Klimatický imperialismus


Něco si tady odložím z textu Tomáše Schejbala Klima versus impérium, neb byla věčná škoda, kdyby to zapadlo:

Naomi Kleinová před několika lety pochopila souvislost globálního oteplování s kapitalismem a také nutnost skloubit boj za klimatickou spravedlnost s tou sociální.

Obloukem přes Negriho a Hardtovu analýzu světového systému, popsaného roku 2000 v jejich knize Impérium, se pak dostáváme k otázce, proč nás kapitalismus škrtí všemi svými chapadly, ke kterým nepatří zdaleka jen klimatický rozvrat, ale také dluhy, nerovnosti, chudoba, války, rasismus a v poslední době vzestup fašismu.

Protivníkem lidstva a veškerého života na planetě je globální kapitál, deteritorializovaný suverén emancipovaný od národních států a představovaný třídou diskrétních elit, žijících v soukromých ohrazených komunitách v bezpečí před problémy, které mají na svědomí. Tyto socioekonomické struktury utvořené v éře globalizace během posledních několika desetiletí však stojí na bází imperialismu 20. století, který rozdělil svět na cizopasná civilizační centra a chudé zemědělské periferie.

Lidové vrstvy západních zemí, jejichž stále rostoucí blahobyt byl vykoupen bídou zbytku světa, si nakonec nechaly rozmluvit své revoluční představy o proměně společnosti k obrazu svému. Reformní liberálové a umírnění socialisté nakonec přiměli lidi spokojit se s odstraněním chudoby u nich doma, aniž by došlo k překonání její příčiny.

Klimatické hnutí se svým bojem proti fosilnímu kapitálu snaží předejít scénáři etnicko-kulturního konfliktu, který by v případě zvýšení mořské hladiny znamenal zostřený boj o zmenšený prostor. Tak jako se imperiální politici 19. století snažili předejít sociálním konfliktům jejich transformací v rasismus, těžko očekávat od energetické lobby humánnější politiku, neboť pro ni bude výhodnější klimatické hnutí násilně potlačit fašistickými metodami a úzkosti vystrašeného obyvatelstva směřovat proti nově příchozím. Univerzální emancipační příběh by se i proto měl i nadále věnovat všem problémům, kterým v současnosti čelíme.

Text končí větou: „Autor je leninista“. Evidentně potřebujeme leninisty k tomu, aby pojmenovali problémy, na které demokraté svojí submisivitou vůči kapitálu zadělali.

Update 22.11.2018: Zdrojový článek už není pod uvedeným odkazem dostupný, po jeho osudu reakce pátrá.

Reklamy

Americká demokracie


USA se s oblibou pasují do role arbitra demokracie a po celém světě poučují, jak má demokracie vypadat, a osobují si jednostranné právo rozhodovat o tom, kde které volby byly demokratické, a které ne. Jenže samy USA mají v tomto směru máslo na hlavě a ani volby v USA nebývají nejsou bez poskvrnky. Největší rozdíl proti těm pranýřovaným je v tom, že v USA není omezováno volební právo pasivní, ale volební právo aktivní. Rozšířené jsou zejména tyto triky:

  1. Promazávání volebních seznamů s odůvodněním, že jsou v nich chyby, což v kombinaci s tím, že v USA volební seznamy nevytvářejí úřady, ale voliči se do nich musí méně či více (to častěji) složitě registrovat vede k tomu, že typicky nevolí lidé, kteří mají dost starostí sami se sebou, tedy chudí a černí (což je většinou jedno a totéž).
  2. Rušení volebních místností v chudinských čtvrtích, takže roste pravděpodobnost, že to po několika hodinách čekání chudší voliči vzdají a neodvolí.
  3. Cílené utváření volebních obvodů tak, aby v kombinace s většinovým volebním systém zajistili vítězství tomu, kdo kreslil hranice, i když má nižší podporu; existuje proto dokonce termín „gerrymandering“.
  4. Odebírání volebního práva odsouzeným, které jim ovšem po vykonání trestu není automaticky vraceno (jako například ve Francii), ale musejí o jeho vrácení složitě žádat s nejistým výsledkem; to je problém zejména s ohledem na velké počty odsouzených za bagatelní trestné činy, za které jsou masově trestáni opět především chudí a barevní (viz též problematika soukromých věznic a poptávky po bezproblémových lehce zvladatelných vězních).

