Kapitalistické pojmy a dojmy


Z eseje J. Nožíka Co se slovem na „K“, které se nesmí vyslovovat?:

Jak upozorňoval Fernand Braudel, jeden z největších historiků dvacátého století, je analytickou chybou zaměňovat „kapitalismus“ za „trh“, stejně jako zaměňovat „kapitalisty“ za „podnikatele“. Používání termínů „liberální demokracie“, „tržní mechanismus“ a „kapitalismus“ jako synonym vede k nesmyslným potyčkám na levici i pravici a debatu strhává k absurdním dogmatickým přestřelkám.

Kapitalismus může prosperovat pouze pokud se mu podaří podřídit si trh a splynout se státem. (…) Centralizace soukromé moci prostřednictvím kapitálu se vymkla jakékoliv kontrole a privátní zájmy úzké elity ohrožují bezpečnost a svobodu nás všech.

Jak se tedy tváří v tvář globální klimatické katastrofě hlavní kapitalistické síly rozhodly zareagovat? Z hlediska kapitalistů racionálně: ropné společnosti si spočítaly, že zatímco náklady celoplanetární katastrofy budou platit všichni, zisky z jejího rozpoutání prostřednictvím prodeje fosilních paliv připadnou pouze jim.

Takže, milé děti, teď už to víte a už si kapitalistické pojmy a dojmy plést nebudete a kdo je pořád bude zaměňovat, nebude tak činit z nevědomosti, ale ze zlé vůle podvádět, svádět a manipulovat.

Reklamy

Vyšetřování skončilo, zapomeňte


Vzpomínáte na akci Fénix? S velkým humbukem tehdy policie oznámila rozprášení údajné levicové teroristické buňky, podle policejních komuniké těsně před útokem na vojenský vlak, to vše jenom proto, aby to teď skončilo naprostou blamáží, protože soud všechny obžalované zprostil obvinění, především proto, že nelze zjistit, co byla vlastní iniciativa obžalovaných a co práce policejních agentů-provokatérů. Je to pár dní – a je ticho po pěšině. Zkusili jsme – nevyšlo to. Žádné pohoršení nad policejní zvůlí se nekoná, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Pokud se něco takového stane nějakému podnikateli – i velmi kontroverznímu – je z toho hned aféra. Ale jak jde o levicové aktivisty, aféra se nekoná. Stejně to byli nějaké divné (slušný člověk jim nerozumí) a nebezpečné (mají jiný vztah k autoritě vlastnictví, než slušný člověk) šmažky (oblíbený stereotyp bagatelizující a deklasující levicový aktivismus), tak co by ještě chtěli? Tyhle „smažky“ budou dost možná chtít po stát odškodné, které dost možná dostanou, ta správná otázka ale zní, co by měla chtít společnost? Má chtít, aby se na tento renonc cudně zapomnělo, nebo má chtít, aby policie přestala na společenskou objednávku vyrábět delikvenci tam, kde není, ale kde by podle dominantního pravicového narativu být měla? Nadšené znepokojení ministra Stropnického, když mu jiný anarchista podpálil terasu, je v tomto směru zcela příznačné. Bylo by velmi špatné, kdyby tenhle Fénix povstal z  popela. To se ale zcela jistě stane, pokud teď nezazní jasné a ve společnosti široce rozkročené: „Ne policejním provokacím a kriminalizaci levicových postojů.“

Obligátní pay gap i ve sportu


Dnes se běžel 121. ročník běžeckého závodu Běchovice-Praha (název je mimochodem pěkná ukázka konzervatismu, protože Běchovice jsou dávno součástí Prahy, které končí daleko daleko za nimi). Klobouk dolů před všemi, co vyběhli, a dvakrát před těmi, co doběhli. Mě by to spolehlivě zabilo.

IMG_20170924_120335.jpg

Ale jak jsem si tak četl propozice, tak vidím, že závod je zároveň Mistrovstvím ČR v silničním běhu na 10 km a že borci v mistrovských kategoriích mají nárok na tzv. price money: první muž 10.000,- a první žena 8000,- Ale proč ten rozdíl a je náhoda, že je zrovna těch cca 20%, které představují pay gap mezi muži a ženami v celé společnosti? Vždyť tady není mezi výkonem muže a ženy žádný rozdíl –  všichni uběhnou stejnou vzdálenost a první je prostě první. Lišit se může čas, ale takový rozdíl je vzhledem k tomu, že se jedná o samostatné kategorie, irelevantní, navíc finanční odměna není závislá na absolutním čase, ale jen na pořadí. Paradoxně, kdyby první žena v cíli byla rychlejší, než první muž, bude její odměna nižší! Tady prostě žádný (pseudo)racionální důvod pro rozdílnou odměnu mezi muži a ženami není, ten rozdíl přesto existuje. Proč? Ze setrvačnosti? Je to také svého druhu konzervatismus?

