Kvaziruské paradoxy


Obraz Ruska v západních médiích je asi takovýto: Démonická říše zla vedená monstrózním supermanem, která má tak dlouhé a šikovné prsty, že určuje výsledky voleb ve všech západních státech, se zvláštní zálibou ve zpackaných spektakulárních atentátech.

Continue reading „Kvaziruské paradoxy“

Reklamy

Losováním k demokracii


Pro nahrazení voleb losováním pléduje Jan Bíba:

Předně, losování dává stejnou šanci každému. Vyjadřuje tak mnohem lépe ideál demokratické rovnosti než volby, jelikož lidé nemají stejnou šanci být zvoleni, ale mají stejnou šanci být vylosováni. Losování na rozdíl od voleb také zajišťuje poměrné zastoupení. (…) Pokud je ve společnosti je 50 procent žen, ve vylosovaném tělese by jejich počet víceméně odpovídal realitě – losování je proto účinnější než kvóty. Dále, výsledek losování na rozdíl od voleb neovlivňují žádné předsudky, fake news, koncentrace mediálního vlastnictví a ani marketingové a PR agentury. A nakonec, vylosovaná osoba by za svůj výběr nevděčila žádným prostředkům na volební kampaň, žádnému oligarchovi, žádným předsudkům, rasismu, sexismu a podobně.

Klasický argument proti losování zní, že losování svěří moc do rukou nekompetentních. Jenže to je nutné odmítnout ze tří důvodů: jednak tento argument jde proti demokracii samotné, neboť předpokládá, že vládnout může jen menšina, která „ví, co je dobré“. A pokud jistý úřad či pozice, které jsou předmětem losování, vyžadují zvláštní odborné kompetence, je možné zahrnout do osudí pouze ty, kteří tyto kompetence mají. A nakonec, je omyl tvrdit, že vítězové voleb jsou kompetentní k vládnutí, protože jedinou kompetenci, kterou dosud prokázali, je schopnost vyhrát volby.

Nedává to dokonalý smysl? Proč se tedy losování neujalo? Protože ohrožuje oligarchické struktury, klientelistické sítě? Protože omezuje možnosti manipulovat voliči prostřednictvím marketingu a neurolingvistického programování? Protože eliminuje výhodu kapitálu? To všechno jsou přece důvody pro, nikoliv proti!

Zbývá tak jen poslední otázka: jaký přívlastek by taková demokracie dostala? Hazardní, nebo stochastická?

Byla jednou jedna motdliba


Zpráva z tisku: „Zvukař Jaroslav Hensl, který během listopadového mítinku při návštěvě prezidenta Miloše Zemana v Lipníku nad Bečvou pouštěl Modlitbu pro Martu, se nedopustil přestupku. Rozhodla o tom přestupková komise, která případ odložila.“

Špatně, všechno špatně. Ta zpráva je špatně – stejně jako všechny podobné – protože neustále omílá že šlo o Modlitbu pro Marku od Kubišové, jako kdyby byl dotyčný zvukař pohnán před přestupkovou komisi za to, že pouštěl právě Modlitbu pro Martu a kdyby pouštěl, co já vím, Kabát nebo zvuk cirkulárky, nikdo by ho za přestupek nestíhal. Jenže on byl přece stíhán za narušování předvolebního shromáždění, ne za pouštění nějaké konkrétní skladby. A každý takový by měl být stíhán, i kdyby v podobné situaci pouštěl hymnu.

To se ale nestane, protože jak přestupková komise právě rozhodla, předmětný skutek není přestupkem. A protože Modlitba pro Martu není ze zákona nijak privilegovaná (což není ostatně ani ta hymna) a toto rozhodnutí je tudíž třeba chápat jako precedent, nezbývá než uzavřít s tím, že narušování politických shromáždění těch, se kterými nesouhlasím, je v České republice zákonem chráněno (sic!).

Pro definitivní závěr ale budeme muset počkat až do té doby, než někdo na mítinku TOP09, na Českých lvech nebo na pietním shromáždění u příležitosti výročí vstupu do NATO pustí Internacionálu. Pak se teprve ukáže, jestli se platí stejný metr na všechny a jestli rozhodnutí Lipnického úřadu bylo motivováno právním názorem, nebo politickým aktivismem.

Pan Kaplan má třídu rád


Inscenace Pan Kaplan má třídu rádDivadle ABC je, jak musí být jasné každému, kdo zná stejnojmennou knihu Leo Rostena, komedie. A každému je také hned jasné, na čem je postavena: na komolení slov dospělými studenty večerní školy angličtiny pro imigranty v New Yorku na počátku 2. světové války (ovšem v češtině, čili v podstatě svébytné originální dílo na principu originálu). Na začátku jsem si říkal, jak chtějí tvůrci s touto látkou, kde je všechno na jedno brdo, utáhnout tříhodinové představení, ale kupodivu se to podařilo, a i když by se možná dalo o půl hodinky zkrátit, nuda to nebyla. Ale bylo to tak na hraně, než se z toho komolení stal stereotyp. Ten trik, jak to udělat, je vlastně geniálně jednoduchý: jednotlivé slovní klauniády proložit zpěvnými a tanečními čísly inspirovanými kulturami, ze kterých studenti pocházejí. Opravdu to funguje a je to sranda. Jednoduchá, ale poctivá. Tedy až na pár připomínek ošklivé reality války, ale ty se snesou.Sympatické mi přišlo i to, že většinu obsazení tvořili starší a staří herci, že dostali šanci v kusu, kde je vlastně úplně jedno, jak je ta která postava stará.

