Neštvěte umělce

Noticky

Písničkář Jaromír Nohavica by měl od ruského prezidenta dostat tzv. Puškinovu medaili, a to za zásluhy o upevnění přátelství a spolupráce mezi národy a sbližování a vzájemné obohacování národních kultur. Pokud ji tedy přijme, protože já na jeho místě bych se docela bál. Tedy ani ne tak přijmout, jako se s ní vrátit do České republiky, taková vlna virtuálního lynče se po oznámení té zprávy na českém internetu zvedla. Přijmout ruskou medaili a ještě z rukou Putina? Fuj, fuj, fuj, ostuda! Správně by měl udělat gesto a medaili odmítnout, protože gesta dělají člověka. Tak se to dnes přece dělá. Ale co čekat od „estébáka“? Nějak všem těm arbitrům lynčům uniká, že Nohavica je umělec, písničkář, že to, co dělá, dělá proto, aby to lidé slyšeli, ne proto, aby se to uvědoměle krčilo někde v šuplíku, zakázané nebo nechtěné. Nohavica si možná zadal s StB, ale komu by tím prospěl, kdyby odvážně mlčel? Nohavica si možná zadá s Putinem, ale bude to snad mít nějaký vliv na jeho tvorbu? Vypadnou slova z jeho veršů a přehází se noty v jeho hudbě, když tu medaili přijme? Nebo by se snad stala jeho hudba lepší, kdyby ji odmítl? Ne, nic z toho se nezmění, jeho umění bude stále stejně dobré (nebo špatné), bez ohledu na to, jak moc ho budou kádrovat ti, kteří nesnášejí, když se někdo jiný neštítí toho, čeho se štítí oni. Kádrovat a nadávat, to je to jediné, co umějí ti, kteří jinak neumějí nic. Nohavica si může dovolit přijmout ruskou medaili, protože něco dokázal a dokázal se s tím prosadit i za hranicemi, kde po těch uvědomělých, co mu nadávají, ani pes neštěkne. Nohavica si může dovolit přijmout ruskou medaili a nemusí ji ostentativně odmítat jenom proto, aby dokázal alespoň něco politického, když už nesvedl nic pořádného uměleckého. Nohavica si může dovolit něco, co jeho kádrováci nemohou. Až se nabízí myšlenka, že mu to závidí a proto ho nenávidí. Obecně lze říct, že kádrování umělců, kteří nejsou dostatečně politicky angažovaní tím správným směrem, ať už je to Nohavica nebo David, je ubohé. Moje rada Jarkovi je tedy prostá: Jeď to té Moskvy, vezmi si tu medaili, přivez ji domů a na ty kádrovácké psy se vykašli, stejně se jim nezavděčíš, protože Hutka nikdy nebudeš.

Publikováno

56 komentářů: „Neštvěte umělce“

  1. No, Tribune, asi rozumím, co chcete říct, ale přece jen bych neházel Nohavicu s Davidem do jednoho pytle. Co se hodnoty jejich tvorby týče, je to rozdíl několika tříd – nemluvím o popularitě. Asi jako Viewegh nebude nikdy s Hrabalem v jednom hodnotovém pytli.
    Co se té medaile týče, Nohavica nebude prvním nositelem (kdesi jsem zahlédl jeho vyjádření, že si pro medaili rozhodně půjde); myslím, že jejich hrdými majiteli jsou dva poslední čeští prezidenti, tuším za ruštinu při setkání v Kremlu. Pro mne je ten Nohavicův přínos v něčem podstatnější: Třeba v tomhle převodu Vysockého romansu (jistě existuje lepší snímek, ale i tak to stačí…)

    1. No pokud se nemýlím, tak převod této písně je jedním z nemnoha, které nejsou od Nohavici, ale od Milana Dvořáka.
      Ale zpopularizoval ji jistě Nohavica, a jak někde uvádí, proč se pokoušet to přeložit/přebásnit jinak, když už to někdo před ním udělal geniálně;-)
      I toto prohlášení o něm dostatečně vypovídá…

      1. Je to možné, díky za doplnění. Osobně vím toliko, že Nohavica nezpívá překlad Jany Moravcové…
        Pěkný sváteční víkend všem, stovka je stovka…