(Zdroj: seriózní tisk)

Za kapitalismus proti kapitalismu


Sobotní pozdvižení na vsi pražské kvůli Andreji Babišovi nepostrádalo notné prvky absurdity. Už jenom to, že na svátek restaurace kapitalismu ti samí lidé, kteří kapitalismus oslavují, protestují proti kapitalistovi. Slaví společenskou změnu, jejíž podstatou nebylo nic jiného, než rozvázat lidem jako je Babiš ruce, a zároveň požadují hlavu toho, kdo využil všechny možnosti, které ta změna přinesla. Jenže to nějak nechtějí vidět, jako kdyby s odchodem Babiše odešly všechny ty móresy a praktiky bohatých – těch čerstvě zbohatlých zejména – a mocných. Nebo nakonec nejde vůbec o čachry a triky magnátů, ale o to, že s Babišem vylezly na světlo boží a nutí i ty, kteří si chtějí kapitalismus idealizovat, vidět jeho odvrácenou tvář? Copak jsou Bakala nebo Kellner lepší jenom proto, že nejsou tak vidět? Copak mají menší reálnou moc, než Babiš, jenom proto, nesedí ve vládě? Problém není s Babišem není osobní, ale systémový. Protestovat proti Babišovi a zároveň neproblematizovat systém jako takový, to už není ani pokrytectví, to je vyložená hloupost. Pokud se nezmění systém, tak co se změní, až Babiš odejde? Obal, značka, PR, kulisy. Ale uvnitř to bude pořád kapitalismus, ten samý kapitalismus, který vyprodukoval Babiše a který Babiš reprezentuje. Jen to nebude tak bít do očí. Stačí to?

Pravda i lež


Když už tu máme kauzu Babiš sr. vs. Babiš jr., bylo by možná dobré využít ji i něčemu jinému, než k pokusu o puč, a sice k osvětě o duševních nemocech. Pokud je totiž Babiš jr. skutečně duševně nemocný, je docela dobře možné, že říká pravdu, že byl unesen, i v případě, že unese nebyl. Duševně zdraví lidé mají tendenci si myslet, že když duševně nemocnému ukáží jeho blud, duševně nemocný nahlédne svůj omyl a přijme za svou „objektivní pravdu“ zdravých. Jenže takhle to nefunguje. Žádná objektivní pravda neexistuje, je jen ta subjektivní, kterou tvoří náš mozek. Pokud si nemocný mozek Babiše jr. myslí, že byl Babiš jr. unese, pak je to pro Babiše jr. realita. A i když se tak či onak podaří prokázat, že unesen nebyl, ještě to neznamená, že Babiš jr. lhal. Tento paradox by si podle mého soudu zasloužil více pozornosti a měly by se mu věnovat větší kapacity, než je laický bloger. Pochopit tohle – pokud to tak skutečně je! – je totiž podle mého soudu pro fungování společnosti mnohem důležitější, než intriky (kolem) Babiše sr.

