Solidarismus


O solidaritě slyšel už zřejmě každý (i když většina si ji plete s nějakou perverzní formou charity), ale co je to takový solidarismus?

Slovo solidarismus (z lat. solidum – pevná, tvrdá půda, přen. – pevný celek) označuje snahu po vzájemné podpoře, po soudržnosti, která je založena na vědomí příslušnosti jedinců k nějakému vyššímu celku, pospolitosti. (…)I solidaristické hospodářství má tedy objektivní účel, nejsou jím však finálně peníze, natož obohacování jedné společenské vrstvy na úkor vrstev ostatních, ale právě přírůstek života, zdraví a kultury. (…) V zájmu hospodárnosti sice solidaristická elita přenechává správu soukromému vedení a soukromé iniciativě – přirozeně vyjma strategických odvětví – avšak účinnou kontrolou zabezpečuje uskutečňování svých ideálů.

Reklamy

Vaše peníze vůbec nemusí být vaše


Můžete se utěšovat tím, že to je jen další konspirační teorie, poplašná zpráva, nedorozumění, nebo prostě tím, že to by si politici a bankéři nedovolili, a když, tak to s vámi myslí dobře, takže stejně o nic nejde, ale princip předběžné opatrnosti velí se alespoň zastavit a zamyslet nad tím, na co upozorňuje Exocet ve svém textu na OM, ze kterého za účelem šíření této informace vyjímám:

A tak se nejen v kyperské praxi, ale i do právních systémů globálně se potichu pašuje tenhle bráška jménem REDEFINICE ÚSPOR A VKLADŮ. Kdo by si ho všímal, že. Kolem je tolik zpráv o pěvuli Bartošové a utrpení hvězd showbyznysu, že to jaksi ujde pozornosti.

Redefinice úspor z nás každého dělá VĚŘITELE BANKY. Budete nadále nikoli vkladatelé, na něž se vztahuje teoretická ochrana státu, ale INVESTORY do svojí banky. To je samo o sobě blbé, ale to horší teprve přichází – jste investory 2. řádu – spadáte do kolonky UNSECURED INVESTOR. Spadáte tedy do složky, dámy prominou, „pitomec v prdeli“.

Samozřejmě platí již dnes, že vklad v bance je pohledávkou za bankou, ale to neznamená, že postavení se vkladatele-věřitele nemůže změnit v jeho neprospěch, například tak, že přesunem z kategorie vkladatel do kategorie investor přijde o ochranu z pojištění vkladů. Davy v ulicích jsou hezká věc, ale velké změny se zpravidla připravují mnohem dříve a nenápadně, skryté před zraky veřejnosti.

S těma padesátkama opatrně


Bývalý (díky bohu za ty dary) premiér Petr Nečas si v poslední době oblíbil – a posilněn absurdním rozhodnutím Nejvyššího soudu ještě přitvrdil – přirovnávat vyšetřování korupce v nejvyšších patrech politiky obecně a své osoby (a své metresy) zvláště k politickým procesům s nepříliš rafinovaným odkazem na 50. léta v zjevné straně dělat ze sebe oběť a vzbudit strach z návratu Temna. Někdo by možná měl panu bývalému (díky bohu za ty dary) premiérovi vysvětlit, že politické procesy 50. let nebyly o tom, že by banda zvrhlých prokurátorů svévolně zatýkala čestné, slušné a pracovité politiky KSČ, ale o tom, že ti politici ty prokurátory a soudce úkolovali koho mají za co stíhat a kolik má dostat, a koho naopak stíhat v žádném případě nemají, přesně tak, jak by to nyní nejraději bývalý (díky bohu za ty dary) premiér Nečas dělal sám, kdyby měl ty možnosti, a jak se to alespoň v rovině verbální a emocionální pokouší.

