Proletariát, kolektivismus


Ještě dva postřehy z již citované eseje M. Škabrahy:

V principu však kolektivismus není řešením socialistickým, nýbrž fašistickým; socialistické je chápat člověka jako bytost v síti vztahů.
Proletariát není jen jiný název pro dělnickou třídu. Proletariát má především představovat tu část společnosti, na kterou nejvíce dopadá systémové vykořisťování; je to takové specifické místo v sociální struktuře, z něhož je možné pravdivě, bez ideologických falší nahlédnout temnou a krvavou podstatu celého uspořádání.
Reklamy

Extrémně nebezpečný hacker amatér


Český soud rozhodl, že údajný ruský hacker Nikulin – podle některých dokonce prý ve službách ruského státu – může být vydán do USA (více např. zde). Při konstelaci žádost USA o vydání Rusa se ostatně ani nic jiného čekat nedalo, navzdory tomu, že je jeho vydání do USA vzhledem k hrozícímu drakonickému trestu a minimální šanci na spravedlivý proces v rozporu s naším právem. Teď mi ale jde o něco jiného, totiž o následující pasáž z příslušného článku v tištěných sobotních LN, která cituje agenta Jeffrey Millera popisujícího, jak FBI Nikulina vypátral:

FBI získala od ruského poskytovatele internetových služeb informace o předplatiteli IP adresy 178.140.105.239, což je jedna z adres, které byly použity při vstupu do sítě LinkedIn. Podle záznamů v době vniknutí do společnosti byla tato adresa registrována na Yevgeniy Alexandrovich Nikulin.

(Jméno jsem schválně ponechal v ostudné anglické transkripci použité v LN na ukázku novinářského šlendriánu.)

Co to znamená? Že agent FBI buď lže a článek zpracovává novinář, který nemá o problematice ani ponětí a zbaští všechno, co mu hodí z USA, i s navijákem, nebo je Nikulin s největší pravděpodobností buď nevinný, nebo bílý kůň.

Už jenom to, že by ruská společnost poskytla americkým úřadům data podobného charakteru je velice podezřelá. Ukradli je tedy Američané? Ale i kdyby, pokud by Nikulin skutečně pracoval pro ruský FSB nebo podobnou organizaci, že by si ta nedovedla takovou věc pohlídat a svého člověka ochránit, třeba podstrčením falešných dat?

Nebo takový detail, jako že pro přístup do internetu se statické adresy nepoužívají. Ne že by to nešlo, jen si nedovedu představit scénář, kdy by to bylo nutné, ale to je možná jen tím, že nejsem hacker.

Nikulin ovšem evidentně také ne, pokud ke svým údajným útokům používá svůj osobní počítač ve svém bytě a z připojuje se z něj ke svému cíli na přímo, bez jakýchkoliv anonymizačních proxy, torů a dalších technologií, které eliminují možnost jeho vystopování. Leda by to všechno byla habaďůra a CIA/FBI/NSA měly v každém síťovém prvku po cestě svého trojského koně, což je ovšem vzhledem k tomu, že většina hardware se dnes vyrábí v Číně, poněkud nepravděpodobné.

Takže pokud byla FBI schopná Nikulina výše popsaným způsobem vypátrat, znamená že Nikulin není ani zdaleka tak nebezpečný, jak ho Američané líčí, nebo že mají nepravého člověka. Jisté je jen jedno: v Česku nejsou novináři, ani poctiví, ani investigativní, jen učenliví papoušci a námezdní propagandisté.

Dopis starostovi MČ Praha 6 proti manipulaci s maršála Koněva


Protože se s následujícím textem, původně zveřejněným zde, zcela ztotožňuji a nechci, aby zapadl jako letmá zmínka na Twitteru, rozhodl jsem je převzít celý jak je:

Vážený pane starosto,
vážení zastupitelé MČ Praha 6,

obracíme se na Vás přímo od pomníku maršála I. S. Koněva na území vaší MČ. 120 let od jeho narození jsme si připomněli už dnes i proto, aby se pietního aktu mohly zúčastnit i paní Anna a Jelena Koněvovy, maršálovy vnučky.

Snaha znesvětit jeho památku vyvolává rozhořčenou reakci napříč českou i zahraniční veřejností. I na dnešním setkání zazněly nejen česká a ruská, nýbrž také izraelská státní hymna – a zásluhy maršála Koněva o záchranu miliónů Židů, jimž jinak hrozilo vyhubení, tu vyzvedl i izraelský rabín. Aby také on, podobně jako další vystupující, rozhodně odsoudil nemístné pokusy zhanobit maršálův pomník i jakýmsi „doplňkem“ jeho životopisu.

