Románová prvotina Laurenta Bineta HHhH je jedna z nejlepších knih, jakou jsem v poslední době četl. Napínavá, strhující, čtivá a vážná zároveň. S neuvěřitelnou lehkostí, a přitom tak, že ani v nejmenším nezlehčuje, v ní autor zpracovává atentát na Reinharda Heydricha. Není to ovšem prostě kniha o atentátu na R. Heydricha, je to kniha o psaní knihy o atentátu na R. Heydricha.
Moderně, možná snad post-moderně, v žádném případě však módně a povrchně, popisuje autor proces vzniku knihy o operaci Antropoid, J. Gabčíkovi, J. Kubišovi, A. Opálkovi, rodině Moravcových a atentátu na obergruppenführera SS, generála policie, šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD), génia konečného řešení a zastupujícího říšského protektora R. Heydricha.
Introspekce tvůrčích dilemat, jako která fakta vybrat (autor nashromáždí mnohem více materiálu, než může použít), kudy vést hranici mezi historickou realitou a literární fikcí a osobní vklad autora hraničící s posedlostí (autor je atentátem fascinován již od dětských let) jsou stejně důležité, jako samotný příběh atentátu, se kterým se harmonicky prolínají a doplňují. Právě popis tvůrčího procesu a příběh vzniku díla dělá z HHhH mnohem víc, než jen další literaturu faktu, či historickou fikci.
L. Binet je Francouz a mohlo by se zdát proto zvláštní, že se nechal tak pohltit tématem, které je ryze české. Jenže to je hrubý omyl, který zřetelně vyvstane právě při pohledu zvenčí, který L. Binet zprostředkovává. Pro Čecha je atentát na R. Heydricha jen školní učivo, součást moderní národní mytologie, která je tak všeobecně známá, že o ní průměrný Čech vlastně neví nic víc, než že se stala, a víc ho snad ani nezajímá. L. Binet se o atentátu ve škole neučil, proto může zažít dobrodružství z objevování jeho příběhu, do kterého by asi žádného současného Čecha nenapadlo se pustit. A L. Binet na své dobrodružné výpravě objevuje to, co by měli znát a uvědomovat si především Češi: hrdinství odbojářů, kteří výsadkářům pomáhali, přestože riskovali životy celých svých rodin, a to i v době pomstychtivého teroru po provedení atentátu. A jak sám autor píše, právě těmto lidem chce vzdá poctu.
Atentát na R. Heydricha totiž není v očích L. Bineta jen válečnou epizodkou, ale jedním z nejvýznamnějších činů, který přispěl k porážce nacismu. To však nelze pochopit bez toho, že člověk pozná, kdo to R. Heydrich byl. Právě proto věnuje L. Binet značnou část knihy osobě tohoto prominentního nacisty, protože bez pochopení toho, kdo byl R. Heydrich, nelze význam atentátu ocenit.
R. Heydrich nebyl jen důstojník SS, nebyl to jen kariérista kumulující ve svých rukách moc – byl to nejnebezpečnější muž Třetí říše, kterého se báli i ostatní špičkoví nacisté. Pokud Hitler byl duší nacismu, pak R. Heydrich byl jeho ztělesněním: nordický ideál, bezohledný, krutý, výkonný, odvážný, neúprosný – a obdivovaný. R. Heydrich byl nacismus a zabít ho znamenalo nacismus smrtelně zranit. R. Heydrichovi jeho muži s obdivem přezdívali plavovlasá bestie, byl to muž, jehož perfektně vystihuje titul jiné knihy o atentátu na něj Smrt boha smrti.
L. Binet zároveň dává odpověď na otázku, kterou Češi řeší již od roku 1942: Měl atentát na R. Heydricha smysl, když cenou za něj byly Lidice, Ležáky a tisíce mučených a popravených? A podle L. Bineta smysl měl, protože i když jej Edvard Beneš plánoval jen jako politické gesto, atentát svým významem tento omezený horizont nakonec dalece přesáhl. Ukázal totiž, že i nacista je smrtelný a že i vůdce lze zabít.
