Rozum především


Nedávno skončilo takové to období, kdy v televizi nedávají nic jiného, než pohádky (pro detailisty: pořady s princeznami nebo čerty). A jak toho bylo hodně, nešlo přehlédnout jeden společný aspekt: snad v každé pohádce zazní nějaká variace na radu: „Až se budeš muset rozhodnout, nepoužívej rozum, ale srdce.“ Jako kdyby rozumem nešlo udělat správné rozhodnutí. A tohle valí dětem do hlavy 24/7 skoro měsíc. Jak se ale má tedy hrdina rozhodovat, když ne rozumem? Citem? Iracionálně? Či snad impulsivně?

Jak by asi pohádky vypadaly, kdyby se hrdinové tou dobrou radou skutečně řídili? Bajaja by utekl posraný strachy dřív, než by draka vůbec spatřil, Popelka by macechu i své nevlastní sestry umlátila pohrabáčem, princ by Růženku nejprve znásilnil (pokud by ji vůbec líbal) a Honza by dědečka u cesty zmlátil a okradl. Tohle se ovšem v pohádkách neděje. Proč ne? Podle mě je to proto, že se všichni ti Honzové, princové a Bajajové navzdory všem těm moudrým radám ve skutečnosti rozhodují rozumem.

Rozum totiž není jen asociální ekonomický kalkul. Rozum je orientace v situaci, hodnocení variant a informací, rozume je ale i vědomí vlastních limitů. Použít sociální či emocionální inteligenci není nerozumné, vsadit na intuici pokud poznám, že nemám pro daný problém dostatek informací a zkušeností není nerozumné. Nerozumné je něco dělat a nevědět co a proč. Volba nestandardní strategie v nestandardní situaci nerozumná není, nerozumné je tupé opakování naučených postupů v naprosto nevhodných situacích jenom proto, že tak se to dělá vždycky. Ani ten soucit není nerozumný, jen je to rozum, který se nevejde do schématu má dáti-dal.

Podle mě je chyba učit děti od mala, že hlava je v rozporu se srdcem a že rozum lidi jenom plete. Důsledky tohoto konceptu můžeme vidět dnes a denně všude kolem sebe: v zákonech, v parlamentech, v řízení firem, v mezilidských vztazích. Část populace si zakládá na tom, že je blbá jak štoky, druhá část si zakládá na tom, že je bezohledná a bezcitná, ale pro všechny je rozum v rozporu s citem. A to je chyba. Rozum je to, co dělá člověka člověkem. Neměli bychom odmítat rozum jenom proto, že velmi inteligentní bývají bezcitní a vypočítaví.

Až budete v koncích, zapomeňte na srdce zblblé adrenalinem a vezměte rozum do hrsti, i kdyby to mělo znamenat, že půjdete hlavou proti zdi, protože vám něco navzdory všem faktům říká, že ta zeď je jenom iluze. Jenom rozumný člověk si totiž dokáže uvědomit, že věci nemusí být takové, jak se zdají být, jenom rozumný člověk si umí být vědom svých omezení. Rozdělit se o poslední skývu chleba je rozumné, i když to uděláte ze soucitu. Nerozumné je vyhodit ji s tím, že Pánbůh dá. Ale to se v pohádkách neděje. V pohádkách je totiž ve skutečnosti víc rozumu, než si pohádkáři pod vlivem náboženství uvědomovali. My už bychom ale snad tohle jho na krku vláčet nemuseli, a už vůbec bychom ho neměli věšet na krk našim dětem. Bez rozumu je budoucnost jen sázka do loterie.

Reklamy

O konzervatismu z propasti času


Slepé následování starodávných zvyků a tradic neznamená, že mrtví žijí, ale živí jsou mrtví.

