Štítek: EU

Svoboda monopolu


Americké firmy lobují v Bruselu proti regulaci a pokutám za kartely jako divé a na svojí straně mají i americké politiky, kteří pak píší do Evropy dopisy ce kterých odmítají: „politicky motivovanou podporu antimonopolního úsilí, která podkope svobodné trhy“ (ne, autorem této perly skutečně není Václav Klaus, ale jistý Bob Goodlatte. Trh je buď monopolní, nebo svobodný, tak se to alespoň učí v Evropě. V Americe jsou ale zjevně přesvědčeni o tom, že trh nemůže být svobodný, nemůže-li být svobodně monopolizován. Tak přesně tohle jsou ty hodnoty a principy, které nám má nadělit v tajnosti vyjednávaný TTIP, který mj. ušetří americkým korporacím milióny za lobisty, protože pak už žádné lobování potřeba nebude, protože bude stačit prostě diktovat.

Transatlantická totalita


Už jsem to říkal, ale zopakuji to a budu to opakovat pořád: nestrašme se Ruskem, nebojme se uprchlíků, skutečné nebezpeční pro Evropu přichází tiše a tajně zpoza Atlantiku z USA a jmenuje se TTIP. Čerstvě to připomíná T. Spencerová v článku Zastaví pakty typu TTIP prostě čas? (na ČT vám nic takového nepoví a v Dnešku nenapíši, a když už vůbec TTIP zmíní, tak bez špetky pochybnosti):

Pokračovat ve čtení „Transatlantická totalita“ →

Od kvót ke koncentárkům


Teď napíšu něco, na čem se zřejmě shodnu se všemi: kvóty na rozdělování uprchlíků mezi jednotlivé země EU jsou blbost. Tím ale shoda nejspíš skončí, protože je nepovažuji za blbé proto, že by byly nemravné, nebo nespravedlivé, za nemravné naopak považuji nechat všechny uprchlíky na hrbu Řekům a Italům, kteří mají tu smůlu, že jsou po cestě první na ráně, na rozdíl od takového Pobaltí (až budou utíkat Bělorusové nebo Rusové, bude to přesně naopak). Kvóty jsou blbé proto – a teď jen opakuji to, co už mnohokrát padlo v diskusích a čeho si všiml už i ministr vnitra – že naprosto nerespektují přání a vůli samotných uprchlíků, kteří nechtějí prostě někam do Evropy, ale chtějí konkrétně do Německa. A i když i bohaté a silné Německo má nárok na solidaritu zbytku Evropy, kvóty ji nezařídí, protože co udělá člověk dopravený postrkem někam, kde být nechce? Sebere se a půjde tam, kde být chce. A mě je znám jediný způsob, jak mu v tom zabránit: násilím. Pokud Brusel říká „A“, tj. že chce kvóty na uprchlíky, měl by říct i „B“, tj, jak chce jejich naplňování a dodržování vynutit, a to zejména ze strany samotných uprchlíků. A nepůjde jinak, než omezením svobody pohybu a stavbou internačních táborů. Nejprve pro uprchlíky, potom pro každého, kdo nesplní momentální kvóty. S tímhle bych si raději nezahrával, jak to končívá víme všichni.

Právo na bankovní účet


Tak nám chce Brusel nadělit právo na bankovní účet. Vlastně už nadělil, teď se implementuje a fungovat by mělo od roku 2016. Pro všechny obyvatele EU, nejen pro občany, ale třeba i pro čekatele na azyl. Nejsem banka, tak by mi to mohlo být vlastně jedno, ale ono není. Není mi jedno, že na právo na práci nesmíme pomalu ani pomyslet, ale právo na bankovní účet mít budeme. Není mi jedno, že právo na zdravotní péči je všelijak omezováno, podmiňováno a rozlišováno, zatímco právo na bankovní účet máme mít všichni bez rozdílu. A nepřesvědčí mě, že bankovní účet skoro nic nestojí. Co je to za způsoby garantovat lidem to, co nutně nepotřebují jenom proto, že je to levné, a přitom jim upírat právo na něco, co je fundamentální podmínkou dobrého žití jenom proto, že je to drahé?

A kde takové právo vůbec skončí? Bude následovat právo na platební kartu, nebo dokonce právo na hypotéku? „Bez bankovního účtu se nemohou evropští občané podílet na životě společnosti,“ prohlašuje eurokomisař pro vnitřní trh a služby M. Barnier. A bez práce snad mohou? Nebo bez zdravotní péče či důchodového zabezpečí? To jsou přece mnohem závažnější překážky plnohodnotného podílení se na životě společnosti, které EU ovšem neřeší buď vůbec, nebo řeší jejich privatizaci a liberalizaci, tedy faktické omezování. Jestli ono nakonec nepůjde spíš o to, že existují „bezpečnostní a praktické důvody pro to, aby se v platebním styku stále méně používala hotovost.“ Tedy o větší kontrolu Evropanů. Tedy spíše o povinnost, než o právo.