Binetova kniha je významná ještě v jednom směru – L. Binet je nezvykle zásadový, má jasno v tom, co je dobré, a co je špatné. To je velmi důležité v českém kontextu, kde se v poslední době začíná šířit relativizace a rehabilitace nacismu na platformě antikomunismu – protože to nejhorší, co může existovat je komunismus, nemůže být ten nacismus zase tak špatný, tím spíše, že byl úhlavním nepřítelem komunismus. L. Binet však tímto čecháčkovským pozérstvím netrpí, a tak může jasně říct, že nacismus byl špatný, jeho představitelé byli zlí lidé a žádná polehčující okolnost pro ně neexistuje.
Tím, jak lehce a přitom bez zlehčování píše o nejtragičtějších epizodách moderních historie, i osobním nasazením autora, který těm Čechům, kteří chtějí uvidět, ukazuje to, co oni sami dávno nevnímají, je HHhH mistrovské dílo, které po formální i obsahové stránce dokazuje, že literatura ještě není mrtvá a knihy ještě neřekly své poslední slovo.
A co vlastně znamená onen kryptický nadpis HHhH? Je to zkratka z německého Himmlers Hirn heisst Heydrich, neboli Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich, šifry, kterou mezi sebou SS-mani dávají najevo, co si myslí o hierarchii moci uvnitř jejich Řádu.
* * *
Díky četným návštěvám bordelů dostane Heydrich geniální nápad: otevřít si svůj vlastní. (&) Ta myšlenka je geniálně prostá: místo, aby byli lidé špehování u nich doma, přijdou sami.
Gabčík, na rozdíl od Belmonda, nedokáže utíkat věčně (&) když si všimne otevřeného obchodu, a právě v oné prodlevě, kdy ho Klein nemůže vidět, se vrhne dovnitř. Bohužel si nestihl přečíst vývěsní štít obchodu: Řeznictví Bauer. Zalykavě žádá obchodníka, aby mu pomohl se schovat, ten vyběhne ven, všimne si pádícího Kleina a beze slova na svůj obchod ukáže prstem.
Myšlenka, že teroristé ze země uprchli právě do Německa, může leckomu připadat poměrně odvážná, ale gestapo se hned tak něčeho nezalekne.
Gabčíkov příchod vzbudí v kryptě hotové pozdvižení. (&) Gabčíka přemůžou emoce, pláče a hned se zase směje. Očividně je nesmírně šťastný, že své přátele vidí živé a poměrně zdravé. Vývojem událostí je ale zdrcený. Uvítání ještě ani neskončilo, a Gabčík už spustí trpkou litanii, na jaké si jeho kamarádi budou muset zvyknout: je to směska omluv a nářků, proklíná ten šmejd Sten, který se zasekl právě ve chvíli, kdy měl Heydricha na mušce.
* * *
Laurent Binet: HHhH, Argo, Praha 2010; překlad Michala Marková.
* * *
Recenze Jovanky Šotolové, Martina Dílenského a Tomáše K. Fojtíka.
Tribun 
Hodně dlouho a vážně jsem uvažoval, že si "4h" přečtu, ale docela mě odradila právě ona postmoderní autorova introspekce. Se přiznám, že už mám plné zuby knih o knihách a spisovatelích.No, ono to asi zase trochu převážím.
Prave jsem knihu docetla a jsem nadsena.Urcite si ji prectete,stoji za to.
hm, docela uvažuju, že bych si to přečetla (a po přečtení se nejspíš naštvu) – uvidíme, co z toho tématu dokáže udělat ne-historik a ne-Čech. Ale po tom všem převracení dějin, které se v Kotlince v posledních letech předvádí, už z toho mám docela obavy…
Abych pravdu řekl, Tribune, já tu otázku "kterou Češi řeší již od roku 1942: Měl atentát na R. Heydricha smysl, když cenou za něj byly Lidice, Ležáky a tisíce mučených a popravených?" řeším dodnes.Atentátníci byli jistě odvážní chlapi jdoucí do rizika ale rozhodně nebylo součástí jejich plánu že osobně ponesou důsledky svého činu. Kolikrát jsem přemýšlel o tom, kdyby to dopadlo jinak, jim se podařlo uniknout a oni už byli mimo nebezpečí, jak by se asi cítili až by se k nim donesly zprávy o té demonstrativní odplatě, kterou zde Němci uspořádali. A což teprve později, po válce, až by četli výpovědi svědků, viděli fotografie …Možná se k nim "osud zachoval milostivě". Ne každý dokáže takovou zodpovědnost "vydejchat" pomocí přísloví o káceném lese.Kousnout lišku spící v kurníku do ocasu a nechat ji ať si vylije zlost na slepicích, mi zkrátka přijde, vůči slepicím poněkud bezohledné, protože její reakce je snadno předvídatelná.Na druhou stranu je jistě dobré dát uzurpátorovi najevo že není takový "bůh" jak si myslí. Kdyby udělali totéž na území nepřítele, nedalo by se nic namítat a nebylo by tu žádné dilema k řešení.Nedávno měl narozeninové výročí Karel Kryl. Narodil se necelé dva roky po tom "liščím řádění" a na štěstí pro nás, jeho rodiče nežili v Lidicích.
