Jeníček a Mařenka


Dětská – či lépe řečeno pro děti vhodná – opera Jeníček a Mařenka ve Státní opeře Praha je čerstvé zboží (premiéra byla letos koncem dubna), ale vše nasvědčuje tomu, že bude i úspěšné a žádané. Ať už je to krásná (a chytlavá) hudba Engelberta Humperdincka (toto jméno jsem dnes viděl poprvé a když jsem si ověřoval na internetu, zda to není nějaká mystifikace, musel jsem do Googlu zadat „Engelbert Humperdinck composer“, protože prosté „Engelbert Humperdinck“ ukazovalo jen jakéhosi německého popového zpěváka; jeho hudba ale mne opravdu nadchla a donutila k zamyšlení, co vlastně rozhoduje o tom, že některý skladatel se stane „hvězdou“ a „klasikem“, zatímco o jiném nikdy nikdo s výjimkou hrstky zasvěcenců neslyšel, přestože oba tvořili kvalitní hudbu), nebo vizuálně opulentní scéna Matěje Formana a Andrey Sodomkové (mimochodem stejného tvůrčího tandemu, který stojí za rovněž vysoce ceněným a neustále vyprodaným Čarokrajem). Tvůrčí rukopis je zde sice patrný, ale to vůbec není na škodu, ostatně takové Wagnerovy opery jsou také svým způsobem na jedno brdo. A protože pohádku O perníkové chaloupce zná každý, jsou Jeníček a Mařenka přístupní a srozumitelní opravdu každému. A jelikož by to nebyl Forman, aby neměl v inscenaci nějaké extrabuřty, tak v Jeníčkovi a Mařence je i není přestávka – představení se sice přeruší, ale herci i diváci se přesunou před budovu Státní opery, kde se o přestávce koná intermezzo v podobě cirkusového představení (tatínek Jeníčka a Mařenky je totiž principál kočovného cirkusu Humperdinck (sic!)). Není běžné, aby člověk o přestávce postával na schodech před divadlem vedle představitele jedné z hlavních rolí a režiséra, ale  dnes se to stalo (dělal jsem ovšem, že ho nepoznávám, pana režiséra tedy, protože Jiřího Hájka v kostýmu principála nepoznat nešlo). Jedinou vadou na kráse (tedy vyjma plačících dětí, o kterých ale myslím, že již byla řeč v některé mých z minulých recenzí), bylo pokažené cosi, co v prvním obraze dělalo v pravidelných intervalech: „Tsssss!“, což bylo hodně rušivé a kazilo to dojem, ale pak to naštěstí přešlo a tato výtka stejně podle všeho nejde za tvůrci, ale za techniky.

Reklamy

Neuralgický moment eura


V rozhovoru pro LN Luuk van Middelaar mj. říká:

Evropa se skrze peníze, které mají lidé v peněžence, stala součástí jejich každodenního života. Dřív to tak nebylo, integrace se týkala spíš technických věcí, například norem pro fungování vnitřního trhu či pravidel hospodářské soutěže. To je něco pro úředníky a diplomaty nebo pro zájmové skupiny, jako jsou zemědělci, nikoliv ale pro širší veřejnost.

Také v tom slyšíte přísloví o tom, že co oči nevidí, to srdce nebolí? I proto mne tento citát zaujal jako připomenutí toho, jak člověk funguje, ale také jako příklad toho, co má člověk před očima a může si to snadno domyslet na základě obecně dostupných znalostí, a přesto mu to kolikrát nedojde, dokud mu to někdo takto nenaservíruje přímo pod nos. Tady je totiž důvod, proč je EU tak říkajíc v krizi – protože až teď byli lidé donuceni brát EU na vědomí jako něco konkrétního a reálného.

Známý neznámý Gustáv Husák


Gustáv Husáka zná každý, přinejmenším každý, kdo vyrůstal před Listopadem. Husák, to je přece ten děda z obrázku na zdi za katedrou, ten Slovák, co strčili na Hrad, aby Slováci neremcali, poslední prezident ČSSR. Jenže tenhle Husák není skutečný, ten skutečný je překvapivě impozantní osobnost: vzdělaný, inteligentní, schopný, ambiciózní, cílevědomý, přesvědčený a oddaný komunista, kterého nezlomil ani komunistický žalář v padesátých letech (viz kniha Svědek Husákova procesu vypovídá), dalece převyšující běžné aparátčíky. Alespoň tak se jeví v dokumentu V hlavní roli Gustáv Husák. Přitom ten dokument není žádná oslava Husáka, ostatně byl natočen v roce 2008. Husák nebyl žádné neviňátko, byl u spousty věcí, které by se mu daly vyčítat, kdyby nic jiného, tak byl hlavním architektem normalizace, ale nebyl to žádný tupý ouřada.

