Ubohost je když…


Senátorům, kteří chtějí žalovat prezidenta Klause za vlastizradu (konkrétně za podkopávání demokratického zřízení, o společní s cizí mocí nemůže být řeč, ono je to spíš spolčení s vlastní nemocí), vzkázal premiér Nečas, se za svého působení v politice se nesetkal s větší ubohostí a měli by se stydět [1]. Žaloba na Klause je možná hloupost, možná malichernost, ale v žádném případě ubohost. Ubohost je když si silný dovoluje na slabého, když se sytý posmívá hladovému, když privilegovaný dává knížecí rady neprivilegovanému, když bohatý obírá chudého. To je ubohost. Skutečná ubohost je to, co lidé jako Nečas považují za ctnost.

Reklamy

Jáchymov na vás!


Nahnal bych vás do mišelinky tahat gumy, šmejdi jedni intelektuálský. Nebo rovno do Jáchymova, ať si pořádně máknete, než zhebnete, muklové. Co tomu říkáte? Jak se vám to líbí? Že skáčete metr dvacet do vzduchu, vidíte rudě a blekotáte něco o nenávisti a lidských a občanských právech? Já se vám nedivím, já bych také viděl rudě. Stejně jako vidím rudě, když nějaký novodobý neohrožený antikomunista hlásá: „U konce jsou vaši dnové, přijdou noví Mašínové.“ (zdroj) Možná je to nadsázka, ale co když je to vážně míněná výhružka fyzickou likvidací politické konkurenci, které nejsou tzv. demokrati schopni čelit atraktivitou vlastní nabídky? Lze se ve světle historických zkušeností spoléhat na to, že antikomunisté budou respektovat lidská a občanská práva těch, které označí za komunisty, a tedy ze svého pohledu ne-občany a ne-lidi? A vy, kteří jde s takovými hesly na náměstí, potom vyčítáte komunistům, že zavírají lidi do lágrů… To snad měli čekat, až jim někdo po mašínovsku zakroutí krkem?

Pokud už listujete sbírkou zákonů a sumírujete trestní oznámení za „propagaci“, vězte, že pointa je jinde, než v oslavě třídního boje. Nechci tvrdit, že násilí nic neřeší a že síle lze čelit jedině slabostí (i když i to je možné), tvrdím ale, že si nikdo nemůže osobovat monopol na násilí a že každý, demokraty nevyjímaje, by měl ctít elementární maximu „nečiň jiným to, co nechceš, aby oni činili tobě.“ Ačkoliv mohou znít banálně, tak na příslovích jako „čím kdo zachází, tím také schází,“ nebo „kdo seje vítr, sklíží bouři,“ něco je. Nevím, jak by, ale jí bych dal přednost tomu, aby džin občanské války zůstal v láhvi, i kdyby to mělo znamenat tolerovat toho, s kým nesouhlasím. Už jenom kvůli té pitomé svobodě, bez které budeme žít v zase v nějaké formě totality.

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o rozpočtové odpovědnosti, ale báli jste se zeptat


Kalousek hájí poradce: Raději podvodníka než hlupáka. Ten podvodník, který není žádný hlupák, je jeho poradce Šnábl, který ještě jako podnikatel (samozřejmě že pilný a úspěšný) okrádal stát na daních. Teď už prý stát neokrádá, teď mu prý významně pomáhá vyhrávat arbitráže. Jistou logiku to má, protože kdo jiný by měl lépe vědět, jaké triky kozlové používají, než kozel sám, ale to přece ještě není důvod, proč udělat kozla zahradníkem. To se opravdu v tomto státě nenajde nikdo, kdo by byl zároveň schopný a zároveň nezkorumpovaný? Nebo by se sice našel, ale nechce pro stát pracovat? A proč tedy potom chce pan úspěšný Šnábl? Z vlastenectví to jistě nebude, i když jistý perverzní idealismus (svět patří silným, dravým, chytřejším a úspěšným) za tím docela dobře být může. A nebo nechce pan ministr Kalousek, aby pro něj někdo takový pracoval, protože platí, že rovný rovného (v tomto případě spíš křivý křivého) si hledá? V každém případě to mnohé – ne-li všechno – vypovídá jak o hodnotovém systému pana ministra, tak o marasmu, do kterého se naše společnost stále hlouběji propadá. A co ta rozpočtová odpovědnost? Zapomeňte na ni, tihle lidé jinou odpovědnost, než vůči svým privilegiím necítí. Jestli jim jde o státní kasu, tak jenom proto, aby měli z čeho krást.

Válka je vůl


Řemeslně velmi dobře zpracovaný francouzsko-marocký válečný snímek na motivy skutečných událostí Mezi nepřáteli je jedním z těch, ve kterých se s odstupem času snaží okupační mocnost reflektovat svoji agresi vůči cizí zemi, pokud možno takovým způsobem, aby naznačila, že toho tak trochu lituje, ale vyhnula se širším souvislostem a příliš nepošpinila armádu. Je to podobný princip, ze kterého se po První světové válce zrodil v poraženém Německu mýtus o dýce vražené do zad armády, a na kterém jsou později vystavěny americké filmy o Vietnamu či Iráku, ruské o Afghánistánu a německé o Rusku (jen ty japonské se poněkud vymykají).

