Bohatství západu a globální renta


Na celosvětové úrovni existuje jakási renta, tedy určité množství peněz, na které nemusejí ti, jimž se ho dostává, nijak zvlášť pracovat, a na němž obyvatelé bohatých zemí participují v mnohem větší míře než jejich chudí sousedé. (…) K tomu se ovšem musíme vrátit nejméně o pět set let nazpět do historie. Právě v této době totiž položil západní člověk, kterému se dnes dostává převážná většina zmíněné globální renty, prostřednictvím dvou brutálních procesů základy její existence.

Dominující výklad historie nazývá toto období eufemisticky „původní akumulací kapitálu“, většinou se však cudně vyhýbá jádru věci – kdo byl tímto procesem nejvíce zatížen. (…) Dva hlavní pilíře procesu zvaného původní akumulace kapitálu totiž představovalo brutální drancování jednak rolnických společností v západním světě, jednak v podstatě všech ostatních civilizací nepatřících k západnímu světu. V prvním stadiu se odehrála na samotném území Západu nucená přeměna sakrálního řádu zemědělství na desakralizovaný řád zakládající se na zisku. V rámci ní byly masy rolníků zbaveny majetku a donuceny přesídlit do měst, kde pracovaly jako námezdní dělníci v manufakturách. Minimálně o dva řády vyšší je však objem zdrojů, které Západ získal vydrancováním ostatních civilizací. Objem materiálních zdrojů, které z těchto území vysál, představuje několikanásobek veškerého současného světového materiálního bohatství. Z toho všeho je jasně vidět, že ačkoliv se v současnosti zdá, že tato globální renta je přímým „osobním“výkonem západního člověka, ve skutečnosti tomu tak není.

(Lásló Bogár, Střet o kontrolu globální renty)

Reklamy

Kdo je Brady?


Jiří Brady, muž, který s posledních dnech a týdnech bez nadsázky hýbe státem, byl ještě před pár týdny, snad s výjimkou hrstky historiků, naprosto neznámý. Pak se stal ústřední postavou aféry „daj-li medaili nebo nedaj-li medaili“ a od té doby je ho všude plno a medaile a ocenění se na něj jen sypou. Ale za co? Kdo vlastně je Jiří Brady, muž, o němž se buď mělo mluvit už dávno, nebo naopak i nadále mlčet? Asi by to šlo dohledat v archivech či na internetu, ale v případě muže, z jehož (ne)ocenění prezidentem se stalo takové politikum, bych čekal, že se to dozvím od těch politiků, kteří se s ním teď nechávají tak houfně fotit. Čekal bych, že v takového situace se po důvodech jeho ocenění nebudu muset pídit sám, ale že je dostanu naservírované na stříbrném podnose. Jenže zatím jsem se dozvěděl jenom to, že byl za války v koncentráku, což je sice smutné, ale bohužel nikoliv výjimečné, že je strýcem ministra Hermana (jak to, že v této souvislosti ještě nebyla řeč o možném nepotismu?) a že mu prezident Zeman odmítl udělit medaili, kterou mu prve udělit chtěl. To všechno je jistě zajímavé, ale na státní vyznamenání to nestačí. Alespoň tedy doufám. Takže kdo ten Brady vlastně je, co vykonal tak výjimečného, čím si to (ne)státní vyznamenání zasloužil? Nevím, ač bych jako občan vědět měl i bez toho, abych po tom musel složitě pátrat. Mě zkrátka nestačí, že mi vláda, opozice nebo Pražská kavárna řekne: „Na, tady máš hrdinu a padouch je tamhle na Hradě.“ Já chci víc, tím víc, čím méně mi toho nabízejí.

Vliv Ruska volby v USA


Zdá se stále zřejmější, že zásadní roli v amerických prezidentských volbách sehraje Rusko. Nikoliv ovšem nějakým přímým zapojením, ze kterého je neustále obviňováno (už jenom proto, že Trump má dost peněz i příznivců i bez Ruska a co je zač Clintonová se ví i bez ukradených emailů), ale prostě tím, že je. Američané totiž potřebují nepřítele, aby mohl dál žít svůj americký sen. aby nadále mohli udržovat mýtus o své vyvolenosti, nadřazenosti a o misijní (sic!) povaze svých ozbrojených sil. A Rusko je optimální nepřítel, protože jsou na něj jsou Američané naučeni. Šedesát let jsou Američané strašeni Ruskem, šedesát let jsou učeni Ruskem pohrdat, bát se ho a nenávidět a proto by bylo vyložené plýtvání teď Rusko do volební kampaně nezapojit. Kdo lépe zahraje „Ruskou kartu“, kdo lépe Američany Ruskem postraší, kdo jim dá větší naději na svatou válku amerického Dobra s ruský Zlem, ten bude bodovat. A Rusko s tím nic nenadělá. Nikdo s tím nic nenadělá. Celý svět je rukojmím americké nevzdělanosti, komplexu vyvolenosti a mindráku demokratické avantgardy.

