Privatizace církevních památek znamená kulturní katastrofu


Alexander Jevgenjevič Musin, archeolog z petrohradského Ústavu dějin hmotné kultury Ruské akademie věd, popisuje a hodnotí privatizaci církevních památek v Rusku; ruská situace se sice od té české liší, v mnohém se jí ale podobná a některé momenty jsou platné univerzálně a měly by být varováním pro každého, tedy i pro nás.

Continue reading „Privatizace církevních památek znamená kulturní katastrofu“

Reklamy

Oběti krize


Rusko je na prahu ekonomické krize a taková krize, to je prevít. Kolikrát způsobí, že lidé přijdou o práci, ba i o domovy, někteří si budou muset utáhnou opasky a někteří budou doslova živořit, těžké časy čekají především penzisty, ale strádat budou i děti, které si už nebudou dovolit školní obědy, pokud tedy budou moci vůbec chodit do školy. To všechno jsou jistě smutné a tragické příběhy, ale neměli bychom kvůli nim zapomínat na skutečné oběti krize – na hokejisty z KHL. Jen si to představte: máte smlouvu na 10 miliónů Kč, ale protože vás vyplácí v rublech, tak najednou dostanete jen nějakých 5 miliónů. To je tak kruté a nespravedlivé… A svět cynicky mlčí…

Vánoční lament


Tato země nevzkvétá, jediné, co tu kvete, je blbost. A jestli přece tu a tam maloučko povykvete, rozhodně kvete pod své možnosti. Nemůže za to žádná přírodní katastrofa, žádný vnější nepřítel, žádná nepřízeň osudu, ale jen a pouze svobodná vůle jejích obyvatel, kteří se rozhodli, že místo toho, co je spojuje, budou hledat to, co je rozděluje, že nebudou hledat způsoby, jak žít v míru, ale důvody, proč vést válku. Zatím jen válku slov, ale podle všeho by se neštítili ani té skutečné. A proč? Protože si pletou svobodu se svévolí, slušnost s nesmiřitelností a zásadovost s neústupností, protože propadli bludu, že nemají nic společného, že jeden druhého nepotřebují, že ostatní lidé jsou jen nekalá konkurence a kořist. Pokud vám to připomíná starozákonní legendu a Babylonu, tak ta podobnost není náhodná, až na to, že příčinou dnes není rozmar kteréhosi boha, ale jen a pouze obyčejná lidská blbost a schopnost zneužívat a být zneužíván. Ale proto také není tato poznámka pesimistická, jak by se mohlo na první pohled znát, ale navýsost optimistická – je-li totiž něco jen naše naše vlastní hloupé rozhodnutí, můžeme to změnit. Nebude to snadné, vlastně je to jedna z nejtěžších věcí na světě, ale je to možné. Máme to ve svých rukou, nejdřív to ale musíme dostat do svých hlav a nahradit tím ten svinčík, který tam máme teď.

Frajer, nebo hrdina?


Bývalý vojenský lékař, mj. velitel 11. polní nemocníce v Afghánistánu, pplk. v.z. MUDr. Marek Obrtel, se rozhodl na protest proti NATO požádat o „odejmutí vyznamenání z  vojenských operací AČR pod hlavičkou NATO“. Včera o tom napsaly Parlamentní listy – a tím to zhaslo, všude jinde ticho po pěšině. Lidovky nic, Novinky nic, Dnes nic, Aktuálně nic… žádný div, taková zpráva se dnes nehodí, je příliš rušivá, kazí obraz Čechů jako k NATO loajálních a k Rusku nepřátelských. Na druhou stranu, kdyby se začalo o Obrtelově gestu psát ve velkém, udělají z něj noviny blázna, hlupáka, nevzdělance, zrádce a raritu. Toho rizika, že bude zesměšněn, zdiskreditován a korunován obludnou psí hlavou, si musel být Marek Obrtel vědom, a přesto do toho šel napsal ministru obrany a vládě otevřený dopis. V dnešní rozjitřené a vybičované atmosféře to není jen frajeřina, ale odvaha srovnatelná minimálně s tou, kterou si před lety žádal podpis pod Chartou 77.

