Teror, který nepohorší


Situace

Ani zveřejnění třiceti tisíc stran kabelogramů a diplomatických depeší z americké ambasády v Jakartě nepomohlo zatím v Indonésii prolomit tabu ohledně masového vraždění levičáků v letech 1965 a 1966 – na počátku autoritářské vlády generála Suharta.

Dále dokumenty dokládají, že obětí masakrů – z nichž většina byli členové Komunistické strany Indonésie (PKI) – bylo skutečně několik set tisíc, že byly pobíjeny systematicky a že armádě asistovali horliví muslimští radikálové.

Oficiální verze stále zní, že PKI připravovala převrat, jemuž Suharto zabránil, a že vláda samotného Suharta byla pro Indonésii požehnáním.

Kontext

Indonéská armáda začala se systematickým zabíjením levičáků na začátku října 1965 po dosud nevyjasněné vraždě šesti generálů, jež měla být podle oficiálního výkladu dílem komunistů a počátkem komunistického puče. V zemi s prezidentským systémem vládl v té době ještě první postkoloniální prezident Sukarno, který začlenil Indonésii do Bloku nezúčastněných států, mocensky se ale opíral i o komunisty a vyjednával o užší spolupráci s Čínou.

Jednotky generála Suharta, islamisté a antikomunističtí radikálové začali na každý pád v říjnu 1965 s postupnou likvidací celého indonéského levicového hnutí, přičemž nejkrvavěji se postupovalo právě vůči PKI. Masakry pokračovaly řadu měsíců. Dle různých odhadů bylo zabito půl milionu až 1,5 milionu komunistů a mnoho dalších levicově smýšlejících lidí, nezřídka v rámci lynčování či jinak brutálními způsoby. Přibližně dva miliony lidí byly uvězněny.

Generál Suharto vládl Indonésii tvrdou rukou jednatřicet let, převedl zemi do západního bloku a otevřel zahraničním firmám.

Role USA

Co se však v posledních letech mění a stále více vyjasňuje je podle znalců role USA. Ty vnímaly původní Sukarnův režim s velkými obavami. Suhartův režim posléze naopak podporovaly.

Spojené státy celé dění bedlivě sledovaly, ale nezasáhly. Pokud by indonéská armáda necítila podporu, nikdy by se neodvážila k podobným činům.

Nejvíce šokující přitom je, že američtí činitelé věděli, jak velká část obětí masakrů je naprosto nevinná.

Mnozí historikové soudí, že USA byly ve skutečnosti zapojeny do masakrů ještě aktivněji. Příslušný výzkum však dosud blokují uzavřené archivy amerického ministerstva obrany a archivy rozvědky. Ví se například, že zástupci CIA předávali Suhartovým lidem seznamy („kill-listy“) komunistů a vysílačky pro snazší koordinaci razií, není však dosud úplně jasné v jakém rozsahu. Ví se též, že američtí instruktoři trénovali indonéská komanda smrti, i zde jsou však podrobnosti dosud utajovány.

(zdroj: Tabu ohledně masakrů levičáků v Indonésii přetrvávají, vyjasňuje se ale role USA)

Reklamy

Dobrá rada pro levici


Tak přeci jenom ještě jedna douška k volbám, tentokrát od Kateřiny Smejkalové:

Musí být znovu zřetelné, že protivníkem prekarizovaných lidí z českým maloměst není syrský uprchlík, ale zaměstnavatel porušující zákoník práce a zároveň odmítající zvýšení pracovní mzdy nebo exekutor bránící kvůli svým ziskům současný systém exekucí.

Tečka


Zatím asi nejlepší komentářkomentář k výsledkům voleb napsal M. Balaštík a já myslím, že s tím bychom mohli s pohoršováním se nad jejich výsledky skončit, protože k tomu není moc, co dodat:

(…) přese všechen nesouhlas se nestalo nic jiného než to, co je v demokracii obvyklé: vyhrála strana, která dostala nejvíc hlasů. Důvod k hysterii, emigraci ani nenávisti vůči těm, kdo jí dali hlas, to není. Pokud se cítíme být součástí státního společenství, kde vládne demokracie a hodnota člověka není odvislá od jeho názorů, příjmů, společenského postavení nebo inteligence, nemáme jinou možnost než to přijmout jako fakt. V opačném případě musíme otevřeně připustit (…) že demokracie není vhodný způsob řízení dnešní společnosti a začít se poohlížet po jiném.

