Nedávno skončilo takové to období, kdy v televizi nedávají nic jiného, než pohádky (pro detailisty: pořady s princeznami nebo čerty). A jak toho bylo hodně, nešlo přehlédnout jeden společný aspekt: snad v každé pohádce zazní nějaká variace na radu: „Až se budeš muset rozhodnout, nepoužívej rozum, ale srdce.“ Jako kdyby rozumem nešlo udělat správné rozhodnutí. A tohle valí dětem do hlavy 24/7 skoro měsíc. Jak se ale má tedy hrdina rozhodovat, když ne rozumem? Citem? Iracionálně? Či snad impulsivně?
Jak by asi pohádky vypadaly, kdyby se hrdinové tou dobrou radou skutečně řídili? Bajaja by utekl posraný strachy dřív, než by draka vůbec spatřil, Popelka by macechu i své nevlastní sestry umlátila pohrabáčem, princ by Růženku nejprve znásilnil (pokud by ji vůbec líbal) a Honza by dědečka u cesty zmlátil a okradl. Tohle se ovšem v pohádkách neděje. Proč ne? Podle mě je to proto, že se všichni ti Honzové, princové a Bajajové navzdory všem těm moudrým radám ve skutečnosti rozhodují rozumem.
Rozum totiž není jen asociální ekonomický kalkul. Rozum je orientace v situaci, hodnocení variant a informací, rozume je ale i vědomí vlastních limitů. Použít sociální či emocionální inteligenci není nerozumné, vsadit na intuici pokud poznám, že nemám pro daný problém dostatek informací a zkušeností není nerozumné. Nerozumné je něco dělat a nevědět co a proč. Volba nestandardní strategie v nestandardní situaci nerozumná není, nerozumné je tupé opakování naučených postupů v naprosto nevhodných situacích jenom proto, že tak se to dělá vždycky. Ani ten soucit není nerozumný, jen je to rozum, který se nevejde do schématu má dáti-dal.
Podle mě je chyba učit děti od mala, že hlava je v rozporu se srdcem a že rozum lidi jenom plete. Důsledky tohoto konceptu můžeme vidět dnes a denně všude kolem sebe: v zákonech, v parlamentech, v řízení firem, v mezilidských vztazích. Část populace si zakládá na tom, že je blbá jak štoky, druhá část si zakládá na tom, že je bezohledná a bezcitná, ale pro všechny je rozum v rozporu s citem. A to je chyba. Rozum je to, co dělá člověka člověkem. Neměli bychom odmítat rozum jenom proto, že velmi inteligentní bývají bezcitní a vypočítaví.
Až budete v koncích, zapomeňte na srdce zblblé adrenalinem a vezměte rozum do hrsti, i kdyby to mělo znamenat, že půjdete hlavou proti zdi, protože vám něco navzdory všem faktům říká, že ta zeď je jenom iluze. Jenom rozumný člověk si totiž dokáže uvědomit, že věci nemusí být takové, jak se zdají být, jenom rozumný člověk si umí být vědom svých omezení. Rozdělit se o poslední skývu chleba je rozumné, i když to uděláte ze soucitu. Nerozumné je vyhodit ji s tím, že Pánbůh dá. Ale to se v pohádkách neděje. V pohádkách je totiž ve skutečnosti víc rozumu, než si pohádkáři pod vlivem náboženství uvědomovali. My už bychom ale snad tohle jho na krku vláčet nemuseli, a už vůbec bychom ho neměli věšet na krk našim dětem. Bez rozumu je budoucnost jen sázka do loterie.
Tribun 
Použivat srdce (emoce) je jednak degradací našich intelektuálních a kognitivních schopností, jednak adorace zvířecích nízkých pudů zvířat (ty mají místo srdce instinkt, ve finále se jedná o týž princip, jednání iracionálně, primitivně, krutě). Bohužel naši „horšolidé“ nejsou těmito vyšší lidskými „harmonickými“ vybaveni a proto dosahují té úrovně, jakou v nich spatřují extremisté jako vhodný lidský materiál pro.to, dostat instalatéry jako Vandas k placeným politickým funkcim. Rudí i hnědí (víme, že mají stejné cíle, ideje kolektivismu a tudíž stejné nepřátele, a to popperovskou „otevřenou společnost“) a cílí na stejnou skupinu „animálních“ srdcařů/voličů.