K.O. od Nejvyššího soudu


Pořád nás straší komunisty, ale ta rána na solar, která může českou společnost srazit definitivně do kolen, přišla od Nejvyššího soudu. Na základě vyumělkované konstrukce opírající se o nepostižitelnost projevů učiněných ve Sněmovně, Nejvyšší soud rozhodl, že ex-poslanci Šnajdr, Fuksa a Tluchoř nemohou být stíháni pro korupci. Úplně stačilo šikovně rozšířit význam pojmu projev z projevu verbálního, učiněného na půdě Sněmovny, jak byl dosud chápán a zřejmě i zamýšlen, na cokoliv, co poslanec učiní a prohlásí za politický akt, přičemž se zdá, že Sněmovnu si poslanec symbolicky bere s sebou kamkoliv jde, takže poslanci jsou tímto okamžikem absolutně nepostižitelní, nad zákony a mimo pravomoc orgánů činných v trestním řízení. Nebo ty správní rady, kam dotyční zamířili, snad zasedaje ve Sněmovně?

Continue reading „K.O. od Nejvyššího soudu“

Václava Bartušku děsí chování Evropy


Václava Bartušku, zvláštní ho vyslance pro energetickou bezpečnost, jsem zde již jednou citoval, a udělám to znova, protože to je evidentně člověk, který má co říci. Tentokrát vybírám z rozhovoru nazvaného Chování Evropy mě děsí. Závěr ať si chytrý udělám sám, nápověda je to dostatečná:

Obrovský prostor, v němž může národní stát hodně udělat, je v oblasti připravenosti země, kraje nebo obce na výpadky. A tato zásadní robustnost, připravenost na to, že někde shoří trafo nebo za tuhé zimy dojde k výpadku dodávek plynu, nám myslím chybí. Když dáte jako jediné kritérium profitabilitu, samozřejmě první, co jde stranou, jsou všechny duplikace a zajištění. Za příklad lze vzít plynovodní strukturu. K pohonu kompresorových stanic, které plyn ženou, se původně používal zemní plyn přímo z plynovodu. První, co RWE po privatizaci udělala, bylo jejich nahrazení elektrickými kompresory, které jsou mnohem účinnější a jejich provoz je levnější. Ostatně s tím začal už stát v 90. letech. Ale plynovodní soustava se tím samozřejmě stala zcela závislou na elektřině. Takže pokud dojde k výpadku proudu, nebude ani plyn. Je to detail, který mnohým může připadat nepodstatný, ale ukazuje to, kam jsme doputovali.

Umění prohrávat


Umění prohrávat je v Čechách vůbec vzácné zboží, mezi politiky je nedostatek však přímo akutní. Dokud vyhrávají, sebevědomí z nich přímo cáká a je jim jedno, jestli vyhrávají podle pravidel, vedle nich nebo proti nim, hlavně, že  vyhrávají, z gustem si zatančí na hrobech poražených. Jakmile ale začnou prohrávat – a nemusí jít hned o sestup z ligy, úplně stačí, aby to bylo v poločase o bod –  spustí bojovný chorál stížností na porušování pravidel, i těch nepsaných (těch především). Vzdát se je slabost, uznat porážku je slabost, nepokusit se alespoň o jedno podražení soupeře zezadu je slabost, hrát podle pravidel je slabost. Slabost a hloupost, protože historie se neptá, jak kdo hrál, ale kdo vyhrál. Ve vyhrocené atmosféře, kde není prostor pro jiné mínění, jiné řešení a jiné vidění světa, není prostor ani pro porážku, protože uznat porážku znamená uznat, že jiné je možné. A tak kolem sebe politici kopají jak chcípající kobyla, chyceni v pasti nesmiřitelnosti. Vyhrožují, pomlouvají,  lžou a vymlouvají se, hůř než malí kluci, když se vytahují se svými pindíky. Je to smutné na pohled a ještě smutnější na poslech, o to smutnější, že si ti tajtrlíci usurpují status strážců morálky, svobody a demokracie. Kozli zahradníkem, šampióni trapnosti. Umět prohrávat znamená umět vstát a začít znova a třeba příště zvítězit. Ale ti, kteří teď prohrávají a nedokáží to unést, raději zapálí stadión, než aby přiznali, že pro jednou narazili na soupeře, který je dokázal přehrát na jejich vlastním hřišti.

