Vinnetou

Ještě včera bych nečekal, že budu psát recenzi na více než půl století starý film (originální německé zpracování z roku 1963), navíc na film, který jsem jako kluk sice hltal, ale to především z nedostatku nabídky srovnatelného žánru, a který mi později, když se nabídka rozšířila, přišel už trochu banální. No a dneska je to tady. Syn totiž projevil přáni Vinnetua vidět, neb v něm jakási rodinná historka zanechala dojem, že to je nejdrsnější střílečka všech dob a on si musí dokázat, že už je na takový filmy dost velký. Tak jsem mu ho pustil a koukal jsem se s ním. A že jsem koukal! Koukal jsem, jak ten film pořád výborně funguje. Ani dnes, v časech řádově širší nabídky a o dva řády lepších technických možností, se Vinnetou neztratí. Pořád má spád, příběh, napětí… a je to drsná střílečka. A vidět ho poprvé, určitě bych si nemyslel, že patří do starého železa mezi „filmy pro pamětníky“, co jsou zajímavé už víc jako dokument doby, než jako film. Kvalita Vinnetoua vynikne i ve srovnání s dalšími filmy své doby, které jsem kdysi rovněž hltal, jako jsou všichni ti Belmondové a Delonové, ale které mne dnes už tolik nezaujmou, a některé i vyloženě odpuzují nejenom samozřejmostí, s jakou v nich všichni kouří kdykoliv a kdekoliv, ale především samozřejmostí, s jakou v nich machističtí hrdinové bijí ženské postavy. Ne, že by Vinnetou nebyl jeden velký stereotyp a klišé, ale jsou to přesně ta univerzální klišé lidstva, která stále drží při životě a síle příběhy staré stovky i tisíce let – dobrodružství, přátelství, odvaha, spravedlnost. Už je to tak, Vinnetou překvapil.

22 komentářů: „Vinnetou

  1. To okouzlení podle mne do velké míry souvisí s tím, že filmy podle Maye nemají s realitou skoro nic společného.
    Karel May a podle něj i Harald Reinl vytvořili čistě pohádkový svět. Děj se sice jakoby odehrává na místech, která ve skutečném světě existují, ale je osazen postavami i zápletkami čistě bájnými. Hlavní hrdinové jsou obdařeni charaktery přímo čítankovými, padouši jsou zlí a dostane se jim zaslouženého trestu.
    Chudák Karel May. Je tak snadné představit si ho, jak se v nějaké studené německé světničce převtěluje do šlechetného a odvážného přítele náčelníka Apačů a jak se obklopuje figurkami krajanů, aby s Vinnetouem nebyl tak sám, když Hátátitlá a Ilčí kráčejí širou prérií.

      1. A znáte i ty ostatní díly kromě 4 u nás dříve uváděných? Já něco z toho viděl a dost hrůza, ani se nedivím, že to tenkrát u nás nedávali.

  2. A jinak, Tribune, v tom článku o rasách jsem chtěl mimo jiné opravit váš názor na rudochy, ale pak jsem se na to vysral, protože tam bylo dost nablito. Ale tak teda tady:
    Rudoši se jim, pokud se dobře pamatuji z dětství, neříkalo kvůli vlastní barvě kůže, ale kvůli červené nebo spíš okrové barvě, kterou se pomalovávali. Jinak byli řazení spíš do “žluté rasy”, což dává vzhledem k jejich předpokládanému původu smysl.

    1. Také jsem o tom četl. A protože líčení není vrozená barva kůže, není ani název „rudoch“ rasistickým označením. Je to v podstatě totéž jako když Britové nazývali Francouze „žabožrouty“.

  3. Na mayovkách jsem vyrostl, ale vždycky spíš upřednostňoval knihy před filmem.
    A potom zvolna přešel od K Maye k E.T.Setonovi.
    To už byl realističtější pohled, obohacený osobními zkušenostmi, zaměřený spíš na přírodu, ale Indiáni tam taky nechyběli.

    Mimochodem v souvislosti s předchozím tématem je zajímavé sledovat vztah nejen Američanů k Indiánům.
    Od krvelačných bestií, co vraždí osadnické ženy a děti a „mrtvého Indiána, dobrého Indiána“ až po to jejich zidealizování po vzoru Vinnetua.
    Za Vinnetua sice může Němec May, ale ujalo se to myslím celosvětově.
    Jestli třeba nejsme svědky něčeho tak trošičku podobného i právě teď s Afroameričany.