  2. V případech, jako je tento, je nutno pečlivě zvažovat, zda oficiální ocenění ze strany státu nebo státem ovlivněných struktur hodnotí úroveň umělecké tvorby nebo spíš přínos umělce pro podporu nějaké ideologie nebo státní doktríny, případně jaké zájmy stojí v pozadí takového ocenění; politika je koneckonců VŽDY střetem zájmů a ideologie i kultura jsou jejími osvědčenými nástroji, takže rozumnější bude přistupovat k takovým a podobným případům velice skepticky. Jak se k tomu postaví sám umělec, to je na něm; málokdo je odolný tak, jako třeba svého času Jean-Paul Sartre odmítající vůbec jakákoli oficiální ocenění. Nicméně v obecenstvu se jistě najdou aspoň někteří, kdo dokážou vyhodnotit, do jaké míry umělec vyjadřuje (ať už svou tvorbou nebo explicitně) svůj světový názor, zda a kdy podporuje nějaké zájmy nebo jim na druhé straně odporuje a do jaké míry to má nebo nemá vliv na úroveň jeho umělecké tvorby. (Zrovna ten Sartre je příkladem umělce vyjadřujícího svůj světový názor velice intenzivně; do jaké míry to zvýšilo/snížilo hodnotu jeho umělecké tvorby, nechť posoudí povolanější. Řekl bych, že ještě i skoro 40 let po jeho smrti vyvolávají jeho dílo i jeho názory protikladné emoce.) Další část obecenstva, poměřující veškeré veřejné dění, tj. i uměleckou tvorbu, na ose dobro-zlo, by umělce koneckonců vůbec nemusela zajímat, protože její postoje jsou možná relevantní pro jeho mediální a komerční (ne)úspěch, ale se skutečnou úrovní umělecké tvorby většinou nemají taková hodnocení společného už vůbec nic.

  3. S tím, že Nohavica dostane Puškinovu medaili, žádný probém nemám. Odpovídá to jak jeho tvorbě, tak, i účelu proč ta medaile byla v roce 1999 zřízena: „Медалью Пушкина награждаются граждане за заслуги в области культуры, просвещения, гуманитарных наук, литературы и искусства, за большой вклад в изучение и сохранение культурного наследия, в сближение и взаимообогащение культур наций и народностей.“ Proč ale, proboha, tu samou medaili mají Klaus a Zeman? Určitě v Rusku existují i jiné medaile, které za svoje výkony na poli kultury, osvěty a umění mohli dostat. Jestli by se mělo něco kritizovat, tak právě tohle. Anebo, kdyby chtěl Nohavica převzít ruskou medaili Za zásluhy při dobývání kosmu. Je to totiž způsob, jak se význam těch či oněch vyznamenání postupně devalvuje. V tomhle případě jde však hlavě o směs už letitého zatracování Nohavici a českého mindráku z Ruska, kterému byl teď nedávno vystaven i Vondráček.

      1. Toho Zemana jsem si asi blbě zafixoval z nějakého českého zdroje, který jsem nejspíš ani pořádně nečetl. Pro měje to zkrátka kategorie politického dění, kterému říkám pěna dní: Jak rychle tyhle události přicházejí, tak rychle pak i vyšumí. Vzhledem k tomu, že podle ruské wiki nebyl Klaus jediným zahraničním politickým činitelem, který dostal Puškinovu medaili,tak se jedná o problém obecný. Tohle ocenění získávají dva, aspoň pro mě, hodně neslučitelné světy. To, co by mělo být pro umělce, literáty, kluturní činitele aj. vrcholným uznáním, je současně jakýmsi nižším oceněním pro politické potentáty, kteří i v Rusku mají určitě možnost získat ještě významnější dekorace a řády. Docela zajímavý projev společenské hierarchie, řekl bych. Docela by mě proto v tomhle kontextu zajímalo, kdo všechno získal v případě našich občanů ten který současný ruský řád nebo vyznamenání.

  4. Nelíbí se mi obecně, když politici vyznamenávají umělce za jejich dílo.
    Myslím si, taky obecně, že to žádnému umělci neprospělo.
    Jestliže má ale Nohavica pocit, že má opravdu zásluhy o upevnění přátelství a spolupráce mezi národy a sbližování a vzájemné obohacování národních kultur, ať si pro tu medaili spánembohem jede.
    V tom případě by ji mohl položit na hrob Vysockému, aby to vzájemné obohacování národních kultur konkretizoval.

