cizí účet. Oni riziko neponesou. Pro těch pár ministrů se azyl v USA vždycky dá zajistit, ba i páni poslanci a senátoři se budou moci schovat pod jestřábí křídla strýčka Sama. Pro pana prezidenta se nějaká bezvýznamná katedra s honosným jménem, na které by mohl poučovat, také najde. A nás zbývajících 10 milionů? Znáte to, mouřenín udělal, mouřenín může jít. Třeba do pekel.

Past na paměť národa


V parlamentu leží a po náročném prvním čtení odpočívá návrh zákona, kterým má být zřízen Ústav paměti národa. Jeho hlavním účelem je institucionalizovat a zastřešovat historické bádání zaměřené na čtyřicet let vlády KSČ, přispívat k pochopení této epizody a napomáhat vypořádání k vyrovnání s touto naší nedávnou minulostí.

Na první pohled bohulibý účel, chtělo by se říct. Bohužel, jenom na první. Moderní česká historie není tabu a ač se na pomyslné historické mapě možná bělá víc, než by bylo záhodno, mnozí historici si již odvážně a neotřele razí cestu k poznání oněch dob. To pouze pro masmédia jsou výsledky těchto studií nezajímavé, takže se o nich veřejnost mimo komunitu historiků nedozví. A nyní má přijít historikům na pomoc Ústav paměti národa. Nepracují snad historici dostatečně zodpovědně i bez dohledu státem řízeného úřadu? Bude se jim snad pod blahosklonným dohledem Ústavu bádat lépe a radostněji? Žádný Ústav přece nikoho nedonutí k poznání, pokud dotyčný sám nechce. Tak proč nenechat na vůli a stavovské cti historiků, jak a o čem budou bádat?

Odpověď možná nabízí sama preambule příslušného zákona: Parlament České republiky, vědom si povinnosti vyrovnat se s komunistickým režimem, vyjadřuje vůli zkoumat a připomínat existenci zločinných a zavrženíhodných organizací založených na ideologii Komunistické strany Československa, které v letech 1948 – 1990 ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému." Legitimita současného režimu je založena na popření režimu minulého. Není náhodou hlavním úkolem Ústavu dodávat důkazy proti minulému režimu a tím upevňovat ten současný?

Nemám nižádných námitek proti poznání, ale dost pochybuji o tom, že tím správným řešením je instituce pod kontrolou politiků, která již ve své zakládací listině předjímá, jaký má být výsledek její činnosti. Trochu mi to připomíná dnes v Evropě nijak výjimečnou snahu podávat normativní výklad historie na legislativní bázi. Je například zakázáno popírat holocaust. Ve Francii je zakázáno popírat tureckou genocidu Arménů. V Turecku je naopak zakázáno vůbec zmiňovat genocidu Arménů. Zatím to jsou víceméně prkotiny, protože holocaust nemá nikdo soudný potřebu zpochybňovat. Ale kde se tento vývoj zastaví? Abychom se nedočkali toto, že bude zakázáno popírat zmrtvýchvstání Ježíše Krista a pouhá znalost slova Alláh bude abonentkou to žaláře.

Nepovažuje za šťastné, aby historická věda vstupovala do služeb politiky a nechávala se svazovat v tom, co a jak má zkoumat. Máme-li poznat svoji minulost, musíme tak učinit z vlastní vůle a vlastní potřeby, a ne nechat politiky, aby nám zřidli Ústav, který nám vysvětlí, co a jak si máme myslet.

Statistická kouzla s volebními preferencemi


Motto: Věřím jenom té statistice, kterou si sám zfalšuji" (Winston Churchill).

Aneb neexistuje nic, co by nebylo možno podpořit exaktními statistickými daty, pokud víme, co chceme dokázat, a s ohledem k tomu zvolíme metodu.

Například v pátek byla v médiích publikována statistika volebních preferencí, ve kterých ODS se 40% jasně dominovala, navíc s 20% náskokem před nejbližším soupeřem. Na první pohled vypadá zvláštně když strana, která si k velmi hubenému vítězství ve volbách musela dopomoci malou sviňárničkou" (vzpomínáte na plk. Kubiceho?), a která potom půl roku nedokázala sestavit vláda, a která, když už vládu sestavila, nepředvedla nic, čím by zaujala stávající voliče, natožpak získala nové, tak taková strana najednou má v průzkumech větší podporu než ve volbách a s přehledem všechny poráží.

Divné to je, ale jenom do té doby, než si člověk uvědomí, z jaké skupiny se rekrutuje ona 40% podpora – jsou to voliči rozhodnutí. Tím je řečeno vše. ODS je totiž strana, která má nejoddanější elektorát. Voliči ODS jsou věrní, nikdy o své straně nepochybují, nelavírují, nehledají alternativy. Ať ODS udělá co udělá, jejím voličům je to jedno, ty od podpory té jediné správné strany neodradí. Co ODS činí, dobře činí a nikomu nepřísluší zkoumat úradky nadřazených bytostí z nejvyšších stranických orgánů.

Je tedy logické, že mezi rozhodnutými voliči ODS jasně vede, protože voliči ostatních stran pečlivě váží slova i skutky svých favoritů, váhají a přemýšlí. Alespoň doufám, že tomu tak je, protože jinak by volby neměly žádný smysl a nebyly by víc než drahé lhaní si do vlastní kapsy.

Ale když ono se to tak hezky vyjímá, ODS v čele a s patrným náskokem. Vláda i inzerenti (což je bezmála totéž) to ocení, pan šéfredaktor dostane prémie a kdo ví, třeba to i někoho v příštích volbách přesvědčí: tak já jim to také hodím, ono je to stejně jedno, když už mají tolik.