Jak liberálové zdiskreditovali liberalismus


Toto říká Michael Ignatieff, údajný (já ho neznám, jeho jméno jsem dnes viděl poprvé) arciliberál a guru liberalismu:

Existuje jedna zásadní a velmi typická chyba, kterou liberálové dělají – říkají lidem, co mají cítit. A navrch jim ještě dávají radu, co mají dělat. Naše společnost závisí na vzájemní dohodě, na dohodě nás všech. A „všichni“ znamená „všichni“. Neznamená to pouze liberální elity, pouze akademici, pouze čtenáři vašeho deníku, ale také občané v malých městech a na vesnicích, zaměstnaní i nezaměstnaní, bohatí i chudí.

(…)

Přestože liberály kritizuji, jsem hrdým liberálem právě proto, že ústřední liberální hodnotou je respekt. To, že mám lepší vzdělání, nedělá ze mě někoho lepšího.

Já bych dodal: protože mám lepší práci, lepší auto, lepší příjem a pravidelně létám do Londýna…

Každopádně ale kdyby toto měl být liberalismus, kdyby takto měli mluvit liberálové, pak bych nejenom s liberalismem neměl problém, ale možná bych byl i sám liberál. Ale takový liberalismus já neznám, já se setkávám jen s dryáčnickým arogantním až agresivním elitářstvím na hranici fanatismu. Ruku na srdce, vy všichni, co zde pod praporem liberalismu proti mě tak vehementně bojujete, vy všichni „držitelé klíčů“ od novin, rádií a televizí, kde je vašem projevu sebemenší náznak respektu a pokory, o kterých hovoří Ignatieff?

 

Marťan


Film Marťan má podle mě geniální námět s velkým potenciálem – astronaut shodou okolností zapomenutý na Marsu se snaží přežít do příletu další výpravy – ale pohříchu hollywoodské zpracování, takže potenciál zůstal nevyužit a místo monodramatu je divákovi naservírováno konvenční heroické melodrama, kdy se vzdělaní, vycvičená a orientovaní lidé chovají jako blbci a pro záchranu jednoho riskují životy dalších pěti, kosmickou loď a reputaci celé NASA.

Continue reading „Marťan“

Člověk je tvor společenský


Neoliberalismus vytváří osamění, jež trhá společnost na kusy:

Existuje spousta druhotných příčin tohoto [psychického] utrpení, ale základní příčina je podle mého názoru všude stejná: lidské bytosti, tito ultrasociální savci, jejichž mozky jsou nastaveny tak, aby reagovali na ostatní lidi, jsou postupně odtrhováni jeden od druhého. Ekonomické a technologické změny v tom hrají významnou roli, ale totéž platí i pro ideologii. Přestože kvalita našeho života je nerozpojitelně svázaná se životy ostatních, ze všech stran se nám vykládá, že osobní prosperity lze dosáhnout jedině skrze soutěživé prosazování vlastních zájmů a krajní individualismus.

 

Několik fascinujících článků ukazuje, že sociální a fyzickou bolest zpracovávají tytéž nervové obvody. (… ) Experimenty, jejichž shrnutí přinesl před měsícem časopis Physiology & Behaviour, ukazují, že mají-li společenští savci na výběr mezi fyzickou bolestí a izolací, vyberou si fyzickou bolest.

Není tak těžké vidět, jaké asi tak může mít sociální bolest evoluční důvody. Pro přežití jsou u společenských savců důležité pevné vazby na zbývající členy smečky. Izolovaným a marginalizovaným kusům hrozí mnohem větší nebezpečí útoku dravců nebo vyhladovění. Jako nás fyzická bolest chrání před fyzickým zraněním, chrání nás emocionální bolest před společenským zraněním.

Ze všech možných fantasmagorií, které si lidské bytosti hýčkají, je představa, že můžeme všechno zvládnout sami, ta nejabsurdnější a možná i nejnebezpečnější. Buď obstojíme spolu, nebo se rozpadneme na kousky.

A. C. Doyle: Údolí strachu


Údolí strachu patří mezi romány se slovutným Sherlockem Holmesem. Nejsa holmesolog, nedokážu posoudit, jestli na úrovni Psa baskervisllkého nebo některé z těch převyprávěných povídek, které jsem četl jako malý, jediné, co říct dokážu, že ve srovnání s věkem deseti let už mne Sherlock Holmes tak neuchvacuje. Možná je to čtenářskou zkušeností, možná tím, že tehdy to bylo převyprávěné, zatímco toto je originál; zase je ale dobře vidět, kam se detektivka literárně posunula.

