Rul­ing class preferrence for fas­cism


Karl Korsch, for ex­ample, noted that the World War I-era slo­gan “Down with the im­per­i­al­ist war!” had “lost all of its former re­volu­tion­ary force at the present time, when it fits in so per­fectly with the tend­en­cies of the bour­geois ap­peas­ers and isol­a­tion­ists,” while the slo­gan “De­feat of one’s own coun­try!” had be­come “a prac­tic­al policy of that sub­stan­tial part of the rul­ing class in vari­ous European coun­tries that pre­ferred the vic­tory of fas­cism to the loss of its eco­nom­ic and polit­ic­al su­prem­acy.”

Reklamy

Měnící se role národa v dějinách


Jak známo, v 19. a počátkem 20. století nebyli rakouští ani pruští Němci vůbec nadšeni emancipačními snahami Čechů, pro připomenutí stačí jediné slovo: Sudety. Čech byl pro Němce přivandrovalec, nekulturní a nebezpečný barbar, což dobře vystihuje následující citát:

Z pohledu německé nacionalismu však byly tyto neodvratné procesy [demografické změny, urbanizace, industrializace] ostře kritizovány jakožto etnopolitická loupežná výprava [Čechů].

(Rudolf Jaworski, České kružítko, ĎaS 1/2017)

A tady si nedokáži odpustit paralelu s počátkem století 21., kdy se ovšem role poněkud prohodily: těmi nekulturními a nebezpečnými barbary už nejsou Češi, kteří se posunuli do role civilizovaných a zodpovědných a roli barbarů převzali Ukrajinci, Syřané a Afghánci, tedy migranti a uprchlíci.

Velké červené tlačítko


Kdybychom žili v dokonalém světě – a nemusel by být vlastně ani dokonalý, úplně by stačil příčetný – tak by americký prezident před tím, než zmáčkne to příslovečné velké červené tlačítko v jaderném kufříku, musel mít povinnost vykonat něco, čím se k tomu kvalifikuje. Ne vyhrát volby, ale třeba zabít toho mariňáka, který ten kufřík nosí, říct třikrát za sebou tři sta tři a třicet tři stříbrných stříkaček, nebo cokoliv jiného, čím by dokázal, že je hoden zničit svět, nebo co by ho alespoň zdrželo. A samozřejmě nejenom americký prezident, ale i všichni ostatní prezidenti, generálové a výkonní praporčíci, co ji po světě běhá.

Bohužel, náš svět není nejenom dokonalý, ale ani příčetný, takže americkému prezidentovi ke zničení světa (nenechte se zmást tím, že tomu bude spolu s dalšími hlupáky říkat záchrana) stačí jen ty volby a tlačítko. Soudím tak alespoň podle toho, že v americkém Kongresu čerstvě leží návrh zákona, podle kterého by nově prezident USA musel mít ke zmáčknutí velkého červeného tlačítka souhlas Kongresu v podobě vyhlášení války (tedy z pohledu současné praxe americké zahraniční politiky – a válka je, jak víme od Prušáků, pokračování politiky jinými prostředky – něčeho archaického a překonaného).

Čili zatím ho mít nemusí. A vzato do důsledků, obejde se bez něj i potom, protože důležité je to tlačítko, ne ten souhlas. Ale alespoň formálně vzato by svět s takovým zákonem byl o něco příčetnější, než je ten současný, kde má jeden člověk takovou moc ničit, aniž by měl možnost a povinnost stavět.

Alternativní řešení EET


Já vím, že jsem s tím EET už otravný a že je, jaké je, a nic na něm nezmění, ale prostě ho nějak nemůžu vyhnat z hlavy, asi pro ten rozdíl mezi dobrou myšlenkou a diletantskou realizací. Třeba ve vztahu k e-shopům, o kterém jsem tu psal nedávno. Takže i když vše další, co budu psát, je jen takové mentální cvičení, stejně si ho neodpustím. Budu vycházet z předpokladu, že primárním účelem EET je skutečně deklarovaná evidence tržeb. Klíčová otázka, kterou je třeba si položit, zní: Musí tržby evidovat jen a pouze stát? Nemohl by to za něj dělat i jiný subjekt na základně státem udělené licence, například platební brána či zprostředkovatel plateb, který by tržby evidoval na své straně a za jejich řádnou evidenci státu odpovídal s tím, že by na týdenní či měsíční bázi státu vykazoval, jaké tržby přes něj ten který obchodník realizoval? Obchodníci by pak vykazovali na stejné bázi  když by se čísla potkala, bylo by vše v pořádku, kdyby ne, nastoupila by kontrola. Pro hotovostní transakce by vše fungovalo jako dnes, ale pro různé on-line platby by EET podle mého návrhu, troufám si neskromně tvrdit, mohlo být pro obchodníky technicky i logisticky jednodušší a do systému by se mohly relativně snadno zapojit i zahraniční firmy, pro něž by zřejmě největší překážkou zůstala neochoto dělat nějaké extrabuřty pro Česko, což by ale určitě dokázal překonat nějaký lokální zprostředkovatel… Stát má samozřejmě vybírat daně a regulovat podnikatele, ale to ještě neznamená, že by to nemohl dělat trochu vstřícně.

