Na nový čtyřdílný seriál České televize o Boženě Němcové nazvaný prostě Božena jsem se díval asi jako všichni. Nebo skoro všichni. A asi jako všichni (nebo skoro všichni) se k němu i vyjádřím v recenzi. Pravda poněkud sporné, protože je těžké recenzovat dílo, ke kterému vám hned od začátku dávají tvůrci návod. To ovšem není chyba ani tak jejich, jako novinářů, kteří rozhovory s nimi začali zveřejňovat hned po odvysílání prvního dílu, a moje, že jsem je četl. Nu což, stalo se.
Takže teď, když napíšu, že Božena rehabilitovala Josefa Němce a ukázala, jak pro něj muselo být těžké žít s někým tak výjimečným (v dobrém i zlém), jako byla nespoutaná, impulzivní a nevěrná Božena, nevím, jestli jen opakuji to, co jsem četl v rozhovorech, nebo jsem to v Boženě skutečně viděl. Spíš to, co jsem četl, protože jak se o bulvární detaily ze života slavných nezajímám, tak jsem ani nevěděl, že bych měl Němce považovat za násilnické monstrum, takže to, jak ho vykreslila Božena, by ho v mých očích spíš degradovalo, než rehabilitovalo, bez ohledu na, jak moc pochopení bych pro něj našel. A že bych ho našel.
Hlavní záměr tvůrců Boženy je ovšem i bez návodu zřejmý: místo mramorové bohyně národního obrození ukázat Boženu Němcovou jako emancipovanou ženu z masa a kostí, která svým myšlením i jednáním předběhla svoji dobu. Bohužel to autoři s těmi tělními tekutinami poněkud přehnali, takže Božena je v Boženě nejenom z masa a krve, ale hlavně spermatu a poševního sekretu. Sice je to podle všeho obraz historicky zcela věrný, ale takhle zhuštěně na relativně malém prostoru divácky až nepříjemně intenzivní. Když k tomu připočtu její neschopnost či neochotu vyjít z penězi, ambice zcela nepřiměřené materiálním možnostem projikované do dětí a vůbec nezřízený život, vychází mně osobně Božena z Boženy jako ne zcela sympatická osoba. Asi nejproblematičtěji se mi jeví její touha po svobodě, která zhusta není ničím jiným, než obyčejnou bezohlednosti, jak ji ostatně i vmete do tváře jedna z vedlejších postav a podle mě naprosto přesně.
Na druhou stranu jsem k Boženě nábožnou úctu nikdy nechoval, takže se mi nehroutí svět a nemám důvod dštít na tvůrce Boženy oheň a síru za znesvěcení naší paní Boženy Němcové. A podle všeho to nebyl ani záměr autorů, její význam a kvality jako spisovatelky ani v nejmenším nezpochybňují, jen k němu chtěli dodat aspekt, který rezonuje s moderním pojetím ženy a který v případě Boženy Němcové byl sice vždy známý, ale nikdy tak explicitně ilustrovaný.
Celkově je ale Božena povedené dílo. Dobře odvyprávěna i dobře oblečena, geniálně zakomponované úryvky z jejího díla přednášené v původní archaické češtině (a že to bylo až osvěžují takový jazyk slyšet) i taková drobnost, jako že c. a k. mocnářství není lakováno na růžovo, jak je dnes oblíbeným zvykem, ale je vykresleno mnohem adekvátněji coby represivní režim, onen pověstný žalář národů.
O Boženě se asi bude ještě dlouho a hodně mluvit a každý řekne něco jiného. A to svědčí o tom, že tvůrci Boženy odvedli dobrou práci, protože nepovedenou Boženu by asi nikdo tolik neřešil a když už, tak jen po stránce formální a nikoliv obsahové. V téhle Boženě je ovšem obsahu na několik recenzí. A není to jen připomenutí toho, že skutečná Božena rozhodně nepatří do starého železa a že v učebnicích není ani náhodou, ani omylem, ale že do českého národního povědomí pořád patří a pořád v něm hraje důležitou roli.
Ta dekonstrukce Boženy N. je nakonec vlastně celkem povedená rekonstrukce.