Continue reading „A. C. Doyle: Údolí strachu“

Hodinky nebo holinky aneb Lidovky natahují


 

Zaujal mne v sobotních Lidovkách článek Vítěze voleb může vybrat i umělá
inteligence, protože představa, jak nějaká neuronová síť probírá centrální registry a vyvozuje z nich výsledek voleb, mi přišla neodolatelná i neuvěřitelná zároveň. Zázrak se ovšem nekoná, podle počtu odevzdaných hlasů se nerozhodne jen v případě jejich absolutní rovnosti, to potom rozhoduje los a v

ústředí Českého statistického úřadu (ČSÚ) se spustí algoritmus generující náhodné číslo

přičemž

nejde o žádný specializovaný software, ale funkci, kterou umí i obyčejný programovací jazyk, v němž jsou psané běžné webové stránky.

Takže žádná umělá inteligence, ale prostě počítač, který jen dělá práci, jež by se s pomocí tabulek dala udělat i ručně. Navíc, pokud není použit specializovaný software (on ani žádný takový, pokud je mi známo, neexistuje) ani hardware (ten by organizace jako ČSÚ mít mohla a měla), potom se nejedná o čísla náhodná, ale pseudonáhodná, což je rozdíl velmi podstatný, protože při použití pseudonáhodných čísel být výsledek poměrně jednoduše ovlivněn. Neboli článek je z větší části blábol nesmysl.

Jenže tohle je obor, do kterého alespoň trochu vidím, co ale v případě takové biologie, medicíny, práv, ekonomie, historie, jsou články dotýkající se těchto oborů stejně „kvalitní“? Naprostá většina lidí včetně mě to nemá šanci poznat. Zjednodušovat a nejít pod povrch je jedna věc, ale plácat lehkovážně naprosté nesmysly je něco zcela jiného.

Motorola zavražděn


V Doněcku byl zavražděn legendární válečník a kapitán povstaleckých vojsk Motorola, vlastním jménem Arsen Pavlov, muž který přežil již skoro tolik  pokusů o atentát, jako Charles de Gaulle, jen ten poslední ne. Separatisté hovoří o faktickém vyhlášení války ze strany Kyjeva, Kyjev se raduje jak mafiánský boss, když někde sejme policajta. Těžko říct, kdo to udělal, jestli by na to Kyjev měl prostředky a schopnosti, jestli pro ně a za něj udělal někdo jiný, nebo jestli je to důsledek nějaké vnitřního boje mezi separatisty, protože jak naznačuje tato lakonická zpráva, ani Kremlu ještě nedávno opěvovaný hrdina chybě nebude,  ale nic naplat, takovýto atentát je přesně to, co Ukrajina nepotřebuje, má-li situace zklidnit a horké hlavy vychladnout. Jenže někdo evidentně nechce, aby vychladli, někdo chce válku. A jestli ten někdo je západní protégé Kyjev, je to, jako kdyby ji chtěl Západ sám. Řeči o svobodě a demokracii jsou hezké, ale co se počítá, jsou (ne)činy. Bude-li válka na Ukrajině další válka, nebude to proti vůli Západu. A jen těžko si lze představit razantnější popření svobody a demokracie, než je válka. Jestli se nic nestane, jedině dobře, jestli situace eskaluje, nezapomínejme, že to není ani náhoda, ani nehoda.

Případ s Českou poštou a dobrým koncem


Povím vám krátký příběh s Českou poštou a dobrým koncem: balíček přišel. Přišel ale o dva dny později, než jsem ho čekal. Nevadí mi, že nepřišel hned druhý den, dokážu pochopit, že se v určitém procentu případů něco nepovede (byť v případě České pošty jako by tyto výjimky byly spíše pravidlem), vadí mi ale, že nepřišel ten den, který byl v emailu od České pošty označen jako „Předpokládané datum doručení“. Teď už vím, že to nebyl email o tom, kdy balíček přijde, ale o tom, že ho „převzali k přepravě“, jenže to je něco, co se bez předchozí zkušenosti Balíkem do ruky od České pošty nebo bez znalosti interních procesů České pošty předem nedá vyčíst. Jistě, ta indicie se slovem „předpokládané“ tu byla, ale riskujte, že to opravdu přijde a vy nebudete doma. Až když za dva dny přijde skoro totožný mail, jen s formulací „zásilka vám bude doručována„, tak pochopíte, jak se věci mají. Nemohu si pomoci, ale Česká pošta by své komunikaci mohla ještě trochu zapracovat a vyjadřovat se jednoznačněji. Úplně by stačilo, kdyby v tom prvním mailu byla zmínka o tom, že přijde ještě jeden mail a SMS, že už je zásilka opravdu doručována, protože to klíčové slovo předpokládaný z prvního mailu jsem vztáhl na časový interval 8-14, tedy že nedokáží určit přesně hodinu, a ne na celý den. Vy byste to snad udělali jinak? Přece lidská komunikace je přirozeně neexaktní a brát vše řečené doslova je ve většině způsobů spolehlivá cesta, jak se smyslem sdělení minout. Pro někoho, kdo kvůli balíčku od Česká pošty čeká doma, je taková nuance v jednom slově vyloženě uživatelsky nepřívětivá.