Není nic jednoduššího, než přistoupit na to, že za stěnami naší bubliny je jiný svět, se kterým se nedokážeme domluvit, který má jiné hodnoty, jiné autority a taky jiné dějiny a jinou představu o budoucnosti. A že nás tím ohrožuje.  Je to z hlediska myšlení pohodlné a z hlediska sebeprožívání svůdné (…) Utvrzujeme-li se vzájemně jeden před druhým o své oddanosti demokracii, evropským hodnotám či Václavu Havlovi, vysmíváme-li se hlouposti a lžím Andreje Babiše či Tomia Okamury, nejde o žádnou hlubokou myšlenkovou aktivitu ani se tím nestáváme lepšími. Jde pouze o rituální tance, které nás mají stmelit. A v tom je další nebezpečí: Tím, že si přivlastňujeme určité hodnoty a činíme je předmětem nekritického kultu provázeného zvláštními rituály a vlastním jazykem, uzavíráme k nim přístup těm, kteří jsou mimo bublinu nebo nejsou ochotní přistoupit na to, že jde o nezpochybnitelné fetiše.

Po volbách


Takže tu kratší a napínavější část máme za sebou, hlasy jsou sečteny a mandáty rozděleny. Teď začne nudné povolební vyjednávání, korumpování a vydírání ve snaze sestavit vládu nebo alespoň získat důvěru ve Sněmovně, začne dělání kompromisů, rezignace na programy, oslabování silných slov a skloňování „státnického postoje“ ve všech pádech. Příležitostí ke komentářům a prognózám tak bude ještě víc, než dost.

Co ale lze bez debaty konstatovat již teď, to je triumf ANO, neoddiskutovatelný úspěch Pirátů a SPD (o níž jsem až včerejška netušil, že existuje, a myslel si, že je to pořád Úsvit – vidíte, i já mám svoji bublinu), pro mě nepochopitelné (a nepříjemné) zmrtvýchvstání ODS, nezničitelnost KDU-ČSL, existenční závislost TOP09 na jediném městě, totiž Praze, marginálnost STAN (kterým jsem nakonec docela fandil) a především naprostý debakl KSČM a ČSSD.

Zejména té ČSSD je škoda, protože to byla jediná klasická levicová strana neskanzenového typu, jenže ta je teď na nejméně jedno volební období odepsaná, protože zůstalo příliš málo kapustičky pro příliš mnoho slymáčků, takže se dá očekávat intenzivní hledání viníků (pokud možno těch nezúčastněných) a dlouhý a zavilý vnitrostranický boj o poslední zbytky prebend.

K ANO není moc co dodat, všechno je jak na talíři. Výsledek očekávatelný a nepochopitelný snad jen v pražské kavárenské bublině. To, co městské elity irituje nejvíce, to zbytek republiky neřeší, a když, tak to interpretuje přesně opačně. To ale není chyba toho zbytku republiky, to je chyba těch elit, které neumí své postoje vysvětlit a prodat, což je jen logický důsledek jejich arogance. Výsledek voleb není selhání občanů ani známka zaostalosti a demence většiny Čechů, jak bude jistě ještě mnohokrát prezentováno, zejména ze strany těch, které sami sebe za elitu považují, ale jen a pouze nezájmu minority z centra a situaci majority na periférii a neschopnosti a neochoty chápat a brát vážně jejich problémy a obavy. To samé pak platí o SPD. Ta strana by nikdy nezískala ani mandát, kdyby těm lidem, co ji volili, jiní místo urážek a posměšků naslouchali a alespoň předstírali zájem.