Neuralgický moment eura


V rozhovoru pro LN Luuk van Middelaar mj. říká:

Evropa se skrze peníze, které mají lidé v peněžence, stala součástí jejich každodenního života. Dřív to tak nebylo, integrace se týkala spíš technických věcí, například norem pro fungování vnitřního trhu či pravidel hospodářské soutěže. To je něco pro úředníky a diplomaty nebo pro zájmové skupiny, jako jsou zemědělci, nikoliv ale pro širší veřejnost.

Také v tom slyšíte přísloví o tom, že co oči nevidí, to srdce nebolí? I proto mne tento citát zaujal jako připomenutí toho, jak člověk funguje, ale také jako příklad toho, co má člověk před očima a může si to snadno domyslet na základě obecně dostupných znalostí, a přesto mu to kolikrát nedojde, dokud mu to někdo takto nenaservíruje přímo pod nos. Tady je totiž důvod, proč je EU tak říkajíc v krizi – protože až teď byli lidé donuceni brát EU na vědomí jako něco konkrétního a reálného.

Palte mosty, kopejte příkopy, zabíjejte… a zoufejte


Když se po převratu v Kyjevě chopila moci nová vláda, začaly se východní provincie Ukrajiny obávat o svoji budoucnost a bezpečí, protože nové moci nedůvěřovali, a začaly proto usilovat o odtržení od Ukrajiny. Nová kyjevská vláda ovšem, místo aby se snažila obavy východu rozptýlit a udržet jej v rámci Ukrajiny, začala dělat vše pro to, aby východ přesvědčila, že jeho obavy byly opodstatněné a že odtržení od Ukrajiny (a možné připojení k Rusku) není otázka volby, ale životní nutnosti. Nasazení dělostřelectva a letectva proti vlastním občanům a odmítání vyjednávání je spolehlivý způsob, jak spálit všechny mosty a zničit poslední zbytky naděje na mírové urovnání v rámci jednoho státu.

Pokračovat ve čtení „Palte mosty, kopejte příkopy, zabíjejte… a zoufejte“ →

Šče ne vmerla Ukrajina… ale už ji zabíjejí


Na Ukrajině vypukla revoluce. Další barevná, oranžová podle barvy požárů, které demonstranti zapalují, ale také červená podle barvy krve, která již teče a které zřejmě poteče ještě víc. I když revoluce se tomu říká jen proto, že to lépe zní, ve skutečnosti jde mnohem spíše o pokus o státní převrat, a ještě spíše o ozbrojené povstání fašistických bojůvek. Jenže na tom nesmí záležet, protože opozice chce oslabit vazbu Kyjeva na Moskvu, což je účel, který světí jakékoliv prostředky. A tak se může opozice spolehnout na podporu Západu, který kárá ukrajinskou vládu za to, že neskáče, jak opozice píská, a hrozí jí sankcemi.  Ten samý Západ, který demonstrace svých vlastních občanů (vzpomeňte na Occupy Wall Street, Madrid, Athény, ale třeba i Prahu, pro kterou bylo sto tisíc demonstrantů na Václavském náměstí, tedy absolutně i relativně více, než ne kyjevském Majdanu, jen zpovykanou lůzou), nyní káže ukrajinské vládě o demokracii a chce po ní, aby rezignovala a předala moc opozici (k ničemu jinému by splnění požadavků Západu vést nemohlo). Ukázkovější příklad vměšování se do vnitřních záležitostí cizí země by člověk hledal jen těžko.

Pokračovat ve čtení „Šče ne vmerla Ukrajina… ale už ji zabíjejí“ →

Všechnu moc korporacím


Všechnu moc korporacím

Cílem dohody bude snížit bariéry pro vstup amerických firem na evropský trh a evropských firem na americký odstraněním či změnou právních předpisů, ale možná i právnických principů a přístupů, které tyto firmy vnímají jako nežádoucí.

Údajně socialistická EU nám hodlá tvrdě naordinovat echt neoliberální medicínu, po které nás mají čekat jen samá pozitiva a sociální jistoty, ale mnohem spíše náš čeká jen další snižování sociálních a enviromentálních standardů, omezování vlivu veřejnosti, prohlubování demokratického deficitu a oslabování vyjednávací pozice nositelů práce.