Pane Mudro, i atentátníci byli jen figurkami na šachovnici vyšší hry, stejně jako třeba američtí pilosti svrhující Abombu na Hirošimu. Míra jejich zodpovědnosti nebyla zdaleka souměřitelná s mírou jejich osobní tragedie. Ti, kdo měli reálnou zodpovědnost za rozpoutání války a za všechny její oběti, potrestáni nebyli, a výčitkami rozhodně netrpí.
Tolerance k nacismu je spíše zdánlivá, způsobená tím, že se mnozí pozastavují nad tím, proč stejně nebezpečná totalitní ideologie při své propagaci potíže nemá, ba dalo by se říct, že v nových podmínkách vzkvétá.
Jo, národní socialismus by se měl rozhodně potírat důsledněji, s tim souhlasim. Ještě ke všemu prej k nim přestupuje Paroubek ;-)Akorát by se pak zas musela přejmenovat ta ulice na Letný,
Technická: ~changestr(nepadalo, nenapadlo); ~changestr(Heyrich, Heydrich) (sed mi nějak nesedne ;-) ), aneb "yes to Wiki, no to (non-grammar)nazis".P.S. já věděl, že SD taky patří k těm zločinným zkratkám!P.P.S. u příležitosti oslav smrti boha (B?), původně smrti (zimy, zla, nebo tak něco – viz odkaz), mně přijde dokazování smrtelnosti "mozka" trochu redundantní, ale třeba se zrovna žádnému motýlovi nechtělo mávnout křídly…
Indraxi, článek na odkazu hezkej, diskuze zajímavá. Jen – pro někoho nejde o smrt zla nebo tak, ale o zrození soucitu (S?), a to bez ohledu na vše, co proti tomu může být právem i neprávem uvedeno. Řeči se vedou, soucit se rodí.
[1] Myslím, Wintře, že neprohloupíte, pokud v tomto případě uděláte výjimku. Tady není onen postmoderní přístup cílem, ale pouze prostředkem, bez kterého by autor nemohl zaznamenat ten osobní vklad, který z HHhH činí něco víc, než jen další knihu o Heydrichovi. Není to literatura faktu, ale v realitě ukotvená beletrie.
[2] Právě že tato kniha mi nepřišla ani jako převracení dějin, ani jako jejich vymýšlení, ale spíše jako jejich narovnávání. Zřejmě proto, že je Binet Francouz, nevidí nic zajímavého na tom dějiny pokřivovat. Osobně jsem v HHhH nenašel nic, co by mne pohoršovalo. Ale nejsem historik.
[4] Abych pravdu řekl, Kamile, ona je ta otázka vlastně irelevantní, protože i kdyby nebyl na Heydricha spáchán atentát, brutální represálie by stejně nastaly z jeho vlastní iniciativy, vždyť k nim sáhl již dávno před atentátem jenom proto, aby ochromil český odboj. Jestli někdo doufá, že by se "šedavým myškováním" a pasivní kolaborací dali nějaké české životy zachránit, tak asi nedali, jenom by se na to vraždění dnes lépe zapomínalo, protože by bylo postupné, po kouskách, a takhle spektakulární, jak bylo po atentátu na Heydricha. Jinými slovy, bilance v nákladech by byla zhruba stejná, atentát neatentát, ale s atentátem byly i nějaké zisky. Pro celou Evropu, nejenom pro nás. Tak se mi to po přečtení HHhH jeví.
[5] To myslíte komunismus, pane Pecino? O té nebezpečnosti se přít nechci, řeknu to spíše slovy myslím že L. Vaculíka: Odvrhli jsme komunismus a místo něj zde máme podmínky, z nichž vzešel. Kapitalismus vždy legitimuje komunismus a platnou právní úpravou to vůbec nesouvisí.
