Intenzivní zážitek přebytkové ekonomiky


Jakkoliv to dělám nerad, i já musím občas do chrámu konzumu. Dnes byl ten den, kdy jsem sebral síly i peněženku a šel shánět, co jsem potřeboval. Povšimněte si prosím slovesa „shánět“, protože je klíčové. Nešel jsem to totiž koupit, musel jsem to shánět. Ty slavné plné regály, které porazili komunismus, jsou totiž paradoxně velmi neefektivní, když dojde na uspokojování potřeb. Velmi dobře fungují v duchu Fordova: „Můžete mí jakou barvu chcete, bude-li to černá,“ jakmile ale máte nějaké trochu specifické požadavky (jako jsem například já, když jsem požadoval, aby mi bunda seděla; povšimněte si prosím, že na slušela jsem rezignoval), zjistíte, že žádná široká nabídka se navzdory desítkám obchodů a násobku značek v nich nekoná – všude mají to samé podle poslední módy. To je ta přebytková ekonomika: můžete nakupovat kdykoliv a kdekoliv, ale co si koupit na výběr nedostanete, jste odkázání na aktuální rozmar trhu. Ber, co ti chceme prodat, nebo si trhni.

Reklamy

Plíživá rekatolizace


Všímám si toho již delší dobu, ale ještě jsem nepostřehl, že by se nad tím někdo pozastavoval, nebo proti tomu dokonce protestoval – českým veřejným prostorem obchází strašidlo plíživé rekatolizace. A nechodí jen tak na špacír, ale pilně se činí. Katolická církev je ve veřejném prostoru stále více přítomna. Představitelé kléru nechybí u žádné významnější státní záležitosti, u těch armádních jsou pak téměř povinní.

V rozhlase, televizi i dalších médiích, nejvíce ale v televizi, jsou náboženství a církve, opět s jasnou převahou té katolické, stále častěji přítomny jako samozřejmá a přirozená součást lidských životů; kritika se nevyskytuje. Tady zpráva o těžce pracujícím faráři (sic!), tam nový kostel, tady modlení, tuhle bohoslužba, o perfidních církevních restitucích ani slovo, zato řada více či méně nápadných náznaků, že bychom si měli církví vážit a že jsme jako společnost nějací divní, když jenom cca třetina populace věří v boha (přičemž jsou důsledně započítávání i všichni satanisté, new-age pomatenci a vegetariáni, aby číslo bylo co nejvyšší a nějaká forma spirituality byla přiřknuta co největšímu počtu lidí.

Vrcholem všeho je pak indoktrinace dětí v dětských (sic!) pořadech, která kulminuje v pohádkách, kde se aktéři modlí jenom pro modlení samo, zcela bez jakékoliv vazby na děj.

Jsem jediný, kdo to vidí? Jsem jediný, komu to vadí?

Sedávej panenko v koutě, teroristi nenajdou tě


Expert: Úřady dostaly předem varování. Trhy měly zavřít. Jasné jako facka, no ne? Jenže, které trhy měly zavřít? Ten v Berlíně? Útočník by se přesunul do Drážďan. Takže všechny? Zavřeme trhy, divadla, kina, vyhlásíme zákaz vycházení… a příště už nebudou muset teroristé řešit nějaké logistické a organizační problémy, jak dostat útočníky do země a zakonspirovat je před policií, bude jim stačit jeden tweet odněkud z pouště a Evropa si sedne na prdel, všechno zavře, všechny uzemni a bude čekat, jestli to bouchne. Nerad bych, aby to vypadalo, že zde horuji za lehkovážnost, ale reagovat na každou hrozbu paralýzou podle mě není řešení. Utíkat lze jen do kouta.

Progresívní amazonizace


Vzdejte se, budete amazonizováni, psal jsem tu před třemi (sic!) lety. A jak dokazuje reportáž Já, robot v Amazonu, amazonizace progresivně postupuje. Amazon, to jsou nízké mzdy (přitom na české poměry prý nadprůměrné!), přísnost na zaměstnance hraničící s nevolnictvím a regulace, regulace, regulace, regulace všeho a všech v míře, které může konkurovat snad jedině stát, a to ještě s odřenýma ušima:

Continue reading „Progresívní amazonizace“

Jemen – pečlivý nezájem


Zatímco je pozornost světa upřena k událostem v Sýrii, v poslední době zejména v Aleppu, odehrává se na Blízkém Východě jiná hnusná a krutá válka – v Jemenu. O ní se ale mluví minimálně, jako kdyby nebyla ani zajímavá, ani důležitá, jako by v ní lidé zase až tak moc netrpěli. Ale oni trpí, zejména děti, vinou války a hladu umírá každých deset minut jedno jemenské dítě na podvýživu, průjem či infekční onemocnění dýchacích cest. Takové malé kolaterální ztráty. Jsou snad jemenské děti méně děti, než ty syrské? Jsou méně hodny zájmu světa, protože jsou chudší, protože nemají satelitní telefon a účet na Twitteru?

