Podporujte svého prezidenta


I když se pyšníte tím, že Miloš Zeman není váš prezident, zamyslete se dřív, že začnete vyřvávat něco o puči, obcházení ducha ústavy a putinizaci české politiky, nad tím, zda je nepřítel vašeho nepřítele skutečně váš přítel. Hysterická reakce politiků na jmenování Jiřího Rusnoka premiérem totiž ukazuje, že Zeman přesně zasáhl jejich neuralgický bod, když obešel jejich kartel žijící až doteď v představě, že má monopol na politikaření (sic!).

Ve skutečnosti se totiž nic zvláštního neděje, žádný prezidentský puč se nekoná, prostě proto, že prezident nerozpustil parlament a nezačal vládnout pomocí dekretů, ale jen a pouze zcela v souladu s Ústavou (kdo nevěří, ať si ji přečte) jmenoval designovaného premiéra, který bude muset do 30 dní požádat parlament o důvěru (což je mimochodem jedna z mála Ústavou pevně daných lhůt). Čas k mobilizaci proti usurpaci moci premiérem nastane až v okamžiku, kdy Rusnok případně důvěru nezíská a Zeman bude výrazně otálet se jmenováním jeho nástupce. Ale tak daleko ještě nejsme!

Měl ostatně prezident jinou možnost? Pověřit sestavením vlády opět ty samé strany, které vládu, jíž zlomilo vaz policejní vyšetřování korupce, již jednou vytvořili, znamená zaprvé legitimaci jejích manýrů a zadruhé riziko, že ji vytvoří lidé vyznávající stejné hodnoty a principy, jako ti, kteří se nyní musí kvůli skandálnímu selhání poroučet. A české politice může jedině prospět, pokud celý parlament stráví alespoň nějaký čas v opozici.

Je samozřejmě na místě pochybovat o čistotě Zemanových úmyslů, stejně jako o designovaném premiérovi Rusnokovi, který ze všeho nejvíce připomíná umytého a učesaného Kalouska, ale to je důvod, proč si dávat pozor do budoucna, ne proč teatrálně mobilizovat (v některých případech doslovně, i s tím voláním po ozbrojení občanů) nyní, když se nic neděje s výjimkou toho, že se prezident „opovážil“ dodržovat Ústavu, jenom jinak, než jak si politici navykli.

Parlamentní strany si totiž až příliš zvykli na to, že navzdory principům dělby moci ovládají kromě parlamentu (moci zákonodárné) i vládu (moc výkonnou). Není snad paradoxní, že vládu, která se má odpovídat parlamentu, tvoří poslanci, takže vláda se odpovídá sama sobě, respektive že parlament kontroluje sám sebe? Pokud tedy prezident jmenoval premiéra mimo parlament, v podstatě tak napravil absurdní situaci, která se pomalu stávala normou.

Je pochopitelné, že ješitní politici žárlivě střežící svůj monopol na moc a na sinekury zpustí povyk, ale není nejmenší důvod, aby jim to občané tolerovali, nebo je v tom dokonce podporovali a povykovali spolu s nimi. Komu skutečně leží na srdci otázky svobody a demokracie, ten by měl tento prezidentův krok podporovat, protože vyvážení poměru sil ve státě nemůže škodit, naopak může vést politické strany k většímu respektu k občanům, a tedy jim odebrat část moci, kterou si vytěžováním Ústavy naakumulovali.

Nemusíte Zemanovi věřit, že to „myslí upřímně“, ale neměli byste nekriticky hájit politické strany (je ostatně až takový rozdíl mezi vládou jedné strany a vládou jednoho politického kartelu?), které tím, že apriori odmítají vyslovit Rusnokově vládě důvěru bez ohledu na její program a personální složení, dávají jasně najevo, že jim jejich sobecké zájmy leží na srdci více, než zájmy republiky.

P.S. I kdyby Zeman tlačil republiku k (polo)prezidentskému systému, co by na tom bylo špatně? Věcí se prostě mění. Mění se volební systémy, mění se politické systémy, mění se dokonce i celé režimy (jak ostatně většina z nás dobře pamatuje). Není jediný důvod, proč by vláda – samozřejmě pod kontrolou parlamentu! – nemohla být spíš manažerská, než politická.

