Propaganda po západním způsobu


Z článku Propaganda po západním způsobu:

Sdělovací prostředky v nových podmínkách slouží taktéž propagandě, tj. hájí zájmy mocných a usměrňují veřejné mínění.

Continue reading „Propaganda po západním způsobu“

Reklamy

A co umí váš kandidát?


Jmenuje se Petr Hannig, má titul magistra, zaštiťuje se zdravým rozumem a chtěl by do Senátu. Má totiž zaručený recept na neduhy dneška: velký bič a malý dvorek (nejspíš kasárenský). Voliče láká na „zrušení zákona o nepřiměřené obraně“. Ano, přesně tak to na letáčku stojí. Kdyby kandidoval na předsedu zahrádkářů, prosím, kdyby kandidoval na starostu Horní Dolní, také by se to dalo tolerovat, ale kandidát na senátora by snad mohl vědět, že žádný zákon o nepřiměřené obraně neexistuje (a nikdy neexistoval) a že jediné, co existuje, jsou příslušná ustanovení Trestního zákona o nutné obraně, konkrétně §29 zákona č. 40/2009 Sb. Jenže to evidentně neví, přitom o tom chce rozhodovat a nabízí to jako svoji konkurenční výhodu proti ostatním kandidátům. Co potom s takovými senátory? A že se takoví určitě najdou, i díky voličům, kteří chtějí, aniž by věděli a zajímali se.

Lapeni v překladu


Pro překladatele z mrtvých jazyků buddhismu, pocházejícího navíc z křesťanské tradice, představuje převod podobného textu výzvu na samých hranicích možností. Tak lze pochopit, proč na překlad dvacetistránkového textu je potřeba dvacetiletého studia. Jakkoli je totiž duše současného Západu spíše „ateizovaná“ a materialisticky nastavená, neplatí to tak docela o našem jazyku – v jednotlivých pojmech i ve skladbě řeči je křesťanstvím prosycen.

(T. Vystrčil v recenzi na knihu J. Holby Diamantová sútra)

Rozhovor s radikálně levicovým bojovníkem novoruské armády


Na webu Levá perspektiva vyšel Rozhovor s radikálně levicovým bojovníkem novoruské armády. Působí velmi idealisticky až pateticky, místy naivně a popravdě trochu archaicky, ale na každý pád je autentický a jako takový je pro pochopení situace na východě Ukrajiny a cílů a motivace povstalců (alespoň některých) mnohem cennější, než konfekční strašení Ruskem.

Dva týdně


Máme za sousedy Ukrajince, a i když současné dění na Ukrajině evidentně není nic, o čem by mluvili rádi, přeci jenom z nich občas něco vypadne. Například o tom, jak je Ukrajina v totálním rozvratu, stát zkolaboval a ozbrojené bandy se potulují po okolí a loupí a vraždí po libosti. A to ne v Doněcku, ne v Luhansku, ale v okolí Kyjeva. Kdo chce chránit svůj majetek, nemá jinou možnost, než si najmou párek kalašnikovů i s ostrou obsluhou. Kdo může, ten z Ukrajiny utíká, zůstávají jenom ti, kteří a) si chtějí nakrást, b) si chtějí zastřílet, za c) nemohou odejít, protože nemají kontakty, peníze nebo nechtějí opustit příbuzné. A zprávy o tom, kdo ze známých nebo jejich dětí byl zabit, chodí pravidelně dvakrát týdně. Ukrajina krutě krvácí, a nejen na východě.

Česká televize lže, jako když Lidové noviny tisknou


O tendenci přepisovat historii v duchu drang nach Osten jsem psal nedávno, teď ovšem kolega Bavor načapal Českou televizi při tom, jak za začátek druhé světové války označuje ruský útok na Polsko (ke slyšení zatím stále ještě zde v 34:28). Kolikrát že se musí lež zopakovat, než se stane pravdou? Jestli si takové „drobné nahodilé omyly“ nepohlídá, budou ne naše děti, ale už my sami žít v jiném světě. Jestli toto není ten okamžik, kdy by se měl člověk ozvat, pokud nechce být umlčen na věky, pak už nevím. Pokud si to nechcete nechat líbit, můžete se ochranu svých práv brát u šéfredaktora zpravodajství ČT Zdeňka Šámala (zdenek.samal@ceskatelevize.cz). generálního ředitele ČT Petra Dvořáka (petr.dvorak@ceskatelevize.cz na Radě pro rozhlasové a televizní vysíílání (podatelna@rrtv.cz). Česká televize je totiž televize veřejné služby, jejíž povinností je „poskytovat objektivní a vyvážené informace“ (zákon 483/1991 Sb. o České televizi). Leda že souhlasili se štětinami, že žít ve lži je „demokratická a sociální potřeba společnosti“ (tamtéž). Osobně doufám, že ani Bavor ani Lex to nenechají usnout a půjdou za tím. Omluvu a nápravu samozřejmě nečekám, ale mohlo by to alespoň donutit panstvo hrát s otevřenými kartami.

