Velká odkopávaná


Křížové tažení proti tzv. fake-news a dezinformacím je v plném proudu. Či spíše bylo. Alespoň tedy doufám, že bylo. Proč? Protože se mému smyslu pro spravedlnost příčí, aby činy – zejména jedná-li se o činy mediálně a politicky exponovaných a protežovaných osob – zůstávaly bez následků. A intenzivní exploatace dezinformační fake-news o vraždě ruského novináře Babčenka na Ukrajině právě takový čin je. Čin, na kterém participovaly všechny mediální elity České republiky, všichni ti prominentní rusobijci Mitrofanové, Romancovové a Jandové, čeští televizáci, liberálové etc. etc.,  kteří se zároveň angažují v boji proti fake-news.

Neměl bych jim za zlé, že na habaďůru ukrajinské tajné služby naletěli, ale to, že na nic nečekali, nic si neověřovali a hned začali tuto dezinformaci šířit dál a nabalovat na ni další vrstvy, jako přímou odpovědnost České republiky či prezidenta Zemana. Ale ještě víc jim vyčítám to, že teď dělají, jako by se nic nestalo, jako by se jich to netýkalo. Přitom pokud Rusko opravdu vede onu jakousi hybridní válku s pomocí fake-news a dezinformací, tak jsou to právě tito svatí bojovníci proti fake-news, dezinformacím a ruskému vlivu, kteří pro vítězství Ruska v této údajné válce udělali víc, než všichni Rusové dohromady.

Boj proti fake-news a dezinformací jej totiž po této spektakulární blamáži křižáků z pražských úřadů a kaváren definitivně zdiskreditován takovým způsobem, že víc už to snad ani nejde. Samozřejmě, že potrefení exponenti budou svoji „práci“ bez sebemenší stopy reflexe dělat dál, jenom se teď ve velkém stylu odkopali a každý se mohl v přímém přenosu přesvědčit, že jim nikdy nešlo o boj proti dezinformacím, ale o vytlačení cizí propagandy tou svojí. Tedy alespoň doufám, že to každý vidí, i když nepochybuji o tom, že hodně lidí bude radši dělat slepého, než aby čelili realitě, ve které je císař jak ten palec nahý. Škody, které protiruské hysterky, ukrajinské i české, nadělali na pověsti nezávislé a objektivní žurnalistiky jsou ohromné. Jestli tohle chtěli, nebo jestli jim nedošlo, že to jinak než takhle skončit nemůže, pak musí být buď do jednoho blbí jako štoudve, nebo Putinova pátá kolona.

Reklamy

A co děti, budou mít co žrát?


Když se v 80. letech probouzelo ekologické uvědomění, promítalo se i slov písní, tak jako v případě známého refrénu: „Co děti, mají si kde hrát?“ Tenhle problém nakonec až tolik neeskaloval a děti si mají kde hrát. Možná ale nebudou mít co žrát, protože se na nás valí problém větší – sucho. Problém umocněný tím, že je zatím stále nahlížen ekonomistickou optikou, takže se jeví více jako otázka nákladů, ztrát a účetních bilancí, než jako otázka fundamentálně-existenciální. Názorně to předvedli v rozhovoru v sobotních LN, který byl problematice sucha věnován, ministr životního prostředí Brabec a zpovídající redaktorka. Když došla řeč na dopady sucha ne zemědělce, tak ministr vůbec nezmínil produkční funkci agrokomplexu, tedy zajištění potravin, ale vypíchl pouze miliardové ztráty a vícenáklady, které sucho pro zemědělství znamená. Jako kdyby to byl největší problém, který by se nakonec dal vyřešit s dostatkem alternativních zdrojů peněz, ať již z daní, nebo z dotací; jako kdyby zemědělská produkce byla funkcí ceny, a nikoliv půdy, vody, osiva, škůdců a počasí. A redaktorka ho při tom samozřejmě nechá a nezeptá se ho, co tedy budeme žrát, když se neurodí (a neurodí-li se u nás, velmi pravděpodobně se neurodí i jinde v Evropě), nepřipomeneme mu, že peníze jíst nemůžeme, byť tuto banální pravdu, v naší civilizaci ovšem systematicky vytěsňovanou, znali již severoameričtí Indiáni.

