Extrémista, terorista, jehovista, komunista


Jestli je mezi českými politiky nějaký opravdový exot, tak to není Karel Schwarzenberg, ale Matěj Stropnický, jak může vidět každý, kdo si přečte tento rozhovor s náměstkem pražské primátorky. Matěj Stropnický nehraje jen za jiný tým, on hraje vlastní hru podle vlastních pravidel a pro mainstream bude tak cizí a nepochopitelný, že se ho buď pokusí z politiky vyštvat, nebo ho bude naprosto ignorovat. Matěj Stropnický totiž nejenom že za suveréna ve městě nepovažuje developery, ale obec, on říká i takovéhle věci:

[Zeptala jsem se záměrně, neboť o vás je známo, že nemáte auto.]
Ale já nechodím jen pěšky, pochopitelně se přepravuji veřejnou dopravou a na celostátní úrovni železnicí. A to už je zelené téma.

[Jste zkrátka vzorový zelený. Nevlastníte vůz, bydlíte v podnájmu, nemáte cenné papíry. Někoho možná napadne, že když jste tak nemajetný, jdete si do velké politiky přivydělat.]

Jasně. Ta otázka se nabízí. (…) Mě majetek obtěžuje a zdržuje. Snažím se ho ze svého života eliminovat, jak to jen jde. Tady vidíte můj telefon (ukazuje starou Nokii), navíc jsem dost antitechnický typ. V dubnu se mi rozbil domácí počítač, uběhl květen, červen, trochu mi chyběl, ale pomalu přestal, a tak jsem si nový nekoupil. Nemám spotřebiče ani sporák. (…) Jediné, co mám doma, je velká knihovna. Nevím, proč bych měl chtít zbohatnout. Peníze a majetek mě nelákají, protože mi nic nového neumožňují, naopak berou čas.

Pro systém není nejnebezpečnější ten, kdo ho chce svrhnout, ale ten, nad kým nemá systém žádnou moc. A Matěj Stropnický se zdá být právě takovým mužem mimo, na kterého systém nemá páky, protože mu jako úplatek nabízí něco, o co Stropnický ze své podstaty neumí. A systém je tak zahleděný do sebe, že ničím jiným než majetkem korumpovat nedokáže. Tohle bude – doufejme! – ještě zajímavé.

Reklamy

Přeřvat pravdu


Na první pohled to skoro to vypadá, že tématem číslo jedna, které plní zprávy i komentáře, je dnes ukrajinská krize. Ale ač by tomu tak být mělo, protože máloco je důležitější, než občanská válka za humny, tak ve skutečnosti se o Ukrajině mluví velice málo a místo toho se mluví – o Rusku: hrozí se Ruskem, straší se Ruskem, Rusko se posuzuje, Rusko se odsuzuje, proti Rusku se pod záminkou ukrajinské krize vede systematická kampaň. A proč? Možná právě proto, aby se nemuselo mluvit o Ukrajině, o démonech probuzených rámusem Majdanu, o angažmá Západu a o jeho zájmech.

Continue reading „Přeřvat pravdu“

Žádná přirozená práva neexistují


Diskusemi tu opět obchází strašidlo přirozených práv. Ale jako neexistují strašidla, neexistují ani přirozená práva. Protože co je člověku přirozené? To, s čím se narodí, co mu je vlastní, již tím, že je, i kdyby měl být jediným člověkem na světe, a co je zároveň společné všem lidem. Přirozený je strach, hlad, spánek, radost, zvídavost, ale ne práva – práva jsou produktem právního řádu a ten je zase produktem civilizace. Hovořit o právech má smysl pouze v případě lidí civilizovaných, a i pak se jejich práva liší podle povahy civilizace a jejích institucí. Na právech není nic přirozeného, práva jsou produktem lidské vůle a intelektu.

To samozřejmě neznamená, že práva označovaná jako přirozená jsou špatná a že si nezaslouží ochranu, ale ani sociální, ani občanská, ba dokonce ani lidská práva nejsou přirozená a tedy na člověka nezávislá. Jako o přirozených o nich hovoří pouze ten, kdo se chce rafinovaně zbavit povinnosti existenci těchto práv argumentačně obhajovat, jako o přirozených o nich hovoří ten, kdo chce svoje pojetí práva bez diskuse a argumentace vnutit ostatním, protože je-li právo přirozené, pak je zároveň univerzální.

O právech nelze uvažovat jako absolutních, definitivních a na lidech nezávislých, práva je vždy třeba formulovat, obhajovat, prosazovat a revidovat v kontextu konkrétní situace konkrétní společnosti a jejích potřeb. Čím širší shoda, tím lépe, ale nikdo nemůže svoje pojetí práva označit za přirozené a tedy závazné pro všechny ostatní.

