Slušní lidé


Z rozhovoru s Philipem Zimbardem, organizátorem Stanfordského vězeňského experimentu:

Dnes už nemůžete uskutečnit experiment, během kterého by jeho účastníci cítili, že jsou ve stresu, ani v psychickém stresu. A tak se dnes většina výzkumů ptá lidí: „Představte si, že jste vězeňský dozorce, jak byste se zachoval? Choval byste se tak, nebo tak?‟ A jaká je odpověď? Všichni by byli dobrými dozorci a dělali pěkné věci – mají se přeci rádi, potřebují tuto odpověď. Nikdo si nedokáže představit, že by dělal cokoliv zlého, dokud se neocitne v té situaci.

To je ta banalita zla, to je to je důvod, proč jsou slušní lidé tak nebezpeční. Každý se má rád, protože to potřebuje, považuje se za slušného a logicky pak považuje za slušné i vše, co dělá a říká.

Reklamy

O ztracených duších aneb Až běženci odejdou


Také jeden zatracený zrádce sluníčkář, který má zatracenou pravdu a napsal to za mě:

Amor Vacui - Zápisky z cesty

Spousta lidí se zaměstnává fantastickými katastrofickými scénáři v podobě naší krásné země zaplavené barbarskými cizáky, moje obavy jsou však jiné. Týkají se toho, kým jsme a kým budeme, až tato vlna celonárodní hysterie ustoupí.

View original post 1 112 more words

Benefity soukromých škol


Schůze SRPŠ (nebo jak se tomu dnes nadává), řeší se kouří žáků před školou. Reakce ředitele je předvídatelná – nemůže s tím nic dělat. Přesněji řečeno ani nesmí, protože jeho pravomoci končí na prahu školy a pokud by chtěl na děti výchovně působit i mimu školu, koleduje si o pracovní návštěvu školní inspekce. Pak ovšem následuje vysvětlení, že většina kuřáků (s kouřením je samozřejmě spojeno odhazování vajglů všude možně, jen ne do koše) jsou studenti blízké soukromé školy, s jejíž ředitelkou to náš pan ředitel projednával. A odpověď paní ředitelky soukromé školy: Ti studenti platí, a proto s nimi tohle vůbec řešit nebudu. S nevyřčeným kdo platí, ten poroučí. Tak tohle je zatím asi jediný benefit soukromého školství v Česku. Jak společenský přínosný posuďte sami.

Výbuch


Takže to byl výbuch v cukrovaru v Dobrovici, předtím výbuch v muničce ve Vlašimi, před tím už pozapomenutý výbuch v chemičce v Litvínově a ještě předtím nezapomenutelný výbuch v muničním skladu ve Vrběticích. Požáry všeho možného už člověk ani nepočítá. Není těch průmyslových havárií v poslední době trochu moc? Samozřejmě, že to může být jen náhodná shoda okolností, ale co když není, co když mají všechny ty události něco společného, co není na první pohled vidět, ale projevuje se právě takovými haváriemi? Například – a teď budu mluvit čistě hypoteticky – znečištění životního prostředí, v jehož důsledku klesá u lidí schopnost koncentrace a ta zase způsobuje nehody? Nebo – a to mi přijde jako pravděpodobnější – honba za ziskem provázená snižováním nákladů jak na údržbu, tak na práci. Co když méně lidí musí zastat stejně práce, takže jsou přepracování, co když staří a zkušení jsou propouštěni a zůstávají jen ti, kteří svoji práci dělají mechanicky bez hlubšího pochopení princip a souvislostí, co když jsou kmenoví zaměstnanci nahrazováni agenturními pracovníky, kterým chybí stavovská čest i elementární loajalita? Při tom všem pak mohou být dodrženy všechny normy a regule a nebude to nic platné, protože elektrikáře nedělá znalost vyhlášky, ale znalost elektřiny. Možná opravdu o nic nejde, ale možná pomalu začínají na povrch vyplouvat problémy, které doposavad tiše hnisaly ve skrytu. Možná se k těm sta maličkostem, které osla ještě neumořili, přidala nějaká sto první, která mu definitivně zlomila hřbet. A do je potom vinen, ten kdo přidal tu 101., nebo ten, kdo dovolil, aby se nahromadilo těch 100?

Poslední kapka


Někdo tomu říká „aha moment,“ jiný „poslední kamínek do mozaiky,“ já mám ale pro ty situace, kdy vám něco docvakne a najednou je vám to nejen zcela jasné, ale přijde vám to naprosto očividné, nejraději označení „poslední kapka.“ Většinou se sice používá ve smyslu poslední kamínek, který strhl lavinu, poslední kvantum, po kterém se množství iritace stalo nadkritické a následoval emoční výbuch, čili amok, ale pro mě je to přesný – vlastně doslovný – popis mechanismu prozření. Protože už jste viděli mozaiku, ve které by vám absence jediného kamínku bránila v poznání toho, co zobrazuje? Ale prozření (pochopení, zahlédnutí) funguje právě na principu kapek: dosavadní poznání se hromadí v nádobě našeho intelektu, až objem naakumulovaného poznání překročí objem oné pomyslné nádoby a poznání začne nahoře tvořit takovou tu čepičku, jako když přeplníte plnou sklenici. Přidáte ještě kapku a čepička se o něco zvětší, ale voda stále nepřeteče. A pak přidáte tu poslední, se kterou povrchové napětí nahromaděného obsahu přesáhne kritickou mez a ten se vyvalí ven. A přesně takhle podle mě funguje i poznání: učíte se, registrujete, máte zdánlivě všechny potřebné informace nutné k pochopení problému, ale stále vám to nedochází, protože jejich množství ještě není nadkritické. A pak jednou přijde něco, a může to být naprostá banalita a vyložená trivialita, s čím je kritická hranice překročena a vám se rozsvítí. A teď přijde to podstatné: tím, co vám chybělo, nebyla ta poslední kapka, protože bez toho, že by ta pomyslná nádoba vašeho intelektu nebyla již dříve naplněna až po okraj, by ta poslední kapka nic neznamenala. Nemusíte se cítit jako blbci, že se vám rozsvítilo kvůli takové prkotině, buďte pyšní, že jste dokázali svůj mozek naplnit tak, že ta prkotina sepnula.

