Dočetná II

Peču na to dělat pro každý zajímavější text, který přečtu, samostatný post. Pro ty nejzajímavější, nebo pro ty, u kterých očekávám diskusi, je samozřejmě budu dělat i dál, ale ty ostatní, které stojí za poznamenání, budu sepisovat po vícero kouscích do jednoho postu, když jich dočtu dostatek. A že teď dočítám docela dost.

Malí a velcí. Relativní soběstačnost jako cesta z krize

Věda a technika nás nutí do sebevražedného životního stylu, který na sebe váže stále více životního prostoru, jenž by jinak patřil přírodě nebo nám. 

Policejní a vojenské prostředky mohou k udržení oligarchických struktur využívat technologie, které budou běžným občanům vždy nedostupné. Technika posiluje mašinérii zisku a poslušnosti, na jejichž horizontu tušíme vládu strojů a umělé inteligence, využívané ve prospěch úzké elity, která bude od lidských zdrojů energie stále více oddělena, a to nejen fyzicky, ale nakonec i biotechnologicky a geneticky.

Je zřejmé, že strukturální závislost na růstu všeho má iracionální základ, stalo se z ní dogma, kterého se velcí hráči drží zuby nehty, protože pokud ve svém budovatelském úsilí poleví a přestanou růst, začnou chřadnout a upadat. Jsou tak nastaveni: vždy musejí směřovat vzhůru – proto s nimi při rozumné správě světa nelze počítat. Generují nestabilitu a nerovné dělení statků, jejich predátorská vůle vede k expanzi do všech oblastí lidského konání. 

Pokrytectví mecenášských a filantropických aktivit pouze zastírá jádro sociálních a ekonomických problémů a zejména v oblasti kultury využívá užitečných idiotů, aby v podivuhodném zmatení dobra a zla zajistilo predátorskému systému aspoň částečné alibi. Příkladů je spousta, od Rockefellerovy nadace po Bakalovu knihovnu.

Nerůstová ekonomika je strašákem pouze pro velké hráče, zatímco malí jsou připraveni – nebo pod tlakem okolností brzy budou. Jen je třeba nabídnout jim uvěřitelnou alternativu, vstřícně nastavit podmínky, dobře promyslet důsledky každého opatření.

Aby systém mohl dále růst, musí být v trvalém pohybu, tedy ničit vše staré a s pomocí technických inovací neustále revidovat každou oblast lidského života, včetně sociálních vztahů. Ideologie růstu však před sebou nemá žádný reálný horizont, jehož by chtěla dosáhnout; její raison dʼêtre je obhajován pouze chimérou trvale rostoucího blahobytu, jež pro většinu společnosti stále neztratila přitažlivost. Nepřiznaný cíl této ideologie je ovšem celkem známý: udržet již vybudovanou ekonomickou asymetrii a posílit mocenskou hegemonii úzké vrstvy faktických vítězů tohoto zběsilého dostihu.

Pro hladký chod mašinérie zisku mohou být zavedeny nové zdravotní a kontrolní mechanismy, těžící z mediálně a politicky vytvářeného pocitu ohrožení. 

Samozřejmě budeme všichni v skrytu duše doufat, že technověda si nakonec se vším nějak hezky poradí. Ale to je přesně ta iluze, kterou v nás systém pěstuje všemi prostředky a vydává ji za jedinou naději do budoucna. Vinou nových technologií jsme stále ochotnější považovat fikci za realitu – v tom je slabost malých. Neustále bychom si přitom měli připomínat, že velcí hráči s naší slabostí dovedou sofistikovaně pracovat: v podstatě na ní založili své panství.

---

Neberte nám naši kulturu, neberte nám násilí!

Jsme strojařská velmoc – umíme vyrábět těžkou techniku, traktory, náklaďáky, zbraně a bezezbytku jimi naplňujeme ideje osvícenské racionality a vědeckého pokroku. Držíme pozici nejateističtějšího národa na světě. Naše národní identita stojí na vládě utilitárního rozumu (někdy mu familiárně říkáme selský) a silové kultivaci svých objektů (přírodních, sociálních) i sebe samých.

---

Esej Evy Klíčové: Znásilněná v mainstreamu. Česká povídka jako možná nápověda, proč u nás chybí MeToo

Že jsou možná posledním nezpochybnitelným dědictvím světa, který končí. Světa západní nadvlády bílého bohatého pána tvorstva, který si bral, co chtěl a kde chtěl.

Tato dlouho nenapadnutelná ústřední fikce pokroku, v níž se pomocí technologií a poněkud darwinistických představ o soutěžících národech i jednotlivcích rychle vybuduje „lepší příští“ nekonečně rostoucího blahobytu a možností, se najednou zdá být jen tající krou v oceánu lidské naivity.

