Náš životní styl je produkt sociálního inženýrství


Občas člověk nevidí to, co má přímo před očima, dokud mu to někdo neukáže. Takovým ukázáním může být i dobře formulovaný text, například ten od Davida D. Caina nazvaný Váš životní styl už nalajnovali jiní:

S odstupem času mám pocit, že jsem to takhle dělal vždycky, když jsem měl dobrou práci — v obdobích „prosperity“ jsem vesele utrácel. Po devíti měsících života baťůžkáře bez příjmu si tento fenomén uvědomuji mnohem víc. (…) Myslím, že to dělám, protože mám pocit, že jsem znovu získal jistý status, teď když jsem opět dobře placeným pracovníkem. Zdá se, že mi to dává nárok na jistou úroveň plýtvání. Když utratíte pár dvacek bez vteřiny zamyšlení, dá vám to zvláštní pocit moci.

Continue reading „Náš životní styl je produkt sociálního inženýrství“

Reklamy

Past na černocha


V sobotních Lidovkách vyšla výborná esej Eduarda Freislera Obamova černá Amerika o situace černošské populace v USA, její bídě materiální i morální, kriminalitě, diskriminaci a stále přežívajícím rasismu, jehož objektem jsou usedlí černoši paradoxně více, než nově přistěhovalí. Standardní pravičák si z ní při svém typicky uvědoměle povrchním čtení vezme, že si za to černoši mohou sami, protože jsou líní a pasivní, ale kdo si dá tu trochu práce a čte pozorně a přemýšlí u toho, pochopí, že tak jednoduché to jak obvykle není, protože američtí černoši nejsou ani tak líní, jako zlomení, a ani tak pasivní, jako rezignovaní.

Continue reading „Past na černocha“

Když tunel, tak tunel


Že je Blanka tunel bylo jasné od začátku. Samozřejmě nemyslím tu fádní díru v zemi, kterou má kde kdo, ale ten náš národní pokrokový tunel do rozpočtu města, zpožděný a prodražený. Pochybnosti mohly být maximálně tak o tom, jestli je tunelování tunelem spíše známka vytříbeného stylu, arogance nebo rafinovanosti. Nakonec nejspíš od každého něco a porce šlendriánu navrch. A dnes se servírovala třešnička: Blanka je černá stavba a staví se podle neplatné smlouvy. Jistě, mohou to být jen nějaké vyjednávací tanečky, ale v kontextu minulých zkušeností s exprimátorem Pavlem Bémem a pražskou ODS to může být – a asi i bude – docela dobře pravda. Kdo za to může a bude za to někdo potrestán? Překvapivě velmi pravděpodobně ano a dokonce přímo viník, kterým jsou – sami Pražané. Bém a celá ta mafie kolem něj jsou sice gauneři, ale to se nezjistili včera, to se ví už dlouho. A celou tu dobu, co se to ví, je Pražané zas a znova potvrzovali ve volbách, protože pro uvědomělé (čti zpitomělé) Pražáky je důležitější kdo jim vládne, což je pro ně svého druhu statusová proměnná (hlavně, když to není levice, na ničem jiném nezáleží), než jak jim vládne. Pražané se o způsob správy Prahy nikdy moc nezajímali, nikdy ho nezpochybňovali, tak teď za něj zaplatí v podobě vyšších daní a zhoršené kvality veřejných služeb. Za blbost se platí a tohle bude další draze zaplacená zkušenost. Bohužel to nejspíš bude ztrátová investice, protože naděje, že se Pražští elitáři poučí, není velká. Zbytek republiky pro to ale může něco udělat: pohlídat si, aby centrum prostředky na zaplacení svých dluhů zase nezrekvírovalo na periferiích.  Není nejmenší důvod, aby za naši blbost platil někdo nevinný.

Lekce konkurenceschopnosti


Kdo se díval včera na další díl z cyklu České století (již jsem zde o něm psal) nazvaný Všechnu moc lidu Stalinovi o únoru 1948, ten viděl přímo ukázkovou lekci konkurenčního boje, v tomto případě na tak specifickém „trhu“, jakým je politika. Na jedné straně dobře organizovaná KSČ s jasným cílem, jasným plánem, silnou pozicí a vůlí uspět, na straně druhé ostatní, tzv. „demokratické“ strany, zmatené, rozhádané, spoléhající na setrvačnost trhu a chycené v mentální pasti přesvědčení, že komunisté nemohou uspět a že Beneš bude jednat tak, jak jim by to vyhovovalo. Jistě, že komunisté měli i záložní plán počítající s nasazením síly, ale ten v únoru 1948 nebyl nutný, protože komunisté měli trumfy v rukou a nebáli se je použít. Komunisté vyhráli, protože byli připraveni a měli vůli k vítězství, demokraté prohráli, protože byli zdegenerovaní a paralyzovaní. Gottwald & spol. nebyli sice představeni jako dvakrát sympaťáci, natožpak hrdinové (na druhou stranu ale nebyli ani démonizováni), ale jako nová dravá a efektivní síla, mladá krev, které nedokázali zavedené firmy konkurovat. Trhy se ovšem vyvíjejí a o čtyřicet let později to byli právě komunisté, kdo nechápavě a bezmocně sledoval, jak jim trh přebírá konkurence nová.