Zaseto/sklizeno


Politici si se širokou veřejností zdatně sekundují ve vysvětlování, že současná vlna protiutečenecké hysterie není žádná hysterie, ale rozumné chování a projev zdravých instinktů. Opravdu? Není to spíš důsledek více než deseti let propagandy vytvářející souhlas s „válkou proti terorismu“, invazemi do Iráku a Afghánistánu a tajnými věznicemi a mučírnami CIA?

Continue reading „Zaseto/sklizeno“

Průzkum sečtělosti


Co je psáno, to je dáno.  Jak je psáno v Koránu, nejlepší je to po ránu. Čtěte Bibli, tam to všechno je. Moudrá naučení nás nabádají, že knihy jsou zdrojem poznání, a tak lidé čtou. Nebo jen mluví o tom, co tak která kniha říká, aniž by ji vůbec osobně četli, znaje ji jen z vyprávění? Schválně, kdo z vás osobně četl některou z následujících knih? Snažil jsem s přehršle všech vybrat takové, o jejichž existenci všichni vědí, nebo alespoň tuší, a na jejichž základě jsou činěny dalekosáhlé závěry, přitom lze ale s úspěchem pochybovat o tom, že je také všichni četli.

Je to něco zcela naprosto úplně jiného


Analogie, které vidím ve vztahu k uprchlíkům dnes a před 70 lety jsou prý od základu vadné, prý se to nedá srovnávat a je to něco úplně jiného. Tak vám tu tedy ocituji kus z rozhovoru s nordistkou Evou Dohnálkovou v sobotních Lidovkách:

V roce 1930 Fridtjof zemřel a Norsko tak přišlo o hlavního zastánce pozitivního přístupu k židovským uprchlíkům. Pohled na ně se radikálně změnil, norské království pohlíželo na Židy, kteří chtěli do bezpečí, jako na ekonomické uprchlíky. Měli o nich informace hlavně z německých médií a ta samozřejmě referovala jinak, než jaká byla skutečná situace. Obyvatelé Norska se Židů obávali, sami s nimi neměli téměř žádnou zkušenost.

Nechci vám nic vnucovat, ale já tam tu analogii prostě vidím. A také vidím, co následovalo pak a co potom.

Od kvót ke koncentárkům


Teď napíšu něco, na čem se zřejmě shodnu se všemi: kvóty na rozdělování uprchlíků mezi jednotlivé země EU jsou blbost. Tím ale shoda nejspíš skončí, protože je nepovažuji za blbé proto, že by byly nemravné, nebo nespravedlivé, za nemravné naopak považuji nechat všechny uprchlíky na hrbu Řekům a Italům, kteří mají tu smůlu, že jsou po cestě první na ráně, na rozdíl od takového Pobaltí (až budou utíkat Bělorusové nebo Rusové, bude to přesně naopak). Kvóty jsou blbé proto – a teď jen opakuji to, co už mnohokrát padlo v diskusích a čeho si všiml už i ministr vnitra – že naprosto nerespektují přání a vůli samotných uprchlíků, kteří nechtějí prostě někam do Evropy, ale chtějí konkrétně do Německa. A i když i bohaté a silné Německo má nárok na solidaritu zbytku Evropy, kvóty ji nezařídí, protože co udělá člověk dopravený postrkem někam, kde být nechce? Sebere se a půjde tam, kde být chce. A mě je znám jediný způsob, jak mu v tom zabránit: násilím. Pokud Brusel říká „A“, tj. že chce kvóty na uprchlíky, měl by říct i „B“, tj, jak chce jejich naplňování a dodržování vynutit, a to zejména ze strany samotných uprchlíků. A nepůjde jinak, než omezením svobody pohybu a stavbou internačních táborů. Nejprve pro uprchlíky, potom pro každého, kdo nesplní momentální kvóty. S tímhle bych si raději nezahrával, jak to končívá víme všichni.

Takový normální kolaterál


Z reportáže T. D. Allmana v zářijovém NG:

Během Vietnamské války v letech 1964 až 1973 shodily USA na Laos přes 2 miliony tun bomb. To se rovná náloži jednoho bombardéru každých 8 minut po dobu devíti let (nebo) 1000 kilogramů na každého laoského muže, ženu a dítě. (…) Tato masová produkce letecké smrti neměla kontrolu kvality. Proto možná 80 milionů tříštivých pum po dopadu nevybuchlo s jdou stál považovány za aktivní. Navíc nevybuchlo až 10 procent všech velkých bomb. (…) V roce 2014 vyčlenil americký kongres na odstranění nevybuchlé munice 12 milionů dolarů. Nové velvyslanectví v Laosu stálo 145 milionů dolarů.

Asi není třeba dodávat, že USA v Laosu nikdy oficiálně neintervenovaly a nikdy mi nevyhlásily válku. Laos měl jen tu smůlu, že byl ve špatný čas na špatném místě, tj. tam, kde se USA rozhodli šířit svobodu, demokracii a další vznešené západní hodnoty. Je snad tohle adekvátní cena za zadržování komunismu? A jen tak mimochodem, Američané házely ty svoje „propagandistické letáky“ zejména na tzv. Planinu džbánů, vzácné archeologické naleziště. Je tu nějaký zásadní rozdíl oproti Islámskému státu?