Euxitus


Již zítra budou Britové hlasovat v referendu o vystoupení z EU, neboli o takzvaném Brexitu. A nadržení nacionalisté z celé Evropy už podle vzoru Brexitu tvoří značky pro svůj vlastní exit, jako třeba Czexit (známý Grexit je přeci jenom něco  jiného, tam chtěli Řeky vyštípat ostatní). Jenže spíš než o jednotlivých národních exitech by bylo na místo hovořit o Euxitusu – umírání EU. Už jenom proto, že i kdyby k Brexitu nakonec nedošlo, Euxitus je už zřejmě nevratný.

Continue reading „Euxitus“

Reklamy

Miliardářská „háelpéčka“


Nenechte se zmást tím, že je text Lukáše Senfta Narodit se bohatý, zemřít ještě bohatší vtipný, jsou to tragické a hluboké lidské příběhy, kterým musí čelit kapitalistická šlechta při udržování svých privilegií.

Neustále se ale šíří legendy o odvážných podnikatelích, kteří začali od píky a někam to dotáhli. (…) Hrdinové těchto příběhů přitom většinou neriskují a ve výsledku ani nepracují. Maká za ně kapitál, který „nebojácně“ investovali z rodinné pokladny. Makají za ně zaměstnanci. Makají za ně děti.

 

Příhody lišky Bystroušky


Těžko říct, proč Národní divadlo zařadilo Janáčkovu operu Příhody lišky Bystroušky do rodinného předplatného, když i v programu se píše, že dílo a není nikdy nebylo určeno pro děti. Ani muckání fořta s hospodskou (nebo kdo to byl, podle osob a obsazení se mi roli nepodařilo přesně identifikovat), ani drastická scéna v kurníku s roztrhanými slepicemi (ale krásně divadelně krvácejícími do orchestřištěa nakonec ani závěrečné zastřelení lišky Bystroušky, které některé děti obrečely (já se jim nedivím, mě ta rána z pušky také vzbudila) by ale nakonec nevadili tolik, jako že Příhody lišky Bystroušky ve srovnání s takovým Jeníčkem a Mařenkou musí být pro děti složité a odtažité (což jsou evidentně i pro některé dospělé).

Janáčkova hudba je samozřejmě nádherná, ale sám mám pochybnosti, jak moc se hodí pro operu. Například v Lišce Bystroušce je na můj vkus až moc sopránových partů, které navíc poněkud zanikaly. Za pěvecký projev zaslouží uznání snad jedině Svatopluk Sem v roli fořta. zatímco Lenka Máčiková v roli Bystroušky byla vyloženě nemastná neslaná.

Zajímavě řešená byla scéna, které se do hloubi jeviště zvyšovala a byly v ní otáčivé kruhové výřezy, které představovali proměnlivý les či liščí doupě, a v přední části z ní vyjížděla hájovna či hostinec. Jako technické řešení velmi zajímavé, ale jednu drobnou vadu to mělo: motory pohánějící výseče byly občas až příliš slyšet.

Propaganda v Národním muzeu


V sobotu jsme se rozhodli vytáhnout ratolest a volba padla na Náprstkovo muzeum,  ve kterém zrovna probíhá výstava Afghánistán – zachráněné poklady buddhismu. Dlužno dodat, že výstava skromná, asi se toho příliš zachránit nepodařilo. To, co se zachránit podařilo, je ovšem velmi působivé, byť se jedná většinou o drobnější artefakty (místy opatřené fenomenálně vágními popisy jako „fragment předmětu“). Co mě ale vyloženě iritovalo bylo arogantní kombinování majestátních historických artefaktů s banální vojenskou veteší z afghánských expedic AČR, jako kdyby mezi nimi bylo rovno. Jednou, za stovky či tisíce let, mezi nimi možná opravdu bude rovnou a budou spolu patřit do jedné vitríny, ale dnes ještě ne, dnes je to odvádění pozornosti od Afghánistánu, parazitování na něm a vlastně svého druhu propaganda. A k ní by se Národní muzeum propůjčovat nemělo. Dokonce jsem si poměrně dlouho myslel, že ty historické artefakty jsou kořist dovezená našimi pomocnými sbory, ale naštěstí ne a byly zapůjčeny afghánským Národním muzeem. Zapůjčeny okupovaným okupantovi.