(Ibn Chaldún, †1406)

Vesty rudé od krve


Už řadu týdnů – nevím přesně kolik a nechce se mi to ani zjišťovat, protože na přesném počtu stejně nezáleží, ať tak či tak je to dost na to, aby bylo zjevné, že nejde o chvilkové hnutí mysli – probíhají ve Francii protesty tzv. Žlutých vest (které tak pojmenovalo samo sebe podle svých „uniforem“, za které si zvolilo to, co měl každý po ruce – žlutou reflexní vestu). Už řadu týdnů proti těmto protestům francouzská policie tvrdě zasahuje, už řadu týdnů jsou ulice francouzských měst plné slzného plynu, proudů z vodních děl, požárů a – krve. Mezi zraněními, která si demonstranti ze střetů s policií odnášejí, nejsou nijak výjimečné ani vyťaté oči, o zlámaných nosech nemluvě.

Přesto mediální obraz těchto protestů vypadá, jako kdyby se nic zvláštního nedělo. Větší pozornost je věnována hrstce demonstrantů na Rudém náměstí, než tisícům v ulicích jedné z metropolí EU. A když už na ně dojde řeč, tak je čeká jen bagatelizace a diskreditace. Prý jsou to protidemokratické živly (sic!) zaplacené Putinem (sic! sic!).  O příčinách protestů se mlčí, o hloubce frustrace části francouzské – a tedy evropské(!) –  populace nepadne ani slovo. Možnost, že by ti lidé protestovali z vlastního racionálního rozhodnutí, protože je tíží reálné problémy, se nepřipouští. Situaci ve Venezuele komentuje EU hned a ostře, k tomu, co se děje v jejím vlastním domě, mlčí.

Tak dlouho politické a mediální elity Evropy ignorovaly obavy a problémy Britů, až si Britové vybrali Brexit. Teď ignorují obavy a problémy Francouzů. Kam si myslí, že to asi povede? Jak dlouho si myslí, že mohou EU udržet pohromadě výmluvami na Rusko? Jestli někdo ohrožuje další existenci EU, tak to není ani Putin, ani evropští populisté – jsou to od běžného života odtržené a do sebe zahleděné evropské elity, kterým jsou starosti a obavy obyčejných lidí s odpuštěním u prdele, a které nezajímá nic jiného, než jak si udržet svůj mocenský a především diskurzivní monopol. Jsou to politici a intelektuálové, kteří evidentní nespokojenost vlastních občanů ignorují a bagatelizují, kdo je nahání do náručí populistů a nacionalistů.

Nic neškodí EU tak, jako mlčení kolem Žlutých vest, mlčení k tomu, kolik z nich se už zbarvilo krví do ruda, tiché přitakávání policejnímu násilí proti těm, kterým nerozumím a se kterými nesouhlasím, nic neohrožuje jednotu EU tak, jako pohrdání obyčejnými lidmi, kteří nechtějí nic víc, než to, co jim ti, kteří je nyní bijí, vždycky slibovali a čím se vždy zaklínali a pořád zaklínají – lidská a občanská práva a svobody a mezi nimi to nejzákladnější: pocit kontroly nad vlastním životem.

Ve Francii už týdny krvácí víc, než pár demonstrantů z periférie, ve Francii za tichého přihlížení ostatních krvácí celá Evropa. Pod pendreky francouzské policii a za výmluvného mlčení jindy tak angažovaných „držitelů klíčů“ z tzv. seriózních médií pomalu ale jistě mizí budoucnost Evropy.  Je to věru smutný pohled na evropské elity, které umí dobře poradit kde komu, jen se svým vlastním světem si nevědí a tak nalhávají sobě i všem ostatním, že se nic neděje, vše je v pořádku a situace je nadmíru výborná.

Jenže ona není.

