Jak to bylo v Oděse


Rozhovor Terezy Spencerové s Oděsanem Alexandrem Naumovem pojmenovaný přiznačne Lidé v Oděse mají strach si prosím přečtěte celý (vy co fandíte Majdanu a plivete na Rusko, si ho raději přečtěte dvakrát až třikrát), já z něj vybírám jen to, o čem se u nás důsledně mlčí, protože politika je víc než pravda, alespoň jde-li o Rusko, tj. popis událostí v Oděse 2. května 2014 (už je to přes dva roky, jak rádi a ochotně jsme zapomněli).

Continue reading „Jak to bylo v Oděse“

Reklamy

Žádný cenzor, blbec je to


Pod heslem Přichází cenzor se vzedmula vlna odporu proti novele zákona o hazardu, která obsahuje i blokování internetových stránek s ilegálními hrami. Marně, Senát novelu schválil a prezidenta už ji asi nezařízne, ten současný rozhodně ně. Cenzura je sice možná chytlavá a srozumitelná, ale to není největší problém této novely, riziko zneužití k cenzuře je podle mě poměrně malé. Ten hlavní problém je v tom, že se toto opatření totálně míjí s tím, jak internet funguje, a tedy buď nebude fungovat, nebo bude znamenat zvýšené náklady pro poskytovatele, které buď z trhu vytlačí ty menší a nezávislé (detaily v sérii článků na Lupě), nebo povede ke zdražení internetového připojení a tím zhoršení jeho dostupnosti, což bude podkopávat narovnání příležitostí, vzdělanost, budování znalostní ekonomiky a konkurenceschopnost (a stejně nebude fungovat). Přestože tohle všechno iniciativa Přichází cenzor poslancům a senátorům vysvětlovala, ti novelu v duchu poručíme větru, dešti a globálnímu oteplování stejně schválili. Pokud zákonodárce v tomto případě zcela ignoroval realitu a expertní stanoviska, jak kvalifikovaně a fundovaně se rozhoduje v jiných případech? Tady nejde ani tak o potenciální cenzuru, jako o ignoranci a nekompetenci politiků. To je ten hlavní problém novely, kterou si jistý populární oligarcha tak pochvaluje.

Svoboda omezovat svobodu nebude omezena


Čeští poslanci s neomylností sobě vlastní minuli odbočku na západ a nechali kormidlo nastavené na východ – protikuřácký zákon nebyl schválen a perverzní Kuberovské pojetí svobody spočívající v privilegiu kuřáků obtěžovat okolí svým zlozvykem a omezovat svobodu nekuřáků zůstalo zachována. Jinými slovy: svoboda agresora dostává přednost před svobodou oběti. A kouření není nic jiného, než agresivní usurpace veřejného prostoru. Pokud lze v souvislosti se závislostí, kterou kouření beze sporu je, hovořit o svobodě, pak to není svoboda kuřáků, ale právě svoboda nekuřáků.

Interstellar


První dvě třetiny jsem byl z filmu Interstellar vysloveně nadšený. Tak ambiciózní sci-fi jsem totiž už dlouho neviděl. Vyprávění konzistentní a uvěřitelné, dobře zahrané a precizně natočené, pomalé, vlastně se skoro obejde bez akčních scén, nikoliv ale rozvleklé. Bohužel, ke konci se Interstellar stal obětí notorické nemoci všech filmařů a spisovatelů – nutnosti příběh někdy nějak ukončit. Začnou tak vypadávat některé souvislosti a to, na co člověk od začátku čeká, že bude nakonec vysvětleno, zůstane nedořečeno. A to nemluvím  o tom, že fyzik nebo astronom u takového filmu musí trpět jako zvíře (asi podobně, jako lékař u filmu z nemocničního prostředí), což je ale nezbytná daň za přístupnost a atraktivitu pro širší publikum, než Stephen Hawking a Sheldon Cooper.