Literatura nejsou informace


Vysokoškolský učitel literatury Jiří Pelán řekl v rozhovoru pro LN:

Studenti také příliš nečtou. Při zkouškách zjišťuji, že o nějaké čtenářské vášni se ve většině případů nedá mluvit. Jsem přesvědčen, že v tom sehrává určitou roli internet. Všichni jsme si navykli hledat informace. A v tom je ten problém. Literární text není informace. Správné čtení je ale prožívání, je to především věc citu.

Vypadá to jako banální skutečnost, ale kdyby byla skutečně tak banální, proč jsem ji dávno nedokázal pojmenovat sám, když tak přesně odpovídá mé osobní zkušenosti? Kdysi jsem četl opravdu hodně, ale v poslední době mi pro všechny ty informace, které „musím“ (chci, potřebuji, nemohu si pomoci) vstřebávat nezbývá na čtení čas. Myšleno na čtení literatury, na romány, na něco, co není jen fragment či kompilace, ale co je dlouhé a komplexní. A tím pokušitelem je v mém případě jednoznačně dostupnost informací na internetu. Jenže s tím, jak méně čteme, ztrácíme nejenom dovednosti soustředění, pozornosti a paměti, ale i specifické zážitky spojené s ponořením se do literárního díla a domýšlením jeho světa. Nechci odsuzovat internet s jeho informační svobodou (či možná lépe informační hyperinflací), ale trvám na tom, že bychom si měli uvědomit, že číst a konzumovat psané není totéž. A zamyslet se nad tím, jestli bychom neměli ve vlastním zájmu více číst a méně konzumovat?

Oblíbené omyly opakujeme


Naprosto brilantní text Lea K. o účelovém zaměňování rovnosti se stejností, ztotožňování nerovnosti se svobodou a dalších kanonických faulech pravicového konzervatismu. Díky, sám bych to lépe nenapsal.

KOSA NOSTRA zostra aneb NAŠE VĚC zostra ! Prostě Kosa zostra!

napsal Leo K.

V pořadu Slovenskej televízie Večer pod lampou, díl Zatýkanie v Česku, se ptá moderátor Štefan Hríb Romana Jocha, když před tím vyjmenoval téměř všechny jeho neúspěchy, jestli si někdy neříká: „Já už se na to vykašlem, ta teoria prostě nefunguje.“ Oprávněně, protože tento stážista amerických konzervativních think-tanků, konzervativec až do morku kosti, ředitel Občanského institutu, je až fanatickým obhájcem majetkové podstaty všech lidských práv. Tu je pak ochoten podpořit citací obsáhlé řady většinou amerických teoretiků. Jenže i pravicový aktivista Jakub Malinovský je jeho schematickým konzevatismem zaskočen natolik, že v článku Joch, Dundáčková a lidská práva (Revue politika) kde Romana Jocha hájí, připouští, že: „Roman Joch si za své šablonovité myšlení, podporu agrese NATO vůči Jugoslávii a spoustu dalších věcí ostrou kritiku zaslouží.“ Šablonovité myšlení. Možná, že tedy v podání Romana Jocha jde opravdu o zafixovaný omyl a nikoliv skrytě účelové tvrzení.

Existují totiž „omyly,“ které stálým opakováním…

View original post 2 229 more words

Ilustrace, inscenace, degradace


Obrázky musí být, to je mantra veškerého zpravodajství a toho mainstreamového (čti bulvárního) především. Takže když obrázky nejsou, tak se vypůjčí z archivu nebo z fotobanky a napíše se k nim „ilustrační fotografie“ nebo „ilustrační záběry“, aby byl editor z obliga; stejně to štve jen menšinu těch, co si přečtou i text a pak se nestačí divit, jak se ti dva neshodnou. Je to lež? A je lež, když si televize potřebné záběry zinscenuje?

Continue reading „Ilustrace, inscenace, degradace“