Já se v tom nevyznám, já se v tom neorientuji


Sleduji nejnovější pozdvižení kolem Babiše už od rána a přiznám se bez mučení, že jsem do teď nepochopil, v čem je problém. Co tak zásadně nového, co tak zásadně jiného se objevilo, že je Babiš ještě horší, než jsme čekali, a že by měl odstoupit ještě naléhavěji, než kdykoliv předtím? Že jsou v Čapím hnízdě namočené jeho děti? To se vědělo. Že jsou ty děti duševně nemocné? To se sice nevědělo (alespoň tedy já jsem to nevěděl a za mě to tak mohlo i zůstat), ale jak to souvisí? Že se kvůli své (údajné?) nemoci vyhýbají výslechu? Takhle to přece zkoušejí všichni, to je trik, který se učí v základním kurzu lepších lidí. Že ty děti něco podepsali a nevěděli co? U těchto lidí jsou čachry s majetkem tak běžné, že není divu, že neřeší, co zrovna podepisují. Problém by snad byl jedině, kdyby Babiš jr. nebyl vůbec schopen posoudit,, co podepisuje, ale i na to by musel mít apriorní potvrzení soudu, že je nesvéprávný; a on jako nesvéprávný nepůsobí, jen trochu pomalý, ale to mohou klidně dělat nějaké prášky. Nebo je největší problém v tom, že je Babiš jr. na Krymu a dovezl ho tam muž s rusky znějícím jménem? To by primitivismu „pražské kavárny“ odpovídalo asi nejspíše, jenže pokud to nebyl regulérní únos – a to podle všechno nebyl – tak je to jen výkřik do tmy. Tak o co tady jde? A myslím to zcela vážně. Babiše, jako ostatně všechny kapitalisty sice nemusím, ale kvůli tomu přece ještě nepřestanu přemýšlet. když někdo začne volat, že na něj našel konečně ten pravý klacek. A já ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak ten rozdílový moment, který odůvodňoval to pozdvižení, nenacházím. Z mého pohledu je nejproblematičtější nakonec ta „investigativní“ reportáž Kubíka a Slonkové, pořízená údajně kamerou skrytou v brýlích (což chápu jako zneužití psychicky nemocného člověka) a plná manipulativních otázek a podsunutých odpovědí. Popravdě, po tom, co jsem viděl, se tomu Srbovi ani nedivím, že chtěl Slonkovou nechat zabít, a Zemanovi musí, co se českých novinářů týče, dát zcela za pravdu. Jestli takhle kauza někoho zdiskreditovala, tak jsou to novináři, ale mimo kroužek pražských elitářů Babišovi jenom nažene body. Já se v tom prostě nevyznám. Já se v tom neorientuji. Já potřebuji poradit. Jestli tomu někdo rozumíte, zkuste mi to vysvětlit. Hlavně ten rozdílový moment. Beru libovolnou konspirační teorii, pokud bude mít hlavu a patu, jenom mi, prosím vás, nevěšte na nos žádné bulíky o demokracii, tak paranoidní zase nejsem.

K rozdílům mezi Západem a Východem


Krzysztof Zanussi, polský režisér:

Je to jiná kultura, jiná společnost. Byzantská, zatímco my jsme Římané. Platónská, zatímco my jsme aristotelští. Mnoho z prvků které tvořily fenomén homo sovieticus, náleží ke staré ruské tradici a také k ortodoxní tradici. Mimo jiné je to podezřívavý přístup k novinkám. Západní svět, zejména ten anglosaský, má sklon přeceňovat věci, které jsou nové. Když se podíváte na zboží v supermarketech všude jsou ta velká tři písmena – NEW, která říkají, že to starší bylo méně dobré, i když je to často naopak. Východ naopak přijímá pokrok velmi váhavě, protože oni jsou ti strážci ortodoxie. Berou to tak, že mají povinnost chránit tradici, jinak dojde k jejímu pokřivení. A vzhledem k množství herezí které, se v dějinách východního křesťanství vyskytly, zejména mezi Řeky, víme že měli pravdu. Oni skutečně museli bránit podstatu křesťanského odkazu. Na Západě s prostomyslnými Barbary to bylo jednodušší, co se jim řeklo, to přijali. A hereze nebyly zase tak časté. Jinými slovy jsme to my, kdo patří k té méně duševně aktivní části evropské tradice.

Paměť je věc ošemetná


Poznámky inspirované novinovým rozhovorem s Elizabeth Loftusovou.

Myslíte si, že stokrát opakovaná lež se nemůže stát pravdou, že jednou vidět je lepší, než dvakrát přečíst, nebo že pamětníci a očití svědci jsou nejlepším zdrojem? Pak jste naivní. Lidská paměť není neměnným záznamem objektivní skutečnosti, paměť se mění, lze ji měnit cíleně a člověk si někdy vzpomíná i na to, co se nestalo. A to i v případě zdravých lidí, kteří netrpí žádnou z forem poruchy paměti či demence. A není to chyba, je to vlastnost, takto lidská paměť prostě funguje.