Upřímně, samotného mne to překvapilo. Takový Husákův obraz je zřejmě důsledek toho, že autoři nechávají své aktéry (mj. i Havla nebo Gorbačova) volně mluvit, neusměrňují je, nenutí je Husáka pomlouvat a ani diváka nesměrují k konkrétní interpretaci Husákovy osobnosti (takže je možné, že kdokoliv jiný by tento Husákův portrét přečetl naprosto odlišně). Po formální stránce lze pochválit zakomponování záběrů ze slovenské divadelní hry o Husákovi a vytknout přílišnou délku, bezmála dvě hodiny jsou na dokument přeci jenom docela dost.

Dva postřehy:
1.) Husák se jako Slovák rozhodně necítil Čechům nějak zavázaný a podřízený a stejně vnímal celé Slovensko (i proto byl zřejmě pro vládu v Praze „slovenský buržoazní nacionalista“).
2.) Normalizaci považoval Husák za svoji oběť pro národ, za způsob, jak zajistit, že se Rusové nebudou příliš míchat do vnitřních věcí Československa a že vliv lidí jako Vasil Biľak zůstane alespoň částečně omezený, přičemž počítal s tím, že mu za lidé vděční nebudou. Napadá mne v této souvislosti analogie s Emilem Háchou.

Hladomor na Ukrajině


Pokud patříte k těm, kteří vše, co řekne Rusku, apriori považují za lež a propagandu, pak dál snad ani nečtěte a link neklikejte, protože je na něm cca třičtvrtěhodinové video dvou Rusů, kteří se pokoušejí uvést románový příběh o sovětskou mocí záměrně vyvolaném hladomoru na Ukrajině v letech 1932-1933 na pravou míru (jestli už si to pustíte, poslouchejte jen toho v tmavém svetru, ten mluví k věci, ten ve světle modré košili je něco jako ruská Petra Procházková, nebo ještě hůře Štětina skřížený s Mitrofanovem, a plácá stejné propagandistické nesmysly). Stěžejní teze Borise Julina jsou tyto:

Continue reading „Hladomor na Ukrajině“

Dejvická kyselka


O lapálii s vodou v pražských Dejvicích už ví asi každý, kdo neví, může nahlédnout třeba sem. Je to jistě nemilé, ale hlavní problém s vodou v Praze není jedna havárie, jakkoliv je nepříjemná a nebezpečná, ba dokonce ani zastaralost pražské vodovodní sítě, nýbrž něco, okolo čeho mainstreamové články chodí jako okolo horké kaše a co když už zmíní, tak jenom v náznaku a rozhodně to nijak nerozvádějí, totiž skutečnost, že dodávka pitné vody v Praze není veřejná služba, ale soukromý byznys, a jejím účelem tudíž není zajištění pitné vody pro obyvatele, ale generování zisku pro soukromý kapitál (že zahraniční, to snad není třeba dodávat). Jakákoliv údržba a rozvoj sítě pak samozřejmě představují další náklady, které zbytečně snižují zisk. V Praze – ale nejenom v Praze, toto je pattern používaný napříč celou republikou – je to pak „vylepšeno“ ještě tím, že vodárenská společnost Veolia vodovodní infrastrukturu nevlastní, ale jenom na ní vydělává, infrastruktura je vlastnictví „neviditelné“ veřejné společnosti Pražská vodohospodářská společnost (PVS), která je za její údržbu zodpovědná (blíže viz zde). Veolia tedy inkasuje, ale investovat nemusí a nemůže. Lze tedy dovodit, že náhrady škody, zejména provozovatelům restaurací, které Veolia bez reptání slibuje, bude chtít refundovat od vlastníka infrastruktury, na jehož majetku k havárii došlo. Rád bych se mýlil, ale s největší pravděpodobností to dopadne tak, že škody zaplatí přímo (v ceně vody) či nepřímo (v poklesu hodnoty veřejného majetku) Pražené a Veolia vysmátá a napakovaná odejde středem. Kdyby zisky z prodeje vody v Praze v Praze i zůstávaly, bylo by i více peněz na údržbu a rozvoj sítě a pravděpodobnost havárií, jako je ta aktuální v Dejvicích, by byla nižší. Jenže to by chtělo myslet v úplně jiných kategoriích, než jsou privatizace a zisk.

Šklebíme se s MoD


U těch Američanů fakt jeden někdy neví, jestli jsou tak arogantní, nebo naivní. Třeba když americký ministr obrany (nesmějte se, to ještě není vtip, to je teď takový standard, že se ministerstvu války říká ministerstvo obrany, aby to lépe vypadalo) spílá Iráčanům, že jim chybí odhodlání bojovat a utíkají před nepřítelem, protože víceméně bez boje přenechali město Ramádí Islámskému státu. Proč si u všech všudy Američané myslí, že jejich války bude každý považovat za své? Nebyli to snad Američané, kdo podnikl vojenskou invazi to Iráku a přinesl Iráčanům válku, bídu, smrt a utrpení? A teď se pohoršují a rozčilují, že okupovaný nebojuje tak, jak si okupant představuje. Přitom Islámský stát je problém, který je nerozlučně spjat s americkým angažmá v oblasti. Američané problém vytvořili, a teď jej za ně mají řešit Iráčané, tedy další oběti amerického avanturismu?