    1. No, Nohavica ani jiní jistě nebyli první vyznamenaní politiky za své dílo. Člověku maně napadá, jak asi uškodila Státní cena Klementa Gottwalda pánům Menzelovi a Hrabalovi a jejich dílu. Nevím, jak uškodila Olbrachtovi a jeho dílu Státní cena, kterou získal za Nikolu Šuhaje loupežníka; člověk by řekl, že v časech, kdy proti románu vehementně protestovalo četnictvo a oceněné dílo zakázáno knihovnám středních škol a jeho překlad do ukrajinštiny úředně zabaven, bylo to ocenění jistou satisfakcí autorovi – nejen finanční, ale zejména uměleckou; utrpělo-li tím jeho následující dílo (mj. Golet v údolí či Biblické příběhy nebo Dobyvatel) nechť posoudí historie, můj soukromý názor je, že se ho to nedotklo ani v nejmenším.
      Co se pak vyznamenávání umělců v samostatné ČR týče, už její první prezident převzal bezezbytku tradice předcházející doby a vyznamenával umělce mu blízké jako na běžícím pásu – i oni to přežili bez větších škod.
      S jedním takovým laureátem Státní ceny jsem dlouhá léta měl tu čest spolupracovat; ocenění si vážil a jeho tvorbu neovlivnila ani v nejmenším, nebyla spjata ani s přidělením deputátního automobilu, ani státního bytu, ba ani nezískal slevu v lahůdkářstvích a přednostní ošetření u lékaře. Zůstal do posledního dechu sám sebou – a hodnoty, za něž své ocenění získal, jsou (podobně jako v tom Olbrachtově případu) nesporné – cena necena.
      Obecně vzato je jistě neštěstím, že společenské oceňování tvorby umělců je v rukou politiků a má vždy jakýsi odiózní přídech, ale to už je tak nastaveno, že stát je v rukou politiků a i tam, kde je udělování cen relativně vzdáleno téhle populární skupině obyvatelstva a občanstva, není prosto politckých tlaků, včetně Nobelovy ceny. Je docela dojemné, když je diskrétními cestami oslovován konkrétní tvůrce, aby byl tak laskav a dodal nějaký román středního rozsahu, v němž by nereagoval na aktuální politická témata jako třeba v zlopověstné Válce s mloky, aby mu porota mohla udělit výšeuvedené ocenění. Ostatně maléry, které se literární porotě téhle snad nejvýznamnější literární ceny přihodily, jsou dostatečně známy, takže letos udělana nebude…

      1. Obecně vzato je jistě neštěstím, že společenské oceňování tvorby umělců je v rukou politiků a má vždy jakýsi odiózní přídech, ale to už je tak nastaveno, že stát je v rukou politiků a i tam, kde je udělování cen relativně vzdáleno téhle populární skupině obyvatelstva a občanstva, není prosto politckých tlaků…
        No vida. Přece jen shoda, protože takhle jsem to myslela.
        Odiózní přídech – takové krásné pojmenování mě nenapadlo, ale je to ono.

        1. No ano, ale jak tedy ocenit výjimečně pronikavé výsledky tvořivosti, je-li to tak, jak to je? Trhem? V tom případě je mnohonásobným laureátem tady třeba jistý Michal Viewegh, k čemuž mám velice podobné námitky jako k produkci právě oceněného básníka za KSČM Karla Sýse.
          A na druhé straně – jak třeba připomenout světu, že existuje stát a jeho literatura, z níž byl exkomunikován jistý Jaroslav Seifert, o němž nikdo (až na pár výjimek) na západ od Aše v životě neslyšel? Těžko tvrdit, jeho nobelovka nebyla v první řadě politická… Měl jsem z ní pochopitelně radost, ale je to smutné: Seifert byl opravdu hodnotný a skvělý básník, jehož dílo a dovednosti si tu cenu zasloužily v každém případě, ale pomohl mu k ní až politický zájem. Mistr posloužil dobré věci, nicméně vzato z tohoto konce je to vlastně urážka.

    1. Nenavrhla jsem to, protože nevím, jestli se Okudžava považoval za Rusa a jestli Putin považuje Okudžavu za Rusa.
      Ale máte v podstatě pravdu. Tak ať tu medaili Nohavica rozpůlí.

  7. Tady
    http://blog.aktualne.cz/blogy/vaclav-nemec.php?itemid=32759
    je asi to nejlepší, co jsem zatím četl ad causam Nohavica.

    „Od umělců, ale třeba i intelektuálů se právem očekává, že budou svědomím národa burcujícím proti nepravostem, křivdám a zločinům, jichž se dopouštějí představitelé politické moci. Lísání umělců či intelektuálů k mocným – zvláště pak k těm, kteří mají na svědomí zločiny – je tak odpudivou podívanou a vzbuzuje oprávněný odpor právě proto, že je zradou tohoto bytostného poslání. Zvláště delikátní přitom je, že v takových případech se umělci i intelektuálové stávají „loutkou na provázku“ nikoli nepochopitelného absurdního světa, do nějž „jsme byli vhozeni, bez toho, že by se nás ptali“, ale právě oné moci a jejích racionálních záměrů, které měli naopak kriticky odhalovat a vystavovat světlu pravdy. A pokud populární umělec či intelektuál podlehne magnetismu moci a ztratí morální a politický kompas, přispívá k desorientaci mnoha dalších lidí, kteří v něj skládají svou důvěru.“

    „Estetický soud si stále uchovává jistou autonomii vůči soudu morálnímu. Umělecké dílo je tedy vždy posuzováno do jisté míry nezávisle na osobě autora. Navíc každé dílo přesahuje osobu umělce. I proto nelze šmahem zavrhovat dílo kvůli jeho autorovi. Múzy si někdy s umělcem zahrávají do té míry, že autor vysloví víc, nežli sám tuší, a někdy dokonce svým dílem prozradí cosi nelichotivého o sobě samém. Ve filosofii také čteme Heideggera, přestože si zadal s nacismem, nebo Sartra, přestože inklinoval ke komunismu. Každý soudný člověk přitom chápe, že nelze zcela odvrhnout jejich geniální díla proto, že autoři osobně či politicky selhali. Zároveň však čteme tato díla kriticky, a dokonce v nich můžeme odhalovat intelektuální omyly, které tvořily zárodky omylů a selhání politických.“

    1. Problém je v tom, že ten distanc není požadován od moci obecně, ale jen od některých jejích nositelů. Pak je jasné, že podobné apely poněkud pokulhávají.