V případě Mezi nepřáteli jde o francouzskou válku v Alžíru proti alžírské nezávislosti, která, jak už to tak v případě koloniálních válek bývá, je hnusná a špinavá. Na obou stranách, což poněkud relativizuje vinu Francie (významně ve filmu, méně ve skutečnosti). Na jednu stranu zde nejsou žádní hrdinové, takže zde není prostor pro oslavu války a vlastenectví, tak typickou pro většinu hollywoodské produkce, na druhou stranu se ovšem stírá rozdíl mezi okupanty a povstalci a výsledkem je zvláštní pocit, že válka je špatná sama o sobě, ale ne ve svých příčinách.

Lidé se ve válce nedělí na dobré a špatné, ale na již mrtvé a ještě živé, přičemž zemřou nakonec bez výjimky všichni, jen někteří definitivně a někteří „pouze“ morálně, nikdo se ale z války nevrátí takový, jako do ní odešel. Ideály a zásady jsou hezká věc, ale válka je materialistická, je to realita par excelence, proti níž jen tak nějaký ideály neobstojí. Stokrát můžete jít do války s tím, že budete v mezích možností slušný, stokrát si můžete zakazovat krutost a přikazovat „ideály humanitní“, pokud rychle nepadnete, tak vás válka nakonec vždy zformuje k obrazu svému, protože přežít znamená přistoupit na její principy. Zatímco v civilním životě můžete totiž zůstat loajální k obecnému lidství, v boji jste vždy loajální jen ke konkrétnímu člověku a ostatní se pro vás stanou cíly a nepřáteli.

Jako film je Mezi nepřáteli zdařilý, ale tím spíš byste si měli dávat pozor, aby vás s válkou nesmířil.

Lidé stojí, auta jedou


Uznávám, že sníh v únoru je ve Střední Evropě něco tak nepravděpodobného a výjimečného, že nelze po úřadech rozumně a spravedlivě požadovat, aby si s jeho případným výskytem uměly poradit. A vidíte – ony to přesto jakž takž dokáží. Tedy pokud jste auto a vše, co potřebujete, jsou sjízdné a dobře prosolené hlavní tahy. Pokud jste ovšem chodec odkázaný na MHD, potom se připravte na to, že vás čeká boj se závějemi, břečkou a studená slaná sprcha od panstva, které si ve svých bojových vozidlech buržoazie umí protažené ulice řádně vychutnat. Ale jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré: pokud se na autobus nakonec probojujete, máte dobrou šanci, že se nebudete mačkat, protože důchodci a maminy s kočárky se do něj skrz to nadělení na ulicích prostě nedostanou. Samozřejmě chápu, že  kvůli pár dnům, kdy napadne sníh, nemá smysl udržovat v bojové pohotovosti armádu cestářů a silničářů, ale stejně se mi ty priority, kdy chodci jsou až poslední v řadě a většinou se o ně dřív než město traktorem s radlicí postará matka příroda oblevou, nějak nezdají. Jako kdyby tím magistrát říkal, že socky, co jezdí sockou, žádným socialismem rozmazlovat nebude. Neumíš si vydělat na audi a dům ve čtvrti, kde se v zimě uklízí? Tak ryj držkou ve sněhu.

Tak chutná moc


Jak chutná moc? Moc má tisíc příchutí, ale vždy chutná sladce. A jedním z gurmánů, kteří si ji umí jaksepatří vychutnat, je i premiér Nečas, který si ji v poslední době dopřává plnými doušky. Neboť co může být lahodnějšího, než vědomí, že i když vaše legitimita stojí na vodě, vláda se vám hroutí pod rukama a o podpoře veřejnosti se nedá hovořit ani s těmi nejrůžovějšími brýlemi na očích, stejně si můžete dělat co chcete a není moci kromě boha a revoluce, kterou by vás nesouhlasící většina mohla zastavit? Moc chutná jako omluva Sudeťákům za to, že si Češi dovolili jim po válce vystavit účet, moc chutná jako chvatný podpis tunelářských smluv o církevních restitucích dávno před nemravným a nespravedlivým zákonem daným termínem, zjevně ve snaze ztížit, či přímo vyloučit soudní přezkum největšího transferu majetku z rukou veřejnosti do rukou soukromých korporací, prosazeného opět velmi požitkářským způsobem hrstkou labužníků moci. Není větší rozkoše, než je bezmoc opozice. Právě tak chutná moc.

