Internet ve spárech kapitalismu


Všechno se mění, i internet, který se, zjednodušeně řečeno, mění z více či méně regulované kvaziveřejné infrastruktury určené pro vzájemné propojování počítačů na neregulovanou privátní infrastrukturu určenou k distribuci obsahu. Dobře to popisuje článek Globální internet umírá, řítíme se do pozlacené éry obřích CDN a je to přesně ten druh změn, které jsou nenápadné a mimo okruh „insiderů“ nezjistitelné, jejich dopady ale mohou být globální. Jejich závažnou samozřejmě závisí na tom, jestli internet považujete primárně za infrastrukturu, nebo za obsah, jestli se v „internetovém moři“ cítíte spíše jako pirát, suverénní kapitán či pasažér-konzument.

Continue reading „Internet ve spárech kapitalismu“

Reklamy

Král Artuš: Legenda o meči


Natočit tenhle film určitě nebylo ani snadné, ani levné, protože speciálních efektů je v něm kupa, bohužel to ale bylo trochu zbytečné, ať si rating na ČSFD co chce říká. Legenda o králi Artušovi již byla zpracována mockrát a jistě ještě mockrát bude, toto zpracování mi k ní ale prostě nesedí. Přitom příběh samotný, nakolik si artušovskou legendu matně vybavuji, nijak znásilněný nebyl, ale ta vizuální a narativní modernizace, ten fantazy akčňán (víc akčňák, než fantazy) mi k němu prostě nějak nepasuje. Vadilo mi, že některé scény vypadají jako z Pána prstenů (i když by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby se Tolkien inspiroval i Artušem), vadilo mi, že král Artuš je skoro pořád takový čisťounký a nakrátko střižený, což mi k raně středověké Anglii (nebo kdy se to vlastně odehrává) nesedí, stejně jako černoch v jedné z hlavních rolí. A prosím vás, co je to za příběh o Artušovi, když v něm není kouzelník Merlin? O tom je ale jen zmínka a místo něj je tam jakási čarodějka, jejíž jméno ani nezazní. Přitom scény, ve kterých čaruje, patří k těm nejlepším. Podařená je i hudba. A vlastně i vyprávění je dobře zvládnuté, divák nemá problém orientovat se v tom kdo je kdo a proč dělá, to co dělá. A přesto to není film, který bych chtěl vidět znova.  Asi stárnu.

Zpátečníci na svá místa


O designovaném ministru financí (vida, jak ta výměna nakonec byla snadná) Ivanu Pilném jsem nikdy neslyšel, takže o to větší šok pro mne bylo první seznámí s jeho názory prostřednictvím komentáře Martina Fendrycha k Pilného rozhovoru pro Právo. ANO, bude líp. Až důchody skončí, senioři budou makat, sekat v parku trávu, ho nazval Fendrych a skvěle tím vystihl podstatu, k níž se vyjádřil velmi skepticky. Ten Fendrych, který je jinak na vše, co zavání sociální spravedlností alergický jak vegan na vajíčka. Jenže Pilného asociální názory byly zřejmě už moc i na něj.

Continue reading „Zpátečníci na svá místa“

Americké tradice


Příběh o tom, jak bratři Allen Dulles (ředitel CIA) a John Foster Dulles (ministr zahraničí) zkoušeli změnit svět je i příběhem o podstatě USA a syndromu vyvoleného národa:

Bratři Dullesové skvěle vystihují podstatu Ameriky. Konkrétně víru, že USA jsou „vyvolený národ“, který rozumí okolnímu světu lépe než tento svět sám. Jejich rodinné zázemí bylo silně ovlivněné náboženstvím a dovedlo je k přesvědčení, že svět je striktně rozdělený mezi dobro a zlo. A že jejich povinností je zlo potírat. Souznělo to s misionářskou tradicí, která je v USA hodně silná. Bratři Dullesové viděli USA jako zemi, která svádí boj na život a na smrt s komunismem. A věřili, že v téhle válce jsou dovolené všechny prostředky. (…) Dullesové chápali nezávislou zahraniční politiku zemí takzvaného třetího světa jako vyhlášení války. A proto rozpoutali tajnou světovou válku s cílem svrhávat vlády v Guatemale, Íránu, Indonésii a podobně.