      1. Toto
        „Od umělců, ale třeba i intelektuálů se právem očekává, že budou svědomím národa burcujícím proti nepravostem, křivdám a zločinům, jichž se dopouštějí představitelé politické moci.“
        se Vám zdá málo obecné?

        1. Abych pravdu řekl, docela mi vadí to elitářské klišé, že umělci jsou svědomím národa. Z toho, že někdo umí dobře poskládat slova, barvy, tvary nebo noty přece ještě neplyne, že má patent na pravdu či na morálku. A také si myslím, že umění nevzniká tvorbou, ale až když ho vnímá publikum. Umělec, který netvoří pro lidi, není umělec, ale pozér. Čili vyčítat umělcům, že baží po popularitě a že přijímají ocenění od politiků, je podle mě morální kýč.

          1. Dodal bych k tomu, že svědomí má mít přece každý člověk bez ohledu na to, jaké se věnuje profesi.

          2. Každá veřejně činná osobnost je objektivně opinion-makerem, i když třeba ani nechce nebo je jí to jedno. Proto by měla cítit mnohem větší zodpovědnost za to, co vypouští do světa, než tzv. obyčejný člověk.

            Stojím si za tím, že všichni umělci, kteří si zadali se státní mocí, se zpronevěřili svému poslání. Kdykoli se to stalo, vždy se jejich umění stalo součástí státní ideologie a jako takové bylo propagandisticky zneužito.

          3. Z toho, že lze na někoho klást objektivně vyšší nároky ještě neplyne, že člověk v takové pozici jim automaticky dostojí.

          4. Správně, jenže na druhé straně z toho plyne, že není potřeba nějak ho šanovat a omlouvat jeho politické postoje a dopad na veřejné mínění s odvoláním na kvalitu jeho umění. Nohavica je jeden z mnohých opinion makerů, kteří zodpovídají za to a aktivně přispívají k tomu, že většina vykazuje zásadní rozpor mezi svými skutečnými objektivními zájmy a deklarovanými subjektivními postoji.

            Úvahám o pravděpodobné motivaci Putina stojící za jeho rozhodnutím o udělení toho metálu jste se zatím všichni raději vyhnuli. Stejně tak je otázka, nakolik lze Nohavicu považovat za tak naivního, aby si myslel, že tou motivací fakt bylo jenom nebo hlavně ocenění jeho umělecké tvorby.

          6. Ano, jako součást hybridní války ve virtuálním prostoru.

          7. No a pro tzv. obyčejné lidi je pak vcelku pohodlné, když později mohou říci, že vlastně jenom uvěřili těm veřejně činným osobnostem. Nohavica si to musel nejdřív srovnat se svým svědomím a nepochybuji o tom, že to tak udělal. Moc dobře ví, že tenhle krok mu u části jeho fanoušků slávu nepřinese a není to ani česká státní cena, která je spojena s částkou 300 tisíc Kč. Můžeš se tak věcně ptát akorát na to, jestli nezradil svoje ideály. Ty svoje konzervativně pravicové, které zastává už řadu let po sametu, určitě ne. Což na druhou stranu neznamená, že se Nohavica současně nestal součástí české kulturní války, jak to trefně definuje v dnešním Alarmu hudební publicista Karel Veselý.

          8. „Nohavica si to musel nejdřív srovnat se svým svědomím a nepochybuji o tom, že to tak udělal.“

            Zdaleka ne všichni umělci i „umělci“, kteří se jednou dostali na určitou úroveň popularity (a výdělků) a kteří se stali součástí showbusinessu, mají něco jako svědomí. Z té úrovně se sestupuje těžko a skoro nikdy dobrovolně, tak proč jí neobětovat něco tak pofiderního, jako je svědomí… Pokud jsou mé informace správné, tak Nohavicovi to teď sype vcelku slušně… A zase: Je to díky kvalitě jeho tvorby nebo zásluhou šikovného impresária nebo se na tom podílí jeho někdejší i současné politické angažmá (viz Topolánek, viz virtually.cz a jiné)?

            Ať se na mě nikdo nezlobí, ale nikomu z rádoby „protestních“ umělců, kteří zároveň explicitně vyjadřují své pravicové politické postoje, se nedá věřit ani dobrý den.

