Pýcha demokratizace


Ve stínu bulvárních orgií nad smrtí jedné nešťastné ženské dnes poněkud zapadla zpráva o tom, že od chudoby dělí mnoho lidí jen stokoruny a v ní nejméně dvě pasáže, které by měl každý rozumný (slušnosti se už dávno nedovolávám) člověk vnímat jako alarmující:

Ekonomičtí experti Českomoravské konfederace odborových svazů ale současně upozorňují, že řadu lidí od oficiálního začlenění do pásma chudoby dělí příjem vyšší o pár desetikorun.

Jinými slovy, reálně chudých je významně více, než vykazují statisticky sledující formální chudoby. Mimo jiné to znamená i to, že vláda může snadno úpravou metodiky vykazovanou míru (rizika) chudobu výrazně snížit, aniž by se v reálu cokoliv změnilo.

Určitou absurditou je, že do pásma chudoby se dostávají i lidé pracující za minimální mzdu, která je v současnosti nižší než hladina příjmu pro pásmo chudoby.

Je tohle opravdu společnost, kterou bychom měli chtít? Je tohle společnost, která má perspektivu a která není pro část svých členů vězením, ale nabízí svobodu a důstojnost pro všechny? Je tohle jediný výsledek dvaceti let demokratizace a budování kapitalismu?

Vyspělost společnosti a kvalitu života nelze posuzovat podle toho, jak bohatí jsou ti nejbohatší, či kolik svobody mají predátoři, ale vždy pouze a jedině podle toho, jak dokáže nabídnout podporu, důstojnost a participaci i těm nejslabším a nejchudším. V tomto směru Česká republika nejenom že žalostně selhává, ale nic ani nenasvědčuje tomu, že by česká společnost měla ambici s tím cokoliv dělat a změnit Klondike pro šmejdy v domov pro všechny.

Reklamy

Šest set osmdesát tři odepsaných duší


Egyptský soud vynesl 683 rozsudků smrti za podíl na násilných demonstracích a útoku na policejní stanici, při kterém padl 1 policista (zpráva). Dlužno dodat, že šlo o nepokoje v důsledku protestů proti sesazení prezidenta Mursího, který byl sice zvolen demokraticky, ale za „špatnou“ stranu. A asi i proto Západ teď pokrytecky mlčí. Nebo kde je smršť protestů proti porušování lidských práv a apelů na jejich dodržování srovnatelná s tou, která se snesla na Rusko poté, co přijalo zákon podmínečně omezující veřejnou prezentaci sexuální orientace, tedy něčeho ze své podstaty ryze soukromého? Těžko říct, co jsou ti v Egyptě odsouzení vlastně zač, možná jsou tu skutečně pěkná kvítka, ale průmyslový způsob vynášení trestů, notabene trestů smrti, by snad minimálně pochybnosti, když už ne protesty, vyvolat měl! Tak proč teď západní politické, novinářské a kavárenské elity mlčí? Přece jde o univerzální lidská práva, nebo ne? Proč se Západ zajímá více o pohodlí několika výtržnic v Rusku, než o život stovek Egypťanů odsouzených k drakonickým trestům ve velmi pochybném procesu?

Jak se co dělá: novinářský šunt


Pod bombastickým titulkem Pouštní hrob vydá miliardový poklad uveřejnili Novinky.cz banální a informačně bezcennou zprávu o plánu na nalezení starých kazet s neprodejnou počítačovou hrou vyhozených kamsi do pouště, kterou autor píšící pod šifrou mif uzavírá: „Sběratelé se nezdráhají v internetových aukcích utratit za titul určený pro konzoli Atari 2600 klidně i více než 1700 korun. Více než milión kazet pohřbených v poušti tak může mít hodnotu přesahující miliardu korun.“ Já se tedy nepovažuji za kdovíjak erudovaného ekonoma, ale není náhodou cena libovolného statku určena jeho vzácností, což se učí již v prvním semestru mikroekonomie? Pokud tedy budou na trh vrženy statisíce nových kusů, vzácnost klesne a s ní i cena a realizovaný výnos tudíž nebude ani zdaleka odpovídat počtu nových kusů krát současná cena.

