Rédl


Můj despekt k původní české audiovizuální tvorbě vede k tomu, že se snad na žádný český seriál nedívám při premiéře, ale až s odstupem času z archivu, když na základě ohlasů těch odvážnějších usoudím, že by to mohlo stát za to. Nejinak tomu bylo i se seriálem České televize Rédl, ke kterému jsem navíc cítil o to větší skepsi, že v něm mělo jít o Rusko a StB a co jsem tak zachytil některé recenze, tak měl končit moralizujícím poselstvím o tom, že staré struktury stále existují a vládnou. Jestli to v Rédlovi někdo viděl, protože to viděl chtěl, prosím, ale já to neviděl. Co jsem viděl já byl velmi dobře natočený, a co do námětu a zpracování velmi originální seriál.

Předně je třeba vyzvednou režii Jana Hřebejka (ano, toho angažovaného pitomce), který od blábolivě-diletantského Místa zločinu Plzeň ušel opravdu dlouho cestu správným směrem. Rédl má hlavu a patu, postavy jsou dobře vyprofilované, jejich jednání dává smysl, celá série, jakkoliv mohla být o něco kratší, má napětí i spád, a občasné renoncy jdou podle mě vrub finálnímu střihu. Největší slabinou příběhu nakonec zůstává homosexualita ústřední postavy, která působí poněkud samoúčelně, či přímo genderově angažovaně, protože z pohledu příběhu nemá žádný valný význam, nikom ho neposouvá a nejsou s ní svázány žádné zásadní peripetie a komplikace.

Čím je tedy Rédl tak originální? (Pokud se nechcete o záplete dočíst příliš mnoho, tak tady číst přestaňte, i když hlavní kontury příběhu jsou celkem jasné hned zkraje prvního dílu a těžiště Rédla leží v něčem jiném, než je odhalování neznámého.) Především tím, že nemá happyend. Žádná katarze se nekoná, zůstane jen spousta mrtvých – včetně samosté ústřední postavy por. Rédla – pachuť a spokojení šíbři, kteří si to dobře ošéfovali. Nedá se ovšem napsat, že by dobro prohrálo a zlo zvítězilo, protože v celém díle není vlastně jediná kladná postava. A to ani samotný Rédl, se kterým jsem alespoň já sympatizovat nedokázal. Sice chce přijít na kloub tomu, proč musel umřít jeden mladý kluk a kam až sahají chapadla chobotnice obchodníků se zbraněmi, ale chová se tak, že si sympatie nezíská. I to, co by v jiném podání mohlo působit jako sympatická revolta, u Rédla působí jako nesolidnost, nezodpovědnost a arogance.

Originální je i Rédlova profese, protože to není ani detektiv, ani policajt, ani novinář, jak už to tak v podobných dílech bývá, ale vojenský prokurátor, což je funkce dnes již neexistují, Rédl se ovšem odehrává během pár dní na konci roku 1992, těsně před rozpadem Československa, kdy vojenští prokurátoři i soudci ještě existovali. Že je Rédl vojenský prokurátor ovšem není samoúčelné, protože je to chytrý způsob, jak může být ve styku s gen. Ferencem, významným představitelem mocenských struktur minulého režimu, toho času ve vyšetřovací vazbě, jehož reálným předobrazem byl podle všeho generál StB Lorenc.

A konečně nápaditá je i zápletka, která se točí kolem sofistikovaných krádeží zbraní a munice z ruských vojenských transportů, kterými se vracela ruská vojska z NDR přes ČSFR zpět do Ruska tím způsobem, že v Čierne nad Tisou prostě z každého vlaku zůstalo pár vagónů, které cíleně nebyly v evidenci. Vše vymyslel a zorganizoval (bývalý?) pracovník jednoho z PZO Milec. (Podobnost se současným panem premiérem je jistě jen náhodná, někde by se ale nějaký ten ctihodný milionář, jehož podobnost už náhodná nebude, jistě našel.) A možná i leckteré další figury by se daly ztotožnit, tak uvěřitelný syžet je. A přitom rozhodně nejde o žádnou protiruskou či antikomunistickou agitku, to jen doba, do které je zasazen, byla pro podobná alotria jako stvořená.

