Nečasova vláda – zázrak moderní politické fyziky


Těleso může být buď v poloze stabilní, nebo labilní, popřípadě rovnovážně, ale aby bylo zároveň extrémně labilní i superstabilní? A přece takové paradoxní těleso existuje – vláda Petra Nečase. Po odchodu ministra obrany Vondy (ne, není ho škoda, škoda je akorát dobrého člověka) zůstali z původní sestavy jen faktický premiér Kalousek, formální premiér Nečas, maskot Schwarzenberg, poslušný Heger a nenápadný Jankovský.

Continue reading „Nečasova vláda – zázrak moderní politické fyziky“

Reklamy

Svědek Husákova procesu vypovídá


Na dnešek připadá výročí vyhlášení rozsudků v monstrprocesu s „protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským“ 27.listopadu 1952 (to pojmenování má svoji perverzní poetiku). K procesu samotnému ani k politickým procesům 50. let nic nemám, ale napadlo mě, že je to vhodná příležitost připomenout jiný proces z té doby – proces s Gustávem Husákem, pozdějším posledním komunistickým prezidentem ČSSR, na který v knižním rozhovoru s K. Bartoškem vzpomíná jeden z Husákových spoluobviněných L. Holdoš. A protože můj referát se během stěhování z Bloguje.cz ztratil, vytáhl jsem jej z archívů a vydávám dnes v obnovené edici.

Continue reading „Svědek Husákova procesu vypovídá“

Cena za levnost


Při požáru textilní továrny v Bangladéši zahynulo 120 lidí. Zpráva, která se do našich médií dostala jenom proto, že jich bylo 120 najednou. Kdyby jich bylo dva tři, nikoho by to nezajímalo, i kdyby to bylo pět set krát, stejně jako nikoho nezajímá v jakých podmínkách ti lidé pracují, proč je produkce bangladéšských textilek pro nejprestižnější světové značky tak levná a proč mívají nehody v tamních textilkách tak fatální následky. Proč? Protože neoliberální bukolická idyla, protože žádné odbory, žádné pracovní právo, žádná regulace, žádné povinnosti, jen čistý trh, protože nicotná vyjednávací pozice snadno nahraditelných zaměstnanců, protože mizivá cena práce, zkrátka a dobře jedním, sice zprofanovaným, ale pořád navýsost přesným a výstižným slovem – vykořisťování.

Už ani ty vlaky nejsou, co bývaly


Na cestování vlakem nedám dopustit. Kde jinde máte možnost sedět zády ke směru jízdy (no dobře, v MHD, ale to není cestování, to je přeprava materiálu), kde jinde se můžete za jízdy projít a protáhnout se, kde jinde můžete vidět krajinu jinak, než ze silnice, kde jinde zažijete ten pocit, že nejedete za povinností, ale na výlet? Jenže už ani ty vlaky nejsou, co bývaly. K vlaku totiž neodmyslitelně patří – či spíše patřila – jistá rozvážnost. Vlakem se nespěchá, vlakem se putuje v rytmu tudum-tudum, tam-tam, tudum-tudum, tam-tam… to je vlak. Vlastně byl vlak, protože tento charakteristický zvuk vlaku, který alespoň pro mě dělal vlak vlakem, zmizel ve chřtánu konkurenceschopnosti. Koridory, nekonečná kolej sss… sss… sss… vlak sviští, uhání, z okna jsou vidět jenom šmouhy, už to ani nedrncá a vlak je v cíli konkurenceschopně rychle s autem či autobusem. Technicky je to pořád vlak, dokonce možná vlak, kterému patří budoucnost, ale ta „romantika starých kovbojů“, ta je zřejmě nenávratně pryč. Snad jedině lokálka vám ještě dá možnost zažít ten pocit „vzít do dlaně dálku“, ale spěchejte, protože lokálkám zvoní hrana a i nad nimi visí Damoklův meč efektivity, konkurenceschopnosti a pohodlí.

Ententýky, čert vyletěl z elektriky


Nebyl jeden, ale tři, nebyl to čert, ale prezidentský kandidát, a nevyletěl z elektriky, ale z prezidentské volby, ze které možná tak úplně nevyletěl, ale jenom povyletěl a ještě se vsoudí zpátky. Ministerstvo vnitra totiž tak dlouho počítalo podpisy na peticích, až se přepočítalo, a kandidáti, kteří proto byli diskvalifikování, se teď zřejmě budou soudit.

Continue reading „Ententýky, čert vyletěl z elektriky“

Přání smrti


Zabijte je, zničte je, spalte je, i s jejich domy, i s jejich ženami, i s jejich dětmi, vyhlaďte je všechny až do poslední vzpomínky. Koho? Přece toho, kdo vás irituje, kdo vám překáží, kdo má to, co chcete mít vy, kdo je jiný, kdo zpochybňuje hegemonii vaší ideologie, kdo už svojí existenci připomíná vaše zločiny, někoho, komu jste upřeli mu lidská práva a jednostranně škrtli jeho lidství, toho, koho jste si vybrali za svého untermensche.

