Skeptická


Zoroastrovci bloudí
křesťan si neví rady,
mýlí se muslimové i židé se všemi
kdož věří, dohromady:
jen dvě sekty jsou na zemi –
bez víry
racionalisté
a bez rozumu
lidé víry čisté.

 

Abú’l-Alá‘ al-Ma’arrí (973-1057)

Reklamy

Pár slov k tzv. nenávisti


Ještě podivnější jsou lidé postižení nenávistí k vlastní civilizaci.

Konkrétně tohle naspal Douglas Murray, ale nebyl ani první, ani jediný, variací na toto téma je celá plejáda. Například „sebenenávidějící se Žid“, což je nálepka používaná v Izraeli k umlčení židovských kritiků Státu Izrael, které nelze dost dobře umlčet obligátní nálepkou „antisemita“.

A já mám s těmihle nálepkami určenými k umlčení kritiky zevnitř docela problém, protože mám obecně problém s konceptem co je moje, to je správné. Tím spíše, je-li to moje jenom proto, že jsem do toho byl vržen, ale sám jsem se o to nijak nepřičinil. Vadí mi, když mě někdo nutí fandit Spartě jenom proto, že jsem se narodil v Praze.

Copak pochybovat, ptát se, hledat cesty ke zlepšení je nenávist?

Pokud je opakem nenávisti láska – a na tom myslím panuje natolik široká shoda, že není důvod o tom diskutovat – pak domyšleno do důsledků Murray říká, že milovat znamená odvrhnout rozum i svědomí. Jenže takové milování není láska, ale chtíč. A je celkem jedno, jde-li o vlast, civilizaci či ženu.

Pochybnost není projev nenávisti, ale odpovědnosti. Pokud někdo pochybuje o tom, co a jak dělá, nebo co a jak je činěno v jeho jménu a s jeho souhlasem, pak neprojevuje nenávist, ale naopak odpovědnost. A klidně i tu lásku, má-li tedy smysl mluvit o lásce v souvislosti se vztahováním se k civilizaci.

Ale ani ti, kteří nekriticky bazírují na tom, že co oni činí, dobře a spravedlivě činí, protože tak činí oni, ať již v malém jako jednotlivci, nebo ve velkém jako civilizace, neprojevují nenávist – ti projevují jenom hloupost. Nebezpečnou hloupost. I když kus nenávist ke každému, kdo není jako oni, v tom bude jistě také. Ale nakonec nenávist jen forma hlouposti?

Takže až vám bude někdo nadávat, že nenávidíte sami sebe a svoji civilizaci, berte to tak, že je to hlupák, který vás chválí.

Američané válku ve Vietnamu prohráli


Tvrzení, že Američané válku ve Vietnamu prohráli, není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Už mnohokrát jsem se setkal s mýtem, nikoliv nepodobným tomu, který byl tolik oblíbený ve Výmarské republice, že Američané válku ve Vietnamu neprohráli, ale že je k ústupu donutili zrádci a zbabělci doma, kteří nechtěli pokračovat ve spravedlivém boji za správnou věc.

Jak ovšem ukazuje Erik Siegel ve svém referátu o dokumentární sérii Kena Bursta The Vietnam War, Američané válku ve Vietnamu prohráli i vojensky, protože nedokázali naplnit své strategické cíle. Cílem USA ve vietnamské válce totiž nebylo obsazení území – Američané těžce dobyté pozice často po pár dnech opouštěli jenom proto, aby je za pár týdnů znova dobývali – ale vyčerpání nepřítele. Americká strategie byla založena na tom, že způsobí Severnímu Vietnamu ztráty takového rozsahu, že se stáhne a na své strategické cíle rezignuje on. Tato strategie ale USA nevyšla. Přestože ztráty způsobené nepříteli byly skutečně masivní – jenom mrtvých v celé válce byly 3 milióny, i když ne všichni jdou přímo na konto Američanů, na které je  zato třeba přičíst tisíce postižených dětí, které se v důsledku použití chemických zbraní Američany rodí ve Vietnamu dodnes – vůli Severovietnamců k boji nezlomili. A to je to, co rozhoduje válku, nikoliv absolutní počty padlých. Proto Američané ve Vietnamu regulérně vojensky prohráli.