Continue reading „Frajer, nebo hrdina?“

Naše jejich armáda


Kdo chtěl, mohl se dnes dočíst, že naši zpolitizovanou armádu řídili Sověti. Kdo u čtení i přemýšlel, mohl si položit otázku, v čem je rozdíl oproti současnosti, kdy naší armádu řídí NATO? Že nás Sověti nutili přezbrojovat a kupovat ruské zbraně? Za prvé je celkem logické, že vrchní velení jakékoliv aliance chce, aby všechny jednotky byly navzájem kompatibilní, za druhé je to šikovný způsob, jak ze závislého území zinkasovat zisky. Že Sověti rozhodovali o tom, jak a k čemu bude naše armáda použita? Jistě, to je podstata koordinace činností a v NATO to není jiné. Armády malých členů NATO již dávno nejsou budovány na vševojskovém základě, ale specializují se a počítá se s tím, že chybějící kompetence v případě potřeby doplní další členové. Vezměte si jen takový detail, že si naše armáda pořizuje vybavení do pouště, přestože nikde v místech přirozeného působení naší armády, tedy plus mínus střední Evropa, žádné pouště nejsou. Tak proč? Protože NATO. Jeden podstatný rozdíl mezi Varšavskou smlouvou a NATO ovšem existuje: zatímco Sověti s naší armádou sice počítali, ale nikdy ji nepoužili, ani v Polsku, ani v Afghánistánu, za zájmy NATO (tj. USA) naše armáda bojuje nepřetržitě už dobře 10 let.

Z pacienta zákazníkem snadno a rychle


Už dobře půl roku, a možná i o něco déle, se na úřední desce pražského magistrátu objevují dokumenty nadepsané Oznámení o ukončení poskytování zdravotních služeb (např. [1] [2] [3], měl jsem jich v záložkách mnohem více, ale většina jich už není k nalezení, magistrát je z nástěnky zřejmě po nějaké zákonné lhůtě stáhl a i tyto tři nejspíše časem zmizí), které  mají jedno společné: oznamují, že ke dni „D“ ukončuje MUDr. Pan Doktor poskytování zdravotních služeb a ode dne „D+1“ hodlá v jejich poskytování pokračovat MUDr. Pan Doktor, s.r.o. (občas nějaká jiná firma, zcela výjimečně jiný lékař a snad v jediném případě bylo poskytování zdravotních služeb ukončeno bez náhrady).

To může znamenat jediné: lékaři z nějakých důvodů, a není zase až důležité z jakých, převádějí své soukromé praxe na firmy. Bezprostřední dopady na zdravotní péči taková změna zřejmě nebude mít žádné, ale to ještě neznamená, že je bezvýznamná – dochází zde totiž k zásadní kvalitativní změně vztahu lékaře a pacienta ze vztahu člověk-člověk na vztah zákazník-obchodník, tedy komercionalizaci zdravotní péče a komoditizaci zdraví jako takového.

Zatímco totiž na lékaře lze apelovat jako na člověka, na jeho soucit a svědomí, a požadovat od něj ošetření i v situaci, kdy pacient nebude z komerčního hlediska zajímavý, od firmy nikdo nic takového rozumně požadovat nemůže, účelem firmy je podnikat a generovat zisk, nikoliv léčit a poskytovat zdravotní péči (to může být prostředek, ale není to účel její existence). Pomalu, plíživě, ale zřejmě nezvratně se zdravotní péče mění z veřejné služby na soukromý byznys. Zřejmě i s tím rizikem, že vám firma vypoví smlouvu, když na vás přestane vydělávat.

Sláva hrdinům


Sledoval jsem včera jakýsi americký dokument o válce v Tichomoří a tak jsem dozvěděl o statečném kapitánu Evansovi, který se sám se svým torpédoborcem vrhl proti mnohonásobné japonské přesile a svým odvážným činem strhl i další americké lodě, které ač výrazně slabší vnesly do japonských řad takový zmatek, že Japonci utekli. Výsledek bitvy je nezpochybnitelné a podíl Evansovy USS Johnston na ní také, jen mě trochu zarazilo, kam se z toho hrdinské příběhu ztratilo těch zbývajících 272 členů posádky Johnstonu? Copak na těch vůbec nezáleželo? Copak dokázal Evans řídit celou loď sám a ještě u toho střílet? Jasně, že ne. Evans možná ostatní strhl (a možná jim to prostě nařídil, protože chtěl pro sebe nějakou pěknou medaili), ale bitvu sám nevybojoval a bez lodní posádky by zůstal sedět na moři jak kačena na rybníce. Hrdinou je ale Evans. Proč? Protože americké příběhy potřebují výjimečného individuálního hrdinu, pro kolektiv v nich není místo. Přitom nejen v tomto případě je evidentní, že slavný hrdina by sám samojediný nic nedokázal, jenže to by pak byl úplně jiný příběh.

