Jaká byla olympiáda v Soči? – diskuse otevřena


Za týden začínají zimní olympijské hry v Soči, a protože se budou konat v Rusku, tak už nyní můžeme říct, jaké byly: velikášské a předražené, synonymum korupce a autoritářství, i v detailu naprosto nezvládnuté, jak ostatně dokládají dvě mísy v jedné kabince, Rusové se opět ukázali jako burani a rozhodčí byli uplacení nebo servilní ke „kágébákovi“ Putinovi.

Chybí něco? Ach ano, špatně se vařilo a moc pilo, homosexuálové byli utiskováni a lidská práva pošlapána. A bezpečnost? Buď se stane něco ošklivého a pak to bude vina Rusů, kteří nedokážou ohlídat ani tu olympiádu a stejně to vlastně vyprovokovali sami tím, jak na Kavkaze tlačí imperialisticky na pilu, nebo se vůbec nic nestane, a pak to bude stejně jen proto, že Rusové brutálně pošlapali všechna možná lidská a občanská práva a svobody každého, kdo se k Soči jen přiblížil, a to bylo také špatně.

Ono totiž vůbec nezáleží na tom, jaké hry v Soči skutečně budou a jak moc je Rusové (ne)zvládnou, protože obrázek Ruska jako zaostalé země opilých mužiků, jíž vládne pevnou rukou banda despotických gubernátorů, kteří by nejraději ovládali celý svět, jehož prismatem budou hry v Soči posuzovány, si zkazit nenecháme. Strach z Ruska smíšený s pohrdáním vším ruským byl totiž pevně zabudován do základů naší novodobé identity a bez něj bychom byli ztraceni.

* * *

Komentáře nejsou povoleny, protože by byly předčasné, na ty bude dost času po hrách, až bude k dispozici srovnávací vzorek mediálního obrazu sočské olympiády.

* * *

Aktualizace 24.2.2014
Olympiáda skončila a my už víme, jaká doopravdy byla. Takže jaká? Pokud jsem dával dobrý pozor, tak nejvážnějším incidientem byla provokace profesionálních „rebelek“ z Pussy Riot, jinak vše proběhlo v klidu a na úrovni. Rusové to podle všeho zvládli a stížnosti postupně umlkaly tak, jak účastníci a hosté na vlastní kůži poznávali, jaké to v Soči je skutečně je. Určitě se něco nepovedlo, jako ostatně pokaždé na podobně velké akci, kterou nelze předem natrénovat, ale celkový dojem je podle mě dobrý. Otázka je, jaký bude za půl roku za rok, až bezprostřední dojmy vyblednout a zůstane jen politické zadání – Rusové musejí být neschopní.

Reklamy

Babiš je fér. Víc, než si myslíte.


Takže novým mistrem financí se po všech rituálních tanečcích nakonec opravdu stal velkopodnikatel Andrej Babiš. Už od prvních spekulací o jeho nominaci se objevují úvahy, že to není fér, že to je nepřijatelné propojování politiky s podnikáním a že tím jeho firma Agrofert získává výhodu proti firmám, které své ministry nemají. Ale opravdu to není fér? Tak se zkuste zamyslet nad tím, jak se nazývá společenský systém, v němž žijeme, a proč se mu tak říká. Kapitalismu se totiž neříká kapitalismus pro nic za nic. Říká se mu tak proto, že primárním nositelem moci jsou v něm kapitalisté. Ani politici, ani občané, ale velcí systémoví vlastníci, jako je právě Andrej Babiš. Veškerá politika je jen maska, která má kapitalismu dodat zdání demokracie a zastřít pravý stav věcí a učinit ho pro objekty moci (tj. pro občany) líbivější a snesitelnější. Chcete důkaz? Tak se podívejte na všechny ty mezinárodní smlouvy o ochraně investic, dohody o volném obchodu, ochotu, s jakou politici ex post legalizují překročení zákona, jichž se podnikatelé dopouštějí, a vůbec vstřícnost, s jakou politici umetají podnikatelům cestičku a odstraňují jim z cesty občany, lidská a sociální práva a veřejné zájmy. Teď prostě jenom vypadne jeden mezičlánek a jistý kapitalista bude vládnout přímo. To je víc fér, než by bylo leckomu milo.

Šče ne vmerla Ukrajina… ale už ji zabíjejí


Na Ukrajině vypukla revoluce. Další barevná, oranžová podle barvy požárů, které demonstranti zapalují, ale také červená podle barvy krve, která již teče a které zřejmě poteče ještě víc. I když revoluce se tomu říká jen proto, že to lépe zní, ve skutečnosti jde mnohem spíše o pokus o státní převrat, a ještě spíše o ozbrojené povstání fašistických bojůvek. Jenže na tom nesmí záležet, protože opozice chce oslabit vazbu Kyjeva na Moskvu, což je účel, který světí jakékoliv prostředky. A tak se může opozice spolehnout na podporu Západu, který kárá ukrajinskou vládu za to, že neskáče, jak opozice píská, a hrozí jí sankcemi.  Ten samý Západ, který demonstrace svých vlastních občanů (vzpomeňte na Occupy Wall Street, Madrid, Athény, ale třeba i Prahu, pro kterou bylo sto tisíc demonstrantů na Václavském náměstí, tedy absolutně i relativně více, než ne kyjevském Majdanu, jen zpovykanou lůzou), nyní káže ukrajinské vládě o demokracii a chce po ní, aby rezignovala a předala moc opozici (k ničemu jinému by splnění požadavků Západu vést nemohlo). Ukázkovější příklad vměšování se do vnitřních záležitostí cizí země by člověk hledal jen těžko.

