Neúprosná logika náboženství


Díval jsem se nedávno na nějaký dokument o Bibli v televizi a tam říkali, že jistí magoři – myslím, že to byli evangelikálové, ale ono na tom v zásadě nesejde – věřili, že se Kristu vrátí, až Židé opět ovládnou Jeruzalém. Když k tomu v roce 1967 došlo a Ježíš se neukázal, vymysleli, že že Ježíš se vrátí až poté, co Antikrist znesvětí Chrám. Jenže ten zbořili již v roce 70 Římané a Antikrist tudíž nemá co znesvětit. Proto je potřeba Chrám znovu postavit, aby jej Antikrist mohl znesvětit a Kristus se vrátil. Že v místech, kde dříve stával Chrám, stojí dnes Skalní dóm, jedna z nejvýznamnějších mešit islámu, je jen drobná komplikace, protože mešitu lze přece zbourat, aby mohl být Chrám znovu vystavěn, aby jej Antikrist mohl znesvětit, aby se mohl Kristus vrátit… Jak by to asi dopadlo, kdyby dobří křesťané získali dostatečnou moc, je nabíledni. Také je zde dobře vidět, že nemůže nastat situace, která by byla v rozporu s vírou a nešlo ji interpretovat tak, aby se do souladu s vírou dostala. Cokoliv lze označit za projev boží vůle a tudíž důkaz správnosti víry.

Reklamy

Sportovní puch


Tak nějak jsem si vždycky myslel, že sportovní duch znamená respekt k soupeři, uznání porážky, hru bez faulů a že by jím měli být prodchnuti nejenom sportovci, ale i fanoušci, protože bez něj by to pak už nebyl sport. Ale buď jsem špatně pochopil, co to ten sportovní duch je, nebo už vyšel z módy, protože ty výbuchy radosti pokaždé, když soupeři českých sportovců něco zkazili, nebo to zaklínání aby udělali chybu, když zrovna nekazili, to bylo všechno jiné, jen ne úcta k soupeři. Žádné „ať vyhraje lepší,“ ale „ať vyhraje náš, jedno jak.“ A vrcholem všeho bylo nenávistné nadšení nad tím, že Finsko porazilo Rusko v hokeji a ruští hokejisté v turnaji končí. Sport tu někomu zjevně nahrazuje politiku i válku. Jak by potom ale vypadala skutečná válka, když blbou hru berou takhle vážně, nesmiřitelně a vášnivě? Asi už začínám tušit, kde se v každém konfliktu pořád berou ty nesmyslné a zbytečné zástupy mrtvých a umučených.

Vlastním, tedy jsem


Také vám pojem vlastník či majitel evokuje někoho, kdo něco získal koupí, dědictvím, privatizací, atd. prostě jakkoliv jinak, než vlastní prací? A že předmět vlastnictví lze libovolně zcizit, aniž by to na podstatě věci cokoliv zásadního změnilo? Mně tedy ano a proto mi připadá nepatřičné, když se píše nebo mluví o majitelce medaile či vlastníkovi diplomu. Jak medaile, tak diplom totiž patří tomu, kdo je získal, a jsou ze své podstaty nepřenositelné. Medaili sice můžete prodat v aukci, ale pořád to budete vy, kdo ji vyhrál, diplom si sice můžete koupit v Plzni nebo prodat v Kyjevě, ale pořád to budete vy, kdo příslušné vzdělání (ne)získal. Diplom či medaile je věc, která patří vám a k vám, jenže pokud se hovoří o jejím vlastnictví – což je myslím produkt ekonomismus, protože dříve nic takového nebývalo – tak se tím dává najevo, že se s ním může obchodovat. Možná jsou zoufale nemoderní, ale skutečně si myslím, že medaile by se měly vyhrávat, a ne kupovat.

Práce na hovno


Z eseje Davida Graebera Práce na hovno:

John Maynard Keynes v roce 1930 předpověděl, že na konci století bude technologie tak vyspělá, že země jako Velká Británie nebo Spojené státy dosáhnou patnáctihodinového pracovního týdne. Ale místo toho, abychom masivně zkrátili pracovní dobu a dali světové populaci volnost věnovat se vlastním projektům, zálibám, vizím a představám, sledujeme rozsáhlou hypertrofii ani ne tak „služeb“, jako spíš administrativního sektoru, který vytváří a pohlcuje řadu nových odvětví, jako jsou finanční služby nebo telemarketing. Jako kdyby někdo tam venku vymýšlel nesmyslnou práci jen proto, abychom všichni pořád pracovali. Čím dál víc zaměstnanců zjišťuje, že oficiálně sice pracují čtyřicet nebo padesát hodin týdně, ale jejich skutečné pracovní vytížení se blíží oněm patnácti hodinám. Odpověď samozřejmě není ekonomická; je morální a politická. Vládnoucí třída pochopila, že šťastné a produktivní obyvatelstvo, které disponuje spoustou volného času, je pro ni smrtelným nebezpečím. Co vypovídá o naší společnosti fakt, že generuje jenom krajně omezenou poptávku po talentovaných básnících či hudebnících, ale zdánlivě nekonečnou poptávku po specialistech na firemní právo? V naší společnosti zřejmě existuje obecné pravidlo, že čím zjevněji prospívá něčí práce jiným lidem, tím méně za ni dostane zaplaceno. Říkejte si, co chcete, o zdravotních sestrách, popelářích nebo mechanicích, ale je evidentní, že kdyby zničehonic zmizeli v oblaku kouře, následky by byly okamžité a katastrofické. Kdyby někdo chtěl vymyslet takový pracovní režim, který by dokonale vyhovoval cíli zachování moci finančního kapitálu, těžko si představit lepší řešení.

