Máme se dobře, jen špatným způsobem


Proč nezakončit rok 2017 s trochou optimismu? Ano, máme se dobře. Máme se velice dobře, lépe, než naprostá většina lidí na této naší společné a jediné planetě, v tomto jediném domově, který máme jako lidstvo k dispozici. Máme se dobře, tak co by na tom mohlo být špatně? Špatně je to, že nám to stačí, že se nechceme mít lépe, že jsme si nechali vsugerovat, že naše současná situace je vrcholem možného, že lépe být nemůže, že za ni máme být vděční a na nic si nestěžovat; že se máme spokojit s tím, že spousty jiných jsou na tom hůř a neusilovat o změnu. Ale kdo jiný by se o tu změnu měl pokusit, když ne my, co máme dostatek zdrojů na to, abychom si to mohli dovolit? Chtít to po těch, kteří žijí ze dne na den, z ruky do úst, je pokrytectví, alibismus a cynismus. Oni tu možnost nemají, my ano. Usilovat o lepší svět je zodpovědnost nás, co k tomu máme prostředky, jak materiální, tak intelektuální. Rezignovat na toto úsilí jenom proto, že se máme dobře, je zločin proti lidskosti. Už jenom proto, že po rezignaci bude následovat stagnace a po stagnaci regres. Pokud si myslíme, že zachráníme alespoň sebe, když se podvolíme současnému řádu světa, je to fatální omyl – sebe nezachráníme, jen protáhneme vlastní agónii, ve které nám jedinou útěchou bude sledovat, jak trpí ti, které jsme hodili přes palubu. Pokud nás tedy nestáhnou s sebou v zoufalé snaze přežít. Že to moc optimisticky nezní? Ale zní, jen je třeba to vidět ze správného úhlu: ještě máme dost sil, ještě máme dost prostředků, pořád ještě ze sebe můžeme tu apatii setřást a začít něco dělat. Můžeme skoncovat s vděčností za drobky s panských stolů. Stačí chtít. A nebát se. Nebát se myslet. Nebát se myslet jiný svět, svět bez nerovnosti, svět bez smluv na ochranu investic, svět bez rezervních měn krytých jadernými zbraněmi, svět bez úroků z fiat měn, svět bez kapitalistů a bez kapitalismu. Protože to, že se máme dobře, není zásluha kapitalismu. Ten může vše, co máme, zničit, ale nikdy nám to nemůže zaručit. To, co máme, nám nedarovali kapitalisté, ale všechno jsme to sami vybudovali vlastní prací, včetně práce duševní a práce minulé. Kapitalismus nemá ani za mák podílu na tom, že žijeme vy výhodných klimatických podmínkách v úrodné krajině, ani na rozmanitých historických okolnostech, jejichž plody sklízíme. Nenechme si namluvit, že jedině v kapitalismu je naděje, že jakákoliv změna bude k horšímu, že k němu máme nějaké závazky a povinnosti, protože nás vyrval ze spárů totality. Nevyrval, jen rudou nahradil hnědou a železo sametem. Vezměme kapitalisty za jejich vlastní slova o svobodě a mysleme skutečně svobodně, mimo triumfující paradigma. Nenechme se paralyzovat legendami o svobodě, demokracii, prosperitě a prokapávání bohatství. Udělejme to, dokud je čas. Odmítněme ideál konce dějin. Úroky, víza, deriváty, patenty a autorská práva nejsou žádné přírodní zákony. Sami jsme si je vymysleli, sami je můžeme změnit. Máme se dobře, ale můžeme se mít ještě lépe. Lepší svět pro nás nemusí být automaticky horší svět pro ostatní, ba právě na opak, stačí změnit paradigma. Není v tom snad dost optimismu pro všechny?

Reklamy

Chcípni, žebroto


Vždycky, když už si začnu myslet, že je hysterie kolem uprchlíků za námi, začne nové kolo. A nemyslím teď nedávný incident z Brna, ve kterém figuruje pár vypečených cizinců, ale výroky, jako je ten Pečinkův:

Tady se úplně přestalo rozlišovat mezi uprchlíky, tedy lidmi, kteří prchají, před nějakou politickou zvůlí, a ekonomickými migranty.