Vzhledem k tomu, že v příběhu nejde o nic menšího, než o vyhynutí lidstva., je třeba ocenit, že se tvůrci obešli bez náboženství a bez velkých otázek života a tak vůbec; ne, že by nebyly přítomny absolutně, ale nejsou dominantní a dají se ignorovat. Za zmínku stojí poselství, že člověk buď už odrostl, nebo ještě nedorostl, uvědomění si instinktu zachování druhu, ale když dojde na lámání chleba, tak sobectví zvítězí na rozumem a nad sebeobětováním (takže žádní barvotiskoví hrdinové, další plus), na kterou sice také dojde, ale až v okamžiku, když není jiné cesty a je pozdě vývoj událostí rozumem korigovat; nakonec se tedy ukáže, že to tak stejně bylo nejlepší, protože jinak by se nestalo, co se stát muselo, aby to dobře dopadlo (že by osud?!). Další inspirací k zamyšlení je vztah člověka k technovědě, protože to buď byla technika, kdo lidstvo přivedl do existenčních problémů, nebo k ní alespoň lidstvo ztratilo důvěru a začalo ji považovat za nebezpečný luxus, ale nakonec je to právě věda a technika, provozovaná tajně navzdory veřejnému mínění, co lidstvo zachrání.

Prozření na závěr: singularita je nový deus ex machina.

Sněhová královna


Tentokrát prozradím pointu hned zkraje: balet Sněhová královna ve Státní opeře je nádherný a vřele doporučuji. A teď podrobněji. Sněhová královna je konzervativní v tom dobrém slova smyslu: žádné postmoderní experimenty, žádný scénografický minimalismus, ale naopak scénická i kostýmní ilustrativnost, která podle mě musí zejména dětem velmi dobře pomáhat k pochopení; obzvláště kostýmy jsou velmi vydařené. Prim ovšem hraje famózní hudba Sergeje Prokofjeva. Krásná, přitom, na rozdíl od jiných baletních partů, málo známá, která se fenomenálně snoubí s choreografií; tak geniální souznění hudby a tance jsem ani v baletu snad ještě neviděl. Představení je i nezvykle dlouhé – tři dějství a dvě přestávky, to už jsem dlouho nezažil – přitom ale rozhodně není nudná a pokud se chce člověka spát, tak je na vine především vydýchaný vzduch, známá bolest Státní opery. Zatímco první dějství mi přišlo poněkud polopatické (což zejména s dětmi nemusí být vůbec na škodu), druhé bylo z mého pohledu vrcholem tanečním a tření vrcholem hudebním. Sněhová královna je krásný, povedený a velmi dobře čitelný balet.

Furt to samé, i na Haiti


Četl jsem posledním čísle NG moc pěknou reportáž z Haiti a v ní falší učebnicový příklad toho, jak kapitalismus, resp. imperialismus, negativně ovlivňují až devastují lidi a celé společnosti. Český překlad jsem sice nenašel, ale zato jsem našel anglický originál, takže příslušné pasáže ocituji z něj:

[Dictator] Baby Doc was just 19 when he came to power, a pudgy teenager with a taste for the fast life. Most Haitians assumed his tenure would be mercifully short-lived. But the U.S., which had been sending up to $3.8 million a year in aid when Baby Doc took over—as a reward for the country’s anticommunist stance—hiked that figure to $35.5 million in 1975, because of Baby Doc’s pledge to continue his father’s anticommunist ideology and because the son was more blatantly sycophantic to U.S. business interests.

Ten months after Baby Doc left, the International Monetary Fund loaned Haiti $24.6 million. In return the Haitian government was required to reduce tariffs on imported rice and other agricultural products. A trade liberalization push in the mid-1990s—championed by President Bill Clinton, a longtime visitor to Haiti and a self-proclaimed supporter of its people—pried open Haiti’s markets even more, and rice tariffs were lowered from 50 percent to 3 percent. Heavily subsidized U.S. rice flooded the Haitian markets, much of it from Arkansas, Clinton’s home state. Haitian farmers’ rice couldn’t compete with the cheap and donated imports.