John Foster Dulles udržoval dobré vztahy s nacistickou vládou ve třicátých letech. V té době pracoval v největší americké právní firmě Sullivan & Cromwell, kde se soustředil na mezinárodní právo, zbohatl a posílil svoji moc. A právě v této firmě pomohl nacistům najít v USA zdroje peněz, ze kterých mohli financovat svoji politiku, banky a továrny. Foster Dulles totiž viděl v Hitlerovi hráz proti komunismu.

(zdroj Bratři, kteří změnili svět)

 

Nic, než odpad


Odpad se stal skoro automaticky uměním v tom okamžiku, kdy se moderní umění rozhodlo učinit co největší skok. A co je v tomto případě takovým skokem? Když něco původně nízkého vystoupá, prodere se relativních výšin. Naše kultura produkuje především odpad. Myslíme, že produkujeme vědu nebo auta, ale produkujeme především odpad. Za kulturu se původně považovalo to, co nás přežije – a to je dnes odpad.

(Jörg Scheller, kurátor a historik umění)

Plnou parou back! Back! Back! Back!


Ti, kteří podporu od státu potřebují nejvíce, tedy dlouhodobě nezaměstnaní, jí budou mít méně a na její místo nastoupí prachsprostá šikana a vykořisťování (sic!). Opakuji, šikana a vykořisťování, nikoliv spravedlivý trest za lenost a jinou nemravnost, jak to nejspíš vidí politici, zejména ti pravicoví.  Protože jak jinak pojmenovat situaci, kdy bude (viz tato zpráva) dlouhodobě nezaměstnaným snížen příspěvek na živobytí z už tak směšných 3310,- Kč na sprostých 2200,- Kč?

Pravda, mohou si k nim přilepšit vykonáním tzv. veřejné služby o celých 484,- Kč pokud jich odpracují 20 hodin. Opakuji: 484,- Kč za 20 hodin práce, tedy 24,20 Kč za 1 hodinu práce. A to jim obec tu veřejnou službu ani nemusí nabídnout. A teď pozor! Minimální hodinová mzda je 66,- Kč za hodinu (viz MPSV). A těch hodin musí odpracovat opravdu 20 a více, za 19,99999 nedostanou nic. Může někdo za takových podmínek po dlouhodobě nezaměstnaných spravedlivě požadovat, aby veřejnou službu vykonávali? Obzvláště když si obce pochvalují, že jim tak zákon zajistí lacinou pracovní sílu, protože za konkurenceschopnou mzdu si ji nemohou dovolit? Dochází vám, že se tu bavíme de facto o nucených pracích?

To jako společnost opravdu neumíme nic lepšího, než si takhle vyskakovat na ty, co jsou úplně na dně? To opravdu za podmínek konjunktury a nízké nezaměstnanosti nemáme na to, abychom podpořili ty nejchudší, a musíme jim z toho mála, co mají, ještě brát? To nás těch pár korun vytrhne? Nebo jde o dobrý pocit, že na chudé je přísnost? To ale není znak vyspělé společnosti, vyspělá společnost je přísná na bohaté.

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě,  jak asi bude veřejnosti prospěšná práce lidí, kteří ani v podmínkách konjunktury neseženou práci a k tomu jsou demotivováni represí?

Tohle je úplně zbytečná a iracionální sociální krutost, zcela neadekvátní roku 2017, Střední Evropě s situaci, kdy je hrubá lidská práce stále více vytěsňována robotizací.

Tohle není pokrok, to je regres jako prase, plíživý návrat k nevolnictví a omezování osobních práv a svobod až někam k bodu, kdy z nich nezbude nic a zůstanou jen práva a svobody ekonomické, opřené o dostatečný kapitál.

Ecce občanská ústava


Tak jsem si přečetl tu tzv. Občanskou ústavu, o níž padla v poslední době několikrát zmínka v komentářích, a musím konstatovat, že jsem z ní dost zklamán. Především proto, že není psána „zelené louce“, ale je naroubována na v současnosti platnou ústavu České republiky, čímž přichází o jakýkoliv revoluční potenciál a stává se jen kosmetickou evoluční změnou.

