Who Destroyed the USSR?

I’m too lazy to translate, so just excerpt from Gorbachev blames communist hardliners & nationalists for Soviet collapse, most others blame him, but USSR was doomed from start:

Gorbachev is right to remind people of the situation when he took power in 1985. The Soviet model had reached the limits of its potential. Central state planning was incapable of responding effectively to the demands of a modern, high-tech economy. Social problems such as absenteeism, alcoholism and crime were on the rise. There was a growing sense that something had to be done.

What sunk the union was the August 1991 coup. The members of the Emergency Committee that tried to overthrow Gorbachev are thus partially responsible for the fact that Russia, Ukraine and other ex-Soviet states are now separate countries.

But while the hardliners made this possible, Yeltsin and his supporters were only too happy to exploit the opportunity. From early 1990 onwards, they played the ‘Russia card’ against the central leadership. Because Gorbachev controlled federal-level institutions, they set about capturing control of Russian institutions, demanded the transfer of power from the federal level to the Russian level and, in March 1991, issued a Declaration of Sovereignty of the Russian Federation.

This fatally undermined the union. It could tolerate the Baltic states separating, but it couldn’t survive Russia separating. Once the country’s liberals, to suit their political ambitions, decided to adopt the slogan “Russia for the Russians”, the USSR was doomed.

So, why did the USSR collapse? Because Gorbachev unleashed a process he couldn’t control and never understood. Because hardliners tried to stop him. And because liberals decided it suited their purposes to smash the union and have an independent Russia.

13 komentářů: „Who Destroyed the USSR?

  1. Největší katastrofa 20.století – je pro Putina rozpad SSSR. Já to beru naopak jako svátek, něco co je pro Rusy 9.5.

    Tento ten by měl být slven na celém světě jako svátek největší daleko zastiňující oslavy Ježiíška, mrtvýho Václava, ty dva bulharský šišlaly – být kladen na roveň už dnes nejdůležitějšímu svátku v dějinách České republiky – 17.11.1989.

    Tedy nejdůležitější svátek pro blaho Všehomíra. Měl by být slaven všude na světěv jeden den, od New Yorku, přes Paříž, Prahu, Jerusalém, Tchaj-pej až po Sydney a Canberru. Den kdy zvítězila láska a prohrála nenávist.

    1. Jak vy umíte blouznit, to by se i sv. Ignác zastyděl. Ale zase asi lépe než kdo jiný chápete, proč někteří lidé tak oslavují 11. září 2001, když vám to myslí úplně stejně.

  2. Studená válka byla historicky nejdelším obdobím míru v Evropě. Mír v Evropě už třicet let neplatí. Rozpad SSSR (konec bipolárního světa) znamenal start ničím neomezovaného prosazování zájmů silných hráčů proti těm slabým. Včetně tehdejšího Československa. Slabí hráči už neměli kde najít zastání, a tak začala existovat jen jedna pravda, kterou ti slabí museli přijmout. Dříve jsme spadali pod výlučný vliv SSSR, dnes jsme pod dominantním vlivem USA (EU nemá smysl zmiňovat, ta si v silových záležitostech bez souhlasu USA nevrzne). A já nevím, jestli jsme na tom dnes lépe, jelikož není s čím srovnávat. „Víme, co jsme, nevíme, co můžeme být“ (Shakespeare). Po rozpadu bipolarity odpadla možnost výběru z variant, protože „správná“ volba byla vždycky předem určená (někým jiným). Tehdy se Gorbačov choval jako takový hodný důvěřivý trouba. Určitě to myslel dobře, ale to je v politice sakra málo. Legrační je, že dnes se podobně chová Biden. Což mě naplňuje mírným optimizmem. Hra nekončí, pokračuje…