Někoho, ale nikoliv kohokoliv. Pokud se totiž nechcete dostat do konfliktu s lidmi slušnými, vzdělanými a inteligentními, demokraty, liberály, vlastenci a obránci civilizace, ale především se zákonem, potom je vaše volba omezena na Palestince, odboráře, komunisty, Cikány, důchodce, bezdomovce, muslimy…

Ale než si na účet toho, kdo zrovna není v kursu, ukojíte svoje temné pudy, zamyslete se nad tím, jestli jenom neděláte někomu užitečného idiota, jestli se od nich nenecháváte oddělit někým, kde chce nad vámi oběma panovat, jestli vám to stojí za to riziko, že ten, jehož práva odmítáte respektovat, odmítne jednou respektovat vaše? Protože krev teče z každého, z vlastního, jako z cizího, a z každého stejně červená. Dvakrát měř, a jednou věš.

Kde udělali soudruzi z KSČ chybu?


U příležitosti dnešního svátku všech lichvářů a tunelářů, podvodníků a korupčníků, deprivantů a sociálních sadistů si opět kladu otázku, která mě trápí už dlouho: Kde udělali soudruzi z KSČ v roce 1989 chybu? Jak to dokázali, že se jim národ postavil a jejich další vládu tak rozhodně odmítl? Protože když dnes vidím, co všechno si nechají lidé líbit, co všechno snesou, s čím vším se smíří a co všechno panstvu odpustí, tak je mi stále větší záhadou, jak mohl pohár jejich trpělivost přetéct.

Co tak hrozného jim komunisté v pozdních 80. letech dělali, že už to nešlo vydržet? I kdyby tomu bylo tak, že změnu režimu chtěli sami komunisté, faktem zůstává, že ti lidé v těch ulicích tehdy byli. A kde jsou dnes? Je za tím něco na způsob Stockholmského syndromu, nebo jsou lidé se současným stavem společnosti spokojení? To samozřejmě možné je, ale v tom případě nedává smysl, že v roce 1989 nebyli. Či je snad za současnou pasivitou veřejnosti ztráta důvěry v politické řešení? Tím spíše by měli být lidé v ulicích a žádat od politiků zpět moc, kterou jim propůjčili.

Nakonec to bude nejspíš strach, ta rakovina morálky, co drží lidi v klidu. Bojí se svých pánů, bojí se dluhů, bojí se exekutorů, bojí se nezaměstnanosti, ale především se bojí toho, aby znova neudělali chybu, aby znova nepřišli ještě horší, než byli ti, které vyhnali. Lidé jsou unavení, zlomení, osamělí a zahnaní do kouta. Jdou si po krku navzájem, rvou se o drobky z panských stolů a nevidí, že to je někdo rozděluje, aby nad nimi mohl panovat a těžit z nich svůj zisk.

On ten starý režim v roce 1989 vlastně žádnou zásadní chybu neudělal, to jen ten nový je cílevědomější, důslednější a efektivnější.

Prostě poběžím na bránu, a když to bude ofsajd, tak se začnu soudit


Prováděcí zákon k přímé volbě prezident zřejmě není ideální, zejména (ne)ověřování podpisů pod peticemi je poněkud pochybné, ale všichni kandidáti ho znali předem a věděli, do čeho jdou. Tak proč teď Samková chce přímou volbu zrušit a Okamura hrozí, že ji shodí u soudu?

V případě Samkové, která podle svých slov podala přihlášku jen proto, aby pak mohla prováděcí zákon napadnout u Nejvyššího správního soudu, se to ještě dá pochopit jako nějaká právnická chytristika, ale co si myslet o Okamurovi, který se nejprve chlubil tím, jak snadno a rychle získal více než potřebných padesát tisíc podpisů, aby teď, když mu hrozí, že by jeho kandidatura mohla být kvůli neplatným podpisům zamítnuta, obrátil a začal tvrdit, že sběr podpisů je nelegitimní, diskriminuje kandidáty, kteří nemají potřebné finance na sběr, je lehce zneužitelný, nekontrolovatelný a v důsledku o ničem nevypovídá? Zpíval by stejně, kdyby měl podpisů 150 000 a všechny platné? Nevěřím tomu, že v takovém případě by mluvil o tom, že sběr podpisů je protiústavní a připravoval žaloby.

Ale především nerozumím tomu, proč se jeden jako druhá do kandidatury na prezidenta vůbec pouštěli, když má podle nich vážné vady? Tohle skoro vypadá, že špatná pravidla nevadí v principu, ale až v případě, že začnou překážet zrovna jim.