Izrael není v právu


Několik vět z textu Zdeňka Jehličky Hamás v českých hlavách, který si v mainstreamu nikdy nepřečtete, protože masakry Palestinců izraelskou armádou ani neomlouvá, ani neoslavuje, ale nazývá pravým jménem:

Hranice Gazy sice Palestinci pociťují každodenně přímo fyzicky, oficiálně však sotva existují. Izrael usilující o co největší zábor Palestiny totiž svoje hranice nevyhlásil, a tak je ani nemá. Nemá je na Západním břehu Jordánu, kde se segregační zeď zakusuje hluboko za pomyslnou hraniční zelenou linii, nemá je ani v Jeruzalémě, jehož východní část protiprávně anektoval, a pevnou hranici nemá ani s pásmem Gazy. Systém vojenských kontrolních stanovišť (checkpointů) rozesetých po Západním břehu Jordánu nelze za hranice považovat už jen proto, že jsou účelově zřizovány ke kontrole palestinských obcí a k ochraně zdejších nelegálních izraelských osad.

V izraelském odvolání se na válečný stav se však skrývá problém. Za těchto okolností by musel i sám Izrael uznat palestinský odpor za legitimní, neboť je nelogické ohánět se válkou, a označovat přitom nepřítele stojícího proti útočícím vojákům za teroristu. Nehledě na to, že Palestincům umožňuje právo na odpor proti okupaci samotné mezinárodní právo, konkrétně rezoluce VS OSN č. 3013 z roku 1973. Vyhlášení válečného stavu by však pro Izrael znamenalo i souzení podle válečného práva.

Tvrdí-li totiž Izrael, že Gaza je nezávislá a bez jeho přímé kontroly, musí zároveň Palestincům v Gaze přiznat právo na obranu svého území před nepřátelskou střelbou, a to včetně práva bránit svoji pomyslnou hranicí. A pokud už Izrael přizná, že přes vojenské stažení Gazu i nadále kontroluje (a podle Haagské konvence „účinná kontrola“ představuje formu okupace), musí dle mezinárodního práva přiznat okupovaným Palestincům právo na odpor. Obyvatelé Gazy tak mají v obou případech legitimní právo napadnout vojenské síly nepřítel.

Ochrana zdrojů


Už tak zajímavý článek z časopisu Vesmír Antropologie bolesti má nečekanou pointu:

Jak doložil Foucault ve své práci Dohlížet a trestat (1975), v novověku ustoupilo tělesné trestání viníků uvězněním jejich duše. Souvislost s nástupem kapitalistické ekonomiky je více než zřejmá, trestem zmrzačené tělo by se stalo nezpůsobilé k nástupu na pracovní směnu například ve Fordově závodu.

Občan Windsor se žení


To víte, že Henry Charles Albert David Windsor, známější jako princ Harry, se žení. Musíte to vědět, před tou informací není úniku. Na Nově nemluví už týden o něčem jiném a prý plánují i přímý přenos (sic!) a dnes se přidal dokonce i jinak celkem solidní Český rozhlas, o ostatních „seriózních“ médiích nemluvě. Pomalu už víme i to, jakou značku vložek bude jeho nastávající mít, pokud bude mít zrovna menstruaci, ale proč to víme, to se nedozvíme.

Co ale máme my Češi společného s britskou královskou rodinou, abychom byli z ní vydestilovaným bulvárem zavaleni v takové míře? Intenzita a způsob, jakým média o blížící se svatbě v britské královské rodině „informují“, by byla nemístní i v Británii, neb i princ má právo na soukromí, natožpak takový, který je až šesté v následnické řadě, natožpak v Česku. Ne, že by ta svatba vůbec nestála za zmínku, a možná i zevrubnější rozbor, protože se jedná o sňatek morganatický, ale co je moc, to je moc. Navíc o politických konsekvencích, které z toho, že jde o sňatek morganatický, nutně plynou (i kdyby to nic neznamenalo, tak je to zpráva, protože protože toto nic by byla změna proti tradici), se nedozvíme nic.

Tak čeho jsme to svědky? Zábavy pro plebs, aby plesal a nedumal? To je ale špatně. Taková bulvární exploatace je špatně, ať se jedná o prince Harryho nebo občana Windsora, ať je to princ, nebo chuďas, pořád je to člověk s právem na soukromí a důstojnost. A stejně špatné je i to vymývání mozků bulvárem, kterému jsme vystaveni. Tím spíše, děje-li tak v zemi, jíž se daná událost nijak netýká, a navíc republice!

