Vím, že není nic staršího, než včerejší zprávy, a přesto hodlám psát o něčem, co není dokonce ani včerejší. Jenže to příliš tlačí a musí to ven. Nejde o nic jiného, než o rozhodnutí Ústavního soudu zamítnout dodatečné zdanění církevních restitucí (Ježíši, jak mě to slovo „restituce“ nejde přes pusu, protože evokuje dojem něčeho správného, což tohle svinstvo v mých očích rozhodně není). Ale není to vztek, co mě tlačí, na to už jsem příliš smířený a poučeny, je to spíš smutek. Smutek, že Ústavní soud nesebral odvahu a nepřekročil svůj vlastní stín, ale definitivně se etabloval jako pevný pilíř režimu, i smutek nad tím, jak v konečném důsledku absurdně – i když juristicky nepochybně brilantně, tak jako ostatně vždy – ústavní soudci své rozhodnutí zdůvodnili.
Bohužel se nedá hovořit o překvapení, protože jde spíše o potvrzení toho, že i nezávislost soudců má své meze dané vládnoucí ideologií. Prostě tak, jako za minulého režimu by žádný soud nezpochybnil znárodnění, tak dnes žádný nezpochybní restituce. A jakkoliv antikomunisté toto rozhodnutí oslavují jako nápravu spravedlnosti, nejde o nic jiného, než o svého druhu pomstu za režim minulý, eminentní politikum, symbolické gesto potvrzující vítězství Sametové revoluce, spravedlnosti navzdory. Aby se totiž dalo o spravedlnosti v tomto kontextu alespoň přemýšlet, nesmělo by být „vracení“ (protože ve skutečnosti v mnoha případech jde o darování) majetku paušální a podle diktátu církev, ale případ od případu a s ohledem na dopady, jaké to bude mít tady a teď. Ale víme všichni, že přinejmenším do příští revoluce to je pláč nad rozlitým mlékem.
Co mi ale vadí nejvíc a vlastně to není ani tak věc meritorní, jako principiální, to je zdůvodnění, které ústavní soudci použili: dodatečný zdaněním prý bylo porušeno ústavou zaručené legitimní očekávání. Proč mi to vadí? Za prvé proto, že domyšleno do důsledků to znamená, že můžeme klidně zrušit parlament, protože ten nemůže nic měnit, jelikož každá změna porušuje něčí legitimní očekávání, že nebudou dotčeny jeho sobecké zájmy.
A s tím úzce souvisí za druhé, totiž že církve, resp. politikum církevních restitucí, získali to privilegium, že jejich legitimní očekávání dostalo přednost před jinými legitimními očekáváními, například před legitimní očekáváním občanů, že o tak zásadních věcech, jako se zcizení a privatizace nezanedbatelné části veřejného majetku, se bude rozhodovat v referendu, a pokud ne v referendu, tak v parlamentu, ale způsobem korektním a transparentním, což v žádném případě nebyl případ církevních restitucí.
Ale toto pořadí priorit samozřejmě není ani náhodné, ani běžné – je revoluční. To, co byla dřív preference dělníků, to je dnes preference buržoazie a kléru. Nezáleží na tom, že je třicet let od převratu, revoluce ještě definitivně nezvítězila a tak je potřeba ji pohlídat a podpořit. Obzvláště v době, kdy jsou si revolucionáři stále méně jisti tím, že je o jejich revoluci všeobecný zájem. Strážci revoluce z Brna tak přišli v pravý čas s jasným vzkazem: revoluce není mrtvá, revoluce žije, a my budeme bdít, aby nikdy nezemřela.
Tribun 