Jo Nesbø: Netopýr


Jo Nesbø: Netopýr

Snad kombinace mé spokojenosti s Nesbøvým Sněhulákem a bezradnosti mých bližních co mi koupit za knihu, kterou ještě nemám, tomu chtěla, že jsem dostal Netopýra, první knihu ze série o detektivu Harry Holym, v níž je Sněhulák sedmý v řadě. A bylo to zajímavé srovnání. Překlad je vyrovnaný (tj. kvalitní a čtivý), vypravěčské řemeslo dobře zvládnuté, a přesto je Netopýr svým stylem úplně jiná kniha. Zatímco Sněhulák je thriller, čistá akce od začátku do konce, Netopýr je více detektivka, osobní příběh detektiva, jeho tápání, hledání a osobních problémů (a proč to tak neříct – běsů) na pozadí vyšetřování vraždy norské dívky v australském Sydney. Netopýr není tak sofistikovaný, jako Sněhulák, zato je lidštější a ústřední postava v něm není jen prostředkem rozehrání efektního děje, ale sama je osou příběhu. Při srovnání Netopýra se Sněhulákem je vidět, jak Nesbø hledal svůj styl až k vypravěčské a – proč to zastírat – komerční efektivitě.

Continue reading „Jo Nesbø: Netopýr“

Petice za dobrý zákon o Národním parku Šumava


Poté, co jsem zde varoval před faktickou likvidací Národního parku Šumava jeho přeměnou na „továrnu“, nemohu snad ani jinak, než vám říct o petici Hnutí duha za dobrý zákon o Národním parku Šumava a vybídnout vás k jejímu podepsání. Je sice poněkud vágní, takže není úplně jasné, co a v jaké podobě (ne)mají poslanci odhlasovat, ale její základní požadavek, jímž je priorita ochrany přírody před hospodářským využitím, je zřetelný a srozumitelný. (Za upozornění díky Stanovi).

Šumava (Kochánov)
Šumava (Kochánov)

Ochotníci na svá místa


Už už to vypadalo, že budeme mít skutečnou vládu odborníků, přinejmenším někteří designovaní ministři mluvili velmi rozumně a vypadali velmi nadějně, ale podle všeho to opět skončí u vlády ochotníků – mužů ochotných to vzít. Chce to sice svým způsobem odvahu, postavit se politické galerce, které se pranic nelíbí, jak jí utíkají koryta a eroduje její monopol na moc (jak jsem již psal, prezidentský systém, ve kterém by vedla jasná hranice mezi mocí zákonodárnou a výkonnou, kterou dnešní „ústavní zvyklosti“ stírají, by nám mohl prospět), ale odvaha odborníka nedělá. Zjevná afinita k průmyslu, kterou se řada ministrů vyznačuje, by vzhledem k tomu, že ČR je průmyslová země, ještě nemusela být na škodu (pořád lepší, než afinita k lichvářům, tunelářům a spekulantům); pokud to ovšem nebude afinita k jednomu konkrétnímu průmyslovníkovi panu Chrenkovi.

Největší pochybnosti ovšem budí nový ministr financí, který je jako neúspěšný kandidát na prezidenta eminentní politik, na rozdíl od všech těch manažerů se žádnou odborností pochlubit nemůže („zázračné“ splacení dlouho nesplácených dluhů z předvolební kampaně se počítat nedá, ministr financí má vybírat daně, a ne doufat) a evidentně je velmi na štíru s důvěrou veřejnosti. S panem Fisherem na financích se prostě vláda odborníků mění ve vládu ochotníků, lidí ochotných podpořit prezidenta Zemana, ochotných přijmout funkci, ochotných riskovat politickou kariéru (i když tu by přece odborník mít neměl, že?) a ochotných nechat na sebe plivat média.

Přejme sobě i vládě, aby odbornost zvítězila nad ochotou a ministři nespoutaní loajalitou ke stranickým sekretariátům dokázali spravit, co politici pokazili. Naděje přece umírá poslední, přestože je evidentní, že politici, kterým hrozí fatální blamáž, udělají vše proto, aby Rusnok & his boys neuspěli. A dlužno dodat, že s Fisherem na financích a Pecinou na vnitru jim to Rusnok zbytečně usnadňuje.