Lze si snadno domyslet, jak pokřivený obraz o světě si lidé odkázaní na konzumaci „profesionálního“ obsahu „seriózních“ médií vytvoří. A takhle je to se vším. Ať už je to krize v Řecku, krize na Ukrajině, ekonomická krize nebo zahraniční politika velmocí, kde vzít jistotu, že obraz předkládány sdělovacími prostředky je alespoň elementárně a v mezích možností pravdivý, když standardní novinářská práce vypadá takhle? Každý nemůže rozumět všemu a novináři mají proto značnou odpovědnost za to, co lidem říkají. Nebo by alespoň měli mít, jenže je k ní nikdo nežene, protože lidé se chtějí bavit, ne myslet, a vládnoucí třída je v tom ochotně podporuje.

Vrozená smrtelná nemoc neregulovaného kapitalismu


Z článku Důkaz, že dnešní kapitalismus ohrožuje civilizaci:

Kdokoliv, kdo má možnost vlastnit bohatství v éře, kdy profit z něho převyšuje mzdy a výkonnost ekonomiky, rychle disproporčně a stále více zbohatne. V takové situaci je v ekonomice daleko atraktivnější být rentiérem, než riskovat jako podnikatel. Bohatí nemusejí riskovat inovace a ani nemusejí investovat do výroby: jediné, co potřebují, je hromadit svou rentu a své daňové úlevy. Všechno ostatní pro ně udělá úrok. Bohatí umějí nesmírně efektivně ochránit své bohatství před zdaňováním a daňové břemeno nyní nesou jen lidé se středními příjmy. V důsledku toho nesou břemeno plateb za veřejné služby, jako je vzdělání, zdravotnictví a bytový fond jen průměrní daňoví poplatníci, kteří ale nemají dost peněz na financování těchto veřejných služeb. Nerovnost bohatství se tak stává receptem pro zpomalující se rentiérské ekonomiky, které nemají zájem o ekonomické inovace.

S nálepkou teroristy


Kyjevská vláda se rozhodla umlčet protesty na východě Ukrajiny silou, a aby si nějak kompenzovala deficit vlastní legitimity a pojistila se proti nepříjemným otázkám, co jí najednou vadí na povstání proti vládě a obsazování vládních budov, když se tak sama dostala k moci, tak označila opozici za teroristy. Jenže i když je proruská opozice na východě všechno možné, od povstalců přes separatisty po diverzanty, teroristé to nejsou, protože teroristé útočí na civilisty s cílem vyvolat strach.

Ozbrojencům na východě – a nezapomínejme na to, že povstalci na Majdanu byli také ozbrojení – jde ale o něco úplně jiného, byť z pohledu kyjevské vlády nežádoucího a silové řešení si žádajícího. Jenže s nálepkou teroristy se proti nim bojuje mnohem lépe, zejména v mediální (propagandistické, marketingové) rovině. Teroristé totiž nemají žádná práva a nikdo se jich nezastane, protože kdo se zastává teroristů, je sám terorista. Kyjevská vláda si tak chytrou nálepkou uvolnila ruce a šikovně předem zdiskreditovala veškerou kritiku svého postupu; možná i na radu někoho, kdo by ji jinak musel alespoň na oko kritizovat, protože sám neustále šermuje lidskými právy.

Ukrajinská vláda ale není jediná, kdo takto moderuje veřejné mínění, západní média – minimálně ta česká – jí zdárně sekundují. Zprávy z Ukrajiny už dávno nejsou pouhé zprávy, ale vždy jsou to zároveň komentáře poučující čtenáře o tom, jak jim má rozumět a co si má myslet, nechce-li si vykoledovat svojí vlastní nálepku. Zase je první obětí války pravda.