Okresní přebor – ještě nižší liga, než jsme čekali


Slyšel jsem, že ten Okresní přebor není vůbec špatná věc, i na ČSFD dostala 73%, tak jsem se včera díval. Nevím, ale buď kolegové mluvili i jiném filmu, nebo dělám se samými primitivy, kterým ke štěstí stačí jedna nahlas vyslovená píča a tucet prdelí, ale tak mizerný a zbytečný film jsem už dlouho neviděl. Přitom námět dobrý, architektura postav také nabízela prostor pro slušnou nenáročnou komedii, ale co je málo, to je nejmíň. Postavit celý film na vulgarismech mi přijde ubohé a dávno překonané. Kdyby to alespoň nebylo o hodinu delší, než bylo nezbytně nutné, ale ono bohužel bylo. V kombinaci s tvůrčí impotencí realizačního štábu tak vnikl neskutečně marný úhor. To, co může docela dobře fungovat v televizních epizodách totiž ve filmu fungovat nemusí a také nefunguje. Ale abych tvůrcům jenom nespílal – asi třikrát jsem se upřímně uchechtl.

P.S. Okresní přebor neměl být a ani nebyl dokument.

Co je dovoleno Skotovi, není dovoleno Rusovi


Takže Skotové dnes v referendu rozhodují o vyhlášení nezávislosti na Velké Británii a nikdo jim to nezakazuje. Rozmlouval jim to kde kdo, ale nikdo jim to nezakazoval, nikdo apriori neprohlašoval, že referendum bude zfalšované a neplatné, nikdo netvrdil, že na nic takového nemají právo a že územní celistvost Velké Británie je nedotknutelná a změna jejích hranic nepřijatelná. Skoty přemlouvali, zastrašovali, vydírali, ale pořádat referendum je nechali. A nemám nejmenších pochyb o tom, že ať referendum o skotské samostatnosti dopadne jakkoliv, budou jeho výsledek všichni respektovat. Možná se skřípěním zubů a ťukáním na čelo, ale budou, a nikdo nepošle tanky a dělostřelectvo, aby Skoty přinutil zůstat někde, kde být nechtějí. V čem se referendum o odtržení Skotska od Británie liší tak zásadně od referenda o odtržení Krymu nebo Novoruska od Ukrajiny, že jedno respektováno je, a druhé ne, samozřejmě kromě toho, že v jednom hlasují Skotové ze západu, zatímco v druhém Rusové z východu, a že jedno plány NATO kříží, a druhé nikoliv?

Mlhy nad Ukrajinou


Co se vlastně děje na Ukrajině? Asi každý, kdo ví, že nějaká Ukrajina vůbec existuje, ví i to, že se tam něco děje a že to něco je válka. Ti uvědomělejší potom „vědí“, že na Ukrajinu zaútočilo Rusko, ti orientovanější vědí, že tam propukla občanská válka, ve které proti sobě stojí dvě party, z nichž každá má za zadkem svého protektora se zásobou velkých klacků a zájmy, které se ani omylem nekryjí se zájmy Ukrajiny (ale to už ví málokdo, a na samotné Ukrajině už vůbec nikdo), jenže to je pořád strašně hrubý pohled. Máme sice 21. století se všemi jeho televizemi, kamerami, digitálními fotoaparáty, mobilními telefony, internety a sociálními sítěmi, každý z nás zná nějakého toho Ukrajince, jichž u nás žijí tisíce, a přesto je informovanost o dění na Ukrajině na úrovni informovanosti o bitvě u Sedanu v 19. století, kdy se vědělo, že Prusové táhnou na Sedan a pak že Francouzi táhnou od Sedanu, ale to byla asi tak všechno.