Edukace bohužel příliš nezabírá, i když inkluze by zabrat mohla. Proč nevzít někoho kdo v životě neviděl muslima tvořit hodnoty, proč nevzít na výlet třeba do německého ústředí SW firmy SAP ve Walldorfu, nacházející se v německé spolkové zemi Baden-Württemberg, jak programují nejkomplexnější ERP na světě. Možná by i pomohlo, kdyby srdce přestalo řešit (nejen slovanskou) bratrskou vzájemnost, protože když se podíváme kdo se dnes nejvíce nenávidí mezi sebou, tak jsou to lidé uvnitř společného etnika či víry (Ukrajinci vers. Rusové, Poláci vers. Rusové, šiíté vers, sunnité, irští katolíci vers angličtí protestanti coby jedni a stejní křesťané atd.). Takže buďme racionální a Mějme srdce otevřené ke zvířatům, těm kterým racionalita byla odepřena a jako NADŘAZENÍ tvorové jim tímto vyjadřujme své sympatie. Nikoli však k lidem, s těmi jednejme racionálně, (někteří) si zaslouží víc než jen „politování od srdce“….
Stokrát se můžete schovávat za rozum, ale to, co jste napsal, je čistá emoce. A ne jedna. Já nepsal nic o nerovnosti, nadřazenosti a podřazenosti, ani mezi lidmi, ani mezi různými živočišnými druhy. A věřte tomu, že o SPAu vím dost na to, abych věděl, že ta komplexita není žádnou devízou.
Zdravim,
Rozumna to uvaha. Trochu filosoficteji doporucuji na podobne tema clanek od Karla Kosika Rozum a svedomi. K precteni v seznamu v spodni casti clanku: https://blisty.cz/art/48534-proti-zapomneni-a-manipulaci-o-co-slo-v-roce-1968.html
Řekla bych, že trvat na striktní dichotomii rozum – cit příliš rozumné není.
K pohádkám: Je možné, že bizarní chování postav z vašich příkladů podává obrázek o citovém světě konkrétního jedince, jehož chování naštěstí koriguje rozum, který ho informuje o nepříjemných následcích, ale individuální osobnostní charakteristiku nelze takto zobecňovat.
Ano, Tribune, souhlas. Ostatně někteří praví, že ten, kdo zamořil nejen české, ale vůbec evropské obyvatelstvo tím vševládným emocionálním srdcem, je pravděpodobně křesťanství, dávající individuu svobodu v činech, miluje-li boha (viz tuším sv. Augustin). Onu evropskou posedlost láskou pak poněkud poopravil Descartes a jeho dědicové ve francouzském racionalismu. Mmch – tyhle ideje ovšem moc (nebo vůbec) nepronikly do pravoslavných společenství: Zkuste zranit Rusa, Ukrajince, Srba, atd., atd. tím, že chladně (odmítavě) zareagujete na jeho láskyplné přijetí, objetí či políbení – a budete konfrontován s polární emocí – totiž nenávistí. Je docela dobré to vědět při pohledu na východní Evropu, která, jak známo, končí až Uralem…
Ale hezký víkend všem!
Kdo by to byl ovsem řekl, že Descartes bude mít takové zdatne nástupce, co jeho kritickou epistemologii vylepší až do Focaultovy podoby postmoderního strukturalismu, kde i Descartova milovaná geometrie nemá vždy tak „rovné“ přímky, jak se na první pohled jeví…
kdysi jsem cetl v jednom serioznim deniku zajimavou uvahu o tom, proc tolik tahne bulvar. Autor dospel k zaveru, ze je to prave jedine bulvar, ktery dnes dokaze na svetlo vytahnout temata, ktera lidi zajimaji. Zatimco mainstream se topi v akademicnosti a planych uvahach. Ze bulvar zpracovava temata svebytnym zpusobem je uz jina otazka. Mozna je to dano zpusobem jakym temata otevira- ze to neni intelektualne ex katedra, ale primo ze srdce.
Zatimco mainstream lidi neunosne, nebot okate, vychovava, bulvar jim dava moznost se nad tematem uvolnit.
A kdo chce vychovavat, musi (nejcasteji implicitne) stanovit hranice, za ktere se uz nesmi a to ani v myslenkach. Ovsem lide vedi, ze nejdulezitejsi je prave to za hranicemi, ze tam se odehravaji deje, rozhodujici o jejich osudech.
Tedy muj nazor je ten, ze jak se meni casy, tak „vychovne blogy“ (jako je ten vas, Tribune) jsou pro ctenare, kteri uz maji sve vychovy pokrk, prilis velkou zatezi. Navic, kdo by chodil dobrovolne do hospody s clovekem, ktery na kazdou vasi myslenku odpovi, ze je to presne naopak? To muzete strpet jen v pripade, ze chcete byt vychovavan a verit v tezi, ze souboj argumentu na politickem poli muze prinest nejakou vyssi syntezu. Jenze kdo by v dnesnich dobach veril necemu tak najivnimu?