[7] Díky za upozornění na překlepy, ale rozluštil jsem jen ty dva první. Jsou tam zašifrované ještě nějaké?
[12] .. no zakázali jsme, resp. označili za zločinou, jednu partaj NDSAP, přidruženej režim a její zcela konkrétní symboly. Na druhý straně jsme podobně naložili s partají KSČ, jejim režimem, symboly bohužel používala dost obecný, to by se nám blbě zakazovalo, když je maj na vlajkách země se kterejma máme diplomatický styky nebo SK Slavia na dresu, že ;-)Prostě ta [5] je záměrně jednostraně posunutá v duchu konvenčního antikomunismu, proto jsem tam přičinil poznámku lehce ironickou. Nezakázali jsme přece ani obecnej pojem "národně sociální" ani "dělnická", čili by nebylo správný ani zakazovat obecně slovo "komunistická".
No, když to takhle Tribune[11] napíšete, tak to vyznívá jako že kdo nebyl partyzán – ten byl pasivní kolaborant. Jenže táta "pasivně nekolaboroval",což ho stálo přes tři roky v koncentráku a nikdy v tom svém pobytu za drátama nenašel žádný přínos ani pro sebe ani pro kohokoli jiného.Leckteří současní mladí mají tendence vidět "pasivní kolaboranty" s minulým režimem v každém kdo žil úplně normálně. Já tedy "pasivně nekolaboroval", a měl jsem štěstí že mne nikdo "nezadrátoval" ale z dnešního pohledu v tom svém rebelanství také žádný přínos nevidím.Naopak mnozí z těch co "šedavě myškovali" si dnes ukazují na leckteré moje někdejší parťáky, v tom nekolaborování, jako na "pravdoláskaře" s hanlivým nádechem, zatímco si sami pakují kapsy na účet jiných.Tak že, jak to vypadá, "myškování" je strategicky vyspělejší přístup než ten akční.Co se Heydricha týče – kdo může říci že mu viděl do kebule? O tom zda "brutální represálie by stejně nastaly z jeho vlastní iniciativy" můžeme jen spekulovat a odhadovat kolik životů by to stálo. Ale to dělám nerad protože za tou "bilancí v nákladech" pořád vidím lidi a jak velkým "ziskem pro celou Evropu" bylo Heydrichovo odstranění neumím odhadnout.
Pane Mudro, k tomu atentátu snad jen malou poznámku: Jeho vysoká cena v řadě poprav a likvidaci dvou dědin zaplatila uznání ČSR v předválečných hranicích (pravda, až na Podkarpatskou Rus) a zejména nulitu Mnichova, včetně poválečného odsunu českých Němců. "Šedavé myškování" v protektorátu vzbuzovalo ve válčících stranách dojem, že Češi jsou víceméně s daným stavem spokojeni a smířeni. Pěkný den.
A zcela OT – Koalice utrpěla už druhou potěšitelnou porážku u ÚS, tentokrát kvůli stavebnímu spoření.
To je tak kapka vody na rozpalena kamna, jen aby vysledkem tehle potesitelne porazky nebyl generalni utok na US.Cepl ml. a Pehe v Krasnych ztratach:http://www.ceskatelevize.cz…0009/
16 – To je hezké, že kočky odpustily myškám svou zradu v Mnichově, i když to myšky halt něco stálo… :-(
[3] Pane Mudro, musím přiznat, že na tyto otázky taky nemám jasnou odpověď (a to hledám, hledám…). Ale při tom hledání si říkám: nenesu přeci zodpovědnost za to, že je někdo svině. Mohu se cítit provinile, když někomu dám záminku k tomu, chovat se jako svině… ale pořád je zodpovědnost za jeho činy hlavně na jeho straně. Nicméně uznávám, je to jen sebeútěšná teorie… ad [15] "Myškování" je určitě strategicky vyspělé, ale mám dojem, že mluvíte spíš o svědomí než strategii…
18 – Já se spíše obávám, saxi, že Cepl a Pehe by US (a sami sebe) nejradši viděli jako nevolenou radu moudrých, která tady ten binec dá do pořádku. Ty tendence má US a určité kruhy už dlouho.