          9. Nevím, kolik to Jarkovi sype dneska, ale před dvanácti vydal album Pražská pálená, které tehdy bylo hodně unikátně ke stažení zdarma. Jako protestní zpěvák mě přestal zajímat brzy po revoluci díky „kulturnímu šoku“, který jsem prodělal i díku publiku na koncertu se Třemi čuníky. Oni ti folkaři obecně s výjimkou Kryla najednou neměli, aspoň pro mě, o čem zpívat a hrát . Nebrala mě proto už ani ta pozdější estébácká aféra, kterou dva mladší středostavovští kolegové snad celý týden řešili coby hořké zklamání u piva. Je jedno, kolik to teď Nohavicovi sype, protože o tom, co ho z té tvorby přežije, stejně rozhodne jenom čas. No a to, že se prohlašuje za pravičáka, mě nijak zvlášť nebere. Zkrátka, když díky sametovce padl společný důvod protestu, tak se revoltující umělci rozešli do různých politických směrů a stran. Pobavil mě ale nedávný Jarkův výrok o tom, jak si on jako pravičák skvěle popovídal s levičákem, když se náhodou na perónu v Ostravě sešel s Janem Kellerem. No a když se podíváš, jak Keller dneska statuje lidem kolem Václava Klause, tak uvidíš, že s tou vírou v dobrý den to v posledních pár letech už není tak jednoduché. Jinak třeba Svěrák si třeba taky zadal coby pimprle s politickou kampaní a není to pro mě důvod, abych kvůli tomu zavrhnul Cimrmana, anebo třeba i jeho Obecnou školu. Prostě vzniklo to v určité době, v konkrétní konstelaci, a díky tomu to získalo svoji uměleckou hodnotu.

          10. Kellera znám osobně od dob táborů u Temelína a jeho aktivismu v roli gurua první generace Hnutí Duha. O to větší je moje zklamání nad jeho vývojem. On sám těch deset let později zhodnotil jako promarněnou část svého života. (Sic.) Ale to sem snad ani nepatří…

            Pokud jde o to sypání, tak narážím na klub Heligonka a vlezné, které tam od lidí chtějí. Je vidět, že to vzali do ruky profíci. Přejme Nohavicovi, ať na jejich šafářování nedoplatí jako svého času Bolek Polívka v Olšanech.

            „Oni ti folkaři obecně s výjimkou Kryla najednou neměli… o čem zpívat a hrát.“ No ale to snad byla a je jejich zásadní chyba, nicht wahr? Důvody k protestům nikdy nepominuly a časem jich spíš přibývá. Jak to, že v Čechistánu je po převratě vnímal právě jen Kryl? Po celém světě jsou davy neznámých folkařů, kteří pořád mají o čem zpívat a hrát a taky to dělají. Stačí si proběhnout youtube, podívat se, kolik verzí má třeba Willie McBride aka Green Fields of France a jaké vášně ve virtuálním prostoru tenhle song dodnes vyvolává, nejen mezi Angličany, Iry a Skoty; a není to jen tím, že za chvíli budeme slavit 100 let od konce WW I. Typické je, že v češtině (nahrála to Asonance) z něj tu podstatnou poslední sloku překladatel bohorovně vypustil a tím ten text úplně zboural…

          11. „Můžeš se tak věcně ptát akorát na to, jestli nezradil svoje ideály. Ty svoje konzervativně pravicové, které zastává už řadu let po sametu, určitě ne.“

            Konzervativně pravicový folkař Nohavica je pozoruhodná definice. Na jeho tvorbě by se to dokazovalo asi dost obtížně…

            PS – (spíše k hankovi a jeho větě: „Každá veřejně činná osobnost je objektivně opinion-makerem, i když třeba ani nechce nebo je jí to jedno.“). Přesně tohle komentoval jeden význačný opinion maker světového měřítka jako jeden z důvodů, proč tuhle roli odmítl. Autor má jedinou povinnost a svědomí, argumentoval – tím je jeho dílo.

          12. „Autor má jedinou povinnost a svědomí, argumentoval – tím je jeho dílo.“
            Tak ať někteří ti autoři proboha raději mlčí a nechají za sebe mluvit svou tvorbu. Kdyby mlčeli, třeba by byli ještě navíc považováni za filosofy.

            „Konzervativně pravicový folkař Nohavica je pozoruhodná definice. Na jeho tvorbě by se to dokazovalo asi dost obtížně…“
            Nicméně jeho angažmá ve virtually.cz nebo v Topolánkově kampani jsou důkazy více než dostatečnými.

          13. Mě je vlastně dost jedno, jaké má Nohavica politické názory, mě zajímá jeho tvorba a ta je všechno možné, jen ne pravicová. Tedy alespoň ta starší, tu novější, přiznávám, příliš neznám, možná, že se posunul. Vlastně se posunul zcela určitě (https://tribun.red/2016/08/22/sabada-nohavica/), ale směrem k banalitě.