A o co v té hloupé, zbytečné a kruté válce, kterou jsou dodnes mnozí schopni oslavovat a její hrůzy omlouvat  jenom proto, že jí propaganda dala nálepku boje proti komunismu, vlastně šlo?

Osud samotného Jižního Vietnamu, který vedl zkorumpovaný, nepopulární a místy velmi represivní režim, byl až druhořadý, hlavním motivem od počátku až téměř do hořkého konce bylo „odvrátit ponížení“, ať už národní nebo osobní politické.

Tedy důvody extrémně hloupé a nicotné. Jako ostatně téměř vždy.

 

Nejnovější variace na asociální reformu důchodů


Tak se nám pan premiér zasnil a vysnil důchodovou reformu z pera pana Rusnoka. Takže už asi tušíte, komu taková reforma půjde k duhu a kdo ji zaplatí. Jestli jsem to pochopil správně (věřte novinářům), tak aktuální reforma má (opět) stát na těchto třech pilířích: individuální úspory, rovný důchod a úlevy pro rodiče (nebo také tresty pro bezdětné, podle toho, jak se na to chcete dívat).

Pokračovat ve čtení „Nejnovější variace na asociální reformu důchodů“

Sázka na jistotu


Pokud nejste vyloženě hazardní hráči, můžete si vsadit na jistotu. Třeba na Americkou intervenci ve Venezuele. To je téměř jisté, ostatně USA už v tom mají dlouhou a bohatou tradici, v Americe snad s výjimkou Kanady není země, ve které by USA neintervenovaly. Ale pořád je to jen téměř jisté. Pokud ale chcete absolutní jistotu, můžete si vsadit na to, že až ta intervence začne, bude se její zdůvodnění – z nějakého mě nepochopitelného důvodu mají Američané potřebu své avantýry zdůvodňovat – hemžit frázemi jako „blaho venezuelského lidu“, „podpora demokracie“, „ochrana svobody“, „ochrana lidských práv“ etc. A stejně jisté je, že ti samí lidé, kteří neustále nasazují na Rusko za anexi Krymu a nikdy neprokázané angažmá na Ukrajině, a kteří kvůli tomu nálepkují Rusko jako nebezpečného agresora, budou USA hájit stejně vášnivě, jako pranýřují Rusko. Možná, že k té intervenci nakonec nedojde, nebo tu špinavou práci za USA udělá někdo jiný (momentálně to vypadá na Kolumbii nebo Českou republiku), ale jestli k ní bude, tak to bude přesně tak, jak jsem právě napsal. Vsadíte se?

Kde jste všichni?


Jestli vám tento příspěvek po přečtení přijde kňouravý a loudivý, tak vám to rozhodně vymlouvat nebudu. V poslední době totiž pozoruji, že návštěvnost tohoto blogu povážlivě klesá a jak jistě uznáte sami, psát blog, který nikdo nečte, nedává tak úplně smysl. Mám samozřejmě nějaká čísla, ale z těch vyčtu jen ten pokles návštěvnosti, o možných příčinách v nich nevidím nic. Tak proč se nezeptat těch, kteří to musí vědět nejlépe – vás? Už nepíšu to, co chcete číst? Píšu pořád dokola to samé? Špatně se to čte? Má to co do činění s nedávnou změnou vzhledu? Nebo jsou za tím změny v algoritmech internetových molochů? Přiznávám sám sobě, že je v těch otázkách kus zhrzené ješitnosti, ale zajímá mě to i z čistě akademického hlediska. A nejsou to jen počty čtenářů, ale i jejich skladba. Kolik jmen zmizelo z diskusí! A často to byli lidé, jichž jsem si vážil a kteří přidávali k tomu, co jsem napsal já, vlastní postřehy, které kolikrát převyšovaly to mé. A těžko se váš mohu zeptat jinak, než takhle a tady, protože v reálném světě se nepotkáváme. Takže asi tak.