Jak se dělá inkognito


Jednou z věcí, která mě na počinu Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce zaujala, je že na místech, kde pro své reportáže čerpala, pracovala utajeně. Ale jak utajeně? To ještě nikde nevysvětlila, nebo mě to alespoň minulo. Jak je možné nechat se někde zaměstnat utajeně, když se řádné zaměstnání neobejde bez takových náležitostí, jako je zápočtový list, placení zdravotního a sociálního pojištění, či podpis růžového formuláře pro berňák? Přitom státem dodanou falešnou identitu, jakou mávají policejní agenti či chránění svědci, k dispozici zcela jistě neměla. V zásadě mě tak napadají jen dvě možnosti: za prvé práce načerno, což je vzhledem k povaze dotyčných provozů docela dobře možné, ale bylo by to samo o sobě natolik nosné téma, že by bylo s podivem, že na něj zatím vůbec nepřišla řeč. Za druhé Uhlová netajila svoji identitu, ale jenom důvod, proč se nechává zaměstnat. Vzhledem k tomu, že mimo anarchistické kroužky a hloučky levicových intelektuálů její jméno ani tvář málokomu něco řeknou, mohlo by to docela dobře fungovat. Nejlépe kdyby to Uhlová sama vysvětlila, do té doby sázím na druhou možnost.

Škoda Favorit a socialistická zaostalost


Výročí třiceti let uvedení automobilu škoda Favorit na trh (co pamatuji, tak i tehdy to byla velká sláva) přineslo řadu článků, z nichž mnoho se nese v duchu, který dalo do titulku Aktuálně: „Auto, které přesvědčilo Volkswagen, aby koupil Škodu,“ a obsahem, kterým zazněl v reportáži ČT: „Po revoluci bylo auto dost životaschopné na to, aby automobilku koupil zahraniční investor, stejně jako řadu subdodavatelů.“ Situaci nezachránil ani Český rozhlas s titulkem: „Favorit před 30 lety překonal socialistickou zaostalost.“ Jakou situaci? Konec mýtu o nevyhnutelné impotenci a zaostalosti socialistického hospodářství. Socialistické hospodářství mělo svá specifika a své nedostatky, ale jak dokazuje příběh Favoritu, mělo i potenciál, a to jak produkční, tak i spotřební. Jinými slovy, kapitalismus nás nespasil, kapitalismus jen navázal na to, co tu bylo před ním, a využil (Volkswagen) či přímo zneužil (Kožený, Babiš, Bakala, Kelner) toho. Kde nic není, ani čert nebere, ale kapitalismus toho v socialistickém Československu pobral víc, než dost.

Saša nakládá


Minulý týden – a pokračuje to stále! – rozčeřila český rybník Saša Uhlová se svým projektem Hrdinové kapitalistické práce (aluze na pozapomenutého Hrdinu socialistické práce je tu zjevná). A je jasné, že takové téma já nemohu přejít mlčky, byť asi nic nového nedodám, protože už se vyjádřili skoro všichni. Mnozí (Fiala, Simkanič) velmi dobře, jiní (Kroupa), jak už to tak bývá, na facku.