Jiný kraj, jiný mrav, aneb Čezko se vrací do Česka


Expanze ČEZu na Balkán se poněkud zadrhla a z ofenzívy jsou rázem zmatené ústupové boje. Po Albánii, která ČEZ ze země vyhnala koncem loňského roku, se k podobnému kroku chystá Bulharsko. Stačila nespokojenost místních s (ne)způsoby ČEZu a cenami, které jim ČEZ za elektřinu účtuje. Nechci teď řešit, zda je ČEZ v právu a Bulhaři a Albánci jej teď sprostě okrádají a jeho prostřednictvím i ČR, potažmo nás všechny, a poškozují tak jeho (naše) investice, nebo zda je to důvod k radosti, že mocná korporace dostala přes prsty, padni komu padni (i kdyby to mělo být nám). Zajímá mě spíš to, že to někde jde, že někde se nebojí proti zahraničnímu investorovi zasáhnout a prosazovat svoje zájmy proti jeho. Dovedu si totiž živě představit, jak by podobná situace vypadala u nás: vláda by se postavila na stranu investora a občany a opozici strašila prohranými arbitrážemi a umlčovala mantrou o ochraně investic a důvěryhodnosti na mezinárodních finančních trzích. Co je známkou vyspělosti a suverenity země spíše, asertivita, nebo servilita?

Nechoď, Jendo, s pány na led


Ještě nedávno byl favoritem prezidentské volby, dnes zbyly Janu Fischerovi jen oči pro pláč a dluhy. Jeho podnik totiž přestal být konkurenceschopný a tak o něj investoři ztratili zájem. Je to logické, protože systémovým suverénem v kapitalismu nejsou politici, ale kapitalisté, a ti Fischera na Hradě nechtěli kvůli Fischerovi, jeho politice, vizím, společně sdíleným hodnotám či jinému podobnému sentimentálnímu haraburdí, ale proto, že to považovali za výhodné pro svůj byznys a zhodnocování svého kapitálu. Byznys plán nevyšel, je třeba seškrtat náklady. A náhle zbytečný Fischer je se svými moralizujícími apely na pány Chrenky a Švedy, aby dostáli svými slibům a zaplatili mu faktury, vyloženě trapný. To nevěděl, s kým se dává do party? To mu nedošlo, že on není účel, ale pouze prostředek? Ta banka, co pro ni kvůli své kandidatuře přestal pracovat, může být jedině ráda, že se zbavila tak dezorientovaného bankéře.

Tak jak je to s těmi rdousícími daněmi?


Zeptáte-li se jakéhokoliv pravičáka na české daně, dostane se vám s pravděpodobností hraničící s jistotou stereotypní odpovědi, že české daňové prostředí je nesnesitelné, daně jsou neúnosně vysoké, vyhánějí od nás podnikatele, takže budeme brzy chudí jako kostelní myši, protože si teď se všemi těmi důchody, vzděláním a zdravotnictvím dostupným pro každého žijeme nad poměry a že by to mělo skončit. A pak si v E15 přečtete slova Petera Weinzierla z představenstva privátní banky Meinl Bank (to je taková ta banka pro lepší lidi, kde vám neotevřou účet, pokud nemáte alespoň 15 mil. Kč), která chce začít v tuzemsku podnikat:

Díky pozitivnímu ekonomickému vývoji a atraktivnímu daňovému systému se z Prahy stal hlavní obchodní uzel pro Východní Evropu.

Leda že by tím myslel, že v ČR je nejjednodušší okrádat stát na daních. Ale i potom by se ta mantra české pravice s realitou míjela, byť z důvodů, které nikoho s výjimou úspěšných ambiciózních parazitů nepotěší.

Co bylo ukradeno, musí být vráceno


Další z řady heroických příběhů o tom, jak se v Čechách budoval kapitalismus, se rodí na Energetickém regulačním úřadě, kde vychází najevo, že výkupní ceny solární elektřiny jeho úředníci nastavili vyšší, než kolik jim dovoloval zákon. Tyto nezákonně vysoké ceny byly zákazníkům účtovány a solární baroni je spokojeně inkasovali. Jaká je reakce politiků? Vlastně zcela očekávatelná: všichni jsou strašně překvapení, obviňují se navzájem, kritizují dotace – a vzniklou škodu, údajně v řádu tisíců miliard (sic!), berou jako fakt. Ještě tak potrestat pár úředníků, aby se občané najedli a tunelářská koza zůstala celá, ale rázně a citelně zasáhnout proti těm, kteří z toho měli největší prospěch, buď neumějí, nebo nechtějí, nebo se bojí. Přitom byl by to takový problém po solárních baronech požadovat, aby vše nad rámec zákonem povoleného maxima vydali jako neodůvodněné obohacení? Když běžnému občanu přijdou omylem na účet cizí peníze, také je musí vydat, i když to nebyla ani jeho chyba, ani jeho zájem, tak proč by solární baroni měli mít privilegia a jejich nemravné zisky by měly být nedotknutelné? Protože oni jsou ty tzv. diskrétní elity? No a co, nebyli by první ani poslední vládnoucí třídou v dějinách, která přetáhla mejdan a probudila se v propadlišti dějin (pokud ne přímo na kandelábrech). Uvidíme, co na to naši politici, jestli budou hledat způsoby, jak narovnat, co je křivé, nebo důvody, proč to nejde. Mají pořád plnou hubu keců o tom, že co bylo ukradeno, musí být také vráceno, tak teď mohou předvést, že to myslí vážně a padni, komu padni.