Umberto Eco: Ostrov včerejšího dne

Ostrov včerejšího dne je v lecčem připomíná legendární Jméno růže – i v něm jde o převyprávění příběhu, který byl jen náhodou zachován a posléze vypravěčem nalezen v jakýchsi zapomenutých spisech, a který se točí kolem tajemství, které je ve své době zcela zásadní, ale nám dnes připadá banální. V Ostrovu včerejšího dne, který je zasazen zhruba do období baroka, však nejde o filosofii, ale o schopnost určovat zeměpisnou délku a tím polohu na moři, což by toho, kdo by ji ovládal, předurčilo být námořní velmocí a prvním v zámořském obchodu.

Středobodem Ostrova včerejšího dne je blíže neurčený ostrov (byť jisté spekulace o jeho reálné identitě kdesi v Šalamounových ostrovech jsou) ležící na datové hranici – odtud také název Ostrov včerejšího dne – na kterém se odehraje několik filosofických monologů odrážejících myšlení a poznání doby baroka, mezi nimi i jeden dosti zásadní o časových paradoxech a o tom, jestli by se spása skrze Ježíše Krista nemohla stát nemožnou, kdyby se Bůh zapomněl na špatné straně datové hranice.

Ostrov včerejšího dne je ve srovnání se zmiňovaným Jménem růže (ale třeba i Foucaultovým kyvadlem) literárně mnohem komplikovanější a vrstevnatější, jazykem stylizovaným do květnaté barokní mluvy počínaje přes prolínání více časových rovin a příběhy v příběhu až po „nezbedného“ vypravěče, který se čas od času z textu vynořuje, aby jej komentoval.

Nevím, jestli jsem při čtení Ostrova včerejšího dne byl jen líný čtenář, ale přišel mi až příliš vyumělkovaný a samoúčelný a z toho, co jsem od Eca zatím četl, asi nejslabší. Ale to neznamená, že bych na Eca zanevřel, v knihovně už se tetelí Pražský hřbitov.