A jak v tom všem figuruje StB? Tak, že právě bývalí estébáci jsou ti šíbři, kteří se na obchod s ruskými zbraněmi bez skrupulí napojí, i když by ho mohli snadno zarazit, protože část z nich pořád pracuje v tajných službách i v novém režimu. Jestli tedy plyne z Rédla nějaké ponaučení, tak snad jedině to, že když ze dne na den vyhodíte všehoschopné i prostě schopné agenty, tak se vám to vrátí, protože když jsou mladí, ambiciózní a nic jiného, než špinavou práci neumí, tak je začnou dělat proti vám, i když jinak by ji rádi dělali i pro vás.

Za zmínku stojí i Ondřej Sokol v titulní roli, který v Rédlovi není ten vyhořelý moderátor komerční televize, a i když jeho postava životní energií právě nesrší, je komplexní a přesvědčivá.

Pokud jste dočetli až sem, tak jste opravu přečetli recenzi, ve které jsem pochválil Českou televizi za dílo, ve kterém exponenti minulého režimu nejsou hodní kluci. Ale co mám dělat, když Rédl je fakt dobrá práce?

Reklamy

Bohemian Rhapsody


Tak jsem se konečně dostal do kina*) na Bohemian Rhapsody (ČSFD aktuálně 92%), na kterou jsem byl zvědavý jednak kvůli srovnání s muzikálem Freddie, který zpracovává stejnou látku velice podobným způsobem, jednak proto, že to je po mnoha letech první film, který pověst předchází. Nevím, jestli těch 92% není trochu přehnané, ale film je to skutečně výborný, zejména střih a zvuk jsou vynikající (zdůrazňuji zvuk, hudba skupiny Queen je kapitola sama pro sebe). Vyprávění je jednoduché a lineární, ale to vůbec není na závadu, vyumělkovaných podivnosti je na světě víc než dost a sice jednoduchý, ale právě proto srozumitelný a přístupný příběh, který si vychutnají široké masy diváků i bez jakékoliv apriorní znalosti historie (důkazem budiž moje dcera až do shlédnutí filmu nemající o existenci skupiny Queen valného tušení), je přesně to, co filmové produkci posledních let chybí, protože jednoduchost a přímočarost „akčňáků“ je přeci jenom něco jiného. Bohemian Rhapsody je velice dobře natočená nenáročná oddychová záležitost se správně dávkovanou sentimentality. A jak tedy Bohemian Rhapsody vychází ze srovnání s muzikálem Freedie? Jako mnohem mírnější a k divákovi i ústřední postavě Freddieho Mercuryho ohleduplnější.  Muzikál Freddie je totiž mnohem syrovější, konflikty jsou v něm vyhrocenější, bulvár špinavější a Freddie rozervanější, divočejší a k sobě i okolí bezohlednější. Bohemian Rhapsody je umělecky slabší – pořád ale víc než dobrá – zato divácky přístupnější. Vyberte si.

*) Kino Atlas, které mohu jen a pouze doporučit, ceny mírné, sezení pohodlné, bar po ruce.

Featured

Čas banány trhl, aneb do nového roku s novým úsměvem


Nevím, jak vás, ale mě už vzhled blogu s banány trochu nudil, i když já na něj takhle vlastně stejně nekoukám. Navíc nedával bez vysvětlení valný smysl (a pro většinu lidí by zřejmě nedával ani po vysvětlení). Také jsem si říkal, že bych vám měl nedostatek kvalitního obsahu kompenzovat alespoň kvalitním vzhledem, a proto jsem se rozhodl pro změnu. Alespoň se ukáže, kdo z vás je konzervativec (bude nadávat) a kdo progresivista (bude tleskat). Úplně nevím, jestli mě zajímá, jak se vám to líbí, to ostatně nejlépe poznám na návštěvnosti, ale kdyby jste narazili na nějaký problémy technického rázu, jako že text nejde přečíst, blog se špatně zobrazuje na mobilu etc., tak dejte vědět. Mějte ale na paměti, že cesty zpět ke starému vzhledu již není. Vpřed, zpátky ni kouk!