[KNIHA] Erich Fromm : Strach ze svobody

Stačí vnější svoboda k tomu, aby byl člověk i vnitřně svobodný? Unese člověk svobodu, umí žít svobodně? Co se stane, pokud se člověk se svojí svobodou nevyrovná? Proč má člověk potřebu násilí na druhých lidech? I tak by mohly znít otázky, na které hledá odpovědi Erich Fromm (1900 – 1980), jeden z nejvýznamnějších světových psychologů.

Kniha, která vyšla prvně v roce 1941, je především Frommovou snahou vysvětlit nástup a pevné pozice nacismu v Německu, ze kterého Žid Fromm pocházel. Vzhledem k časnému vydání (1941) kniha nemůže reflektovat ani koncentrační tábory a konečné řešení, ani poválečnou zkušenost například se stalinským kultem osobnosti. Ovšem ani tyto okolnosti by na závěry knihy, která nachází odpovědi ve společenských změnách, ke kterým došlo v minulých staletích, nijak neovlivnily.

Frommovy základní teze jsou zhruba následující: svoboda znamená osamělost, protože člověk je v ní pouze sám se sebou a sám za sebe. Nikdo nerozhoduje za něj, ale sám si musí hledat svoji cestu, sám se musí rozhodovat. Každé rozhodnutí však představuje riziko, a proto je spojeno z nejistotou. Tato nejistota a osamělost vyvolávají úzkost, která vede ke strachu ze svobody. Aby se člověk úzkosti zbavil a překonal strach, vzdá se ochotně a záměrně své svobody. Často tak, že popře sám sebe a rozpustí svoji svobodu a svoji individualitu v davu, mase, organizaci, straně, etc. a ztracenou jistotu nalézá v poslušnosti.

Podle Fromma existují tři způsoby, kterými se člověk snaží před svobodou a nejistotou uniknout, takzvané mechanismy úniku:

1. autoritářství, kdy se člověk snaží kompenzovat vlastní úzkost tím, že ovládá jiné. Pouze pocit moci nad jinými mu dává zapomenout na vlastní nedostatečnost a vlastní bezmocnost. Podle Fromma je touha po moci výrazem slabosti, nikoliv síly. Vládce i ovládaný většinou žijí ve zvláštní symbióze, kdy je ten navenek dominantní ve skutečnosti ten slabší, protože nezbytně potřebuje někoho, koho by mohl ovládat, a pokud jej nemá, duševně i tělesně strádá. Naproti tomu pro ovládaného je mnohem snazší vztah opustit, i když i on dává přednost jistotě" poddanství.
2. destrukce, čili snaha přesvědčit sebe i své okolí o vlastní existenci tím, že něco zničím. Může to být cokoliv nebo kdokoliv, důležité je alespoň na kratičký okamžik začít pocit, že to jsem já, kdo ovládá své okolí, a ne okolí, které ovládá mě. Význam destrukce je v tom, že představuje přivlastnění – co zničím já, to již nemůže zničit nikdo jiný, zatímco věci stvořené mohou být využívány nezávislé na mé vůli. , Destrukce tak představuje nejzazší, absolutní formu vlastnictví. (Ostatně pojetí vlastnicí jako absolutního práva, včetně práva ničit, je nejenom velmi rozšířené mezi liberály, ale dostali se i do mnoha právních řádů, včetně českého).
3. automat konformity, kdy jedinec zcela popře vlastní osobnost a vlastní vůli, zcela a cílevědomě se přemění na malé bezvýznamné poslušné kolečko mohutného stroje Řádu. Jedinec rezignuje na vlastní vůli, názory, svědomí a důsledně přejímá vše, co mu nabídne vnější autorita a co odpovídá sociální roli, kterou hraje. Typické je, že takový člověk dokáže tvrdit A i non-A současně, stejně jako ze dne na den změnit názor, aniž by si toho sám povšiml. (Člověku maně vytane na mysli George Orwell a jeho dílo 1984 i s pojmem double-thinking.)  Pro automat konformity je klíčová stejnost, zaměnitelnost a snaha nijak nevybočovat z řady a upozorňovat na sebe.

Populární výklad chápe vývoj lidstva jako setrvalou cestu od poroby ke svobodě. Podle Fromma to však vypadá, že tento vývoj skončil ve slepé uličce, a že čím více máme formální svobody, tím méně se nám dostává té vnitřní. Pro Fromma je klíčový přerod, který společnost obecně udělala na cestě ze středověku do novověku. Středověká společnost byla svázána pevnými pravidly a vyznačovala se jistotou existence ve smyslu psychologickém a sociálním. Ačkoliv byl člověk ve své fyzické existenci ohrožován rozličnými nemocemi a nespočetnými válkami, ve všem ostatním měl jistotu. Jeho sociální postavení bylo pevně dané a měl záruku, že dožije stejně, jako se narodil. Věděl, jak prožije svůj život a jak jej prožijí jeho děti. Církev zajišťovala jistotu myšlení; byl-li měšťan, potom mu cechy zajišťovaly jistotu živobytí. Mohl se spolehnout, že si ani zásadně nepolepší, ale ani zásadně nepohorší. Reformace ovšem toto všechno rozmetala na kusy. Nová etika a religiozita reformačních církví a jejich důraz na predestinaci a fatalismus na jedné straně, a chápání podnikání jako svého způsobu bohoslužby na straně druhé, vnesly do poklidného světa středověku zmatek. Vše vyvrcholilo nástupem kapitalismu, který z protestantismu přímo vycházel. Kapitalismu sice přinesl jednu pozitivní věc, když začal nově chápat člověka jako zcela svobodné a svébytné individuum, ovšem spolu s tím stvořil i velké problémy, když  takto osvobozeného jedince zcela izoloval od ostatních lidí, ze kterých se rázem stali konkurenti. Člověk tak byl sice svobodný a mohl se pokusit zajistit si své štěstí sám podle vlastního uvážení a vlastním přičiněním, zároveň byl však zcela osamělý s jedinou jistotou -nikdo mu nepomůže, nikomu nemůže věřit. Důraz na prosperitu a úspěch potom způsobil, že člověk ztratil cenu sám o sobě, a stal se významným pouze skrze svůj přínos pro obchod a podnikání jako zákazník, či dělník u pásu. Osamělost a nejistota se s rozvojem kapitalistické společnosti pouze prohlubují, a jedinci se snaží s nimi vyrovnat pomocí výše zmiňovaných mechanismů úniku. Například nástup nacistů v Německu 30. let 20. století nebyl ničím jiným, že jedním velkým kolektivním únikem.