Tribun 
tolik klišé a absolutně jak sláma z bot čišící propaganda z tohoto článkui musí být i na otrhlého psáče pronárodni propagandy docela dost….Já jen, že klišoidní kecy tyu – „Na druhou stranu jsem k Boženě nábožnou úctu nikdy nechoval, takže se mi nehroutí svět a nemám důvod dštít na tvůrce Boženy oheň a síru za znesvěcení naší paní Boženy“
je jako to krásně naivní asi jako toto – „no, hele já Putina moc nemusím a nechci z něj dělat modlu, to fakt, ne….ale je to nejlepší státník na týhle planetě, nejslušnější snad ze všech….to jako se mu musí nechat.“.._)
Cenzore, jste fat čitelnej jako ten Kojzar co sedl ráno po koncertu The Plastic People of the Universe ve své kanceláři ke stolu a chopil se pera a začal psát….Kam na vás facebook a všichni Ilumináti světa:-)
P.S. Už jste přišel na to, co s tím, když chce někdo zastávat, eh, „názor, že Mengele byl ve všem zlém i „přínosný“ anebo že chápe komunisty proč v 50.let posílali své nepřátele do pracovních lágrů, z vašeho principiálního pohledu na zlý mainstreamový svět a jeho buržoasní cenzuru, převedeno v malém na tento váš web?
A tady můžete, milé děti, vidět, že liberalismus dělá s mozkem totéž, co z syfilis s kostmi. Vždyť vy už nedokážete napsat nic, s čím by se dalo alespoň nesouhlasit, když už ne polemizovat. Ale co s takovýmto delirickým blábolem? Buď smazat, nebo vystavit k všeobecnému pobavení. Slušnost by velela smazat, zvědavost si žádá zveřejnění.
Syfilis to dělá i s mozkem.
Ano, asi už všechno bylo k tomu seriálu v recenzích napsáno.
Já bych jen vyzdvihnul herecké výkony a to hlavně Jana Hájka v roli Boženina manžela.
Někdy to díky kumštu, tohoto vcelku neznámého herce, vypadalo jako by měl roli hlavní.
A vlastně…on ji asi měl i v tom skutečném životním příběhu Barunky Boženy Němcové.
Anna Kameníková v prvních dílech též dobrá, Geislerová mi přišla trochu nevýrazná, ale koho jiného z našich hereček si vlastně v té roli představit?
Takže za mne dobrý!
Mě by zajímalo, kolik z těch, kdo ten seriál hodnotili a hodnotí, četlo od B. N. něco jiného než Babičku – a i tu hodně dávno a nejspíš jen jednou v rámci povinné školní četby. (Pokud její obsah ve škole neopsali ze čtenářského deníku někoho poctivějšího nebo rovnou z internetu.)
Například korespondenci. Nejlépe v tomto vydání:
https://muj-antikvariat.cz/kniha/dopisy-lasky-nemcova-bozena-1971
(Je až zarážející, že něco takového, co šlo proti nejedlovskému duchu interpretace národního obrození, mohlo být vydáno na začátku normalizace. Asi to cenzoři moc pořádně nečetli. Školství i tehdejší média podávaly Naši Paní Boženu jako duchovní, téměř éterickou bytost, a tady najednou vyšly tiskem dopisy milencům plné erotiky – ale taky myšlenek, jimiž předběhla dobu nejmíň o 100 let a které by mohly za určitých okolností být minulým a znovu současným režimem považovány za nebezpečné.)
A ze všech recenzí seriálu považuji za nejlepší tuto:
https://denikreferendum.cz/clanek/32242-zena-pere-krvave-hadry-cely-zivot-doslova-i-obrazne
(K těm tělním tekutinám explicitně odkazuje už její titulek…) Cituji recenzentku: „To, jak Němec ženu ubíjí sexuálním nárokem, patří dnes do klasifikace znásilnění.“ Nebo tohle: „V rozhovorech se scenáristkami, hercem i literární historičkou se nám neustále připomíná, že Němec byl výborný vlastenec. Ale vypadá to spíš tak, že byl vlastenecký omezenec, který pro svoji věc neuměl udělat nic jiného než skandál.“ A ještě do třetice: „Božena Němcová raději psala, než by prala: no a co? Její společensky stejně postavené měšťanské vrstevnice rovněž nepraly, měly k tomu pradleny. Josef Němec se nedokázal zbavit konvence, že žena je muži služkou, zacházel tak i se svou dcerou. Božena mu pomáhala, ale rovnoprávně: vydělávala také. Reálné řešení by jejich situace mohla mít pouze tehdy, kdyby i Němec dokázal překročit konvence. Někteří jeho současníci to dokázali. Bití a spílání řešení přinést nemohlo.“
Tož tak.