Jistě, debe, vono je poněkud ošajslich, když představujete exilovou vládu porobeného národa československého a vlasti přicházejí zprávy o klidu a stoupající výkonnosti jejího válečného průmyslu v rukou nepřítele. A drahé spojence, kteří vás tak potřebují, musíte přesvědčovat, že v tom Mnichově jaksi šlápli do fialek, což je jim jasné, ale dost těžko se to veřejně přiznává, že. Musíte mít něco v ruce kromě několika leteckých es z bitvy o Británii a mrtvý Heydrich (včetně následného teroru) takovým neprůstřelným argumentem byl.
XY, kdyby nebylo té zrady, nebylo by třeba národ podrobovat takové ponižující zkoušce ohněm. To šlápnutí do fialek (a pochybných okolností tomu předcházejících i následujících ze strany spojenců) , jak to eufemisticky nazýváte, stálo doslova miliony životů, pro to není žádná omluva ani relativizace.
eee.. a pochybné okolnosti ….
[18] Ten útok je docela možný, saxi, lze nakonec jen doufat,že se o něco takového korupční koalice pokusí. Ale myslím, že i úplatní bojovníci proti korupci mají své sebezáchovné instinkty /ač nepříliš rozvinuté, jak neustále předvádějí/ a morálka Aspika Nečase je zjevně otřesena.
Ech, debe, dějiny se přece nehrají na kondicionály, ale na to, co skutečně existuje.
No pak by se ovšem alespoň zde nemělo tolik mluvit o šedivém myškování, kolaborování a vůbec hrůze českého národa, ale spíše o zrádcovském, manipulativním, nemravném a zištném chování oněch válečných "hrdinných" vítězů, kteří si spokojeně rozdělili kořist, tomu dali, tomu málo, tomu nic, a na toho se nedostalo. Upřímně, prokázali židé nějaké zvláštní hrdinství a postavili se nějak svému nepříteli? Měli přece své mocné a bohaté zástupce mezi elitami… Aniž bych tím ovšem jakkoli snižoval jejich utrpení.
Debe, pokud jste si nevšiml,"šedé myškování" je citát pana Mudry. Nejen v časech protektorátních se projevuje okolnost, že část (řekněme) národa emigruje a spolu s nepatrnou částí těch, kdo setrvali doma, zachraňují tzv. mravní páteř společenství. Zbytek pak zajišťuje jaksi fyzickou národní existenci pokračující populací. Je to zajisté poněkud nadsazené, ale tak to prostě chodí. Myslím, že jsem tu už zmiňoval líbeznou historku Škvoreckého, jenž někdy v polovině 60. let vzbudil příšerné pohoršení, když upřímně pravil, že nejkrásnějšími léty jeho života byl protektorát. V Náchodě žádná velká válka nebyla, byl mladý, líbily se mu holky, objevil pro sebe jazz – nakonec to krásně popsal třeba ve Zbabělcích, včetně pubertálních pošklebků lidem, kteří museli všelijak kličkovat, aby mohli nenápadně chránit ohrožené. Takoví byli ovšem často po zásluze potrestání davem poštvaným skutečnými kolaboranty. Omlouvám se, mám teď práci.
To, co říkáte, XY ve 28, je snad pravda, ale to není problém, který mě trápí, a který jste probudil svou větou, implikující, že mnichovští bezpáteřní nemorální zrádci nás pak soudili a odměňovali za naši "mravní páteř", kterou zkoušeli lidožravou válkou, na jejímž rozpoutání se nejen morálně spolupodíleli. Navíc, tak nějak z vaší argumentace vyplývá, že se snad nakonec "odměňovalo" za počet umučených, tedy de facto obětovaných. Ta představa je vážně makabrózní.
Debe, už je to dávno, co jsem se tímto tématem poctivě zabýval. Doporučuji vám k četbě Benešovy Paměti, tam jsou potíže čs. vlády v emigraci s Mnichovem a jeho oduznáním popsány detailně. Snad jen na okraj – Mnichov byl z britské strany dílem konzervativce Chamberlaina; válečný premiér Churchill byl členem téže strany. Proto se jeho původní úvaha o obnově ČSR pohybovala toliko v pomnichovských hranicích; Heydrich a zejména Lidice pan přispěly vydatnou měrou k tomu, že své a posléze britské stanovisko změnil, podobně jako v otázce odsunu. Mějte se.