          14. Ten, který mi to říkal, mlčí důsledně. Mimochodem, máte vůbec ponětí, jakým tlakům jsou denně tihle lidi vystavováni, aby řekli názor na věci, o nichž nemají třeba vůbec ponětí? A řekli pokud možno přesně to, co chce příslušný tazatel slyšet? A běda, když řeknou něco, co se tazatelům nehodilo!

            Na virtually Jany Dědečkové jsem nebyl, ani nepamatuji, takže ani nevím, že tam Nohavica působí/bil. Účinkoval-li v kampani u Topolánka (víte, že už jsem to taky zapomněl? Vlastně díky za informace!) je to nejspíš docela prosté – peníze. Soudím tak podle toho, že jistý pěvec a hudbíř Richard Tesařík (Rybitví, Rybitví, Rybitví, tam to není špatný…), takto doslova úděsný pravičák, bez skrupulí přijal i se svým ansámblem zakázku účinkovat ve volební kampani Roberta Fica, protože kšeft je svatý.
            Hlásí-li se Nohavica ke konzervativní pravici, je to nejspíš jen póza, protože jak tak čas od času poslouchám jeho songy, ty s tou konzervativní pravici nemají nic společného. Nebo třeba takové Pane prezidente… je výrazem Nohavicova politického konzervativismu? Konzervativně pravicové Sarajevo – to vážně nejde…

          15. Musím se opravit, protože, jak zpětně zjišťuji, šlo o Kellerovo vyprávění: „Naposledy jsem se viděl s Jarkem Nohavicou na peroně nádraží Ostrava–Svinov. Měl zrovna kulaté narozeniny a jel do Prahy na letiště, aby je oslavil ve Spojených státech, které miluje. Náš rozhovor ukončil slovy: To je zajímavé, vy jste levicový, já jsem pravicový, a můžeme se klidně bavit na jednom peroně.“
            Pokud vás to slovo folkař pořád mate, XY, doporučuji napříště nazývat Nohavicu už jenom písničkářem. No tak třeba známé Pane prezidente pak na virtuálkách reprezentuje Festival´nyj privet: „..preziděntov zdes němnóžko, Tóľko Gaveĺ i Bartóška, No malaďóži oj oj oj, Z rjukzákami za spinój.“ Neříkám, že Nohavica neměl důvod být na hradní liberály naštvanej, ale najdete tam i song, který se vztahuje k tomu slavnému předvolebnímu metání vajec na ČSSD. ODS se od toho zpětně distancovala s prohlášením, že ČSSD reaguje paranoidně, když z házení obviňuje Modrý tým. No a Jarek pak briskně složil pro Virtually tohle: https://www.youtube.com/watch?v=J37lfhQBZpE
            Ale můžeme si zpětně říkat, že to byl vlastně jenom takový vtipně dobový hudební fejetonek. Mě jen ten dnešní hon Nohavicu protivný (docela zajímavý český folklór už od Sabiny, řekl bych), ale tvrdit, že pomáhal ODS jenom pro peníze, mi přijde na druhou stranu poněkud přízemní.

          16. Pardon, Seale, tenhle komentář jsem přehlédl.
            Především jsem si vyposlechl tu odkazovanou častušku, není valná, text je napsaný spíše chytře než dobře – pohybuje se po hraně ironie, z níž lze vycouvat v případě potřeby oběma směry, tedy pro univerzální použití. Nabádání i pošklebek v jednom a jednoznačně spotřební záležitost.

            S těmi hudbíři je to možná tak, jak se projevuje jeden z profesionálů (výkonný umělec) v příbuzenstvu: Mají živnostnický charakter, žijí z prodeje koncertů a hudebních snímků. Jest jim proto úpět pod tíhou nesnesitelných daní, s nelibostí nesou cokoli, co je připravuje o vydělané peníze, pro jejichž dostatek jsou připraveni k účinkování i tam, kde by se běžný občan třeba ostýchal. Čím jsou pružnější, tím jsou jejich příjmy lepší. Přitom mají rádi jakýsi demonstrativní (statusový) vyšší standard – už v totalitních dobách stačilo správcům nějakých těch kolektivních odborářských zařízení vyšší kategorie pohlédnout na přilehlé parkoviště či na krosnu na zádech rekreanta a byli doma: Vidím, že pánové jsou (nejsou) hudebníci. Nepočítáme-li nutnou ješitnost, vlastní drtivé většině tvůrců i výkonných umělců, má tahle vrstva na volné noze nesmírně blízko k ideálům všelikých liberálních (???) Modrých šancí – je to pohled skrze vyprodané sály bouřlivě aplaudující individualitám Mistrů na pódiu. Romantická povaha žánru, který N. pěstuje, a především přirozená orientace na zdravou lidovou skepsi i dojetí drží Nohavicu v generální poloze rebela, nespokojence a ironického komentátora, což je myslím kontrapunktická poloha ke konzervativním či jakým hodnotám, na nichž staví ODS. A rozpory (i vnitřní) bývají a jsou vždy silným tvůrčím podnětem.
            Hank tu uvedl odkaz na Klusákův portrét slezského barda – myslím, že je docela výstižný.