Řeknu to ještě jinak: to, že voliči rozhodli jinak, než by si stávající elity přály, není defekt demokracie, ani její deficit, ale její imanentní vlastnost. Jestli chcete víc, musíte být příště přesvědčivější a situačně adekvátnější, protože takové či onaké omezování volebního práva více demokracie nezajistí. Jestli se bojíte lidu, tak si nehrajte s ním na demokracii. A když už si hrajete, tak hrajte podle pravidel.

Nakonec ještě pár slov k Pirátům, protože jsem je, stejně jako před čtyřmi lety, volil, a teď mám obavy, aby nedopadli stejně jako Zelení, když se za Bursíka poprvé dostali do parlamentu, hned vlezli do vlády a prošustrovali tam, co se dalo. Pro hodnocení Pirátů ale budou klíčové až další volby – pokud v nich propadnou, pak se ukáže, že letos posbíraly jen protestní hlasy a hlasy z hecu. Pokud ale obhájí plus minus stejný výsledek, bude možno vyvodit, že jejich letošní zisk stojí na programu, prioritách a reálné korespondenci prioritami a postoji voličů. Což je něco, co mohou nejvíce ovlivnit sami tím, jak se budou teď ve sněmovně chovat, jak budou hlasovat a jak odolají pokušení vlády. I já se ale musím nechat překvapit, protože, to přiznávám, i pro mě jsou trochu nečitelní. Jedno vím ale jistě: horší než ti, co tam byli doteď, nebo tam teď přijdou, určitě nebudou.

U voleb


Zatím jsem to znal jenom z televize, ale naživo je to mnohem horší – celebrita u voleb. Na první pohled to vypadá, že bude letos účast 100%, jak je volební místnost narvaná, ale pak se ukáže, že volič je jen jeden a ti ostatní jsou jeho suita, fotografové a novináři. Důstojné to moc není, ale celebrita je celebrita. A volební komise složená ze samých vyšňořených mladých žen, ale to mohla být náhoda, vzhledem k tomu, že byly oblečené spíš jako na pohřeb, než jako na svatbu. Ale proč tolik vzruchu kolem toho, že někdo s ksichtem z televize a jménem z novin přišel volit? Volební právo máme u nás rovné a u uren jsme si přece rovni! Tak proč to u některých jedinců vypadá, jako kdyby na jejich hlase záleželo víc? Proč se z volebního aktu, který má být tajný, dělá u vybraných jedinců věc teatrálně veřejná? Pokud se u voleb dělá rozdíl mezi Klausem a klaunem, tak je naše demokracie ještě těžce pubertální.

Máme namleto


Abych se mohl u voleb rozhodnout kvalifikovaně, shlédl jsem včerejší tzv. „Superdebatu“ na ČT. Fráze „mlít hovna“ v ní došla svého naplnění.

Kalousek (TOP09) mlel ty svoje hovna a byl u toho jednou vtipný. Fiala (ODS) mlel ty svoje hovna a byl u toho jednou chytrý. Zaorálek (ČSSD) ta svoje hovna přímo řval, až přeřval sám sebe a těch pár dobrých věcí, které řekl; styl dobrý možná tak na náměstí, ale ne do televize. Bělobrádek (KDU-ČSL) mlel jako Lidovec, pro každého něco a nikomu nic. Okamura (SPD) mlel hovna jako z jiného světa. Babiš (ANO) nemlel, protože průjem se mlít nedá, zato se v tom s gustem válel. Filip (KSČM)… co ten vlastně mlel? Bez Gottwalda to prostě není ono, to snad i ten Husák měl větší charisma a tah na branku. Farský (STAN) snad jako jediný nemlel hovna, ale to určitě jenom proto, že se nedostal ke slovu, kdyby dostal prostor, namlel by toho také určitě dost. Bartoš (Piráti) sice nemlel hovna, ale zato posral, co mohl. Jediný, kdo opravdu nemlel hovna, ale mluvil k věci a bylo z jeho řeči jasné, jaké postoje jeho strana zastává a jaký má zhruba program, byl mladý Stropnický (Zelení).