Problémy s referendem


Referendum je nejmocnější nástroj přímé demokracie, projev vůle lidu s nejsilnější legitimitou, nad který není, tak jak by mohlo nemít smysl? Tak třeba když se špatně naformuluje otázka, nebo když se otázka tak úplně nepotká s realitou. Kupříkladu včerejší místní referendum na Praze 8 o zákazu hazardu. Otázka předložená občanům zněla: „Souhlasíte, aby městská část Praha 8 (…) učinila veškeré právní kroky vedoucí k zákazu provozování loterií a sázkových her, zejména výherních hracích (…) a to na celém jejím území?“ Bohužel se mi nepodařilo dohledat rozhodnutí rady nebo zastupitelstva, na jehož základě bylo referendum vyhlášeno, ale tak, jak je otázka položena, udělají občané v referendu městské části souhlas, ale k ničemu ji nezavazují. Je jasné, že pokud by občané řekli ne, tak městská část proti hernám nijak postupovat nemůže, jenže co když občané řeknou ano, ale městská část nic nepodnikne a souhlas prostě nevyužije? Bude to v rozporu s výsledkem referenda, nebo to bude sice košer, byť po právnickém způsobu?

Toto konkrétní referendum nakonec nebylo platné, protože občané se neobtěžovali přijít (proč a jak tuto laxnost chápat je zase jiná pohádka), ale ani tím nejasnosti nekončí. Znamená neplatnost referenda, že souhlas nebyl udělen a městská část proti hernám postupovat nemůže, nebo by nebyl udělen pouze v případě, že by bylo platné a většina občanů řekla ne? Znamená tedy neplatnost referenda, že městská část může může proti hernám postupovat podle svého uvážení, tedy v podstatě stejně, jako kdyby občané v referendu řekli ano? Jaký smysl potom takové referendum vůbec mělo? Zdánlivě přesná otázka je tak bez znalosti kontextu a historie ve skutečnost značně vágní, protože bez těchto znalostí nelze říct (a tedy se kvalifikovaně rozhodnout), jaký důsledek bude ta která odpověď mít.

Referendum je dobrá věc, ale mělo by být přesněji a pečlivěji formulováno buď jako přesný závazek (tady je ale zase problém s tím, jestli negativní odpověď znamená automaticky zákaz, nebo volnost jednání, a pokud zákaz, tak na jak dlouho?), nebo jako schválení již přijatého rozhodnutí, v takovém případě je ovšem zase riziko, že neplatnost referenda založí automatický nesouhlas. Při očekávatelné nízké účasti voličů se tak šikovnou formulací dá docílit v podstatě libovolného výsledku a jakékoliv referendum zmanipulovat k bezzubosti a nezávaznosti.

Jak vidno, ani referendum není samospasitelné.

Výpalné pro Bakalu


Napjatá situace kolem OKD se vyvinula – očekávatelně.  Místo toho, aby těžební firma platila státu daně a horníkům mzdy a pojištění a důchody, bude stát platit firmě za to, že bude milostivě důl dalších pár let provozovat, a ještě to stát vydává za svůj velký úspěch. Ale jakýpak úspěch? Těžaři si ponechají svoje zisky a Černý Petr zůstane státu, potažmo celé společnosti, jen se problém na těch pár let zamete pod koberec. Úspěch by byl, kdyby firma musela útlum dolu zaplatit z peněz, které jí důl vydělal, místo toho ale nastoupila standardní privatizaci zisků a socializaci ztrát. Ale co jiného, než devótní postoj k investorům, jehož jsme aktuálně svědky například i v kauze Amazonu, by se také dalo od kapitalisty řízeného kapitalistického státu čekat? Těžaři mají silnou vyjednávací pozici a vysoký vydírací potenciál a to jediné, co by mohl stát proti vytunelování Ostravska udělat, si předem v rámci svého ideového zakotvení zakázal. Státu tak nic moc jiného, než placení výpalného těžařům nezbývá. A to je špatně, protože když si firmy zvyknout, že část jejich podnikatelských rizik na sebe nakonec vždy přebere stát, tak už je to nikdo nikdy neodnaučí a kapitalistům na zisku se budeme skládat už jednou provždy všichni, včetně ostatních podnikatelů, kteří tak těžkou okovanou botu nemají.