Pravé demokratické hodnoty


Mrzne. Není to žádný extrémní mráz, jak tvrdí v televizi, je to obyčejný zimní mráz, ale přesto v něm umírají lidé. Lidé bez domova. A je to právě o to horší, že nejde o žádný extrémní výkyv počasí, který by nás snad mohl zaskočit. Jen za posledních pár dní jich bylo pět. Pět lidí mrzlo v prosperující zemi, ve které se podle elit žije údajně nejlépe, jak se když žilo. Jenže elity umrzlí lidé netrápí. Ani žádní jiní lidé. Elity nezajímají lidé, elity nezajímá chudoba uprostřed dostatku. Elity zajímá majetek. Včera, když umírali lidé zimou, řešili elity jen a pouze zdanění církevních restitucí a jak je nemravné a že je to políček do tváře spravedlnosti. Tohle je pro elity důležité, ne lidé. Když umírají lidé zimou, není pro naše demokratické elity nemravné, dokonce je to podle nich snad spravedlivé. Rozhodně to ale není tak důležité, aby se to řešilo. Zdanění nemravně a nedemokraticky protlačených církevních restitucí vyznačujících se závažnými právními a ekonomickými vadami, jež dosahují takové výše, že by se by to bohatě stačilo nejenom k nasycení a ubytování všech potřebných, ale i k opravě všech zanedbaných mostů, je pro naše demokratické elity důležitější. Naše demokratické elity se nebudou špinit s chudými lidmi, ale budou se do krve bít za bohaté preláty. Ať ty jejich nevymáchané huby stokrát úlisně zpívají o svobodě, demokracii a lidských právech, po činech se nakonec vždycky ukáže, že ty pravé demokratické hodnoty jsou někde úplně jinde.

Modernizované dějiny


Je libo malou ochutnávku toho, jak budou vypadat učebnice dějepisu poté, co v souladu s pokyny BIS nahradí „sovětskou interpretaci dějin“ interpretace moderní, nesovětská? Například začátek 1. světové války by podle prof. Pavla Kaliny z ČVUT mohl vypadat nějak tahle (cituji ze statě Moderní člověk v aleji sfing):

Kupka prostě vstoupil do cizinecké legie, aby Francii, která po léta financovala vyzbrojování obrovské ruské armády, pomohl obsadit Alsasko. Bylo to přitom především despotické Rusko, které svou mobilizací rozpoutalo globální konflikt.

Pokud si myslíte, že jsem záměrně vynechal zmínky o Rakousku a především Německu, tak vás mohu ujistit, že nevynechal, že tam opravdu nebyly. Jediná další zmínka byla o té Francii. A ani zbytek textu nenechává čtenáře na pochybách, že z jakých ideových pozic pan profesor vidí svět a že ho vidí jinak, než (zatím!) většina ostatních. Pan profesor má teď ovšem naději, že svět bude z moci úřední opraven.

Za dinosaury ve Vysočanech


Jestli máte děti, tak máte buď fanoušky dinosaurů, nebo štěstí. Já mám fanoušky. I rozhodl jsem se jako správný demaskulizovaný otec, že je vezmu na show Putování s dinosaury do sportovní haly v pražských Vysočanech (oficiální název si dohledejte, mě je eklhaft ho psát). No co vám budu, pohyblivé realistické modely dinosaurů v životní velikosti jsou impozantní, i když se hýbou asi o něco pomaleji, než skuteční dinosauři, ale to se dá snad i pochopit, všude kolem je plno diváků a kdyby se taková obluda rozvášnila, následky by nemusely být dobrá reklama. A dobrou reklamu show neudělám ani já, protože toho nepovedeného bylo víc, než povedeného.

Například potenciál pro osvětu zůstal téměř nevyužit, ale to bych ještě skousl. Co už jsem ale opravdu nedával bylo libreto. Lajdácký a těžkopádný překlad z angličtiny, který místy ani nedával smysl – takový „reprodukční vzhled“ mě bude strašit ještě dlouho – a k tomu neuvěřitelné afektovaný moderátor, který byl sice Čech, ale nějak mu neřekli, že hraje v Čechách pro Čechy, takže se choval, jako kdyby hrál na americkém zapadákově pro vidláky co nikdy nebyly dál, než na benzínce ve vedlejší vesnici (možná ze mě mluví předsudky, ale nenapadá mne žádná jiná cílová skupina, jíž by mohl být takový projev určen).

A to jsem ještě nemluvil o ponižující a přitom zcela neúčinné osobní kontrole u vstupu (hlava na hlavě a fronta jak na banány) a naprosto nepochopitelné až arogantní neochotě či neschopnosti otevřít víc než jeden z několika desítek východů při odchodu, takže další hlava na hlavě a fronta jak na banány. Za ty peníze bych tedy čekal trochu slušnější zacházení. Když ono o ty peníze šlo asi až v první řadě, lidi tam byli jen pro to, aby je přinesli.