Biografie jiných osobností protihitlerovské koalice obsahuje kapitoly, jež zmařily milióny nevinných životů. Troufne si kdokoli „dopisovat“ je například na sochu Winstona Churchilla? Je důstojné „přepisovat“ dějiny legendami, podle nichž se Praha „osvobodila sama“, a Rudá armáda jakoby „přišla k hotovému“? Uzavřelo by velení okupačních vojsk, jichž se na našem území stále nacházel více než milión, příměří s domácím odbojem, pokud by k Praze nesměřovaly vítězné divize Rudé armády?

Právě ta se o porážku fašismu zasloužila rozhodující měrou a přinesla největší oběti i za naše osvobození. Pokusy tuto hrdinskou epopej zlehčit, ba znesvětit její památná místa „dodatky“ na čísi dnešní politickou objednávku jsou vrcholem nevkusu.

Tím naléhavěji Vás žádáme, abyste této svévoli učinili přítrž.
Jelena Koněva, vnučka maršála Koněva
Anna Koněva, vnučka maršála Koněva
Jaroslav Vodička, předseda Českého svazu bojovníků za svobodu
David Bohbot, izraelský rabín
Josef Skála, místopředseda KSČM
Jaroslav Kohlíček, poslanec Evropského parlamentu
Jaroslav Doubrava, senátor
Jaroslav Foldyna, poslanec
Petr Šmíd, náměstek hejtmana Ústeckého kraje
Hynek Blaško, generálmajor v.v.

Marxismus pro ekology


Při analýze současných ekologických problémů se lze těžko vyhnout otázce, zda a jak to celé souvisí s podstatou vládnoucího ekonomického modelu. Marxismus nám pak může být dobrým pomocníkem (a zlým pánem) už proto, že k označení onoho systému nepoužívá eufemismy typu „tržní hospodářství“, ale mluví vždy, důsledně a někdy až otravně o kapitalismu, kapitalismu, kapitalismu.

Kapitalismus není jen ekonomický model; je to systém „politické ekonomie“. To znamená, že jeho existence a fungování není neutrálním projevem nějakých nadčasových ekonomických zákonů, ale výrazem určitého mocenského uspořádání, nadvlády, kterou někteří lidé nastolili nad jinými lidmi

Postupem doby se klíčovým projevem ekologické nerovnosti stává distribuce negativních vedlejších dopadů průmyslové výroby.

Zatímco neoklasičtí autoři, z nichž vychází dnešní ekonomický mainstream, nahlížejí kapitalismus zejména jako systém směny, marxisté jej vidí v prvé řadě jako systém produkce. (tedy ideální svoboda vs. reálné řízení a nucení, pozn. T.)

Pro environmentální problematiku z této perspektivy především vyplývá, že strategie zaměřená na chování konzumentů, na to, aby nakupovali zodpovědně, nemůže vést k velkému úspěchu. Problém je ve způsobu produkce, poháněném investicemi, které se vždy přelévají tam, kde je nejslibnější perspektiva zisků.

Ekologická krize není projevem nějakého osudového rozporu mezi kulturou a přírodou, ale „jen“ krizí jedné „sociálně-ekonomické formace“.

(zdroj: Martin Škabraha: Marx to říkal)

Konec sdílené ekonomiky


Čas od času – či spíše stále častěji – přijde někdo, kdo pěje chvály na firmy typu Uber a Airbnb s tím, že přinášejí novou kvalitu do ekonomiky, decentralizaci, sdílení a více svobody a příležitostí (dobře) si vydělat a že právě takové firmy mohou řešit problém zaměstnanosti. Jistě, že i takového firmy mohou přispět ke zvýšení kvality života svých zákazníků, ale z podstaty kapitalistického podnikání nemohou řešit, natožpak vyřešit, problém zaměstnanosti. Jejich byznys je založený na externalizaci rizik a nákladů na jejich subkontraktory, sdílení pro ně ní výrazem společenské a ekologické odpovědnosti, ale způsobem, jak snížit (a externalizovat) počáteční investice. Jejich cílem nikdy nebylo zaměstnávat lidi, ale vydělávat, k čemuž „zaměstnávání“ slouží jen jako prostředek, nutné zlo do doby, než to půjde jinak. Důkaz? Uber nakoupí 24 tisíc autonomních aut od Volva, ušetří na řidičích. Nenechme se zmást tím, že v absolutních číslech to zatím nejspíš není příliš významné. Jde o trend, o princip, který byl popsán výše. Snad se ani nedá říct, že by to byl problém sám o sobě, je to prostě vývoj. Problém je, když někdo čeká od firem jako je Uber cokoliv jiného. Spoléhat se na kapitalisty a čekat od kapitalismu spasení je hloupé a krátkozraké. Teď je to možné vidět takřka v přímém přenosu. Otázka je, kolik z těch, kteří to uvidí, vůbec dokáže pochopit, na co se to vlastně kouká.