    1. Od přírody ušlechtilý indián je stejná fikce jako od přírody méněcenný černoch. Indiánské kmeny k sobě měly podobné vztahy jako antická města v Řecku nebo feudální ministáty ve středověké Evropě: Skoro pořád válčily všechny se všemi a některé občas uzavíraly dočasná ad hoc spojenectví. Ani vztah indiánů k přírodě nebyl tak idylický, jak se to občas předkládalo; celých těch 3000 let (nebo jak dlouho to trvalo), než došli od Aljašky k Ohňové zemi, za nimi zůstávala spousta vyhynulých živočišných druhů – typickými příklady byly třeba megatherium nebo glyptodon.

      1. Ten vztah indiánů k přírodě nebyl o nic méně idylický než vztah kteréhokoli jiného tvora. On ten lenochod taky nesázel nic nového namísto toho co sežral. A že toho každý den bylo! Těžko říct jestli se na jeho vyhynutí podepsali indiáni nebo spíše klimatické změny. Ani ten pochod od Aljašky k Ohňové zemi není jistý. Existuje teorie, poměrně dobře podložená nálezy (skalní malby, datace nástrojů) o tom že byla Jižní Amerika osídlena lidmi z Afriky na lodích (s pomocí tehdy cirkulujícího proudu) o dost dříve než se vyskytli první lidé až nahoře na severu.

        Ten dojem ušlechtilosti, vztahovaný především k severoamerickým kočovným kmenům, mohl být i dán jejich vztahem, nebo lépe ne-vztahem k vlastnictví. On člověk nemá mnoho chuti k hromadění nějakého majetku když ví že si všechno co má bude muset za pár měsíců naložit na záda nebo na vlastnoručně tažené saně a vláčet se s tím kdoví jak daleko. Mnohem jednodušší je naučit se využívat všechno co příroda poskytne cestou i na místě a ta to dává „zadarmiko“ každému kdo si to umí vzít a použít. A ještě po člověku „uklidí“ každé místo kde se nějakou dobu zdržoval.

        1. „Těžko říct jestli se na jeho vyhynutí podepsali indiáni nebo spíše klimatické změny.“

          Podobné spory se vedly o důvody vyhynutí mamutů v Eurasii. Je pravděpodobné, že šlo o kombinaci obojího. Ale lidé k němu přispěli dost podstatně.

          „Ten dojem ušlechtilosti, vztahovaný především k severoamerickým kočovným kmenům, mohl být i dán jejich vztahem, nebo lépe ne-vztahem k vlastnictví.“

          Tak třeba severozápadní kmeny na pacifickém pobřeží, známé svými potlachy s rituálním rozdáváním darů a ničením majetku, žily usedlým způsobem života. Podobné zvyky byly ale zaznamenány po celém světě (viz Esej o daru sociálního antropologa a etnologa Marcela Mausse, který svými úvahami btw ovlivnil řadu levicových aktivistů pozdější doby).

          1. Tak o těchhle kmenech je známo že se jejich společenství dělilo třídně a příslušnost byla dána dědičně, což se týkalo i otroků, takže mi to dost připomíná kastovní systém. Je zajímavé že do povědomí Evropanů se tihle indiáni nezapsali. Zřejmě proto že pisatele kovbojek nějak nezaujali, Buffalův cirkus je neměl ve scénáři a Hollyvoodským filmařům také nepřišli dost atraktivní.

          2. No jistě, jednak na kočovné prérijní kmeny dobyvatelé divokého západu narazili dřív než na ty usedlé – bodejť by ne, když obývaly většinu území USA – a usedlí jihozápadní zemědělci (Hopi, Zuni a další Pueblané) nebo severozápadní rybáři nebyli pro spisovatele, scénáristy a novináře zdaleka tak atraktivní, možná i proto, že to nebyli takoví divocí bojovníci jako ty prérijní kmeny.

            A kasty nebo otroctví vznikly až spolu se zemědělstvím. Pastevecká nebo lovecko-sběračská kočující společenství byla rovnostářská a rozhodovalo se v nich mnohem demokratičtějším způsobem než v předfeudálních společenstvích zemědělských (a pokud se takové komunity vůbec ještě někde udržely, platí to v nich dodnes).