Continue reading „Saša nakládá“

Jan Masaryk musí být zavražděn


Osobně si myslím, že správná odpověď na otázku, zda byl Jan Masaryk na jaře 1948 zavražděn, spáchal sebevraždu nebo zemřel v důsledky nehody, by dnes už nic nezměnila, stejně jako velmi pravděpodobně nic nezměnila ani v tom roce 1948. Přesto se tato otázka, jeví alespoň pro čas společnosti, jako stále živá. Jenže když teď prezident Zeman prohlásil, že se v listopadu při návštěvě Moskvy přimluv, aby Rusové otevřeli archivy, ukázalo se, že o odpovědi vlastně nikdo nestojí. Zeman ještě ani neodletěl a odpůrci Zemana, Rusů a komunistů (tahle absurdní ignorantská kombinace postojů je pro tyto lidi typická) mají jasno v tom, že v buď nic nepřiveze (Rusové tají důkazy o vraždě) nebo přiveze falešné důkazy o sebevraždě, protože Rusové budou chtít zamaskovat vraždu. Jinými slovy apriori prohlašují, že pokud se jim nebude odpověď líbit, budou ji ignorovat a její pravdivostí se vůbec zabývat nebudou. Proč? Protože v jejich světě musí být Masaryk zavražděn ruskými agenty či jejich domácí komplici, aby nebylo narušeno archetypální schéma západ = dobro, východ = zlo, bez kterého by se jejich svět zhroutil. Šedesát devět let od události a dvacet osm let od převratu část české společnosti pořád žije minulostí, pro minulost a v minulosti.

Atlasova vzpoura


Když ona ta anotace k tomuto dvoudílnému filmu zněla celkem nevinně, až lákavě. Tak jsem si ho pustil. První část byla ještě celkem v pohodě, i když asi na dvou místech se mi v hlavě rozblikal varovný signál, při druhé už ale svítil naplno a většinu času i dost hlasitě řinčel. Ano, tenhle film je adaptací stejnojmenného „románu“ Ayn Randové. Už vám svítá? Mě to trvalo dost dlouho a byl jsem za to po zásluze potrestán. To není film, to je kázání v duchu ideálů této vyšinuté dámy, které i liberalismus přišel příliš socialistický, takže si vymyslela objektivismus. Filmařské lapsy, jako že v druhé části hrají úplně jiní lidé, než v první, nebo že druhý díl končí jako kdyby měl být ještě třetí, který ale neexistuje, takže vlastně nevím, jak to skončilo, pokud to tedy vůbec mělo nějak skončit a nešlo jenom o platformu k útokům na stát a společnost, tak tyhle věci, které by jinak byly zcela zásadní, se vedle té gradující polopatické nalejvárny jeví jako podružné.

Co se nám tedy tvůrci pokoušejí sdělit? Zhruba něco v tom smyslu, že hodnoty vznikají vlastnictvím, že nejvíce a nejtvrději pracují podnikatelé, kterým všichni ostatní jenom kradou, co oni vytvořili, že schopní lidé nemají žádnou společenskou odpovědnost. Zcela příznačné jsou scény, kdy lidé na ulici volají, že mají hlad, ale hrdinové filmu je zcela ignorují, nestojí jim ani za to, aby na ně poslali ochranku. Všechno, co se pokazí, se pokazí kvůli státním zásahům, přitom ale není řečeno jaké ty zásahy jsou a jakým způsobem a proč škodí; stát je v tomto pojetí v podstatě spiknutí méně schopných proti schopným.

Někdo se na takový film jistě s chudí podívá (měl bych i soukromý tip kdo), najde v něm uspokojení a pro tu zjevenou „pravdu“ mu odpustí všechny řemeslné chyby, ale já ne. Tohle bych těžkou kousal, i kdyby to bylo od Felliniho (který by ovšem nikdy nic takového nenatočil), v tomto pojetí jsem však vyloženě trpěl. Po zásluze, měl jsem to vypnout hned, jak jsem začal tušit, odkud vítr fouká. Alespoň vidíte, jak je důležitý všeobecný kulturní přehled a základní povědomí i o tom, co je zcela mimo váš zájem. Kdybych si spojil Atlasovu vzpouru s Atlasovou vzpourou robnou, vydělal bych na tom hned několikrát.

Plíživá změna ekonomického paradigmatu


Jak píše „disidentská“ ekonomka Ilona Švihlíková v článku Nenápadně probíhá revoluce v ekonomickém myšlení, i centrální bankéři už začínají být pro regulaci a proti škrtům a začínají brát na milost fiskální politiku vedle monetární. Mě ovšem zaujalo to, co jde po fundamentu:

Varoval před rostoucí koncentrací bohatství, klesajícím podílem hodnoty, která připadá pracovníkům (viz dále), což oslabuje agregátní poptávku a snižuje potenciál. Nu, pro znalce Keynese to žádný šok není, pravda. Ale pro (dříve?) dominující neoliberální proud je tohle rána na solar plexus.