Kult výkonu, fetiš zaměstnanosti


Svět se mění. Lidé ho mění a vždycky měnit chtěli. Měli pro to i takové heslo: „Dřinu strojům!“ Po desítkách a stovkách let snažení se teď toto heslo přiblížilo svému naplnění, ale lidé se neradují, lidé jsou zmatení a vyděšení a nevědí, jak v tom novém světě, o který usilovali, vlastně mají žít. Ze symbolu naděje se stal symbol strachu. Když dřinu převezmou stroje, co pak bude s lidmi, jejichž práce již nebude potřeba?

Svět se mění, ale nemění se lidé, lidská mentalita je stále v zajetí maximy: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Ve srovnání s časy minulým dnes stačí práce hrstky, aby uživila všechny, ale lidské myšlení s tím nedokáže vypořádat a pořád trvá na tom, že člověk musí pracovat, aby byl plnohodnotným a plnoprávným členem společnosti. (Tento požadavek ovšem je a vždycky byl kladen jen na lidi nemajetné, po vlastnických elitách práci nikdo nikdy nevyžadoval.) Kdo nepracuje, ať nejí. Přitom minimálně záleží na tom, jakou práci člověk dělá a jak je ta práce užitečná. Společensky je mnohem přijatelnější, aby člověk nosil v pondělí dlažební kostky tam a v úterý zpět, než aby si dva dny hrál, tančil, zpíval, odpočíval. Jsme vrženi – přesněji řečeno vrháme se, protože je to naše vlastní aktivita, naše vlastní posedlost, žádná vis maior – do paradoxní situace, kdy spolu s tím, jak klesá reálná potřeba lidské práce, roste tlak na pracovní nasazení. Více pracovat, více vydělat, více se zasloužit.

Jako společnost se nesnažíme adaptovat na měnící se svět. ale čím díl tím zarputileji lpíme na starých mentálních a sociálních vzorcích. Vznikají tak rozpory, frustrace, neurózy a konflikty, jichž si všímají autoři, z jejichž textů jsem sestavil následující výbor:

Continue reading „Kult výkonu, fetiš zaměstnanosti“

Všeobecná nekompetentnost


Jak informuje např. Český rozhlas zde, někteří s kandidátů na prezidenta, konkrétně ti, kteří se místo sbírání podpisů od občanů spolehli na podporu zákonodárců, možná nebudou k volbě připuštěni, a budou-li, může být zpochybněna volba jako taková, protože někteří z oněch zákonodárců podpořili více kandidátů současně. Podle ministerstva vnitra je to tak v pořádku, protože kdyby se to nesmělo, tak by nezbedný zákonodárce mohl sabotovat volby tím, že by cíleně podpořil více kandidátů. Právníci, zejména ti s přídomkem ústavní, naopak tvrdí, že to je v rozporu se zákonem. Co tedy říká zákon 275/2012 Sb., konkrétně jeho §21?

(1) Kandidátní listinu může podat nejméně dvacet poslanců (dále jen „navrhující poslanci“) nebo nejméně deset senátorů (dále jen „navrhující senátoři“), anebo občan, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50000 občany oprávněnými volit prezidenta republiky (dále jen „navrhující občan“).

(2) Navrhující poslanci, navrhující senátoři nebo navrhující občan mohou podat pouze jednu kandidátní listinu. Kandidát může být uveden pouze na jedné kandidátní listině.

V tomto případě musím dát za pravdu právníkům proti politikům a úředníkům, protože zákona skutečně mluví jasně. Alespoň tedy pro toho, kdo umí číst. Zákonodárci totiž nepodepisují petici na podporu kandidátní listiny, ale podávají kandidátní listinu přímo a platí pro ně v tomto smyslu stejné omezení plynoucí z odst. (2), jako pro každého jiného občana. Ergo logika, že občan také může podepsat petice více kandidátů, neplatí. Kandidátní listina, nebo petice na její podporu, to je prostě rozdíl.