Přestože Fromm ve své knize podává dosti zevrubnou analýzu problému a jeho příčin, řešení nezná. Respektive zná, ale je silně nepřesvědčivé a spíše okrajové, postavené na jakési nepříliš promyšlené formě socialismu. Nepříliš promyšlené proto, že v něm Fromm nebere v úvahu temné stránky lidské povahy, přesněji řečeno věří v jejich překonání, což je u něj jako u psychologa poněkud zarážející. Erich Fromm nám však i tak zanechal pozitivní poselství, které se odráží v myšlence, že existuje pozitivní svoboda, v níž je jedinec nezávislým JÁ a přesto není izolovaný, ale sjednocený se světem, s druhými lidmi a s přírodou."

Následuje několik citací, které jsou dle mého zásadní pro pochopení moderní společnosti jako takové:

Moderní člověk je úzkostný a v pokušení odevzdat svou svobodu diktátorům všeho druhu, anebo ji rozmělnit přetvořením sebe sama v malý šroubek stroje, dobře živený a dobře oblékaný, který však nebude svobodným člověkem, ale automatem

Druhým aspektem moderní svobody je izolovanost a bezmocnost, jež individuu svoboda přinesla.

Zkrátka, kapitalismus nejen osvobodil člověka od tradičních pout, ale také nesmírně přispěl k rozšíření pozitivní svobody, k růstu aktivního, kritického, zodpovědného JÁ. Toto byl ovšem jen jeden účinek, který měl kapitalismus na pro

ces vzrůstající svobody, současně přispěl k osamělosti a izolovanosti jedince a naplňoval ho pocitem bezvýznamnosti a bezmocnosti.

(…) člověk je hnán nesnesitelným pocitem osamělosti a bezvýznamnosti. Pokouší se tomuto pocitu uniknout tím, že se vzdá sám sebe (…)

Ovládání jiné osoby, i když s ujištěním, že je ovládána pro její vlastní dobro, se jeví často jako projev lásky, podstatným činitelem je však požitek z ovládání.

(…) touha po moci nekoření v síle, ale v slabosti. Je výrazem neschopnosti individuálníhi JÁ vydržet sám žít. Je to troufalý pokus získat druhotnou sílu tam, kde prvotnií síla chybí.

I když "vůdcové" jsou především těmi, kdo užívají moci, ani masy nejsou oloupeny o své sadistické uspokojení. Realistické a politické menšiny v Německu, případně jiné národy, které jsou popisovány jako slabé a rozpadající se, jsou objekty sadismu, jímž se ukájejí masy. Zatímco Hitler a jeho byrokracie mají požitek mají požitek z moci nad německými masami, tyto masy byly určeny mít požitek z moci nad jinými národy a vášnivě usilovat o světovou nadvládu.

Výsledkem tohoto relativismu, který se často vydává za empirismus (…) je, že myšlení  ztrácí svůj podstatný podnět – přání a zájmy myslícího člověk, a člověk se místo toho stává strojem na zařazování faktů.

Jsou nezávislost a svoboda totožné s izolovaností a strachem? A nebo existuje pozitivní svoboda, v níž je jedinec nezávislým JÁ a přesto není izolovaný, ale sjednocený se světem, s druhými lidmi a s přírodou?

Existuje jen jeden smysl života: prožívat ho.

Ztráta "vlastního JÁ" a jeho náhražka pseudojá ponechává jedince v napjatém stavu nejistoty. Tím, že je v podstatě odvratem očekávání jiných lidí, je posedlý pochybnostmi, protože do určité míry ztratil svoji totožnost.

V posledních desetiletích ztratilo "svědomí" hodně na svém významu. Zdá se, že už v životě člověka nehraje žádnou roli ani autorita vnější, ani vnitřní. Každý je úplně "svobodný", jen když nikdo jiný nezasahuje do jeho legitimních nároků. Docházíme však k tomu, že místo aby autorita zmizela, stala se neviditelnou. Místo otevřené autority vládně autorita anonymní, Je zamaskována zdravým rozumem, vědou, duševním zdravím, normálností nebo veřejným míněním.

Tak může moc znamenat dvě věci – dominanci, nebo potenci.

Důsledkem tohoto nepoměru mezi osvobozením od nějaké vazby a nedostatkem možností k pozitivní realizaci svobody a individuality došlo v Evropě k panickému útěku od svobody do nových vazeb, nebo alespoň do lhostejnosti.

(…) dialektický charakter procesu růstu svobody (…) struktura moderní společnosti působí na člověka dvojím způsobem: jedinec se stává nezávislejším, soběstačnějším a kritičtějším, zároveň však izolovanějším, osamělejším a úzkostlivějším.