Paměť se neustále se mění, přepisuje, přizpůsobuje se aktuální situaci. I když jsme nějakou událost osobně zažili, jsme postupem času konfrontováni s jinými lidmi a jejich vzpomínkami, s fabulacemi v novinách, čteme knihy, sledujeme dokumenty a obecně přicházíme do styku informacemi (i dezinformacemi) o této události, a to všechno má vliv na naši paměť, která se upravuje, aby byla v souladu s momentální zkušeností, s tím co, se nám momentálně jeví jako realita, a s tím, čemu jsme se rozhodli důvěřovat.

Paměť neuchovává objektivní záznam reality, ale otisk subjektivní reflexe. Pokud si například shodou okolností či záměrnou manipulací myslíme, že jsme byli svědky nějaké události, která se ve skutečnosti nestala (smluvení herci například začnou jednat, jako kdyby se střílelo, i když nikdo nevystřelil), v naší paměti je tato událost přesto reálná a dokonce si vykonstruujeme i potřebné detaily.

Představte si že budeme společně sledovat detektivku a já se vás po chvíli zeptám, jakou značku měl ten pěkný hnědý kabát, se kterým lupič vešel do místnosti. Pokud otázku položím dobře, začnete přemýšlet o značce kabátu, na kterou se ptám, a hnědou barvu si váš mozek uloží jako nesporný fakt. I když byl ve skutečnosti zelený. Zatímco vy si budete myslet, že mě zajímá nějaká přihlouplá značka, a budete se namáhat vzpomínám, jaká vlastně byla, já vám podsunu informaci o hnědé barvě.

Jinak řečeno, naše vzpomínky na minulost a na to, jak jsme v minulosti jednali, jsou při každé rekonstrukci překreslovány podle toho, jak se slučují či neslučují s tím, co si myslíme ve chvíli, kdy vzpomínáme. Tak je nostalgie spojována s minulostí, když ale člověk „vzpomíná“ na to, že kdysi bylo lépe, vypovídá to ve skutečnosti o tom, že mu něco podstatného chybí tady a teď.

Evoluce kultury kriplů


Hraní počítačových her se kdysi říkalo kultura kriplů, a i když se v herním průmyslu točila spousta peněz, byl z pohledu mainstreamu něco jako obchod z drogami, kde se také točí spousta peněz, ale lidé, kteří se v něm pohybují jsou divní a závadoví. A i když se pořád vedou spory o to, jestli „střílečky“ iniciují a rozvíjejí agresivitu, kultura kriplů si pomalu ale jistě cestu do mainstreamu nachází a už se v něm etablovala natolik, že má i vlastní žánr – eSports (či e-sports či jak chcete), což není nic jiného, než hraní počítačových her výkonově, dnes již namnoze i profesionálně, a před publikem. Proč o tom píši? Včera jsem se v televizi díval na přímý přesnost závodů F1. Pokud vám to přijde divné, protože víte, že velké ceny se jezdí zásadně v neděli, tak vězte, že to byl právě e-sportový závod. Ovšem se všemi náležitostmi závodu normální, včetně předzávodního studia, rozhovorů s jezdci etc. A komentáři ho komentovali úplně stejně, jako by komentovali závod reálný, vlastně ne úplně stejně, ale s mnohem větším vzrušením, než normální závod, protože tenhle počítačový byl mnohem vyrovnanější a měl větší spád. A z mého pohledu diváka se špatným zrakem nabídl podívanou rovnocennou ke skutečným závodům. Že jde o obraz renderovaný v reálném čase počítačem bylo patrné jen z toho, že celý závod byl jakoby v mlze, z podivně se chovajících částic prachu (tady má počítačová grafika ještě rezervy) a z podivného a hektické přeblikávání záběrů v některých okamžicích. Jak vidno, e-sporty se vyvinuly v plnohodnotnou mainstreamovou zábavu se vším všudy. A s velkým potenciálem, řekl bych, protože budoucí borci již nebudou omezeni planetou Zemí či fyzikálními zákony.