Je-li málo oleje, tak se olej doleje


Příměří na Ukrajině je zdá se celkem dodržováno, ale jako dobrá zpráva to jenom vypadá, protože podle všeho spíš než o začátek konce války jde jen o konec začátku. Kyjev využívá příměří k přeskupování a posilování svých sil a silná slova z něj na všechny strana vyloženě cákají, bez ohledu na to, že je cugrunt a nemá ani na to, aby v zimě nezmrzl, natož aby si hrál na vojáčky. S NATO za zády se totiž vůbec nemusí žinýrovat, peníze budou, zbraně budou, i ta morální podpora bude. Na to je válka na Ukrajině příliš cenná, než aby se jí NATO vzdalo jenom proto, že Kyjevu došly zdroje. A tak se chystá další kolo „osvobozování“ Donbasu. Na vychodě Ukrajiny již přistávají letadla NATO s nákladem sice tajným, ale snadno představitelným. Na Ukrajině totiž vůbec nejde o Ukrajinu, ale o Rusko, které má být tak či onak zataženo do války, kterou si zatím nechce nechat vnutit, ale ve které ho chce NATO nechat ideálně vykrvácet, nebo přinejhorším alespoň historicky znemožnit. Za cenu, kterou v krvi, životech a bídě zaplatí Ukrajinci, nejlépe ti ruští z východu, ale klidně i ti protiruští ze západu, a třeba i celá Evropa. Proto ta podpora Kyjevu, bez ohledu na to, že ve svých metodách si s Damaškem nebo Tripolisem nezadá a v pohnutkách je snad ještě horší. A padající kurz rublu? To je tak dokonale načasovaná „šťastná náhoda“, že se snad ani nechce věřit, že by mu nikdo nepomáhal, nebo alespoň nemydlil schody. Inu, jak se sice neříká, ale mělo by: chceš-li válku, připravuj válku.

Víc, než trh


To nejde, trh to tak nechce. Kolikrát už jsme slyšeli takové zdůvodnění, když byla o řeč hledání receptů na problémy nerovnosti, nezaměstnanosti, diskriminace, bezdomovectví, životního prostředí, chudoby či zdravotní péče? S trhem nikdo nehne, trh nikdo nepřetlačí, a vlády a parlamenty už vůbec ne, trh si stejně nakonec prosadí svou, to standardní argumentace proti snahám o regulaci trhu. A pak si najednou pár politiků vymyslí protiruské sankce a najednou to jde. Najednou je úplně jedno, že trh by s Ruskem obchodovat chtěl, politici řekli a ne a s obchodem je utrum. Jak to, že najednou to jde? Najednou je politika, která jinak stojí před trhem v úslužném předklonu, víc než trh? Že ono by to bylo bývalo šlo i před tím, jenom se nechtělo a hledaly se výmluvy? Teď naopak na důvodech pro a proti vůbec nezáleží a prostě se to udělá. Jak se ukazuje, je trh víc, než člověk, ale imperialismus je víc, než trh.

Armáda opět ustupuje


Tak jako v roce 1938 vydala armáda ČSR bez boje Němcům a v roce 1968 ČSSR Sovětům, vydala v roce 2014 vojenský újezd Brdy developerům a spekulantům. Nejenom bez odporu, ale dokonce beze slova protestu. A na rozdíl od let 1938 a 1968 i bez zájmu veřejnosti, které čím dál tím víc jedno, co se s rozkradenou zemí stane. Armáda tak byla asi poslední institucí, která mohla Brdy před „pokrokem“ a „rozvojem“ uchránit, jenže se jich vzdala, že prý je nepotřebuje. Ale i kdyby je nepotřebovala, copak Brdy nejsou částí země, již má chránit? Jenže zvyk je železná košile, a tak se armáda opět stáhla. Ale co také od pomocných sborů NATO čekat jiného?