          18. XY, hranu ironie před časem surfovala i hudební divize českého PEN klubu s písní, která se tuším jmenovala Kníže, má k lidu blíže. Bard, folkař, a těď už i rebel… Pokuď cítíte rozpor Nohavicova repertoáru s politickým angažmá pro ODS a před závorku kladete tehdejší předvolební častušky, tak doporučuji tradiční pojmenování minesengr. Repertoárová pestrost by tím zůstala zachována, a nemusely by se řešit i reálné věci jeho profese, které, přiznám se, mi k Nohavicovi furt tak nějak nesedí. Pro mě furt trak nějak reálnější, že se někam názorově posunul, takže teď už i zpívá o Bruseli, ojru a Dežovi.

    2. Reakce na tentýž blog odjinud aneb cesty k srdcím jsou různé:
      Nejsem zatížená žádnou sentimentalitou doby, Nohavica byl mimo můj okruh zájmů. Teprve v poslední době, když na něj náhodou narazím, uchvátí mě. Je to velký umělec, velký člověk. No a Putina si nesmírně vážím. Ten Váš odkaz, tresen, to je bohapusté hloupé žvanění. Úplně mě děsí představa tvora, který má v hlavě nacpané tyhle hovadiny :-). Prosím, abyste to sem nedávala.

      1. Spíš jsem čekal, že to sem od Janiky zlomyslně vyplivne někdo jako vittta nebo Taras…
        Zapomněla jste napsat, že tím tvorem s hlavou plnou hovadin dotyčná mínila filosofa Václava Němce, na jehož článek jsem původně odkazoval.

        Jedním z nesporných úspěchů internetu a především „alternativních“ internetových médií je, že nositelé selského rozumu jsou tímto způsobem schopní šmahem odpálit kohokoli, kdo je neutvrzuje v jejich skálopevných postojích vyplývajících z jejich nevzdělanosti. Všichni intelektuálové, především ti vzdělaní v humanitních a sociálních vědách, jsou pro ně zkrátka smečka idiotů nebo chamtivých darebáků placených Sorosem, kterým se nedá věřit; přes to nejede vlak a skutečný obraz světa nám poskytnou Parlamentní listy a Nová republika. A čím míň toho vědí, čím míň se snaží hledat pravdu mimo svou bublinu, tím jsou sebejistější a agresivnější.

        .

          1. Arogance je to první, z čeho každý blb obviní kohokoli, kdo na jeho blbost upozorní.

          2. A každý intelektuální snob se tím jedině utvrdí ve svém pocitu nadřazenosti. Konec diskuse, příkopy prohloubeny.

          3. Chcete tím říct, že Václav Němec je snob? Nebo dokonce že všichni intelektuálové jsou snobové?

          4. Takže co navrhujete? Ignorovat ve veřejné diskusi intelektuály? Nebo správně postmoderně jejich pravdivé výroky dávat na úroveň blábolů ignorantů a idiotů? Nemluvě o tom, že arogance není zrovna to, čím by se příslušníci obou skupin od sebe odlišovali; naopak bych řekl, že míra jejího výskytu bude v obou skupinách ± stejná.

            Pravda není někde na půli cesty mezi pravdivostními hodnotami výroků vzdělaného odborníka a nevzdělaného agresivního burana. Pravda je tam, kde je, a povinností veřejně vystupujících osob – lhostejno, zda se počítají mezi intelektuály nebo ne – je hledat, nacházet a vyjadřovat ji. Jestliže společnost nebude vnímat sama sebe reálně, ale prostřednictvím odrazu nepravdivě vykonstruovaných obrazů, lhostejno, zda ty obrazy vytvářejí neúmyslně blbci nebo záměrně zlomyslní trollové, zkolabuje západní civilizace kulturně a sociálně ještě dřív než finančně, ekonomicky a politicky.

          5. Příkopy mezi nositeli zdravého selského rozumu a komunitou vědců a intelektuálů, které Tribun přisuzuje těm druhým, by mohla aspoň částečně eliminovat veřejnoprávní média. Například formát typu Hyde Park Civilizace podle mne dokáže zaujmout a neurazit snobismem či arogancí.