Ale děti si nestěžovaly. A to je nakonec to hlavní.

Rédl


Můj despekt k původní české audiovizuální tvorbě vede k tomu, že se snad na žádný český seriál nedívám při premiéře, ale až s odstupem času z archivu, když na základě ohlasů těch odvážnějších usoudím, že by to mohlo stát za to. Nejinak tomu bylo i se seriálem České televize Rédl, ke kterému jsem navíc cítil o to větší skepsi, že v něm mělo jít o Rusko a StB a co jsem tak zachytil některé recenze, tak měl končit moralizujícím poselstvím o tom, že staré struktury stále existují a vládnou. Jestli to v Rédlovi někdo viděl, protože to viděl chtěl, prosím, ale já to neviděl. Co jsem viděl já byl velmi dobře natočený, a co do námětu a zpracování velmi originální seriál.

Předně je třeba vyzvednou režii Jana Hřebejka (ano, toho angažovaného pitomce), který od blábolivě-diletantského Místa zločinu Plzeň ušel opravdu dlouho cestu správným směrem. Rédl má hlavu a patu, postavy jsou dobře vyprofilované, jejich jednání dává smysl, celá série, jakkoliv mohla být o něco kratší, má napětí i spád, a občasné renoncy jdou podle mě vrub finálnímu střihu. Největší slabinou příběhu nakonec zůstává homosexualita ústřední postavy, která působí poněkud samoúčelně, či přímo genderově angažovaně, protože z pohledu příběhu nemá žádný valný význam, nikom ho neposouvá a nejsou s ní svázány žádné zásadní peripetie a komplikace.

Čím je tedy Rédl tak originální? (Pokud se nechcete o záplete dočíst příliš mnoho, tak tady číst přestaňte, i když hlavní kontury příběhu jsou celkem jasné hned zkraje prvního dílu a těžiště Rédla leží v něčem jiném, než je odhalování neznámého.) Především tím, že nemá happyend. Žádná katarze se nekoná, zůstane jen spousta mrtvých – včetně samosté ústřední postavy por. Rédla – pachuť a spokojení šíbři, kteří si to dobře ošéfovali. Nedá se ovšem napsat, že by dobro prohrálo a zlo zvítězilo, protože v celém díle není vlastně jediná kladná postava. A to ani samotný Rédl, se kterým jsem alespoň já sympatizovat nedokázal. Sice chce přijít na kloub tomu, proč musel umřít jeden mladý kluk a kam až sahají chapadla chobotnice obchodníků se zbraněmi, ale chová se tak, že si sympatie nezíská. I to, co by v jiném podání mohlo působit jako sympatická revolta, u Rédla působí jako nesolidnost, nezodpovědnost a arogance.

Originální je i Rédlova profese, protože to není ani detektiv, ani policajt, ani novinář, jak už to tak v podobných dílech bývá, ale vojenský prokurátor, což je funkce dnes již neexistují, Rédl se ovšem odehrává během pár dní na konci roku 1992, těsně před rozpadem Československa, kdy vojenští prokurátoři i soudci ještě existovali. Že je Rédl vojenský prokurátor ovšem není samoúčelné, protože je to chytrý způsob, jak může být ve styku s gen. Ferencem, významným představitelem mocenských struktur minulého režimu, toho času ve vyšetřovací vazbě, jehož reálným předobrazem byl podle všeho generál StB Lorenc.

A konečně nápaditá je i zápletka, která se točí kolem sofistikovaných krádeží zbraní a munice z ruských vojenských transportů, kterými se vracela ruská vojska z NDR přes ČSFR zpět do Ruska tím způsobem, že v Čierne nad Tisou prostě z každého vlaku zůstalo pár vagónů, které cíleně nebyly v evidenci. Vše vymyslel a zorganizoval (bývalý?) pracovník jednoho z PZO Milec. (Podobnost se současným panem premiérem je jistě jen náhodná, někde by se ale nějaký ten ctihodný milionář, jehož podobnost už náhodná nebude, jistě našel.) A možná i leckteré další figury by se daly ztotožnit, tak uvěřitelný syžet je. A přitom rozhodně nejde o žádnou protiruskou či antikomunistickou agitku, to jen doba, do které je zasazen, byla pro podobná alotria jako stvořená.