Tak teď už se smát můžete. A nebo ne, ještě přitvrdíme. Pan americký ministr obrany to totiž ještě vygradoval:

Můžeme se podílet na porážce IS, ale nemůžeme udělat z Iráku příjemné místo k životu, nemůžeme udržovat vítězství, to mohou dělat jen Iráčané a v tomto případě sunnitské kmeny na západě.

Takže USA mohou udělat z Iráku válčiště, ale nemohou z něj udělat příjemné místo k životu? USA mohou dělat bordel, ale nemusí ho uklízet? USA mohou ničit, ale nemusí opravovat? USA mohou a všichni ostatní musí? Tenhle washingtonský škleb, to už není fraška, to už není ani černý humor, to už je čirý cynismus.

Nenávidím, tedy jsem


Jak si tak v hlavně rovnám esej o tom, že nenávist je základem identity a nepřítel nutnou podmínkou orientace ve světě, a do toho čtu Ecův Pražský hřbitov, tak najednou koukám, že Eco tam píše přesně to, co jsme chtěl napsat já. A protože není třeba, abych znova psal to, co už někdo napsal, dávám slovo Umbertu Ecovi, respektive jeho veliteli carské Ochrany Petru Ivanoviči Račkovskému:

Nepřeji si (a nepřejí si to ani osoby, kterým chci vyhovět), aby lid obrátil svoji nespokojenost proti carovi. Což znamená, že lid potřebuje nepřítele.Hledat nepřítele třeba mezi Mongoly nebo Tatary, jak to dělalo někdejší samoděržaví, nemá smysl. Aby se dal nepřítel snadno rozpoznat a aby se ho lidé báli, musí se nacházet u nás doma, na vlastním prahu. Proto tedy Židé. Božská prozřetelnost nám je dala, tak je probůh použijme a modleme se, aby tu vždycky byl nějaký Žid, kterého je třeba se bát a kterého je třeba nenávidět. Máme-li dát lidu naději, musí tu být nepřítel. (…) Národní totožnost je poslední zbraň vyděděnců. A smysl pro ni se zakládá na nenávisti, na nenávisti k těm, kdo totožní nejsou. Musíme pěstovat nenávist jako občanskou vášeň. Nepřítel je přítel národů. Vždycky musíme někoho nenávidět, abychom se cítili vykoupeni ze své bídy.

Nemusím snad příliš zdůrazňovat, že car a Židé jsou jen konkrétní proměnné dosazené do obecného vzorce.

Víš, co nechceš?


Tak jsem oslavili 70. výročí vítězství nad nacismem. Někteří z přesvědčení, někteří z povinnosti, někteří vůbec, ale úplně nejvíc zřejmě bylo těch, kteří vůbec netuší, co to ten nacismus vlastně je. Jasně, že Hitler, holocaust, válka, gestapo, Drang nach Osten… to všechno jsou součásti nebo projevy nacismu, důvody, proč jej odmítáme jako čiré zlo, ale je to nacismus sám o sobě? Nacismus jako systém, koncepce a vize? Možná, že nacismus nic takového ani nemá, ale kdo to ví jistě? Nacismus odmítáme naučeně, reflexivně (sama o sobě to není vyloženě špatná strategie, drogy je také lepší odmítat bez zkoušení), ale víme, co to ten nacismus přesně je? Nejde jen o to, že mlčení o něm může mít příchuť zakázaného ovoce, jde o něco mnohem závažnějšího: pokud nevíme, co je to ten nacismus vlastně je, nepoznáme ho, jestli se vrátí s jinými lidmi a v jiné podobě.

Na krásné rudé plóščadi


Protože jsem nemohl sledovat moskevskou vojenskou přehlídku k 70. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce v přímém přenosu, pustil jsem ji alespoň ze záznamu níže (ten záznam není úplně bez chyby, zkraje do něj někdo mumlá anglicky a asi ve třech čtvrtinách, kde zřejmě bylo v reálu finále, je chyba). Díval jsem se poctivě celou dobu, ale ani na okamžik jsem se necítil ohrožen či zastrašen, z ruské vojenské přehlídky na Rudém náměstí na mě nedýchla hrozba, ale patos a pýcha, a také úleva, že Rusové (už zase) nejsou bezbranní a vydaní napospas zájmům a choutkám druhých. Upřímně, skoro těm Rusům závidím, že mají na co být hrdí a že to umějí. Tedy pocit, který jako příslušník vazalského národa asi jen těžko zažiji.