    1. „Slabí hráči už neměli kde najít zastání, a tak začala existovat jen jedna pravda, kterou ti slabí museli přijmout. Dříve jsme spadali pod výlučný vliv SSSR, dnes jsme pod dominantním vlivem USA (EU nemá smysl zmiňovat, ta si v silových záležitostech bez souhlasu USA nevrzne). […] Po rozpadu bipolarity odpadla možnost výběru z variant, protože „správná“ volba byla vždycky předem určená (někým jiným).“

      To je ale chyba těch slabých hráčů, že si nechali vnutit, že platí jenom „buď-anebo“, černá nebo bílá. EU je už teď (při všech oprávněných výhradách, které lze mít) fórum, kde lze vytvářet různé ad hoc koalice států sdílejících stejné nebo podobné zájmy. Nemluvě o tom, že do NATO jsme se nadšeně nahrnuli sami – tedy nikoli my, ale naši představitelé, nás jako občanů se nikdo nezeptal. Neutralita byla relevantní alternativa. (Možná by byla i dnes, ale teď už by to stálo řádově víc hmotných i finančních prostředků než před 25 lety.) Problém je v tom, že všechny evropské vlády (sice v různé míře, ale všechny) přistoupily na hru, v níž se hájí zájmy nikoli občanů, ale korporací.

      1. Všichni vrcholoví politici EU (včetně našich) jezdí před nástupem do funkce na „přátelský pohovor“ do USA. Vlastně ještě hůř, nikdo, kdo předtím nebyl proškolen, nemůže na vrcholovou politickou pozici pomýšlet. Jediný Zeman jim o fous proklouzl, ale jak se snažili… I kdyby nasnadě Okamura vyhrál, nikdy se nestane premiérem, o to se obměněný Velký bratr postará. Ani Orbán, který rebeluje proti EU, si proti USA netroufne ani u.rdnout. Bylo to za Rusa, je to teď za Američana. A nemá smysl proti tomu bojovat, takhle se s vazaly jedná a vždycky jednalo. Po rozpadu SSSR se nezávislost našeho rozhodování paradoxně zhoršila, právě kvůli absenci vyvažovací síly. A je to především důsledek slabosti Gorbačova, jen velmi málo naší „promarněné“ snahy. Je pravda, že V.H. to západu výrazně svou jednostrannou angažovaností usnadnil. Neutralitu by Američan nepřipustil, potřeboval nás jinde. A naše blbost, že jsme tomu naletěli. A že za vším hledej prachy (korporace), je nasnadě, jenže dříve to byla jejich pouhá snaha a záměr, kterému Gorby otevřel dveře dokořán k realizaci.

      2. Aha. No a to znáte, jak Jevtušenko řekl Pavlu Kohoutovi: “Tak to nemůžete mít vlastní zahraniční politiku, když vás je 14 milionů”? …

        1. Ale no tak, takoví státníci jako rakouští kancléři Figl a Raab (btw v poražené zemi se 7 milióny obyvatel) dokázali po r. 1945 svou vlastní zahraniční politiku vytvořit a udržet… I proti Stalinovi.

          1. Jenže ta situace jednak byla jiná – zóny jak v Německu a komunisti asi tak 5 %, jednak i když deklarují neutralitu, tak asi není náhodou, že oni jsou považováni za západní Evropu a my za východní, i když Praha je na západ od Vídně.

          2. O to těžší to ti rakouští politici měli, když museli 10 let lavírovat mezi 4 velmocemi, které měly navzájem protichůdné zájmy…

          3. A já si právě naopak myslím, že zrovna proto to měli snazší, Hanku. V té době nikdo ze zúčastněných neměl moc zájem na to, vyvolat další konflikt ve střední Evropě, který by hrozil rozšířit se i do okolních zemí. Ne že by to byli takoví pacifisti, ale v té době na to zrovna po WW2 nebylo moc prostředků. Chcete-li protitargumentovat Německem, to bylo přece jen něco jiného. S tím bylo nutno počítat. Ale Rakousko? V zájmu všech bylo nejjednodušší nechat ty poněmčené Čechy a Moravce ve Vídni, ať si lavírují někde mezi a hlavně nikoho nenaserou.