Hustodémonsky krutopřísně skandální


Jsou dva druhy skandálů: ty obyčejné, ve kterých je politik přistižen při korupci, zneužívání pravomocí, defraudacích a podobných radostech, kterými si dokazujeme, že máme funkční demokracii, a pak ty hustodémonsky krutopřísné, ke kterým dochází, když se „parta plukovníků“ (čili orgány činné v trestním řízení) pokusí takového politika klepnout přes prsty. To je ryku, to je řevu, to je starostí o demokracii. To hned politici spustí o „kriminalizaci politiky“, policisté a státní zástupci jsou pro ně „škůdci demokracie“, kteří dělají „experimenty na lidech“ a vaří „nechutný a nesrozumitelný právní guláš“ (další perly z úst našich sviní si čtenář-fajnšmekr jistě dohledá sám). Chápu, že se politici bojí a jsem tomu rád, protože i politici by měli vědět, že pokud přestřelí, může trhnout i na ně. Nelze tolerovat, aby se politici mohli zbavit veškeré odpovědnosti za své jednání prohlášením svých činů za politické akty. Pokud někdo škodí demokracii, jsou to politici, kteří neznají míru, nemají stud a myslí si, že stojí nad zákony a jsou nedotknutelní.  Už z principu by se nyní měl každý občan postavit za Šlachtu a Ištvána, protože nad nimi stojí ještě soud, který o vině – nejenom morální, která je nesporná, ale i trestněprávní – ubohého pana Nečase teprve rozhodne, což je u pohledu společnosti a důvěry v právo mnohem lepší, než aby o své nevinně rozhodovali sami politici. Jestli si necháme namluvit, že snaha o odhalení a potrestání skandálu je horší, než skandál sám, tak jsme blbci.

Žijeme sice déle, ale zdravější nejsme


Střední délka života vzrostla, ale délka života ve zdraví v podstatě stagnovala. To znamená, že sice žijeme déle, ale získané roky prožijeme s chronickou nemocí nebo zdravotním omezením. Podle mezivládní Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj je zlepšení zdraví lidí nejefektivnější cestou, jak snížit potřebu dlouhodobé péče.

(Petr Wija z Centra pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče)

Rozdíl mezi levicí a pravicí ve dvou větách


Od doby, kdy jsem psal tuto esej o rozdílu mezi levicí a pravicí, uběhl již nějaký ten pátek a já jsem dospěl k názoru, že musí existovat způsob, jak vydestilovat to podstatné a dostat se až na dřeň toho, proč jsou rozdíly mezi levicí a pravicí takové, jaké jsou. Protože přesto, že tradiční politika se pomalu ale jistě rozpouští v eklektickém amalgánu postpolitiky, ten rozdíl stále existuje, není nepodstatný a já myslím, že jsem ho nalezl a že jde napsat do dvou. To není lenost, to je přesvědčení, že to skutečně důležité lze říct stručně a bez nánosů slov, které může kdejaký chytrák rozžvanit. Tady je:

  • Pravice: každý může vyhrát.
  • Levice: nikdo nemusí prohrát.

Bůh ochraňuj Soči


Co si budeme namlouvat, Rusko je logickým cílem teroristů (tak jako jím byly a jsou i USA) a marketingový potenciál útok na olympiádu v Rusku je řádově někde jinde, než v případě takového Norska, takže možnost teoretického útoku na Soči je reálná. Bohužel, míra tohoto nebezpečí je umocněna Západem, který zaklet v myšlenkových schématech studené války místo toho, aby dal jasně najevo, že jestli si někdo něco zkusí, tak ho ruku v ruce s Ruskem nekompromisně smázne, Rusko soustavně kritizuje takovým způsobem, že případný útočník snadno může nabýt dojmu, že za útok nebude jednoznačně odsouzen, ale že se o část viny jednak podělí s obětí, a jednak že by útok leckomu přišel vhod jako šikovná podpora protiruských stereotypů. Přitom by stačilo málo – nedělat z olympiády v Soči politikum a nezařazovat na její program neoficiální disciplínu pomlouvání hostitele. A protože od Západu nelze očekávat, že by dokázal překročit svůj stín, nezbývá než doufat, že se nic nestane a olympiáda nevybočí ze sportovních mezí alespoň ve svém průběhu, když už se nepodařilo ji v nich udržet před zahájením.