          3. No, než (severoameričtí) dobyvatelé narazili na prérijní kočovné kmeny, museli projít polovinu kontinentu (od Atlantiku k Mississippi) přes usazené zemědělské kmeny.

            Ovšem když k nim přišli Angličané/Američané, ty zemědělci už byli po epidemiích neštovic a podobných radostí, zanesených Španěly, takže Anglánům přišlo, že indiáni žijí dost nařídko…

            A mimochodem, prérijní kočovné kmeny vznikly vlastně až když si nachytali zdivočelé koně uteklé na jihu Španělům. Bez koní to indiáni na prériích moc nedávali.

          4. hans: Ano, nevyjádřil jsem se přesně. Měl jsem na mysli osadníky po vzniku USA. V době, kdy se setkávali se zemědělskými kmeny na východě, ještě byli osadníci v Nové Anglii britskými poddanými a v bývalé velké Louisianě francouzskými a ze začátku se aspoň občas snažili vycházet s indiány jako se sousedy. (Problém té doby = 17. a 1. poloviny 18. století byl spíš v tom, že se indiáni nechávali zatahovat do britsko-francouzských válečných konfliktů na obou stranách.) Násilné dobývání Západu začalo až po osamostatnění USA a to už těch Indiánů na východě moc nebylo.

            S tím posledním odstavcem ale nesouhlasím. Lovecko-sběračské indiánské kmeny kočovaly dávno před tím, než získaly koně.

  4. To je zvlastni… Vlastně jsem se tu ocitl jaksi mimochodem, článek si přečetl a proletěl diskusi. Mám pocit, že tu vůbec nikdo nezmínil skvělou muziku M. Boetchera. Ta dokáže ustát svoji vlastní existenci úplně mimo filmy a snese různá zpracování i coververze. Vycházela v době post bijakove jako samostatné výběry a dobře se prodavala. Já sám mám takové CD. Uvedeno jako filmová hudba. Všechny výrazně filmy takovou mely. 7 statecnych, Tenkrát na Zapade, Pro pár dolaru….

    https://www.idnes.cz/kultura/hudba/vinnetou-hudba-filmy-martin-bottcher.A190422_134427_hudba_lre

    Nebylo by jedno bez druheho .

    1. Westernové soundtracky bývaly kupodivu často dost kvalitní. Jméno Ennio Morricone (Tenkrát na západě a stovky dalších) zná snad skoro každý, ale co takoví westernoví nespecialisté jako Dmitrij Ťomkin (V pravé poledne), Jerome Moross (Velká země) nebo Elmer Bernstein (7 statečných)?

    2. Muzika provázela film ještě dřív než se jí podařilo zachytit na filmový pás, byť by měla být i zastoupena jen jedním živým pianistou poblíž plátna. A když už se to podařilo tak předběhla i mluvené slovo, tak jak jako u tohoto údajně prvního (vynecháme-li experimenty) ozvučeného filmu z r. 1927.

      Filmové písně se staly skvělým obchodním artiklem – domácností s promítačkou se sice moc nenašlo ale gramofon měl doma skoro každý – a současně i reklamou pro filmy ve kterých byly použity. Ostatně, není snad ani potřeba zdůrazňovat nezastupitelnost hudby pro navození nebo i jen dokreslení atmosféry. Není tedy divu že jde s filmem ruku v ruce podnes.

      1. Jo , to je hodně dobrý. Našlo by se toho daleko více, ale vlastně to jen znovu a znovu dokazuje, jak spojení obrazu a muziky může celkovou působivost vytlačit na úplný vrchol.
        A dneska si člověk může spoustu věcí udělat i sám , pokud má z čeho, jak , a kam to umístit. Není totiž jen You Tube a Vimeo.

        A občas jde i o různé kuriozity. Tak např. tady jsou snad první snímky s Olgou Schoberovou, jejíž zpěv ve filmu samozřejmě obstarává někdo jiný ve zpola zapomenutém filmu, který jsem neviděl, už ani nepamatuju.

        https://uloz.to/file/4EODNHR8tM6B/olga-schoberova-21-blaznova-kronika-1964-mpg

Napište si co kdo chcete, já co chci smažu

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s