Co z toho plyne? Že zákonodárci nečtou, a to ani zákony? Že jim nerozumí? Že nerozumí tomu, co schvalují? Že politici obecně nerozumím vlastním zákonům, viz fraška Hlavatý?  Že jsou politici všeobecně nekompetentní? A nebo že politici zákony prostě ignorují? Jedna odpověď „lepší“, než druhá a fakt, že někteří kandidáti budou poškozeni a volič bude mít zúžený výběr (jako kdyby široký sortiment automaticky zaručoval kvalitu), z nich není zdaleka nejznepokojivější.

P.S. Podle §26 se situace dá pořád řešit a dala by se i klukovinách zákonodárcům (těch údajně dospělých a moudrých), kterým chtělo Ministerstvo vnitra předejít a zadělalo tak na ještě větší problémy.

Proč lidé více soucítí se psy, než s jinými lidmi?


Už mnohokrát jsem si říkal, jak je to možné, že opuštění psy a kočky dokáží vzedmout takové vlny solidarity a zajistit (si) peníze i ve společnosti, ve které jde de facto o luxus, protože v ní materiálně, sociálně a emocionálně strádá i mnoho dětí i dospělých? Jak to, že lidé tak špatně snáší ubližování zvířatům, ale ubližování lidem jim nevadí? Evidentně nejsem jediný, všimli si toho i vědci a udělali výzkumy, z nichž vyplývá následující (zdroj):

V očích většiny lidí jsou psi zranitelní na stejné úrovni jako lidské děti, ne-li výše. S logikou to často nemá co dělat. Máme pocit, že se psi nemohou sami ochránit. (…) Psi obvykle bezvýhradně poslouchají své lidské pány, což lidem samozřejmě imponuje a mají pak tendenci psy považovat za zranitelné. Mnoho plemen psů jsme si také podvědomě vyšlechtili tak, že připomínají lidské děti, jak vzhledem, tak i chováním. A jak se poslední dobou ukazuje ve výzkumu, psi nás dovedou svými výrazy a chováním dost úspěšně manipulovat.

Pro začátek dobré, ale pořád to nevysvětluje, jak to, že někteří lidé dokáží mít soucit se psy, ale k lidem slabým, zranitelným a závislým, ba i přímo poslušným – a to včetně dětí! –  se dokáží chovat velmi krutě, a to kolikrát i programově.

Queen


Včerejší show hudební skupiny Queen (již myslím není třena představovat) byla první svého druhu, kterou jsem viděl, tak nemohu srovnávat, jen hodnotit. Předně – v tomto případě nelze hovořit o koncertu, ale je třeba hovořit právě o show, protože hudba tvoří maximálně tak 60% diváckého (sic!) zážitku, zbytek připadá na světelné efekty, projekce, dramaturgii, ale i atmosféru v hale. A show to byla náramná, i díky kvalitní osvětlovací a projekční technice s dostatečně dimenzovaným výkonem. Pro mě, zvyklého zatím jen na zapadákové koncerty punkových „garážových“ partiček, byla zážitkem i dramaturgie koncertu, to jak umělci pracovali a komunikovali s publikem, jak na sebe skladby navazovaly, odkazovaly a prolínaly se. Hudební stránku věci bohužel neposoudím jinak, než na binární škále líbilo-nelíbilo, kde bez váhání volím líbilo. Přeci jenom, nejsem zase takový fanoušek Queenů, abych měl naposloucháno a poznal každou nuanci a jinak zahranou notu, přesto bych ale řekl, že co se týče aranžmá a zvuku, kapela nestojí na místě, ale některé věci hraje jinak, třeba i se zvukem, který zní velmi elektronicky. Co mne trochu zaskočilo bylo obsazení, sestávající vlastně jen ze dvou muzikantů Maye a Taylora a zpěváka Lamberta, budeme-li počítat tuto náhradu za dávno mrtvého Mercuryho (který byl ovšem celou dobu v odkazech přítomen), zbytek produkce zastali upozadění námezdní muzikanti. Měl jsem proto chvíli nepříjemný pocit, že jsem vlastně nebyl na představení skupiny Queen, ale značky Queen. Možná to tak ale mají i jiné kapely. To plánuji zjistit, neb pod vlivem tohoto veskrze pozitivního zážitku jsem se rozhodl, že ještě někdy na jinou podobou show půjdu.