Bohatí nás nespasí


Postřeh Patrizia Cipolliniho, ředitele jednoho florentského hotelu:

A kdo utrácí peníze? Ne ti opravdu bohatí, ti nejbohatší. Ale ti, co jsou za nimi. Bohatí lidé se snaží peníze vydělat, ti je neutrácejí. Utrácejí je ti méně movití, ti mají rádi život, chtějí cestovat do zahraničí, užívat si. Ovšem když je krize, tak jsou méně ochotní utrácet.

Jinými slovy, společnost tvořená hrstkou velmi bohatých a zástupy chudých, což je přesně ten model, ke kterému pomalu ale jistě pod praporem boje proti socialismu, přerozdělování a regulaci směřujeme, nikdy nebude jako celek bohatá a prosperují. Chceme-li se mít dobře, nepotřebujeme hrstku bohatých a masu chudých, potřebujeme co nejvíce lidí žijících v dostatku. Už to začíná docházet i lidem, kteří spíš než k revolucionářům patří k servisním elitám. Asi to bude tím každodenním kontaktem s realitou.

Udice od knížete


Když liberálové v diskusích o sociálním státu horují pro jeho likvidaci, často při tom argumentují starým čínským příslovím: „Dej někomu rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život.“ Tou rybou denně samozřejmě myslí sociální dávky, rybařením podnikání, nebo jinou ekonomickou aktivitu. Na první pohled to zní rozumně, ba přímo moudře – řeší se samotný kořen problému a místo závislosti na almužně se nabízí svoboda. Jak by s tím mohl někdo nesouhlasit?

Continue reading „Udice od knížete“

Demokratova pomsta


Dvacet let po převratu si demokraté náhle uvědomili, že revoluce není žádná sranda a má-li být co proto, nestačí vytvořit armádu nezaměstnaných, rezervní fond bezdomovců, privilegovanou elitu zbohatlíků a rozkrást, co se dá, je potřeba udělat něco skutečně velkého, čím se odstřihnou od minulosti, jako například změnit kalendář, nebo přepsat Občanský zákoník. Naši demokraté si vybrali ten zákoník.

Continue reading „Demokratova pomsta“

Zrada a lež


Peripetie Michala Haška se zatloukáním jeho výletu k prezidentovi do Lán v den voleb, kvůli kterému si nejprve vysloužil nálepku pučista a hned potom lhář, jsou myslím dostatečně známy. Pana Haška neznám, nemám žádný důvod se ho zastávat – a stejně to udělám. Sám totiž nevím, jak bych se v podobné situaci zachoval. Je to svým způsobem Sofiina volba: říct pravdu a zradit společníky, se kterými jsem se dohodl, že o schůzce budu mlčet, nebo zachovat věrnost dohodě a lhát? Tady si nelze vybrat a neztratit přitom čest. Ano, pan Hašek je hlupák, že se do takové situace vůbec dostal, ale když už v ní byl, zachoval se správně.

Je to dosti komplexní filosofický problém, protože lež je zrada pravdy a zrada je lží o loajalitě, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se kloním k závěru, že když už tomu osud (nebo vlastní blbost) chtěl, aby člověk musel volit mezi zradou a lží, měl by si vybrat lež, protože zrada je horší. To, co vytváří lidskou společnost, je totiž vzájemná důvěra, a zrada ji ničí.

Ovšem, že si uvědomuji, že tu teď jakoby hájím zákon omerty a z whistblowerů dělám lumpy, ale ono je to ještě o trochu složitější. Je totiž rozdíl mezi loajalitou k člověku a loajalitou k instituci. Ta první je silná a má přednost před pravdou (neboť je sama pravdou o vztahu dvou lidí), ale ta druhá je slabá a pravda stojí před ní. Řečeno poněkud vulgárně, je správné zradit mafii, ale je špatné zradit mafiána. Upozorňovat na nepravosti je v pořádku, i kdyby to mělo znamenat zradu instituce (firmy, vlády, národa), ale pokud se s někým dohodnu, že budu mlčet, tak bych mlčet měl, dokud nebudu mlčenlivosti zbaven.

Samozřejmě, že je to složité, protože toto je morální volba a morální volby jsou pro morálního člověka, tedy pro toho, kdo se rozhoduje sám za sebe a neschovává se při tom za nějakou autoritu, ať již boha, trh či ideologii, vždy složité, ale to už je cena za svobodu.