Reklamy

Na I. signální do II. pilíře


Jak jsem si posloucháním hovorů u vedlejších stolů a rozhovory se svými kolegy a známými (formálně to lidmi inteligentními a vzdělanými) ověřil, útok na nejnižší lidské pudy, jako jsou lakota, sobectví a závist, vládě při lákání lidí do II. důchodového pilíře vychází. Lidi o II. pilíři kolikrát nevědí ani to, že v něm není nic garantováno a že v něm mohou přijít i o nominální hodnotu svých „úspor“ (protože ve skutečnosti investic), natož pak to, že aby měli na rentu nárok, musí kromě důchodového věku splnit i podmínku 35 let trvání pojištění, ale ono je to kolikrát ani nezajímá, protože důležitější jsou pro ně ta „jejich“ 3% ze „státního“. Jejich postoj je asi takovýto: „Já vím, že 35 let je dlouhá doba, že se během ní může stát cokoliv a že o ty peníze nakonec můžu i přijít, ale to mě zase až tak nevadí, pro mě důležitější, aby ty peníze teď neměl stát.“

Dodržuj ústavu, zachráníš stát


Z hlediska legitimity parlamentu a jeho reprezentativnosti by byly předčasné volby nejlepší, ale důsledný postup podle Ústavy s jeho třemi pokusy o sestavení vlády a předčasnými volbami až poté by také nebyl špatný. Znamenalo by to totiž, že se polici budou nějaký čas nimrat sami v sobě a nemuseli by proto mít tolik času na „řízení“ státu, což by státu a nám všem mohlo jedině prospět. Těch sociálně-ekonomických experimentů z budovatelského nadšení už bylo dost a stát a národ také potřebují čas na vydechnutí a rekonvalescenci. Úřednická vláda, kterou prý prosazuje prezident Zeman, je nakonec asi nejhorší varianta, protože nebude vhod nikomu a politici se v duchu arabského přísloví nepřítel mého nepřítele je můj přítel proti ní semknou. Jestli totiž někoho nesnášejí ještě víc, než sebe navzájem, tak je to ten, kdo by ohrožoval jejich monopol na moc. To je snad opravdu lepší dát jim na hraní to sestavování vlády, ať se něčím zabaví a nechají stát na pokoji.

O lumpárnách


Krádež spáchaná chuďasem se stává zlovolnou individuální vzpourou. Kampak bychom s takovou došli? A proto jsou drobné krádeže na celém světě trestány nadmíru přísně nejen na obranu společnosti, nýbrž také a hlavně, pro citelnou výstrahu všem Ubožákům, aby se pěkně drželi svého kopyta a své kasty, aby pilně dřeli a od staletí ke staletí v radostné odevzdanosti umírali uprostřed nekonečné bídy a hladu. Tenhle svět je jedna obrovská lumpárna.

(Louis Ferdinand Celine)

Konec paumělce


Dovolte mi, bych tiše předpokládat, že Daniela Landu všichni znáte tu… což je předpoklad, který si mohu myslím dovolit, protože před tvorbou tohoto muzikanta (a prznitele Kryla) není v Čechách víceméně úniku. Osobně bych ho umělcem přímo nenazýval, na to je málo novátorský a málo provokativní (rozuměj provokuje, ale takovým tím prvoplánovém způsobem, kvůli kterému se mu říká „kontroverzní“), ale schopný a úspěšný podnikatel v kultuře to je zcela jistě. A jeho dřívější věci jsou v rámci poněkud perverzního žánru nacionalisticko-militaristická macho tvorba, který si vybral za svoji tvůrčí niku, velmi zdařilé. Drží pohromadě, mají hlavu a patu, styl a šmrnc, a pokud se dokážete povznést nad podivné poselství textů celkem dobře poslouchatelné.