@Tribunin
Po dnešku je jasné, že u Koněva nejde ani o rok 1968, ani o rok 1956, ale prostě o to, že je to Rus. Jestli vám obludnost tohoto postoje nedochází, tak si představte, že by to byl Žid.
Dávám to sem kvůli titulku článku.
Fakt si myslíte, Tribune, že kdyby byl sovětský generál Žid, Bělorus, Ukrajinec či příslušník další národnosti, jedno jaké, že by jeho pomník, vzniklý v době, kdy tu sovětská armáda představovala okupační moc, nebyl vnímán jako symbol osvobození, ale právě jako symbol okupace? Či vina to je, že Rusko se dnes tváří jako dědic sovětské moci a znovu vykládá tehdejší zásah tehdejšími slovy?
Logicky správně takto:
Fakt si myslíte, Tribune, že kdyby byl sovětský generál Žid, Bělorus, Ukrajinec či příslušník další národnosti, jedno jaké, že by jeho pomník, vzniklý v době, kdy tu sovětská armáda představovala okupační moc, byl vnímán jako symbol osvobození, a ne jako symbol okupace?
Nebudu pořád někomu vysvětlovat, jak jsem co myslel. Buď chápejte, nebo nechte být. Pokud vám to nedojde bez mého vysvětlení, pochybuji, že po mém vysvětlení byste se mnou začala souhlasit.
Jestli myslíte, že se zaregistruju na Twitter jen proto, abych se dozvěděla, že jste to myslel jinak než v tom tweetu, co jste hodil na blog, tak vás zklamu.
Kdy a kde „Rusko vykládá tehdejší zásah tehdejšími slovy?“
Stanovisko Moskvy se zatím nezměnilo, ale přibývají aktivity, které mají za cíl oficiální postoj změnit, ať už jde o množství přehodnocení událostí roku 1968 v médiích, opisujících z tehdejších sovětských zdrojů, anebo akce veteránů invaze. Podstatné je to, že se jim daří měnit veřejné mínění. Ještě před deseti lety bylo víc Rusů, kteří invazi odsuzovali než těch, kteří ji obhajovali, dnes už je údajně víc těch zastánců.
Takže přiznáváte, že postoj ruského státu je právě opačný, než jste původně tvrdila. A soudě podle vašeho popisu nejde o akce Ruska (= ruského státu), nýbrž ruské občanské společnosti, vzpírající se oficiálnímu výkladu a přepisování historie, hádám že to jsou vesměs aktivity ruské opozice.
Jasně Hansi, proto to v Moskvě nedávno musel řešit i Zeman.
A ano, kupříkladu „Naši“ byla tak opoziční organizace, že měli všude Putinovy podobizny. Noční vlci jsou taky náramně protikremelští. Nebo NOD. Proboha, mluvil jste někdy s reálnými Rusy?
ad anonym:
Kdy a jaké akce ruského státu „musel řešit v Moskvě Zeman“??
Kdy a při jaké příležitosti Noční vlci „vykládali tehdejší zásah tehdejšími slovy“?
Kdy a při jaké příležitosti Naši „vykládali tehdejší zásah tehdejšími slovy“?
Jestli jsem mluvil s reálnými Rusy je absolutně bezvýznamné, debatu vedeme o tom, zda tvrzení Třešně o akcích ruského státu jsou pravdivá či ne. Třešeň už přiznala, že její počáteční tvrzení o stanoviskku ruského státu bylo nepravdivé.
Poslední co v Moskvě řešil Zeman, byl návrh komunistického, tedy opozičního, poslance ruské Dumy na přiznání statusu veteránů veteránům okupace Československa 68. Neřešil tedy aktivity ruského státu, ale aktivitu protirežimní opozice.
(Nechápu hysterickou reakci Zemana, českých politiků a médií na dotyčný návrh, vždyť uznat veterány invaze za veterány, protože vedli bojové akce, není nic proti ničemu a je v dokonalém souladu s českým oficiálním stanoviskem k invazi.)
Možná trochu OT, ale když čtu o „reálných Rusech“ ,nemohou se mi nevybavit nedávné vzpomínky z dovolené.
V Tunisku jsem s nimi byl na hotelovém komplexu (cca 500 lidí) víc než týden.
Nepřál bych vám vidět, jak se tam chovali.
Hlavně k domorodému personálu.
Ten se mimochodem už naučil obstojně rusky, stejně jako obchodníci na tržištích ve městě.
Jeden by řekl, že to tam je nějaká ruská kolonie, včetně toho koloniálního chování, které ruští turisté bůhvíproč dokonale ovládají.
A nejsem zdaleka sám, kdo tuhle zkušenost získal.