Modrý pták


Děti byly z Modrého ptáka nadšené, já ale trochu na rozpacích. Což o to, po inscenační stránce nemám co vytknout, scéna byla sice opět minimalistická a statická, ale práce s ní perfektní, a herecké výkony dobré, až na Václava Postráneckého, který tak šumloval, že mu nebylo rozumět, naopak Pavel Batěk v roli Psa by vynikající. Co mi tedy vadilo? Moralizování – řekl bych protestantské moralizování – kterým byl Modrý pták prodchnut a které bych shrnul to maximy: „Nepřemýšlej nad tím, proč u sousedů vyhazují koláče, když vy nemáte ani na chleba, buď rád, že jsi mamince ještě neumřel.“ Poselství, které já jsem v Modrém ptáku četl, nebylo o pokoře, ale o smíření. A nedodalo mi ani nahlížení na člověka jako na pána tvorstva, stejně jako představování vůči člověku devótního Psa jako kladného hrdiny a skeptického kocoura jako záporného (ne že by kočka mohla být kladným hrdinou). Ale jinak opět dobré a těší mne, že „Zlatá kaplička“ dělá dobré divadlo a není jen divadelním muzeem.

Reklamy

Spor o inkluzi se sporem o smysl školství


V poslední době se objevila dvě aktivizační témata, která hýbou českou společností: uprchlická krize a inkluzivní vzdělávání. Není to náhoda, že jsou to právě tato dvě, protože obě mají něco společného: víru v segregaci, přesvědčení, že černoch patří do džungle, muslim do pouště, cikán do kriminálu, bezdomovec pod most a handicapovaný do ústavu, zkrátka že zdravé a silné nemá být kontaminováno a konfrontováno nemocným a slabým. Tedy v případě školství, že děti s různými dysfunkcemi a mentálním poruchami nepatří do běžné třídy, což je nejčastěji zdůvodňováno tím, že za prvé budou zdravé děti zdržovat a za druhé se jim budou zdravé děti smát.

Continue reading „Spor o inkluzi se sporem o smysl školství“

Modré stíny


Na další z detektivních počinů ČT (poslední dobou je chrlí nějak ve velkém) Modré stíny jsem se původně ani nechtěl dívat s tím, že to bude určitě blbost, ale pak jsem narazil hned na dvě recenze, které o nich psaly v dobrém až výtečném, a tak jsem si řekl, že jim dám šanci. Popravdě řečeno, vyložená blbost to nebyla, přesto ale byla moje intuice blíž tomu, co jsem nakonec viděl, než ony recenze (škoda, že už nevím, které to byly, link by se teď hodil).

Continue reading „Modré stíny“

Na hraně zítřka


Sci-fi Na hraně zítřka (ČSFD) je jedním z mála filmů, které bych bez mrknutí oka doporučil každému. Marně přemýšlím, co bych mu vytkl, a nakonec největší lapsus, který mě napadá, je že z uzavřené vojenské základy, ze které se nesmí ani zatelefonovat, lze odletět v invazním člunu. Jinak ale neskřípe takřka nic. Výprava perfektní (nic nevypadá lacině a asi ani nebylo), vyprávění má spád, udrží pozornost, nic neruší ani neuráží, žádná nudná místa, snímek není natahován ke třem hodinám, ale je dlouhý právě tak akorát a když skončí, tak může jít divák domů s čistou hlavou a nemusí mít pocit, že nic nepochopil, nebo že si z něj tvůrci dělají srandu.

Zápletka následuje, takže do ještě neviděl, vidět chce a chce být navíc překvapen, skončí se čtením tady, ostatní mohou pokračovat.

Continue reading „Na hraně zítřka“

Kapitalismus hnízdící


Kauza Čapí hnízdo. Víc říkat netřeba, všichni vědí, všichni znají, a kdo neví, ten se dozví, protože před ní není úniku. Firma spojená s Babišem se na čas účelově formálně zmenšila, aby dosáhla na dotace pro malé firmy, a pak se zase vrátila do lůna Agrofertu. Kouzlo. Šikovný trik. Nebo také svého druhu daňová optimalizace, prostě něco, co je v kapitalismu běžné a co dělá kapitalismus kapitalismem. Kapitalismus je systém preferující predátory, systém, kde dravější, rychlejší, silnější, šikovnější a chytřejší (či spíše zchytralejší) vítězí a kde je základem etiky úspěch. Kauza Čapí hnízdo není anomálie, není to selhání jednotlivce, je to systémový rys. Nelze mít kapitalismus a nemít Čapí hnízda. Je dobře, že lidem takové praktiky, jaké byly použity pro financování Čapího hnízda vadí, ale je pokrytecké skončit u kritiky Babiše a nepokračovat kritikou kapitalismu jako takového. Čapí hnízdo je špatně z principu, ne proto, že v něm figuruje Babiš. Kde byli jeho kritici, když se u nás podobnými metodami budoval kapitalismus? Mlčeli, budovali.

