Malý princ


Není to tak dlouho, co jsem byl na francouzském filmovém zpracování, a už je tu další inscenace inspirovaná Malým princem, tentokrát v pražském Národním divadle. Alespoň tedy mohu srovnávat a i když se jedná o dvě zcela odlišné múzy, tak srovnání možné je. Zatímco se totiž francouzský film držel v zásadě lineárního vypráví příběhu, čerstvé divadelní zpracování (premiéra 1. dubna t.r.) je mnohem rafinovanější; alespoň tedy pro mne jako pro dospělého, dětem to možná ani nepřišlo.

Continue reading „Malý princ“

Reklamy

Bůh se na lidi rozhněval a stvořil křesťany


Já jsem včera na ten španělský historický film Agora o pozdně antické filozofce (sic!) Hypatii neměl koukat, teď ho nemůžu dostat z hlavy. Ta tupost, omezenost a agresivita raných křesťanů, jejich nenávist, bigotnost, fanatismus, všechno to, k čemu my se teď hlásíme a co nám má sloužit jako záštita proti údajně agresivnímu islámu, mi bude ještě dlouho strašit v hlavně. Protože tihle magoři, tahle tupá a agresivní hovada, to byli autentičtí nereformovaní křesťané, kteří si s takovým Islámským státem v ničem nezadají. Po humanismu, odpuštění, milosrdenství nikde ani stopy. Tak v čem má být křesťanství jiné, dokonce snad lepší, než islám? V tom, že se k němu hlásíme, že je, na rozdíl od islámu, naše? To nestačí. Možná, že křesťanství nemá jen jednu tvář, ale má-li jich více, pak jedna z nich je určitě tvář totalitního indolentního kultu, který si neváží nikoho a ničeho a ze všeho nejméně rozumu a člověka. Brr… Ach ovšem, já vím, že to je jen film, jenže ten film je v souladu s historickými knihami i křesťanskými legendami, jen to, co je v knihách odbyto jedním odstavcem, je zde rozvinuto, a co je v legendách oslavováno, je zde ukázáno syrové a bez příkras. Jediná naděje na život v míru spočívá v – a v tomhle má Lopatnikov zatracenou pravdu – zřeknutí se náboženství. Všech náboženství. Ale nestačí je jen pasivně ignorovat, je nutné proti nim aktivně bojovat. My Češi bychom mohli začít tím, že si nenecháme místo našeho laxního pseudoateismu vnutit laxní pseudokřesťanství, protože s laxností i povrchností může být jednoho dne konec a my se změníme ve vraždící monstra pyšná na svoji křesťanskou slušnost – vrátíme se ke kořenům.

Primář a socka


Zaujal mě článek o tom, že primář dostal za odebraný řidičský průkaz šanci na odškodnění. Protože jsem si plně vědom toho, jak zkreslovat a zjednodušovat novináři umějí, předesílám, že nejde o konkrétního primáře a konkrétní kauzu, protože čert ví, jak to doopravdy bylo. Přesto mě ale některé aspekty – pokud jsou tedy pravdivé – poněkud, řekněme, no zaskočili. Nejde o to, že by měl pan primář dostat odškodnění, pokud bylo zadržení řidičáku skutečně protiprávní, není co řešit a na odškodnění nárok má. Jde mi o následující dva momenty:

po státu požadoval devadesát tisíc korun jako odškodné za to, že téměř rok nemohl používat automobil a do práce musel dojíždět městskou hromadnou dopravou

prvoinstanční Obvodní soud pro Prahu 1 a následně městský soud v odvolacím řízení věc posoudily nesprávně, když nezkoumaly vznik morální újmy z hlediska K-ova postavení primáře

Z obou totiž plyne, že pro primáře, právě proto, že je to primář, znamená používání MHD zásadní  příkoří. Jinými slovy, stát tu skrze své soudy hlásí k ochraně statusu příslušníka elity a akceptuje jeho nadřazené postavení vůči lidem, kteří musí kvůli svému nižšímu statusu cestování MHD strpět. Jiná – ovšem podobně zvrácená – situace by nastala, pokud by soudy judikovaly, že používáním MHD se děje příkoří každému. 

Pozérské kecy o tom, jak by někdo  do „socky“ nevlezl, tu najednou získávají posvěcení státní autority. A já to beru osobně, protože se cítím dotčen – zkrácen na svých osobnostních právech – tím, že bych měl být považován za občana druhé kategorie jenom proto, že jezdím MHD. Řekl bych to tak: jízda MHD primářovy cti netratí, na rozdíl od jeho povyšování nad ty, kteří jí jezdí.

Běžíme na HTTPS


Kluci z Automaticu se pochlapili a pustili HTTPS na všechny domény na wordpress.com (všechno pěkně americky automaticky), takže od teď už funguje https://tribun.name. Pro váš čtenáře by to nemělo znamenat nic jiného, než že budete mít jistotu, že čtete skutečně to, co jsem napsal, a nikdo do toho po cestě nestrkal své špinavé pracky (i když za NSA neručím), a že komentáře, které pošlete, také nikdo cestou nezměnil, takže se nebudete moct vymlouvat, že za ty kecy mohou trpajzlíci :-)

Konec sociálního státu je myslitelný


I když se pořád najde dost těch, na které nepodmíněný základní příjem působí jako červený hadr na býka, podobně jako ještě nedávno sňatky homosexuálů, před tím volební právo žen a ještě před tím zrušení nevolnictví, skutečnost je taková, že se o něm v poslední době nejenom více hovoří, ale začíná se s ním i experimentovat (Finsko, Nizozemí, Švýcarsko, Ghana, Indie). Na první pohled paradoxně s ním koketují i „kybernetičtí libertariáni“ z amerického Silicon Valley, což se odráží v jisté nedůvěře, zda jde skutečně o koncept přijatelný pro levici (byť ho mnozí, zejména jeho kritici, považují div ne za esenci komunismu), když se těší vážnému zájmu kapitalistů non plus ultra.

Continue reading „Konec sociálního státu je myslitelný“

#PanamaPapers


A máme tu další kauzu, ba co dím, skandál: tzv. Panama Papers, čili seznamy ekonomických uprchlíků do daňových rájů, na kterých figurují (i naše) kapitalistické a politické elity. Co k tomu říct? Vše podstatné napsal Lukáš Senft ve své glose Panama Papers v ČR nechceme:

Zatímco se totiž obyčejní lidé dohadují, komu dalšímu zakázat vstup do „pevnosti Evropa“, korporace a nadmíru „pracovití“ úspěšně rabují vnitřek. (…) Čeští vlastenci tak celý rok nadávali na přijímání uprchlíků. „Na ně peníze jsou, ale kdo se postará o naše důchodce, nezaměstnané, opuštěné děti a postižené?“ (…) Jsem zvědavý, zda nyní vyrazí do ulic a budou se ptát skutečných zlodějů. „Pane Kellnere, pane Křetínský, kde jsou peníze na stárnoucí a chudé?“

Continue reading „#PanamaPapers“