„Reálné řešení by jejich situace mohla mít pouze tehdy, kdyby i Němec dokázal překročit konvence. “
Hanku, nezlobte se, ale Němec ty konvence monarchie, jako český vlastenec, přece
překročil on jako první a i mnohokrát poté.
Jejich situace s Boženou podle mne žádné reálné řešení neměla.
Nicméně ta scéna, kdy si svoji umírající Barunku odvážel zpět a vyznal ji lásku, se mohla klidně i reálně odehrát.
A to je asi nad všechny konvence.
Přečtěte si tu Zemančíkovou celou.
Ano, máte pravdu, je to dobrý článek a autorka to má dobře vyargumentované.
Ale vypíchnu tento skvělý postřeh:
„Byla v tomto ohledu o sto let starší sestrou Mileny Jesenské (s níž měla ostatně podobné osobní vlastnosti).“
To srovnání je určitě na místě.
Jesenská, dnes bohužel širší veřejnosti známá jen v souvislosti s Kafkou, byla výjimečná osobnost.
A svými excesy Němcové zdatně konkurovala, ne-li předčila.
A potom nad ní člověk jen v úctě žasne.
Ne za ty odvážné články, ale za to, s jakou odvahou a vnitřní silou čelila svému osudu v Ravensbrucku.
A to nejen zrůdnosti nacismu, ale i své vlastní osamocenosti, když ji za její postoje odvrhly i komunistické spoluvězeňkyně.
Ty odvrhly každou, která přišla s jiným popisem sovětských reálií, než jaký se jim líbil.
K tomu jen detail: Ty měštky, aspoň většina z nich, stávaly u necek se svými služkami a máchaly si ruce jako ony. Těch lepších paniček bylo jen pár. Jedině mezi nimi se našly bílé vrány, které věděly, kdo je Werther, a nejspíš vůbec žádná, která by tušila cokoli o nějaké spisovatelce. Ale napětí mezi všemi těmito kategoriemi a Němcovou bylo myslím čistě pudové. Možná vycítily její přitažlivost a polekaly se.
Já teda musím přiznat, že o všedních dnech biedermeierovských „lepších“ domácností toho moc nevím. Můžete to o tom společném máchání rukou v neckách trochu rozvést, třeba i s odkazy na zdroje?
Zdroj je moje prababička a to, co vím o jejím rodě a způsobu života, přeneseném bez velkých změn až do dvacátého století. Zchudlá větev měšťanské rodiny, nedělní promenády v nejlepších šatech v podloubí a přes týden krmení slepic a krouhání zelí na dvorku. I ty necky tam byly. Jen máchat na řeku chodila služka Mařenka, aby nebyly řeči.
A myslíte, že se to dá zobecnit?
Alejo. Řekla bych, že do velké míry dá.
Ctěný Hanku,
problém je trochu v tom, že autorka recenze v lecčems hodnotí filmové podání jako realitu. Například „To, jak Němec ženu ubíjí sexuálním nárokem, patří dnes do klasifikace znásilnění.“ sice opravdu mohlo být tak, jak to bylo podáno, ale také nemuselo. Už proto, že to vychází pouze z podání Němcové, která (což je u spisovatelky pochopitelné) měla tendenci podávat i popis reality literárně. A vždycky je trejfe neposlechnout si druhou stranu (teď je to sice v módě, ale snad i Vy uznáte, že poctivé to není).
Druhá věc je, že ten její feminismus a nezávislost měly opravdu pravděpodobně určitý podíl sobectví. Je totiž zajímavé, že Antonii Reissové (alias Bohuslavě Rajské) promlouvala do duše úplně jinak, než když šlo o její vlastní život. Antonie ji poslechla a zničila si tím život. A to „neni žádnej fakt, to se opravdu stalo“. Já to sice znám z rodinné tradice, ale na těch internetech se to dá snadno najít, kdyby Vás to zajímalo (klíčová slova Bohuslava Rajská, F. L. Čelakovský, Božena Němcová).