Celá tahle kýčovitá idealizace monarchie je špatně. Ať je Harry, jaký chce, není to princ na bílém koni a Meghan není Popelka. Právě tak ale nejpozději v den svatby bude vypadat. O principiální nerovnosti aristokracie a zbytku společnosti nepadne ani slovo, zato kulturní nobilitace celebrit pojede na plné pecky. A to je řeč o českých médiích. Co se musí dít v těch britských, to už musí hraničit s lobotomií. Hodně štěstí, málo pláče, do roka dva kudrnáče.

Nové dno


Že politika – a politikou myslím nejenom činnost parlamentu a vlády, ale zájem o veřejné záležitosti obecně – nemá dno asi nikoho nepřekvapí, vždyť její hlubiny jsou přímo úměrné výšinám lidské stupidity. Přesto některé milníky na cestě ke dnu stojí za zmínku, tak jako výčitky na adresu pirátských poslanců, že šli oslavit konec 2. světové války na ruské velvyslanectví. A kde jej tedy měli slavit? Na německém velvyslanectví? To zatím ještě nejde, i když jak Wehrmach ubránil Evropu před ruskými rudými hordami se tam už dost možná brzy slavit bude. Alespoň těm, kteří teď peskují Piráty, by to tak nepochybně vyhovovalo, protože ti by uvítali i to, kdyby nacistické Německo válku vyhrálo, hlavně že by nevyhrál Sovětský svaz. Jít slavit Den vítězství na ruské velvyslanectví je nejenom odmítnutí nových politicky korektních dějin Druhé světové války, je to i uznání obětí a úsilí, které SSSR do porážky Třetí říše a osvobození Evropy obecně a českých zemí zvlášť, vložil. Vyčítat někomu, že se připomínky těch slavných a z pohledu naší současné existence zcela zásadních (protože bez porážky Německa by nebyla nejenom žádná Česká republika, ale nejspíše ani žádný český národ) událostí účastnil je totéž, jako těmi obětmi a tím úsilím ostentativně pohrdat, je to sprosté, je to nemravné, je to totéž jako říkat: „Mrtvý Rus – dobrý Rus.“ Já chápu, že má někdo výhrady k současné ruské politice, ale současnost přece nemůže nic změnit na minulosti. To je ale přesně to, o co se někteří pokouší a co představuje nový rekord v politicky motivované ubohosti. Znevažování podílu Ruska na porážce nacismu je perfidní a jediná adekvátní odpověď na otázku: „Proč šli Piráti na ruské velvyslanectví?“ je pár přes držku. Ne, proč tam byli Piráti, ale proč nebyli ostatní, je ta jediná otázka, která měla padnout a kterou samozřejmě nikdo nepoložil, protože lepší lidé neznají stud.

Gurmánský antikomunismus


Historik Jean-Jacques Marie považuje za doložený fakt, že kozáci na straně bělogvardějců s oblibou připravovali tzv. komunistickou polévku, která spočívala v tom, že se do vařící kádě uprostřed vesnice naházeli živí zajatí komunisté a následně byli ostatní zajatci nuceni, aby tento vývar z uvařených lidí snědli. Nejde o to pouze zabít své nepřítele, ale také je veřejně ponížit a předvést ostatním jako válečnou kořist. (zdroj)

Tohle snad komentář ani nepotřebuje. Další ilustrace toho, kam vede fanatický exaltovaný antikomunismus a jak to dopadá, když účel světí prostředky. I když v případě kozáků šlo prostě jen o to, žer mohli, že je za to nikdo nepotrestal, ba možná dokonce pochválil. A možná by pochválil i dnes. Tak nezbývá, než doufat, že něco takového je už za hranici, které je pro všelijaké demokraty a liberály nepřekročitelná., že tohle je něco, co by slušný, vzdělaný, inteligentní, mravný a vůbec lepší člověk, za které se antikomunisté rádi považují, neomlouval a nebagatelizoval.

P.S. Dneska, jak rostou stesky to po nedostatku antikomunismu a nadávky na „rehabilitaci“ Marxe, je připomínka jedné z forem razantního antikomunismu více než aktuální.