Pokud se o dění na Ukrajině příliš nezajímáte, nebo se spokojíte s tím, co vám naservíruje mainstream, pak můžete mít dojem, že víte dost, ale pokud se zajímáte alespoň trochu, pak nutně musíte mít pocit, že nevíte nic. Nemluvím teď o sympatiích s tou či onou stranou, ale o faktech – a ta jsou značně kusá, přinejmenším s ohledem na to, jaký informační potenciál o dění ve víceméně sousední evropské zemi je. Kvantita informací o Ukrajině by snad mohla být i dostatečná, ale ta kvalita: neověřené, zbrklé, tendenčně zkreslené „zprávy“ nepodávané jako prostá objektivní fakta, ale již s doporučeným interpretačním rámcem. Je to asi přirozené, ale je to k ničemu, protože to člověka nutí dělat závěry nikoliv na základě čistě racionální úvahy, ale do značné míry i intuitivně. Snadno pak dochází k tomu, že debata o současném dění na Ukrajině je emotivní až hysterická a zaujímané postoje hloupé a proto nebezpečné.

O čem jiném už bychom měli mít (a měli chtít mít) dostatečně jasnou představu, než o eskalujícím konfliktu za vlastními humny? Jenže místo jasného přehledu o tom kdo je kdo a kdo chce co, kdo s kým, kdo za čí, kdo kde a kdo kam, kdo koho a kdo jak…  tak vidíme jen mlhu, do které naše fantazie kreslí bubáky podle toho, čeho se bojíme a čemu fandíme. A tohle nutně musí jednou někdo odskákat. Zatím jsou to „jen“ Ukrajinci, ale jestli se nám nepodaří tu mlhu prokouknout, tak jsme nutně další na řadě. Bohužel, jak to tak pozoruji, tak my tu mlhu ani prokouknout nechceme, protože nám se líbí ti naši bubáci víc než pravda, která by nás konfrontovala s naší vlastní hloupostí a naivitou.

Lidé zvláštního ražení


Ach tihle politici. Až vám bude někdo tvrdit, že to jsou lidé zvláštního ražení, tak mu věřte. Já si to včera vyzkoušel na vlastní kůži. Páni politici z radnice sestoupili mezi nás, lůzu z ulice (čti majitele realit, podnikatele, státní zaměstnance a jiné osoby práce se neštítící, nebo alespoň zaměstnané) a vzali s sebou i několik úředníků z radnice. Takovou vzácnou příležitost pohovořit si s panstvem jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, a tak jsem hovořil.

Hovořil jsem s úředníky a byla to diskuse věcná a korektní, ve které jsem si připadal jako rovnocenný partner, byť jsem ani zdaleka nedosáhl svého. A pak jsem hovořil s panem místostarostou a to byla jiná. Pan místostarosta byl od začátku velmi defenzivní, ovšem v duchu hesla, že nejlepší obranou je útok, takže jeho způsob komunikace, který on sám zřejmě považoval za asertivitu (jako kdyby měl být politik asertivní vůči občanům, a ne naopak), na mě působil jako čistokrevná arogance hraničící s agresivitou. Neakceptování svých vágních odpovědí a snahu získat konkrétní odpovědi, jako ostatně téměř jakoukoliv otázku, považoval za útok a známku mé nesolidnosti, která jej zbavuje povinnosti odpovídat a být na otázky připraven, připomenutí jeho politické odpovědnosti naopak zcela samozřejmě neakceptoval on. Celou dobu, co jsem s ním hovořil, jsem si připadal jako méněcenný kverulant, který jej pouze nepatřičnými otázkami ruší z klidu na práci pro blaho občanů, a který může být rád, že se s ním pan místostarosta vůbec zahazuje. Prostě člověk zvláštního ražení, které ovšem mezi politiky není nic výjimečného. Pan starosta, nakolik jsem ho mohl poznat, je totiž to samé v bledě modrém.

A mě vám tak nějak přišlo, že je něco špatně. Ale co? Je chyba v systému, který dává lidem takového zvláštního ražení konkurenční výhodu při obsazování vyšších postů ve společnosti, je chyba v mých nárocích na lidskou a manažerskou kvalitu politiků, nebo je chyba v mých představách o roli občana ve společnosti?