Jak to vidí Rusové, aneb co vám ve škole neřeknou a v televizi neukážou


A když řeknou a ukážou, tak vám budou tvrdit, že tak to je správné, že tak to má být, že kolonialismus je forma osvěty a humanitární katastrofa kolaterálním nákladem boje proti komunismu.

P.S. Není vám to místy až nepříjemně povědomé? Co se ekonomické transformace týče, mohlo by se Rusko klidně zaměnit za Česko, my jsme měli jen to štěstí, že na nás Západ neměl takovou pifku a nechtěl nás mocí mermo i ponížit a zastrašit.

P.P.S. Je to stejný dokument, který již zveřejnila např. Outsider Media, já jsem ovšem udělal ten extra krok navíc, že jsem si ho stáhl a uložil, takže když z Youtube náhodou zmizí, tak stačí říct a já ho tam vrátím.

Slušnost světí prostředky


Jsou to samí slušní lidé. Jsou slušní, protože nevolí komunisty, jsou slušní, protože nevolí Zemana, jsou slušní, protože volí Schwarzenberga, jsou slušní, protože ctí kult Václava Havla, jsou slušní, protože milují USA, jsou slušní, protože si oškliví Rusko, jsou slušní, protože… protože to (ne)dělají oni. A protože jsou slušní, tak vše, co činí, je také slušné, protože oni jednají ve jménu slušnosti, protože oni jsou slušnost. Neznají stud, neznají míru, znají jen slušnost a povinnost vůči svojí slušnosti. To oni určují, kdo patří do slušné společnosti, a kdo z ní zaslouží vyobcovat o omezit na lidských a občanských právech, aby nemohl svojí neslušností kazit jejich slušnost. Jsou to kataři, puritáni, adamité, jsou všechno možné, jen ne demokraté. Logicky, protože slušnost není věc shody a názoru, slušnost je jen jedna, o slušnosti se nehlasuje, slušnost se vynucuje. Jenže od slušnosti je to už jen kousek k poslušnosti.

Suveréénitáá


Komunisté se jezdili do Moskvy učit, demokraté si jezdí do Washingtonu pro instrukce a na kobereček. Jestli přišel někdy čas se stydět za českého politika, tak nebylo kvůli pár obhroublým výrazům prezidenta Zemana, ani kvůli jeho konstruktivnímu a nekonfrontačnímu přístupu k Rusku, ale včera kvůli servilitě premiéra Sobotky hraničící se zbabělostí, který se neohradil proti vměšování se amerických představitelů do vnitřních záležitostí ČR a nezastal se svého prezidenta před neomaleným kádrováním jakéhosi amerického senátora (Senátor McCain se opřel do Zemana kvůli jeho sympatiím k Rusku), ale naopak ve zjevné snaze zalíbit se svým americkým protějškům (nebo by snad bylo na místě napsat pánům?) vypeskoval náměstka ministra zahraničí za to, že nedělá politiku podle požadavků USA (Vláda se hlásí k Havlovu odkazu a náměstek Drulák to musí respektovat). Samozřejmě, že lze s USA spolupracovat a vyhovět jim, když o to požádají, ale aby USA údajně suverénní Česko takto úkolovaly a český premiér ve Washingtonu v uctivém předklonu úslužně žmoulal čepici a dělal americké administrativě poslíčka, to je trochu moc. Ale snad teď alespoň Češi lépe pochopí, jak to s tou naší svobodou a suverenitou vlastně je. Jestliže pod Moskvou byla naše suverenita omezená, alespoň se poctivě přiznávalo, jak to s ní vlastně je. Pod Washingtonem je naše suverenita pro změnu sdílená, což evidentně znamená tolik, že nám USA na revanš za to, že jsme jim dovolili si část naší suverenity vzít, dovolují jim sloužit. Přiznejme si poctivě, že rozdíl mezi Moskvou a Washingtonem je pouze kosmetický.