Hm… Soudím, XY[16], že máte pravdu. Co je malé musí hodně křičet aby bylo viděno. A to i v případě kdy křičí bolestí a tím více dožaduje-li se svého práva. Tyhle "spojenecké šachy" nikdy nejsou zadarmo, bohužel. Ano. Je to smutné ale z tohoto hlediska šlo o "platbu" a kde se platí tam se i bilancuje, jakkoli se člověku takové bilancování příčí.Jen pro upřesnění[28]: "šedavé myškování" je citát Tribunův[11], nikoli můj (na což upozorňuji proto že se mi líbí a tím spíše se nechci chlubit cizím peřím)
Pardon, pane Mudro i Tribune. Lajdácky čtu…:-)A s [31] velice smutný souhlas.
Bohužel, Debe[29], nejde o makabrózní představu nýbrž o makabrózní realitu. Židé si svou poválečnou pozici "zaplatili" holokaustem a byla to cena sakra vysoká. Tak vysoká že hrdinných skutků[27] (myslím takových těch "oficiálně uznávaných") již nebylo třeba.
31 – Pokud nechceme řvát bolestí, neměli bychom s tím řvaním čekat tak dlouho, až zas někdo bude chtít platit našimi životy a životy našich blízkých za své zájmy. A už vůbec bychom si neměli místo toho řvaní na viníky pouze sypat popel na hlavu – tím jim jenom nahráváme.
33 – Mám obavy, že těch, co byli obětováni, se nikdo neptal, zda chtějí platit. A velmi pochybuju, že by tu cenu zaplatili dobrovolně. Navíc, takto zaplacené "výhody" tak nějak z principu nikomu štěstí nepřinesou.
Debe[35]. Na to se nikdy nikdo nikoho neptá. Tak to prostě je (což samozřejmě neznamená že správně). Ani vojáků posílaných za druhé světové na frontu, se nikdo neptal.[34]Neměli bychom spoustu věcí a to že děláme to co bychom neměli je náš věčný problém.:-(Hezky to zpívali V+W:"Celé lidské pokolení mělo by víc pokoje,kdyby bylo to co není a nebylo to co je…
Pane Mudro, ja také uznávám danost a zákonitost určitých věcí a dějů. Je jen jediný způsob, jak ji zvrátit – a není to revoluce. Je to pouze (sebe)reflexe. Musíme se začít ptát, ptát se na smysl toho všeho a na naši roli v tom všem. Jinak to s námi bude smýkat kam se tomu zachce, za doprovodu reklam na svobodu a nezávislost závislostí.
[37] Debe, já se tím řídím celý život a předpokládám že Vy také. A mimo nás dvou jistě spousta dalších. No, asi je nás málo. Jinak už by se to muselo přece projevit. A nebo, kdo ví, třeba by to mohlo být ještě horší (kdyby nás bylo méně). Zatím se to spěje k tomu horšímu.
Pane Mudro, musíme jen doufat, že i to je zákonité, že odrazit se to může jedině ode dna. Díky :-)
Pro deba z nalezených starých zásob ohledně odsunu:Protektorát:27.5.1942 – atentát na Heydricha4.6.1942 – Heydrich umírá9.6. 1942 – obklíčeny Lidice18.6.1942 – parašutisté zabiti v boji v Resslově24.6.1942 – obklíčeny LežákyBritánie7.7.1942 – britský vyslanec u londýnské československé vlády Nichols sděluje: …britská vláda proti zásadě transferu minoritního obyvatelstva z Československa, ve snaze učinit z ČSR stát národnostně co nejsourodější, NEMÁ V ÚMYSLU SE STAVĚTI.Viz též: Public Record Office, London-Kew, FO 371, f. 30835. Extract from War Cabinet Conclusions 86/42 z 9. července 42Moskva5.6.1943 – Moskva potvrzuje prostřednictvím Bogomolova souhlas s transferem, což den poté oznamuje H.Ripka Benešovi telegraficky do Washingtonu.(AMZV, Telegramy odeslané 1943, Ripka do Washingtonu 6. června 1943)USA7.6.1943 – Roosevelt vyslovuje souhlas s transferem českých Němců: Co vyvolalo takovou katastrofu, jakou světu způsobil Mnichov, musí být odstraněno definitivně a jednou provždy.Viz též: Public Record Office. London-Kew, FO 371, f. 34352.
Jinak si myslím, že na vnímání Heydricha se hodně odrazila jeho smrt v mladém věku: to člověka proslaví jako máloco jiného. Heydrich byl (všeho) schopný policista, loyalní úředník, to bylo vše.