A pak jsem v hromadě MP3 narazil na jeho poslední album Nigredo (po něm vyšly už jen soundrack a dva záznamy z turné) a nestačil se divit, jak strmý a tvrdý pád Landu potkal. Nezajímavé, povrchní, rozplizlé omílání již vymletého s kapkou moralismu a sebelítosti, chvílemi v předsmrtné křeči. Takhle ale asi musí skončit každý tvůrce, který si začne myslet, že on sám je důležitější, než jeho tvorba, a že jeho jméno-značka rovná se kvalita.

Zbytek pitvy této paumělecké mrtvoly obstarají MatesBendou.

Přiznání je přitěžující okolnost


Šlachta s Ištvanem možná nejsou úplně nejlepší policajt a návladní, ale karbaníci jsou excelentní, soudě alespoň podle toho, že dokázali takovou partu protřelých šíbrů, jakou je ODS, donutit hrát s otevřenými kartami. Ledva se Damoklův meč trestního stíhání blýskl nad hlavou budoucího bývalého premiéra Nečase, zalehla ODS na matrace, a že Nečase nevydá, protože: „Toto není korupční jednání a takovým způsobem bych se já sám i všichni mí kolegové posléze chovali.  Udílení pozic ve veřejné sféře považujeme za legitimní součást politického rozdělení moci.“

Takže díky, pánové, už víme všichni přesně, na čem jsme, už není pochyb o tom, že politici považují korupci nejenom za normální, ale přímo za fundamentální princip demokracie (té naší specifické podobně, jako je specifický náš trh). Tohle je něco, na co bychom rozhodně neměli přistoupit, i za cenu rizika náběhu na „policejní stát“, protože potom by korupcí nebylo už nikdy nic. Každou dohodu by bylo lze označit za Nečasovský „deal“ a vyjmout ji tak z možnosti soudního přezkumu, každý úplatek by byl jen obchod a každý zločin by bylo lze legitimovat prohlášením za politické rozhodnutí. Pokud tohle přiznání neocení soudce, voliči by měli zcela určitě.

Google Reader a lekce z reálného kapitalismu


Google Reader je (či spíše byla, protože její život se počítá již jen na dny) služba od Googlu pro on-line sledování RSS, která umožňovala synchronizaci, například s (kvůli konci Google Readeru také již opuštěnou) desktopovou aplikací FeedDemon, a kterou se Google rozhodl k letošnímu červenci nekompromisně ukončit. Následnou vlnu nesouhlasu naštvaných uživatelů (co si budeme povídat, také mě to nepotěšilo) Google dokonale oslyšel. A pak se objevila zpráva, že Google chce šířit internet pomocí balónů, na kterou v té souvislosti reagoval tweet Davida Podzimka, který mne zaujal a inspiroval k následující poznámce:

Continue reading „Google Reader a lekce z reálného kapitalismu“

PRISMatem civilizace


Jak je to dlouho, co budil veřejné pohoršení Echelon, zařízení USA na sledování a odposlouchávání telekomunikačního provozu? Deset patnáct let, protože tehdy šlo o telefony a emaily a chaty nikdo neřešil? Mediální a lidsko-právní psi se vyštěkali a karavana amerických tajných služeb vesele šmírovala svět dál, až teď „praskl“ program PRISM a na světě je ten samý skandál v nových šatech – systematické sledování elektronické komunikace provozované vládou USA ve spolupráci s předními technologickými korporacemi jako Google, Skype, Microsoft… A svět se diví a pohoršuje a kde kdo ptá: „Jak je to možné? Jak si to mohou dovolit?“ A ptá se zcela špatně, protože ta správná otázka zní: „Čemu se divíte? Co jste čekali?“

Continue reading „PRISMatem civilizace“

Rozejděte se, neshlukujte se


Když včera vypuklo to velké zatýkání (pro případ, že by tento text četl někdo s odstupem času, dodávám na vysvětlenou, že policie zatýkala přímo na Úřadu vlády nejbližší spolupracovníky premiéra pro podezření z korupce a zneužívání pravomocí), sledoval jsem se sympatiemi tu spontánní škodolibou radost veřejnosti smíšenou s nadějí (jak se později ukáže, naivní), že už to prasklo, že už se policie nebojí a že už bude líp. Sledoval, ale neúčastnil se, protože vrozená skepse mi velela ještě počkat.

Continue reading „Rozejděte se, neshlukujte se“