Porošenkův Siegfried


S německým termínem Siegfried, neboli vítězný mír, jsem se poprvé setkal v jedné knize o první světové válce. Německý generální štáb tak označoval svoji strategii pro ukončení války a nastolení míru – ukončit válku tak, že německá armáda zvítězí. Tato „geniální“ strategie stála statisíce lidských životů a v jejím důsledku nakonec tak či onak prohráli všichni, jen někteří o dvacet let později. Když teď slyším ukrajinského prezidenta Porošenka mluvit o tom, jak chce mír, ale je připraven vést totální válku, tak si na ten německý vítězný mír vzpomenu a začnu se bát, aby nám podobné „vítězství“ nenadělili Ukrajinci, kteří také odmítají jakoukoliv dohodu a víc než mír je zajímá vítězství. Jestli chceme mír, měli bychom se vzdát touhy po vítězství a rozmluvit ji i Porošenkovi, který chce bojovat hlavně proto, že cítí bezvýhradnou podporu Západu. A jestli mír nechceme, tak jsme blbci a musíme počítat s tím, že nás ten Porošenkův Siegfried může přijít pěkně draho a nejenom v penězích.

Dětičky je třeba kout, dokud jsou malé


Kdykoliv jsem včera zabrousil na některý z veřejnoprávních (!) dětských kanálů, ať už televizní, nebo rozhlasový, vždy jsem přišel zrovna v okamžiku, kdy dětičky dostávaly nalejvárnu o svobodě, jak dřív žádná nebyla a jak teď je a jak je to skvělé, že ji máme. Každý režim má svoje, ten minulý měl zase pionýry, a každý chce to svoje zasít na co nejúrodnější půdu, ale stejně si myslím, že děti by z propagandy měly být vynechané. Jo kdyby jim někdo říkal, co to znamená být svobodný, jak svobodně žít a že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, proč ne, ale tohle nebyla osvěta, to bylo oznámení: máte svobodu a tomu věřte. Na nic se neptejte, protože kdo se moc ptá, tak si svobody neváží. A hlavně si na nic neztěžujte, protože máte svobodu, takže nemáte důvod ke stížnostem, a že máte svobodu poznáte tak, že jsme vám to řekli. Chudáci děti, kteří chtějí pohádku a místo ní dostávají politické školení, chudáci rodiče, kteří musejí dětem vysvětlovat, že ani tak nezpochybnitelná autorita, jako je televize nebo paní učitelka, nemusí mít vždycky pravdu, a chudáci děti těch dětí, které nikdo nenaučí přemýšlet o tom, co to svoboda je, ale prostě budou věřit, že oni svobodní jsou, bez ohledu na okolnosti.

Spor o masakr


Prezident Zeman řekl, že 17.listopadu 1989 se na Národní třídě žádný masakr nekonal, že to byl jen standardní policejní zákrok a že on to musí vědět, protože tam byl. A hned to schytal ze všech stran, že to tedy masakr byl a basta a že by se měl stydět takhle zlehčovat slavnou revoluci. Mohla by to být jen další kost, kterou Zeman předhodil vzteklé pražské kavárně a teď se náramně baví, jak zase tancuje podle jeho píšťalky, ale tentokrát jde o mnohem víc – o zakladatelský mýtus nového režimu. Zakladatelské mýty totiž nemohou být všední, ale musejí být slavné a hrdinské. Kdyby se tehdy lidé v poklidu sešli a zase rozešli, aniž by potkali jediného policajta, a přitom se dohodli, že už toho mají dost a chtějí změnu, tak by ten starý režim sice také skončil, protože o něj už prostě nikdo nestál, ale dnešní elita by nemohla odvozovat svoji legitimitu od prostého faktu, že tam tehdy byla. Proto musí být na 17.listopad 1989 vzpomínáno jako na masakr, bez ohledu na to, že se jednalo o zákrok, který byl sice brutální, ale nijak zvlášť nevybočoval ze západoevropského standardu policejní brutality. Pojem masakr by měl zůstat vyhrazen pro situace, kdy umírají lidé a krev teče proudem, což při vší úctě 17.listopad 1989 – na rozdíl od Majdanu, Tchien-an-men nebo Amritsaru –  nebyl. Měl by, ale nezůstane, protože musí posloužit k oživení revolučního étosu notně pošramoceného kocovinou z polistopadového vývoje. Každá revoluce potřebuje své mučedníky a když nejsou, tak se musejí vyrobit.

Sváteční chvilka poezie


Bytostný disident, marxist levý Egon Bondy na dnes aktuální téma, o jehož dnešní aktuálnosti nemohl před 25 lety nikdo vědět, ale tušit měl a mohl každý (tušili jen nemnozí):

Jak jste věřili ve svobodu
A zbyla z ní svoboda obchodu
t. j. podvodu
Zalízt pod vodu
a tam utopit byste se měli
vy co jste na Václaváku v nadšení vyváděli
To co jste chtěli jste dostali:
zas vám akorát nasrali
A rvát vlasy by si měl pan Havel
jak to s váma sválel

Continue reading „Sváteční chvilka poezie“