Labyrint


Nebýt Wuova doporučení, asi bych se na nový detektivní seriál České televize Labyrint nikdy dívat nezačal, protože anotace zmiňující „sadistického pachatele vyznačujícího se krutou obřadností a obraz Hieronyma Bosche Poslední soud“ v kombinaci s mnohokrát potvrzenou nedůvěrou ve schopnosti české produkce by mne ke sledování nezlákala. A po pravdě, jen stěží si lze představit větší žánrové klišé, než sériového vraha inspirovaného Apokalypsou. Jenže obsah je jedna věc a forma druhá, a ta je u Labyrintu vysoce nadstandardní. Něco natočeného s takovou bravurou jsem upřímně již dlouho neviděl.

Continue reading „Labyrint“

Reklamy

Budiž generál


Prezident Zeman opět povyšoval do generálského stavu (k vidění zde od cca 3:51). Budiž. Ale proč, ksakru:

  1. Tam straší biskup Duka? To už nejsme sekulární stát? Ten chlap se nasere úplně všude s nejraději tam, kde to smrdí mocí mocí, penězi a střelným prachem.
  2. Musí mít generála i hasiči? Ne, že bych to panu Hlinovskému nepřál, ale generál hasičů, to zní divně. Navíc hasiči žádné zálohy nemají a z mobilizace jejich počty nenarostou, i kdyby ho povýšili na armádního generála, žádné armádě nikdy velet nebude.
  3. Má mít generálskou hodnost někdo, kdo si pro frčky ani nechce nebo nemůže dojít v uniformě? Konkrétně pánové Šašek a Lang z civilních zpravodajských služeb. Jak vůbec může být generálem civil?

Tohle všechno jsou pochybnosti, které, vedle jisté inflace generálů, či přinejmenším nepoměru počtu generálů k velikosti naší armády, důstojnost generálského stavu devalvují. Méně je někdy více. A vůbec to nesouvis s kompetencemi dotyčných pánů.

Chybami se dítě učí – pokud dostane šanci chybovat


Díky Sedmi jsem se dozvěděl o zajímavém eseji Kult dítěte musí skončit o tom, jak svojí opičí láskou a kultem dítěte kazíme svoje děti (a tím logicky u svoji budoucnost). Zajímavý je pro mě hlavně proto, že s ním v zásadě bezvýhradně souhlasím – a přitom, když se poctivě a kriticky zamyslím nad tím, jak svoje děti vychovávám já, dělám přesně ty chyby, o kterých pan Ruščák píše:

Continue reading „Chybami se dítě učí – pokud dostane šanci chybovat“

Vmanévrovalo se Rusko v Sýrii do pozice, kdy nemůže neuspět?


Alespoň podle západních médií soudě bylo Rusko ještě před rokem odepsaná veličina. V naprosté mezinárodní izolaci, zdrcené západními sankcemi a s armádou schopnou tak maximálně anektovat nikým nebráněný Krym, který anektován být chtěl. Jenže v Rusku buď vůbec nesledují západní média, nebo je neberou moc vážně, takže Rusko je tu pořád, sankce nesankce, světoví státníci se v Moskvě střídají jak apoštolové na orloji a ruská armáda už měsíc v Sýrii dokazuje, že pokud tehdy neobsadila celou Ukrajinu, nebylo to proto, že by na to neměla.

Continue reading „Vmanévrovalo se Rusko v Sýrii do pozice, kdy nemůže neuspět?“

Transatlantická totalita


Už jsem to říkal, ale zopakuji to a budu to opakovat pořád: nestrašme se Ruskem, nebojme se uprchlíků, skutečné nebezpeční pro Evropu přichází tiše a tajně zpoza Atlantiku z USA a jmenuje se TTIP. Čerstvě to připomíná T. Spencerová v článku Zastaví pakty typu TTIP prostě čas? (na ČT vám nic takového nepoví a v Dnešku nenapíši, a když už vůbec TTIP zmíní, tak bez špetky pochybnosti):

Continue reading „Transatlantická totalita“

Místo činu Místo zločinu Plzeň


Správně by se měl seriál recenzovat asi až po posledním dílu, ale vzhledem k tomu, že se na další díly nového cyklu kriminálek z dílny České televize Místo zločinu Plzeň dívat nehodlám, odbudu si to rovnou. Jak jste asi právě pochopili, tento počin mě – eufemicky řečeno – nezaujal. A to jsem po Případech prvního oddělení (byl jsem bytostně přesvědčen, že jsem na ně také psal recenzi, a to až do okamžiku, než jsem ji teď nenašel) byl mírně optimistický, že i česká televize (důraz na malé „č“) dokáže natočit obstojnou kriminálku. Případy prvního oddělení byly ovšem evidentně výjimkou, která potvrzuje pravidlo, protože Místo zločinu Plzeň pro změnu dokazuje, že to české televize neumí. A nebo to neumí režisér Hřebejk, ale to je pořád chyba televize, že ho na tu pustila.