Two months later the senate passed a nonbinding resolution calling for a moratorium on mining. To get around the deadlock, Haitian government officials invited the World Bank to redraft the mining law, which it did, in close consultation with mining-company officials. (…) that Haitians had been left out of World Bank–funded efforts to draft new legislation intended to attract foreign investors to finance extraction of Haiti’s gold and other minerals. (…) Some Haitian activists see the World Bank’s cozy relationship with foreign mining companies and disregard for the concerns of Haitian civil society groups as an exhausting repetition of the disastrous arrival of cheap U.S. rice.

Otcův duch a jiné pohádky romských autorů


Sbírku romských povídek a pohádek Otcův duch (ke stažení zde) jsem přečetl s velikou chutí a radostí, protože je to čisté a přímočaré vyprávění bez kudrlinek a slepých uliček moderní literatury, a protože většina vyprávění je tak důvěrně známá, a přitom jiná. Asi proto, že Romové vlastně nikdy žádnou svoji literaturu neměli, neměli tedy ani modernu, vůči níž by se museli postmoderně vymezovat a romský spisovatel, který chce zaujmout, si vystačí s dobrým vyprávěním a nemusí za každou cenu experimentovat. Více pak vynikne, jak jiné i stejné jejich příběhy jsou. Například Popelku či Svatební košili musí poznat každý, i když se jmenují jinak, přesto jsou v něčem trochu jiné, než jak je známe, a to něco bych definoval jako vášeň, naléhavost a zemitost (ve smyslu prastaré magie), než naše staletími obroušené formy.

Continue reading „Otcův duch a jiné pohádky romských autorů“

Demokratický rasismus


V neděli uplynulo 65. let od popravy Williho McGee za pohlavní styk s běloškou. Stalo se tak ve Spojených státech v 50. letech 20. století, už tehdy údajně nejsvobodnější a nejdemokratičtější zemi a je jen malá naděje, že šlo o exces, jak ukazují i další případy, byla to tehdy spíše norma. Toto je ve stručnosti celý, dodnes velmi poučný příběh:

Celý tragický příběh začal pro Williho McGee v listopadu 1945, kdy byl zatčen na základě udání Willametty Hawkinsové z městečka Lauren ve státě Mississippi pro podezření z jejího znásilnění. Začal první soud, během něhož stačilo porotě složené výhradně z bělochů pouhé dvě a půl minuty na to, aby McGeeho shledala vinného a odsoudila ho k smrti.

Po tomto dalším neúspěchu se McGee a obhájci rozhodli udělat něco, čemu se snažili celou dobu vyhnout, protože byli přesvědčeni, že vyjít s tím ven by jejich šance přesvědčit bělošskou porotu okamžitě srazilo na nulu, zato by to rozbouřilo emoce na celém Jihu. Nyní ale už nebylo co ztratit, a tak se právníci CRC obrátili na vyšší mississippský soud s odvoláním, že nebylo prokázáno, že v případě McGeeho styku s Hawkinsovou šlo o znásilnění, což znamenalo de facto připustit, že mezi nimi proběhl dobrovolný sexuální styk.

Úplnou pravdu, jak se věci odehrály, se v tomto případě již nedovíme, zato však historii zůstal cenný důkaz o panující úrovni (ne)svobod v jižanských státech USA té doby a o děsivé míře v jaké rasismus prostupoval všemi póry mississippské společnosti. V ostře zamítavém stanovisku vyššího soudu k odvolání bylo totiž doslova napsáno toto:

„Pokud věříte, nebo naznačujete, že si jakákoliv bílá žena na Jihu, která není skrz naskrz zdegenerovaná nebo štětka, může něco začít s černochem, nejenže vůbec nevíte, o čem mluvíte, ale také tím urážíte tento soud a celý Jih. Neznáte Jih a nechápete, že něco takového nemůžeme brát v potaz; že o něčem takovém se u soudu vlastně vůbec nemůžeme bavit.“