          6. Ty příkopy nevytvářejí intelektuálové. Ty příkopy začali – pravděpodobně aniž by přemýšleli o tom, co vlastně vytvářejí – kopat ti, kdo začali využívat/zneužívat internetu a na něm především sociálních sítí pro vytváření svých zisků a budování svých mocenských pozic. Nic tak nepodporuje prodej médií – snad není nutno připomínat, že média už dnes nejsou nic než zlatý tácek, na němž se podstrkuje reklama pod nos potenciálním konzumentům – jako umělé vytváření resentimentů, tj. mixu strachu, vzteku a nenávisti. A efektivnost těchto postupů se umocnila po masovém rozšíření robotů do sociálních sítí. Ví vůbec někdo z těch, kdo se kdekoli v internetových diskusích vyžvejkávají k tomu údajnému kopání příkopů a rozdělování veřejnosti, že např. v US presidentské předvolební kampani zhruba 60% příspěvků v sociálních sítích vytvářeli roboti? Dnes je možná už nadpoloviční většina účtů v anglickojazyčném facebooku falešných a skrývají se za nimi právě roboti.

        2. Já jsem myslela, že bude zřejmé, že je to reakce na Němce.

  9. Na té fotce dvou mužů je směšné skoro všechno. Jeden vypadá jako gorila nasoukaná v nepadnoucím saku s pokrčenou kravatou, zarostlý, hřmotný, skoro dvoumetrový muž po boku střízlíka, který zase připomíná roztomilou keramickou figurku. Ve skutečnosti je to jeden nejmocnějších mužů světa a vedle něho stojí český písničkář, který od něj přebírá státní cenu. Když Jaromír Nohavica v neděli obdržel z rukou ruského prezidenta Putina Puškinovu cenu, vzbudilo to v Česku velké pozdvižení. Liberální elita bila na poplach, na Twitteru se objevily rozhořčené výkřiky o vyřazování Nohavicových desek z domácí diskotéky („35 let poslouchám Jarka Nohavicu. Ode dneška už ne!“ napsala například Hana Marvanová) a stesky nad zaprodáním se ideologickému nepříteli („Obrovské zklamání, miloval jsem Jarka Nohavicu, a hlavně jeho písničky. Ukázalo se ale, že je pouze užitečným idiotem,“ uvedl místopředseda TOP 09 Tomáš Czernin).

    Těžko říct, kde všichni ti rozhořčení lidé žili posledních deset let, že si nevšimli, že Nohavica jejich mládí už dávno neexistuje. Jeden se musí divit, že jeho desky nevyhodili už v roce 2006, kdy se provalila jeho spolupráce s StB. Nevadilo jim ani to, že se o tři roky později odhalil jako buranský sexista („Měl jsem holku z US/ měla ji jak Suez/ měl jsem holku z SNK/ padala ji podprsenka“), ani když mu do repertoáru přibyly rasistické popěvky jak z hospody čtvrté cenové („Dežo má nože/ a já panebože/ ani tyč“). Marvanová nebo Czernin nicméně čistí své diskografie až po polibku od Putina, protože všechny předchozí přešlapy byly vlastně v pohodě.

    V Česku platí: jednou slavný, vždycky slavný. Kulturní paměť národa je poměrně shovívavá a jednou kanonizované osobnosti popkultury navěky přežívají ve své encyklopedické podobě. A Nohavica tak zjevně bude navždy tím dobrákem, který z balkonu Melantrichu v listopadu 1989 zpívá Když mě brali za vojáka. Žádný div, že členství v StB Nohavicovi vlastně nijak neublížilo.

    A2larm

    1. Ehm… a proč to citujete, a ještě tak, že není poznat, že jde o citaci, ale vypadá to, jako vaše vlastní slova? Myslíte, že někdo tady neumí číst, nebo kliknout na odkaz? Nebo jen chcete už za každou cenu vidět něco, pod čím jste podepsaný?

      1. Kdo je autor a zdroj je jasné, když budete mít zájem dočíst do konce anebo na začátku by se podařilo rozkliknout obrázek, dozvíte se to zcela bezpečně. Jinak máte možnost to cenzurovat, které tak často využíváte právě v případech kdy cituji jen sám sebe, protože obvykle jinak než cenzurou anebo nějakým tím útokem ad hominem neumíte zareagovat….

        A vy víte, že mi to těší, protože to znamená, že máte strach a strach je v kapitalismu jedna ze zásadních emocí, která podporuje volný trh a konkurenci.

        1. Vy jste zkrátka masochista, který bez veřejného intelektuálního (sebe)ponížení nemůže být. Nemusíte se bát, občas vám ho dopřeji.

          1. zase ad hominem:-) Vy jste neprošel inkluzí, že? Bohužel tohle je výsledek.

          2. Vy nejste robot, by jste kolovrátek. A navíc, no jak to jen říct… dezorientovaný. Argument ad hominem je irelevantní pouze ve vztahu k diskutované věci. Já ale nemluvím s vámi, já mluvím o vás. Argument ad hominem je tak jediný, který lze v takové situaci použít. Ale to už jsme řešili tolikrát, že si až začínám myslet, že u vás teď má službu někdo jiný.

Komentáře nejsou povoleny.