Continue reading „Šče ne vmerla Ukrajina… ale už ji zabíjejí“

Na realitě záleží


Kolega Wu, který píše moc pěkné a pečlivé recenze poznámky z četby, v té nejnovější cituje z knihy Václava Cílka, a mě ten citát zaujal natolik, že z něj kus ocituji i já:

Navrhuji, že přirozený svět se nedá poznat z knih ani televize, ale jenom ze zkušenosti a práce. Včelaři nehrají na burze a pěstitelé jabloní se nepředhání kvalitou svých mobilů. Jeskyňáři a horolezci, ba ani rybáři nepotřebují počítačové hry. Jsou na nějaké jiné síti, která se mění jen velmi pomalu. Na této síti naproti tomu většinou nejsou ekonomové, politici a novináři. Čím výš ve své profesi dorostli, tím víc se vzdálili goethovského ‚ducha skutečnosti‘. Myslím si, že nejméně polovina potíží naší doby má svůj původ v odtržení od běžné reality života, ke které se lze přiblížit snad jenom sázením stromů, sbíráním šišek na podpal, jablek na podzim nebo lisováním vína, stavbou kamenných zídek a péčí o krávy na pastvě

Na jazyk by měl být zbrojní pas


Emeritní profesor češtiny Dušan Šlosar v rozhovoru pro sobotní LN říká:

Jazykem se dnes rozhodují ty největší bitvy o moc vliv. Ekonomické souboje se odehrávají v textu uzavíraných smluv. O správu města, kraje nebo celé země se bojuje jazykem. Kde se za středověku vedly souboje mečem a kordem, tam nastoupilo slovo. (…) Tak, jak dříve bylo důležité zacházení s mečem, je dnes důležité přesvědčivé zacházení se slovem.

Nikdo nepochyboval o tom, že zacházení s mečem není přirozená dovednost, a tedy že je nutné se tomu naučit. U jazyka se ovšem víc spoléháme na pouhé odpozorování.

Podstatou politického jazyka je programová neuchopitelnost. Není pro politika nic horšího, než říct něco, s čím může být později konfrontován.

„Odklonit“ je takový čítankový příklad slova, které má širší rozsah, než by bylo pro dané použití záhodno. A ten širší rozsah zbavuje mluvčího odpovědnosti za to, co řekl. (…) Praotcem tohoto vyjadřování je Josef Goebbels. Vytvořil sofistikovanou teorii, že když nějaký nepříznivý jev pojmenujeme nadřazeným synonymem, tak to najednou není tak drastické a vlastně to není ani napadnutelné. Protože ten nadřazený pojem v sobě to svinstvo – mimo jiné! – obsahuje.

Nejsme chudí, lidé tu nemusí umírat na ulicích


Z novinového rozhovoru chartistky, disidentky a kandidátky na ombudsmana Anny Šabatové, ve se ohrazuje proti tvrzení, že když v nějakých tabulkách a statistikách OECD vychází, že je u nás nejméně lidí ohroženo chudobou a jsme příjmově nejvíce rovnostářský stát, tak nikdo nemůže mít důvod ke stížnostem a všichni musí být spokojeni:

Chudý v Česku je na tom hůře, než chudý v Norsku nebo Německu. Chudý Němec má důstojnější existenci, než chudý Čech. (…) Tlak na příjmově nejslabší vrstvy je mnohem silnější, než na ostatní skupiny.

Když jsem v devadesátých letech pozorovala, kolik lidí v Moskvě umrzne na ulici, říkala jsem si, že jsem ráda, že žiji ve společnosti, která nic takového nepřipustí. A teď umírají lidé na ulici i u nás. Naprosto zbytečně. Nejsme chudá společnost, ale připustili jsme to.

Jednou z klíčových věcí je neexistence sociálního bydlení. Jakmile nemáte střechu nad hlavou, tak se dostáváte do opravdu velkého ohrožení. A druhá věc: v devadesátých letech se stát ještě jakž takž snažil, aby tou záchrannou sítí nikdo nepropadl, ale v posledních letech dělá všechno proto, aby lidi z podpůrných systémů vyhodil.

 

Markéta Lazarova


Film Františka Vláčila Markéta Lazarova [CSFD] (všude se píše Lazarová, i v názvu literární přílohy, ale v titulkách to stojí krátce a dává to i lepší smysl, protože jde o Markétu, dceru Lazarovu) předchází pověst cenami ověnčeného snímku (seznam zde), včetně vítězství v anketě filmových kritiků o „nejlepší československý hraný film století“, a to mu paradoxně škodí, protože očekávání jsou příliš vysoká a divák pak pořád hledá „To Něco Výjimečného,“ až snadno přehlédne, že to je skutečně moc dobrý film. Dobrý, ale nejlepší? Mě osobně přijde mnohem lepší Údolí včel [CSFD] (které údajně bylo natočeno jenom proto, aby se ještě nějak zúročily drahé rekvizity z Markéty), které je naléhavější, více zneklidňující a lépe dovyprávěné.

Markéta Lazarova je melancholická, zádumčivá a opatrná, jako kdyby nechtěla či nevěděla, co má vlastně říct kromě toho, že život v raném středověku byl těžký a krutý a bolest a smrt všudypřítomná, a přesto – nebo právě proto? – se lidé svých životů drželi a nevzdávali se jich snadno a radovali se více z toho, co mají (pokud zrovna něco měli), než aby plakali nad tím, co jim někdo vzal (protože jim pořád někdo něco bral). A byli v tom sami, protože umírající pohanství již nemělo sílu jim pomoci a přicházející křesťanství si ještě nebylo jisté samo sebou.