Kdybych byl impulzivní typ, tak po včerejšku rozhodně volím Zelené, ale protože impulzivní nejsem, pojedu podle plánu a budu hlasovat pro Piráty (máte to, chlapci, bianco na čtyři roky a jestli to poserete jako Zelení za Bursíka, tak to bylo naposledy); jestli je Matěj opravdu gay, pak volám „Více gayů v politice!“ a i pro ty kvóty na teplé předsedy bych byl. V žádném případě bych naopak nehlasoval pro ANO a včerejší debata mne v tom jenom utvrdila. To bych snad tu pazouru radši i zlomil. I tu TOP09 bych volil s menším odporem než ANO, ač s nimi sice v ničem nesouhlasím, alespoň je s čím nesouhlasit. Amébovitá mesianistická ukřivděnost Babiše je skutečné zlo.

Mimochodem, z deseti pozvaných bylo deset mužů, ovšem to, co předvedli, dokazuje, že politika v Česku není záležitost mužská, ale machistická. A podle toho to vypadá. Neargumentuje se, ale bojuje. Pánové se předvádí jako kohouti, jako kdyby se voliči rozhodovali podle peří, a ne podle programu. Což, bohužel, bude pravdě asi blíž, než bylo zdrávo. Takže vzhůru k urnám a vyberte si někoho sympatického nebo sympaticky obskurního, protože kvalifikovaně na základě programu se rozhodnout nemůžete, ani kdybyste chtěli.

Do voleb


Tak zítra to vypukne a v sobotu je po všem. A víte co? Nějak mě to letos nechává chladným. Předvolební debaty jsem odignoroval, ani to volební programy jsem nečetl. Já vím, že kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali, ale přesto jsem ještě nikdy neměl tak intenzivní pocit, že o nic nejde a nic se nezmění, jako letos. Snad je to tím, že z politiky úplně zmizela jakákoliv témata, problémy a řešení. Jediné, co zůstává, jen na čím dál tím křečovitější antikomunismus. Jenže zatímco nás tzv. demokratičtí politici strašili komunisty, vyrostl jim za zády Babiš a přerostl jim přes hlavu. Tak teď zkoušejí strašit i Babišem, ale moc jim to nejde, protože i proti němu používají argument, že byl v KSČ. Jako by na tom u kapitalisty v kapitalismu záleželo.

Pokračovat ve čtení „Do voleb“

Pro perníček


Cesta do práce je v předvolebních časech lemována verbíři politických stran. Těm z TOP09 jsem se ještě ubránil a jejich letáček-oblbováček nezdvořile odmítl, ANO mne ovšem dostalo. Zatímco já čekal koblihu, oni se vytasili s perníčkem a než jsem se zorientoval, už jsem měl perníček v ruce i s oblbováčkem. A dar jídla, jak známo, zavazuje. Říkal to nejenom dr. Sheldon Cooper, ale i ten pán, co nás před lety školil obchodní dovednosti. Ten doslova říkal, že chcete-li si někoho ochočit, musíte mu nabídnout cetku a teplý nápoj. Objekt si vezme, pocítí závazek a už je váš. Co si teď počnu? Jak z toho ven? Nechce-li být považován za mravně okoralého, budu muset ANO volit, vždyť perníček, to je nějaký závazek! Ale moment… no jistě… ještě mi dali ten oblbováček, podívám se do něj a – úplně mě zblbnul. A blbci přeci ANO nevolí, no ne? A potom – nedali mi teplý nápoj. Jsem definitivně zbaven všech svých závazků, řeknu ANO ne a ani trochu přitom neokorám. Takhle investice Argoreftu nevyšla, byl to promarněný perníček.

Poznámky k moderní ekonomice


Nárůst bezplatných služeb, které přinesl internet, sice snižuje ceny, a tedy hrubý domácí produkt, ale zároveň zvyšuje blahobyt. Podobný efekt může mí tzv. síťová ekonomika internetových platforem, která efektivněji propojuje poskytovatele služeb s jejich příjemci, a vytváří tak hodnoty, které nejsme schopni pořádně měřit.

(Maria Staszkiewicz: Krásné nové peníze)