Co mi tedy na Místě zločinu Plzeň vadí? Nezajímavé vyprávění postrádající drama, režisérská bezradnost (jak jinak hodnotit samoúčelné záběry obnažených ňader?), šablonovité postavy bez špetky invence (solitér, pracant, alkoholik, doyen) deklamující svoje repliky bez špetky zájmu a konečně polopatické vysvětlování věcí, který i kriminalistický elév musí znát ze školy, natožpak zkušený kriminalista z praxe. Chápu, že to je možná kvůli divákovi, ale pak to musí režisér natočit tak, aby to nebilo do očí a neuráželo. Vedle Místa zločinu Plzeň je „novácká nastavovaná kaše“ Atentát vzor kvality. Suma sumárum, zcela zbytečné Místo zločinu Plzeň se hrubě nepovedlo, což zamrzí dvojnásob kvůli tomu, že se nepovedlo za koncesionářské poplatky. Česká televize by příště měla lépe zvážit, co za své „výpalné“ pořídí.

Zamrzlý konflikt na Donbase očima českého dobrodruha


Zajímavou sérii tří článků (1. díl, 2.díl, 3. díl) s amatérskou reportáže českého motorkáře z Donbasu zveřejnila Kosa. Žádný novinář, žádné zadání, jen chlap, mašina, strach a naděje; žádní dobří a zlí, žádné hledání viníků, jen místo, kde stále žijí a chtějí žít lidé, i když válka ještě neskončila a asi jen tak neskončí, jen zmizela z prvních stránek novin a lidé si zvykli. Tahle rána ovšem bude bolet ještě dlouho, jestli se vůbec kdy zhojí.

Continue reading „Zamrzlý konflikt na Donbase očima českého dobrodruha“

Co jsme se o tragédii MH17 nedozvěděli a asi ani nedozvíme


Dlouho očekávaná zpráva nizozemských vyšetřovatelů o sestřelení MH17 loni nad východní Ukrajinou budila větší zájem před svým zveřejněním, než po něm, nejspíš proto, že naděje na jednoznačné obvinění Ruska se nenaplnily a zpráva – přesněji její mediální derivát, což bude pravděpodobně to jediné, s čím se většina lidí kdy seznámí – v zásadě potvrzuje jen široce přijímanou hypotézu, že letadlo sestřelila raketa země-vzduch. Nepřekvapivě ruské výroby, což se v této části světa nic moc neznamená.

Continue reading „Co jsme se o tragédii MH17 nedozvěděli a asi ani nedozvíme“

Vytěsněný „socík‟


Z eseje Čekání na antikomunistický blockbuster vybírám dost zásadní (a víceméně souznící s tím, co říkám já sám, jen formulovaný akademičtějším jazykem) postřeh o percepci období před rokem 1989 v české popkultuře:

Tyto retrospektivní reprezentace mají tendenci nahlížet na dějiny skrze hodnoty doby, ve které vznikají – často tedy vypovídají více o současnosti než o minulosti. Populární kultura tak často sehrává legitimizační roli pro současnou politiku,

[Tím pádem se nikdy nevysvětluje, proč tu vůbec nějaký socialismus byl, proč jej lidé chtěli…]

Dochází často k externalizaci – režim je vyobrazen jako import odjinud. Postavy nikdy nepřijímají žádnou odpovědnost. Představitelé režimu jsou vždycky ti druzí. Jsou to prostě „oni“, ale hlavně ne „my“. Dochází tím ke kolektivnímu vyvinění. Všichni si mohli stejně jako Kodet v Pelíškách zajít na balkon a zařvat si „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel“ – a nikdo za nic nemohl. Odpovědnost je vždy externalizovaná, někdy až do Sovětského svazu.

Bez zajímavosti není ani pohled k sousedům:

Jiná situace je v Německu. (…) Reapropiace tohoto období je založena na tzv. Trotzidentität, tedy určité identitě navzdory, skrze kterou se snaží východní Němci nějakým způsobem definovat. V českém prostředí tato potřeba není, čili je pro nás snadnější celé to období prostě odmítnout. Oni se snaží toto období částečně rehabilitovat, a to včetně velkého příběhu o budování lepší společnosti.