Rusové se stahují ze Sýrie


Včera ruský prezident Putin poněkud zaskočil Západ (a zřejmě i syrského prezidenta Assada), když oznámil začátek stahování ruských sil ze Sýrie. Ale je to skutečně takové překvapení? Rusové přeci od začátku deklarovali, že jejich intervenci v Sýrii je co do času i cílů omezená. Teď tedy jen dodrželi to, co řekli, že udělají, prohlásili cíle za naplněné a začali se stahovat. Do světa tak nejen vyslali signál, že co řeknou, to platí a že jejich trpělivost není nekonečná, ani když jde o spojence, ale zároveň se tak vyvlékli z pasti vleklé války a druhého Afghánistánu (což je něco, co se Západ přes své neustálé vojenské avantýry ještě nenaučil) a odpovědnost za následující vývoj v Sýrii přehráli na Západ, aniž by zaznamenali vážnější neúspěch. Prostě to udělali (zase) chytře. Je ovšem také pravda, že problém v Sýrii ještě vyřešen není a že ruské stažení může situaci značně zkomplikovat (a nebo také odblokovat, pokud donutí Assada jednat). Pokud byste si ovšem raději přečetli něco o tom, že Rusové ze Sýrie vlastně s hanbou, ano přátelé s hanbou utíkají a vůbec jsou to parchanti, tak doporučuji Dolejšího, na toho je v tomto směru spolehnutí.

Výstava fotografií Můj svět bez domova


Já vím, že vernisáž výstavy fotografií pořizovaných během tří minulých lez ženami bez domova proběhla již minulé úterý na Mezinárodní den žen, protože jako jeden z podporovatelů na HitHitu jsem byl mezi pozvanými, ale nějak nebyl čas sepsat své postřehy dříve. Místo reportáže tedy bude recenze.

IMG_20160308_201546.jpg

Continue reading „Výstava fotografií Můj svět bez domova“

Byl jednou jednou jeden zpolitizovaný proces


Právě probíhají soudní proces s ukrajinskou letkyní Savčenkovou je učebnicovou ukázkou politického – či spíše zpolitizovaného – procesu. Je to především sama Savčenková, kdo ho politizuje tím, drží hladovky a místo, aby před soudem vypovídala, tak vydává politická prohlášení. Zpolitizovala ho západní média, která důsledně ignorují věcnou podstatu procesu a nahlížejí ho prizmatem toho, kdo na jaké straně stojí; zpolitizovala ho i tím, že si za objekt svého intenzivního zájmu vybrala právě proces se Savčenkovou a ne některý ze stovek či tisíců dalších pochybných procesů, co jich ve světě od USA přes EU (o Africe nemluvě) až po Rusko je, jen jejich aktéři mají tu smůlu, že nejdou využít k protiruské propagandě. A zpolitizovali ho i západní politici, kteří za Savčenkovou houfně orodují, jako kdyby to byla nějaká disidentka a ne vojenská pilotka, která z podstaty své profese musí snášet vyšší míru rizika a nižší míru ochrany. Jediné, čeho tímto nadržováním Savčenkové Západ dosáhne bude to, že ještě víc poškodí důvěru mezi Ruskem a sebou jen o to víc utvrdí Rusy v jejich obavách, že jim chce Západ diktovat. Je otázka, nakolik tento proces jako politický chápe ruský, ale je evidentní, že Západ ho jako politický chce a potřebuje.

Harold Pinter: Zrada


Přihodila se mi návštěva inscenace Zrada v Činoherním klubu a přiznám se vám hned a bez mučení, že jsem nebyl unesen. Retrospektivní příběh milostného trojúhelníka, ve kterém je každému všechno tak nějak jedno a nikomu nezáleží na ničem, ani na přátelství, ani dětech, ani manželce a vlastně ani na tom šukání, se minul s tím, co bych chtěl vidět. Ani láska, ani nenávist, jen setrvačnost. Netvrdím, že je to špatné divadlo, možná se mi nelíbilo právě proto, že je dobré a ukazuje něco, co bych raději neviděl, ale dívat se na lidi, kteří netečně bloudí životem, prostě není pro mě.