Vítejte v postfaktickém světě


Tohle slovo postfaktický je letos v módě, ale nikoliv proto, že umožňuje elitám ventilovat frustraci ze ztráty (dez)informačního monopolu, ale naopak proto, že jim umožňuje ji zakrývat a předstírat, že dříve byly obsahy (sic!) objektivní a lidé se rozhodovali racionálně na základě faktů, zatímco dnes převládají emoce. K tomu napsal moc pěkný text s názvem Vstupujeme do věku lhářů? Tomáš Urban, který do něj sice musel vložit povinný protiruský osten, když je z toho Člověka v tísni, ale moudře ho dal až nakonec, takže nezkazil zbytek, který stojí za to přečíst.

Continue reading „Vítejte v postfaktickém světě“

Nemocná žena za pultem


Z hygienického hlediska asi není úplně nejlepší praxe, když v krámě obsluhuje nemocná prodavačka, tím spíše jde-li o prodejnu lahůdek. Ale může jí to někdo vyčítat, když jejími vlastními slovy „první tři dny na nemocenské nedostane ani korunu a potom čtyři tisíce za měsíc a to nestačí ani na nájem„? A našetřit si při platu prodavačky samozřejmě nemá z čeho. Může někdo po druhém spravedlivě požadovat, aby zůstal nemocný doma a riskoval tak dluhy a bezdomovectví? Chyba není v té prodavačce, která jde nemocná prodávat lahůdky, protože ona musí. Být nemocná je pro ni luxus, který si nemůže dovolit. Chyba je v systému nemocenského pojištění založeného na presumpci viny (předpoklad, že nemocný je flákač a simulant, má přednost před možností, že je doopravdy nemocný), který motivuje, a ve spoustě případů vyloženě nutí nemocné riskovat zdraví své i svých spoluobčanů.

EET, karty a e-shopy


Už jsem tady na to narážel, ale odpověď stále nemám a pořád mi to vrtá v hlavně, takže znova: jak, proč a z kterého ustanovení zákona o EET vyplývá, že se EET vztahuje i na platbu platební kartou, notabene v e-shopu, ale ne na bankovní převody?

P.S. Docela se divím, že si tohle karetní asociace a banky neohlídaly, protože jim asi uteče dost procentíček, zatímco dopad na spotřebitele bude minimální, protože kdo platil kartou, zadá od 1.března příkaz k převodu, což se mi jeví jako skoro ta samá práce, zvlášť když jsou na to už dávno banky i e-shopy připravené a příkaz jde vyplnit jedním kliknutím.

Tradiční slabost Západu pro fašisty


Jedním z nejvíce neslýchaných případů této praxe ochrany válečných zločinců vyšel najevo v roce 2005 s odtajněním dokumentů British Home Office (ministerstva vnitra), které ukázaly, že britská vláda ochránila minimálně 8000 členů divize zbraní-SS Halič (Galicie) před spravedlností, která je by čekala v Sovětském svazu. (…)  Britská vláda v rozporu s dohodami, které učinila na Jaltě, odmítla repatriovat divizi Halič do Sovětského svazu a místo toho ji odeslala do jiného zajateckého tábora v Bellaria-Igea Marina v severní Itálii. Zde pak trojice význačných ukrajinských fašistů – Mykola Lebeď, otec Ivan Hryjok a biskup Ivan Bučko přesvědčili Vatikán, aby ve prospěch vojáků zakročil, když je biskup Bučko představil jako „dobré katolíky a zuřivé antikomunisty“. (…) Jedním z klíčových britských zastánců tohoto rozhodnutí byl major Denis Hills. Major Hills byl ochotný vojáky ochránit, a ačkoliv říkal, že „ví, co jsou SS zač“, prohlásil také, že „armáda se o válečné zločiny nezajímá“. Podle údajů v knize MI6: Inside the Convert World of Her Majesty´s Secret Service britského akademika Stephena Dorilla se major Hills sám označoval za fašistu a skalního antikomunistu, který se rozhodl za každou cenu zajistit, že divize Halič bude přemístěna do Británie. (…) Dokumenty British Home Office odtajněné v roce 2005 detailně ukázaly, kam až byli britští vládní úředníci ochotni zajít, aby členům divize Halič zajistili občanství a zaměstnání. (…) Dokumenty Home Office také ukazují, že se o původu lidí z divize Halič všeobecně vědělo. Bylo velmi dobře známo, že si tito lidé počínali za války „špatně a je pravděpodobné, že by došlo k problémům, pokud by byli zaměstnáni na pracovišti s Poláky“. (…) Zajímavou složkou těchto dokumentů a zejména vyjednávání kanadského poslance Pančuka byly snahy vzbudit sympatie k mužům divize Halič s odkazem na to, že bojovali proti Rusům a komunistům a nikoliv proti „západním spojencům“. (…)  Britští historici Andrew Thompson a David Cesarani ve svém výzkumu ukázali, že „do Británie přijeli váleční zločinci celého spektra národností“, kteří se pod záminkou poválečných programů usazování a doplňování pracovních sil snažili vyhnout repatriaci na sovětské území.

(zdroj: Když se brání spravedlnosti: Jak britská vláda ochránila 8000 vojáků zbraní SS z divize Halič)

Zdůrazněné pasáže jsou klíčové pro pochopení proč takové ohledy k SS-manům a představují zároveň spojující linii k dnešku a současný postojům a politikám Západu.