Padaly zajímavé otázky. Například co s rostoucí nerovností? Což je nadále takové echo Davosu, o němž jsme informovali např. zde. Je vidět, že elity jsou takříkajíc „znepokojeny.“ Zazněl dokonce i fakt, se kterým se Mezinárodní organizace práce dobývá do veřejné debaty už mnoho let: klesající podíl práce na národním produktu (a rostoucí podíl kapitálu). Tohle už ukazuje, že „jde do tuhého“, protože tohle už není zcela běžná agenda. To jsou otázky, které jdou k srdci toho, jak funguje současný socio-ekonomický systém.

A jako objev se prezentuje to, co už jsem četla jako studentka v legendární Samuelsonově učebnici – přínosy volného obchodu jsou obvykle malé a roztříštěné, zatímco ty negativní dopady jsou koncentrované.

A jaký je vlastně důvod takový změny? Realita. Ti příčetnější mainstreamoví ekonomové začínají brát na vědomí „lidé prostě nefungují, jak by podle klasické teorie měli„. Jestli ze sebe ekonomie setřese nános normativní ideologie, třeba z ní opět začne být užitečná věda.

Chudí bohatí


Zajímavý text nazvaný What the Rich Won’t Tell You vyšel v New Your Times. Řeč je v něm o bohatých Američanech, ale do značné míry se dá myslím vztáhnout i na bohaté – či zbohatlé – Čechy. A co že to bohatí neřeknou? Neřeknou, že jsou bohatí a jak jsou bohatí a své bohatství dokonce tají, třeba i tak, že odstraňují cenovky, aby personál v domácnosti (dříve by se řeklo služebnictvo) nevěděl, za kolik nakupují (což on ale samozřejmě ví, takže jde o rituál bez reálného efektu). Přitom se sami za bohaté nepovažují a mluví o sobě jako „normálních lidech“ a „střední třídě“, protože se srovnávají s těmi ještě bohatšími, své nerovnosti a svých privilegií jsou si však vědomi, a i proto o svém bohatství mlčí. Aby bylo jasno, o jak bohatých lidech je řeč, tak jsou to ti, kteří mají majetek v řádech desítek miliónů dolarů a roční příjmy na rodinu ve vyšších statisících až milionech.

We often imagine that the wealthy are unconflicted about their advantages and in fact eager to display them. Since Thorstein Veblen coined the term “conspicuous consumption” more than a century ago, the rich have typically been represented as competing for status by showing off their wealth. Our current president is the conspicuous consumer in chief, the epitome of the rich person who displays his wealth in the glitziest way possible.

Yet we believe that wealthy people seek visibility because those we see are, by definition, visible. In contrast, the people I spoke with expressed a deep ambivalence about identifying as affluent. Rather than brag about their money or show it off, they kept quiet about their advantages.

To hide the price tags is not to hide the privilege; the nanny is no doubt aware of the class gap whether or not she knows the price of her employer’s bread. Instead, such moves help wealthy people manage their discomfort with inequality, which in turn makes that inequality impossible to talk honestly about — or to change.

My interviewees never talked about themselves as “rich” or “upper class,” often preferring terms like “comfortable” or “fortunate.” Some even identified as “middle class” or “in the middle,” typically comparing themselves with the super-wealthy, who are especially prominent in New York City, rather than to those with less.

When I used the word “affluent” in an email to a stay-at-home mom with a $2.5 million household income, a house in the Hamptons and a child in private school, she almost canceled the interview, she told me later. Real affluence, she said, belonged to her friends who traveled on a private plane.

At the same time, the rise of finance and related fields means that many of the wealthiest are the “working rich,” not the “leisure class” Veblen described. The quasi-aristocracy of the WASP upper class has been replaced by a “meritocracy” of a more varied elite. Wealthy people must appear to be worthy of their privilege for that privilege to be seen as legitimate.

Another woman told me about a child she knew of whose father had taken the family on a $10,000 vacation; afterward the child had said, “It was great, but next time we fly private like everyone else.”

These efforts respond to widespread judgments of the individual behaviors of wealthy people as morally meritorious or not. Yet what’s crucial to see is that such judgments distract us from any possibility of thinking about redistribution. When we evaluate people’s moral worth on the basis of where and how they live and work, we reinforce the idea that what matters is what people do, not what they have. With every such judgment, we reproduce a system in which being astronomically wealthy is acceptable as long as wealthy people are morally good.