Continue reading „Jemen – pečlivý nezájem“

Aleppská vina


Neseme díl viny, i když si ji nepřipouštíme, říká k osudu syrského Aleppa ve svém komentáři Martin Fendrych.

Má pravdu.

Mýlí se.

Má pravdu v tom, že na hrůzách v Aleppu máme svůj díly viny i my, kteří se tamní války přímo neúčastníme a jenom ji s malým či menším zájmem z bezpečné vzdálenosti pozorujeme.

Ale mýlí se v zásadně v tom, že jsme vinni nečinností, že naše vina spočívá v tom, že jsme dávno před hrůzami v Aleppu nepřinesli podobnou hrůzu do Damašku ve snaze svrhnout Assada, nebo že jsme málo podporovali džihádisty v boji proti němu. Naopak jsme vinni právě tím, že jsme je přímo i nepřímo, více či méně, materiálně i morálně podporovali. Nejsem vinní tím, že jsme válku nerozhodli ve prospěch jedné strany, jsme vinni tím, že jsme stranili povstalcům a nezajímali se o to co, proč, jak a v čím zájmu dělají.

Rusofóbní perverze


Nelze být rusofób a zůstat příčetný. A když nejste příčetný, tak z vás padají články jako je tento, ve kterém spolu s „autoritami“ hořekujete nad tím, že by se s nástupem D. Trumpa do Bílého domu mohly oteplit vztahy s Ruskem a zmírnit či dokonce zrušit protiruské sankce, a v nich „perly“ jako: „Je to tragický den pro střední Evropu. Tragický pro celou Evropu.“ Příčetní lidé si pak marně lámou hlavu nad tím, co vlastně chcete, protože jim přijde neuvěřitelné, že by někdo dával přednost konfrontaci a konfliktu, nebo dokonce válce, před mírem a spolupráci. Ptají se „proč?“, jako kdyby na světě nebylo už tak dost válek, násilí, politiky a barbarství. A nevědí. Nakonec většina z nich skončí u dvou možností: buď vám rusofóbie vlezla na mozek, nebo musíte být demokrat. Každopádně, příčetný člověk bude raději vlasti-EU-NATO-zrádce v míru, než loajální občan ve válce.

Submisivní žurnalistika


Žurnalistika by podle mě měla být buď faktografická, tj. objektivně informovat o událostech, nebo investigativní, tj. pokoušející se proniknout pod povrch, v žádném případě by ale neměla být submisivní, tj. přihrávající a přitakávající. Jenže přesně takový byl rozhovor Jana Klesla s končícím izraelským velvyslancem Gary Korenem. Celý rozhovor se nesl v duchu vzájemného notování si v tom, jak jsou česko-izraelské vztahy vynikající, aniž by se dotazující novinář byť jen otřel o téma okupace Palestiny, krádeží palestinské půdy, omezování dodávek vody a dostupnosti zdravotní péče, ohrazování, a lidských a občanských právech Palestinců. Tedy skoro celý. V odpovědi na poslední otázky, aniž by na to byl tázán, se pan velvyslanec ostře až arogantně pustil do Čechů, kteří o postupu Izraele vůči Palestincům pochybují či jej dokonce neschvalují. A submisivní novinář ho nechal, asi slyšel, co chtěl slyšet, jen se na to bál zeptat.

Čtyři dohody


Čtyři dohody, one man show Jaroslava Duška (ve skutečnosti byli na pódiu tři, ale dva jen muzicírovali), jsou scénické zpracování stejnojmenné knihy dona Miguela Ángela Ruize, což je, pokud jsem to správně pochopil, literatura osobního rozvoje. Pokud si dobře vzpomínám, tak tohle její scénické zpracování byla svého času v Praze téměř kultovní záležitost, kterou musel každý vidět a na níž se nedali sehnat lístky. Upřímně, sám bych je ani nesháněl, ale když už jsem je získal v rámci vzájemné korporátní korupce, proč ne.

Continue reading „Čtyři dohody“