Chtěl tím snad Pečinka říct, že víc trpí ten, kdo nemůže tisknou protivládní pamflety, než ten, kdo nemůže nakrmit děti? Nebo tím snad chtěl říct, že bída je úděl, který musí člověk snášet a nesmí se mu protivit? Pokud nechtěl, tak to ale řekl. A pokud chtěl, měl by se stydět. A já se trochu bojím, že chtěl, protože mezi tzv. lepšími lidmi se stále drží –  pokud ne přímo šíří – protokapitalistická protestantská víra, že bída je spravedlivý trest za nemravný život. že příčiny bídy nejsou objektivní, ale subjektivní. A od takového myšlení je k přesvědčení, že pomoc člověku, který utíká před bídou, je vlastně nemravná, už jen krůček. A potom, akceptovat bídu jako zlo znamená připustit, že kapitalismus, pro nějž je bída přirozeným projevem tržních vztahů, je ve své podstatě vadný. A protože kapitalismus je tabu, budeme dál lidi selektovat jak na rampě v Osvětimi – ti vlevo ještě mohou chvíli žít, pokud si to zaslouží, ti vpravo musí pro vyšší princip mravní zemřít. A je celkem jedno. jestli je tím principem rasa, národ, nebo trh, smrt je smrt, bolest je bolest a hlad je hlad. To jen vzdělaní a kultivovaní myslitelé z blahobytné Evropy si myslí, že víc bolí, když jsou ústa zavřená, než když do nich není co dát. Chcete dopřát lidem svobodu? Dopřejte jim nejprve život.

Poctivě cinknutá hra


Tak tohle je včerejší zpráva. Čekal bych, že to bude zpráva dne, že to bude bomba, že hlídací psi demokracie budou štěkat jako pominutí a udělají skandál. Kdepak skandál, ticho po pěšině, jen noticka na okraj, že prezidentské volby jedou dál, ale skutečnost, že většina kandidátů, včetně mediálně stále viditelnějšího Topolánka, kandiduje protiprávně, se tiše přejde. Je cosi shnilého ve státě českém, a není to přímá volba prezidenta, je naše právní vědomí a náš právní řád, kdy to první, ač ví, že byl porušen zákon, dělá jako by se nic nestalo, protože to druhé formálně nedovoluje soudu zrušit neplatnou kandidaturu, ač o ní ví. Takže si zahrajeme hru sice cinknutou, ale cinknutou poctivě. Nebo jen musíme počkat, až jestli nevyhraje některý z kandidátů s právní vadou, abychom ho pak mohli žalovat a volby třeba i zrušit a opakovat? Vždyť to stojí jen čas, nervy a peníze… Těšit mne může snad jedině to, že jsem měl pravdu. Jenže netěší.

Opravdu máme na víc


Kandidát Horáček táhne do boje o Pražský hrad s heslem: „Máme na víc“. Zlatá slova, do kamene tesat. Opravdu máme na víc, než být montovnou, kolonií, pomocnými sbory v cizích válkách, kanónenfutrem v první linii, opravdu máme na víc, než vděčně přijímat drobky z panského stolu. A máme i na víc, než na prezidenta, který je schopen říct: „Hm, dvacet tisíc hrubého, to není tak špatné.“ Chápu, že zbohatlík jako Horáček, pro kterého jistě není problém utratit dvacet tisíc za jedinou večeři (neříkám, že to dělá, ani že by to dělat neměl, pokud na to má), nemá ani ponětí, co to znamená vyjít s necelými šestnácti tisíci čistého, ze kterých je nutné zaplatit byt, energie, stravu i ošacení, a to i několikrát, pokud živíte jedno dvě děti a jste na to sami. Ale rád bych, aby měl alespoň tolik soudnosti, aby takové sprosťárny neříkal. Máme na víc a víc si i zasloužíme.