Právě ženy jako Boučková, Nesvadbová nebo Kovářová standardizují omezené způsoby ženské existence v mužském světě, aniž by si uvědomovaly, že současné nastavení společnosti není ani od pánaboha, ani od přírody, ale že je pouze lidskou fikcí – i kdyby byla sebetradičnější. Pro mnoho autorek (intelektuálek!) je pak součástí této misogynní tradice i znásilnění chápané jako nástroj disciplinace žen.

To, že neodpovídáte ideálu krásy, tady znamená, že sexuální styk je vlastně milodar velkorysého muže.

Všechny zmíněné povídky ukazují, jak je v Česku převážně vnímáno sexuální násilí na ženách: mladé a atraktivní si za něj mohou samy, starší a méně atraktivní mají být vděčné.

---

Chudí, hloupí a líní? Historie „white trash“ ukazuje, že představy o chudobě se nemění

„Lenost je klátí jak vzteklina divou zvěř. Leniví jsou ve všem kromě plození dětí,“

„Jsou nejhorší, nejzaostalejší a nejzanedbanější z celého lidského druhu,“ cituje tehdejšího severokarolínského guvernéra Nancy Isenberg, autorka knihy White Trash: The 400-year of Untold History Of Class in America. „Tihle budižkničemové a squatteři nejsou o nic lepší než divoši, děti vychovávají v lesích jako zvířata,“

(…) který reaguje na náhlé překvapení zbytku Ameriky z hlubokého úpadku chudých bílých komunit. Podobně jako o několik dekád dříve v afroamerických komunitách se v posledních letech mezi chudými bílými rapidně zvýšila nezaměstnanost a počet dětí narozených mimo manželství. K nim přibyl alarmující počet osob závislých na opiátech, vysoká úmrtnost, vysoký počet sebevražd. (…) Amerika si konečně všimla, že její společenská spodina je na tom hůř, než si kdo pamatuje.

Lidé, kteří volí Trumpa, jsou obvykle na společenském žebříčku o příčku výš.“ Tedy v pozici, kdy mohou vůči skutečné chudině cítit hluboké opovržení, a zároveň se sami nacházet od propasti, do které objekt opovržení dávno spadl, jen malý kousek.

Jižanskou chudinu podle Isenberg tvoří potomci bezzemků, které místní elity na samém začátku historie USA připravily o možnost vlastnit půdu. (…)  kteří se po příjezdu do Spojených států rozhodli usadit v blízkosti Apalačského pohoří – daleko od těch, kteří sami sebe prohlásili za elitu a zabrali výhodnou pozici na východním pobřeží.

(…) to nejdepresivnější, co z celé historie white trash vyplývá – těžkou prostupnost na společenském žebříčku. Vance se pozastavuje nad tím, jak exotickou figurou byl ve svém školním prostředí – nikdo jiný z malého města uprostřed Spojených států, kdo vychodil obyčejnou střední (na rozdíl od jeho rodičů, kteří ji ani nedokončili), na Yaleu nebyl. „Máme za to, že chudina, kterou známe z pohádek nebo historických knížek, už vyhynula a že dnešek je progresivní dobou, která přeje přemýšlivosti a empatickému rozumu. Ale dnešní ‚odpad‘ z maringotek jsou ti samí tuláci, co kočovali krajinou ještě včera.“

Odmítá mýtus, podle kterého byla nová země Amerika pro všechny Evropany místem, kde začínali nový život na stejné startovní čáře. Zdůrazňuje naopak přísný třídní systém, který byl v historicky první osadě Jamestownu vynucován.

„V roce 1619 anglického krále Jakuba I. tak rozčílili tuláci, kteří se potulovali okolo jeho paláce, že požádal Virginskou společnost, aby je vzala a odvezla za moře.“ I na českých školách se v dějepisu učí, že spolu s vizionáři se v nové zemi ocitli také irští rebelové, lehké slečny nebo trestanci. „Jako například Little Bess Armstrong, kterou do Virginie poslali za to, že ukradla dvě lžíce,“ ironizuje Nancy Isenberg, která dává najevo, že v tehdejší americké společnosti bylo od samého začátku určeno, kdo je, řečeno s autory seriálu Městečko South Park, „pán“ a kdo je „kmán“. „Třídní rozdíly se při rozdělování půdy ctily nejdůsledněji. V roce 1700 neměl ve Virginii nikdo z těch, kdo se smlouvou upsal k práci sluhy, žádnou šanci vlastnit půdu. 

Bez ohledu na to, co všechno se během staletí změnilo a kolik informací máme k dispozici, historky o neschopnosti a lenosti nejchudších jsou stále tytéž. Dnes je někteří bezelstně posílají přímo z webů identifikujících hoaxy. Logika „nemáš práci – jsi líný“ je zřejmě nesmrtelná.