A jak v tom všem figuruje StB? Tak, že právě bývalí estébáci jsou ti šíbři, kteří se na obchod s ruskými zbraněmi bez skrupulí napojí, i když by ho mohli snadno zarazit, protože část z nich pořád pracuje v tajných službách i v novém režimu. Jestli tedy plyne z Rédla nějaké ponaučení, tak snad jedině to, že když ze dne na den vyhodíte všehoschopné i prostě schopné agenty, tak se vám to vrátí, protože když jsou mladí, ambiciózní a nic jiného, než špinavou práci neumí, tak je začnou dělat proti vám, i když jinak by ji rádi dělali i pro vás.

Za zmínku stojí i Ondřej Sokol v titulní roli, který v Rédlovi není ten vyhořelý moderátor komerční televize, a i když jeho postava životní energií právě nesrší, je komplexní a přesvědčivá.

Pokud jste dočetli až sem, tak jste opravu přečetli recenzi, ve které jsem pochválil Českou televizi za dílo, ve kterém exponenti minulého režimu nejsou hodní kluci. Ale co mám dělat, když Rédl je fakt dobrá práce?

Bohemian Rhapsody


Tak jsem se konečně dostal do kina*) na Bohemian Rhapsody (ČSFD aktuálně 92%), na kterou jsem byl zvědavý jednak kvůli srovnání s muzikálem Freddie, který zpracovává stejnou látku velice podobným způsobem, jednak proto, že to je po mnoha letech první film, který pověst předchází. Nevím, jestli těch 92% není trochu přehnané, ale film je to skutečně výborný, zejména střih a zvuk jsou vynikající (zdůrazňuji zvuk, hudba skupiny Queen je kapitola sama pro sebe). Vyprávění je jednoduché a lineární, ale to vůbec není na závadu, vyumělkovaných podivnosti je na světě víc než dost a sice jednoduchý, ale právě proto srozumitelný a přístupný příběh, který si vychutnají široké masy diváků i bez jakékoliv apriorní znalosti historie (důkazem budiž moje dcera až do shlédnutí filmu nemající o existenci skupiny Queen valného tušení), je přesně to, co filmové produkci posledních let chybí, protože jednoduchost a přímočarost „akčňáků“ je přeci jenom něco jiného. Bohemian Rhapsody je velice dobře natočená nenáročná oddychová záležitost se správně dávkovanou sentimentality. A jak tedy Bohemian Rhapsody vychází ze srovnání s muzikálem Freedie? Jako mnohem mírnější a k divákovi i ústřední postavě Freddieho Mercuryho ohleduplnější.  Muzikál Freddie je totiž mnohem syrovější, konflikty jsou v něm vyhrocenější, bulvár špinavější a Freddie rozervanější, divočejší a k sobě i okolí bezohlednější. Bohemian Rhapsody je umělecky slabší – pořád ale víc než dobrá – zato divácky přístupnější. Vyberte si.

*) Kino Atlas, které mohu jen a pouze doporučit, ceny mírné, sezení pohodlné, bar po ruce.

Čas banány trhl, aneb do nového roku s novým úsměvem


Nevím, jak vás, ale mě už vzhled blogu s banány trochu nudil, i když já na něj takhle vlastně stejně nekoukám. Navíc nedával bez vysvětlení valný smysl (a pro většinu lidí by zřejmě nedával ani po vysvětlení). Také jsem si říkal, že bych vám měl nedostatek kvalitního obsahu kompenzovat alespoň kvalitním vzhledem, a proto jsem se rozhodl pro změnu. Alespoň se ukáže, kdo z vás je konzervativec (bude nadávat) a kdo progresivista (bude tleskat). Úplně nevím, jestli mě zajímá, jak se vám to líbí, to ostatně nejlépe poznám na návštěvnosti, ale kdyby jste narazili na nějaký problémy technického rázu, jako že text nejde přečíst, blog se špatně zobrazuje na mobilu etc., tak dejte vědět. Mějte ale na paměti, že cesty zpět ke starému vzhledu již není. Vpřed, zpátky ni kouk!