          4. Dalším příkladem téhož je Finsko. Jeho pováleční politici taky dokázali Stalinovi vzdorovat, a to i navzdory (nebo díky?) tomu, že jeho ozbrojené konflikty se SSSR skončily víceméně plichtou a spojenci se ani nedokázali shodnout, zda Finsko patří mezi vítěze nebo poražené WWII. Nicméně i Finové měli štěstí na poválečné státníky v politických funkcích a bez ohledu na to, jak rozporuplně se dnes hodnotí finlandizace, snad není spor o tom, že tato politika dokázala Finsku zachovat společenské zřízení, hospodářskou prosperitu i sociální stát.

            Na české Wikipedii jsem u hesla „finlandizace“ pod titulkem „Proč Finsko (a ne Československo)?“ našel tento zajímavý odstaveček, který tam vložil bohužel anonymní uživatel:
            „Stalin nechtěl provokovat – mohlo by to vést k přimknutí Švédska k Západu. V Československu byla silná pozice komunistů i díky silné osobnosti Gottwalda. Ve Finsku byli po občanské válce komunisté zkompromitováni – navíc před válkou i po ní byla ve Finsku silná nekomunistická sociální demokracie. Zatímco v Československu je pro Středovýchodní Evropu netypická tradice rusofilství a po válce byli především Rusové vnímání jako osvoboditelé.
            Dalším prvkem jsou ekonomické důvody – Československo bylo nutné silně připoutat pro uranové zásoby. Finsko zůstalo nezávislé také kvůli nutnosti zachovat ekonomiku funkční, aby docházelo k řádnému splácení reparací. [Pozn. moje: Přinejmenším tato věta je sporná, především zbrojní a těžký čs. průmysl Sověti taky životně potřebovali. Koneckonců si mohli brát – a brali – vše, co potřebovali, za jimi nadiktovaných podmínek, a to i bez reparací.] Československo také mělo důležitou polohu u železné opony na hranici se Spolkovou republikou Německo. Stratégové Varšavské smlouvy tuto hranici považovali za bojiště budoucí třetí světové války. Finsko oproti tomu leží na okraji Evropy. Dalšími vlivy byly panslovanské sympatie rozšířené v Československu zvláště po osvobození většiny území Rudou armádou od německé okupace. Finové se ale necítili být příbuzní s Rusy a Rudou armádu viděli jako nepřítele a ne osvoboditele.“
            [Konec citátu, zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Finlandizace#Pro%C4%8D_Finsko_(a_ne_%C4%8Ceskoslovensko)?]

            Takže nakonec zbývá zodpovědět otázku, co má v dějinách větší vliv: Geopolitické pozice a vztahy nebo osobnosti? Nicméně Rakousko se na rozdíl od Finska nacházelo v podobné geopolitické pozici na hlavním bojišti příští světové války jako ČSR. Takže nakonec zbývají dvě otázky: Jak se mohly dějiny vyvíjet, kdyby aspoň jeden z dvojice Beneš – Gottwald měl Mannerheimovy nebo aspoň Figlovy koule? Nebo to hlavní, co nás od obou států v geopolitických úvahách sovětských stratégů odlišovalo, byly zásoby uranu?

  3. Velice stejně minimálně viděno zpětně nakonec dopadla ČSFR. Klaus obsadil ČNR, Mečiar SNR a rozpadem odstranili federalni uroven, kde se to prece jen hemzilo ruznymi Dienstbiery, Havly, Pitharzy nebo Komarky

  4. „…kde se to prece jen hemzilo ruznymi Dienstbiery, Havly, Pitharzy nebo Komarky…“

    No ano, tohle je jako vystřižené z normalizačního slovníku Poučení z krizového vývoje a Rudého Práva začátku 70. let. „Žádní Dubčekové, Smrkovští, Šikové ani Pelikánové nám nebudou narušovat klid na poctivou práci a rozvoj socialismu.“

Váš příspěvek do svévolně moderované diskuse

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s