Základní principy zůstávají stejné, jen jen k nim na vícero místech připsáno referendum a tzv. občanské komise. Ty představují asi nejslabší místo návrh, protože není nikde definován mechanismus jejich konstrukce a destrukce a není ani jasný jejich mandát, protože na některých místech schvalují, zatímco jinde je řečeno, že mají jen poradní funkci.

Vzhledem ke klíčovému postavení referenda a jeho častější aplikace mi chybí jasná deklarace toho, bude-li probíhat klasicky papírově či elektronicky. I když je možné nechat tyto detaily na prováděcí předpisy, myslím, že v takto koncipované ústavě by měly být deklarovány přímo v ní.

Navrhovaný přechod z premiérského na prezidentský systém postrádá zjevný účel, podobně jako nekoncepční připsání věty o tom, že „Přerušení těhotenství může být provedeno v souladu s příslušným zákonem.“

Suma sumárum není v návrhu tzv. Občanské ústavy nic, co by mi vyloženě vadilo, ale také v něm nenacházím nic, co by její přijetí podporovalo. Nevidím žádné problémy, které by takováto změna ústavy mohla vyřešit. Většina našich problémů je totiž řešitelná v rámci současné ústavy a jejich příčinou není málo referend či nejasné postavení prezidenta, ale (ne)úroveň politické kultury a kvality občanské společnosti, které ovšem žádný zákon nezmění.

Prezident a vláda


Když už je „na stole“ takové výživné téma, jako je vztah prezidenta a premiéra, respektive vlády, pojďme do něj ještě trochu zarýt. Nechme teď stranou, zda prezident musí vyhovět návrhu na odvolání ministra či jej může odmítnout, stejně jako otázku toho, jestli může premiér podat demisi, aniž by to zároveň byla demise celé vlády, a zamysleme se nad tím, proč je vůbec v celém procesu angažován prezident, když vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně (čl. 68)? Nedávalo by za této situace větší smysl, kdyby premiéra jmenoval a jeho demisi přijímal předseda Sněmovny a ministry jmenoval a odvolával premiér ve vlastní gesci?

Jistě, znamenalo by to dost zásadní změnu ústavního pořádku, ale nebylo by to systémově čistší řešení? Jistě, znamenalo by to oslabení vlivu a významu prezidenta, ale potřebujeme silného (myšleno postavením a kompetencemi) prezidenta? A pokud ano, neměl by naopak dostat ještě větší kompetence na úkor premiéra, čímž by se ústavní uspořádání posunulo směrem k prezidentskému systému? I to by přece bylo čistší řešení, než současný hybrid, kdy prezident má evidentně zastávat ceremoniální roli, ale ústava je napsána takovým způsobem, že mu dává prostor k vlastní iniciativě, s níž však není spojena žádná odpovědnost?

Nebylo by lepší místo hádek o to, jak to autoři ústavy mysleli, ústavu přepsat, zpřesnit a nebát se přitom sáhnout i do jejích fundamentů? S jiným prezidentem a jiným premiérem by možná takto vypjatá situace nikdy nenastala, ale zákony se nepíší pro lidi, kteří se umějí a chtějí domluvit, ale pro, kteří se dostali do konfliktu. Spoléhání se slušnost a dobrou vůli politiků se zjevně ukázalo jako krátkozraké.

Takže nějaké další návrhy…?

Další porce cavyků


Nejprve dělal cavyky s demisí premiér Sobotka teď dělá cavyky s odvoláním ministra financí Babiše prezident Zeman. Jenže zatímco Sobotka lavíroval v rámci ne zcela přesného znění Ústavy a jeho lavírování vypovídá tak maximálně o jeho osobních kvalitách a předpokladech, lavírování prezidenta Zemana je za hranou toho, co je v Ústavě jasně a nerozporně napsáno a bez ohledu na jejího ducha z ní nelze vyčíst ani kreativním bazírováním na její liteře.

Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.

(článek 74)

Continue reading „Další porce cavyků“