Dovětek


Jen krátký dovětek ke včerejšímu textu: To, co je na současné situaci pro „pražskou kavárnu“ tak iritující možná není tak Ondráček v nějakém výboru, to je jen úniková reakce či příslovečná poslední kapka, ale to, je nucena vzít na vědomí existenci lidí a zájmů, které se jí zatím dařilo úspěšně ignorovat, tj. těch, kteří v současném režimu patří k odstrčeným a poraženým, těch, kteří k novému režimu vzhlíželi s naději, ale po třiceti letech, kdy v něm žijí, se dívají s nostalgií po tom starém. Když totiž nemůže jejich existenci popřít, nemůže ani předstírat, že v kapitalismu jsou pouze vítězové a že to nejlepší ze všech možných společenský uspořádání vždy a pro všechny. To, co se dnes děje, je kažení ideálů realitou a prudkost reakce tomu odpovídá.

Nervíky na pochodu


Říkejme jim třeba pražská kavárna, demokraté nebo městští liberální voliči, prostě ti, kteří pořád mluví o svobodě a demokracii, ale jejich postoji jsou ve skutečnosti rusofobie, atlantismus, antikomunismus a s ním ruku v ruce jdoucí vzývání kapitalismu, to vše většinou přepjaté jak zákon káže. Tak ti teď zažívají těžké období – hroutí se jim totiž svět. To, co mělo být věčné a neměnné, se pomalu ale jistě mění a oni ztrácejí svůj politický monopol. Rusko stále existuje, USA se stále nestaly jediným globálním hegemonem a volby nedopadají ani zdaleka tak, jak by si oni přáli. Na Hradě Zeman, v parlamentu Babiš a v čele výboru pro kontrolu GIBS komunista Ondráček.

Jak v takové situaci zareaguje slušný, vzdělaný a inteligentní demokrat? Arogancí, agresí (zatím naštěstí jen verbální) a nenávistí. Nikdy nebyl veřejný prostor tak plný „debilů“ a „sviní“, jako od té doby, co nezanedbatelná část voličů odmítla jejich priority. Nemohu si pomoci, ale nevidím z jejich strany ani náznak reflexe, ani sebemenší snahu pochopit, proč jejich priority, hodnoty a koncepty ztrácejí atraktivitu, zato návrhy na omezení volebního práva pro, kteří nevolí stejně, jako oni, se to jen hemží.

Že je to konec polistopadového režimu? Dost možná. No a co? Časy se mění, lidé se mění, podmínky se mění, zkušenosti se mění. A proto se mění i politika. Nikdy nebyla žádná garance, že teď už bude navždy u moci jen jeden druh lidí, to jen hlupáci uvěřili v konec dějin. A i proto dějiny neskončily, ale právě zrovna teď dělají další krůček, protože ti, kteří v jejich konec věřili, zapomněli, že nejsou na světě sami. Mění se společnost a mění se i politika. To je demokracie. Jenom v totalitě se nic nemění, jenom v totalitě je možné politický monopol. Pokud si chce někdo v demokracii udržet politickou dominanci, nemůže se spoléhat na zastrašování, vydírání ani represivní aparát (který ostatně nedokáže zachránit ani tu totalitu, jak by demokratům mohl potvrdit třeba právě ten Ondráček, kdyby se ho demokraté neštítili).

Až se demokraté vzpamatují, až začnou znova přemýšlet, třeba jim dojde, že se nic neděje bez důvodu, že se sice mohou stokrát chlácholit tím, že ostatní jsou jen zmanipulovaná hlupáci, ale na faktu, že lidé volí racionálně, i když volí jinak, to nic nemění. Pokud polistopadový režim končí, není to proto, že by lidé zapomínali, nebo že by byli líní, hloupí, závistiví či jinak vadní – je to jen a pouze kvůli tomu, jakou zkušenost s tím polistopadovým režimem udělali. Zvážili, co jim dal a co jim vzal a vyšlo ji, že jim víc vzal, než dal.

V zájmu nás nejen nás všech, ale i té zprofanované demokracie, nezbývá než doufat, že se ty nervíky na pochodu z hroutícího se světa pražské kavárně brzy uklidní, agresivní nenávistná rétorika pomine, že demokraté místo nadávek začnou argumentovat a hledat jiné cesty k prosazení svých priorit, než jsou zákazy a příkazy, že konečně pochopí, že jim republika nepatří, ale že ji sdílejí se spoustou dalších lidí, které musejí brát vážně a se kterými se musejí dohodnout, pokud chtějí být skutečnými demokraty, a ne jen militantními antikomunisty.

Opravdu doufám, že demokraté udrží nervíky na uzdě, protože takhle dusno už v téhle zemi dlouho nebylo.