Tagged: církevní restituce

Privatizace církevních památek znamená kulturní katastrofu


Alexander Jevgenjevič Musin, archeolog z petrohradského Ústavu dějin hmotné kultury Ruské akademie věd, popisuje a hodnotí privatizaci církevních památek v Rusku; ruská situace se sice od té české liší, v mnohém se jí ale podobná a některé momenty jsou platné univerzálně a měly by být varováním pro každého, tedy i pro nás.

Celý příspěvek

Reklamy

Svědek umírajícího státu


Lipanská mohyla

Lipanská mohyla

Pokud platí, že státy se udržují těmi ideály, na nichž vnikly, pak je pozapomenutá lipanská mohyla němým svědkem skomírající České republiky. Opuštěný a snad i  nepohodlný svědek úsilí o vlastní stát, který je dnes mementem toho, jak jsme se ideálům, z nichž moderní česká státnost vyrůstala, vzdálili. Ty tam jsou tisícihlavé tábory lidu na místě jedné z našich „slavných proher“, dnes k lipanské mohyle zabloudí jen místní pejskaři, pár chlapíků s draky, kteří určitě nepřišli kvůli kvůli historii, ale spíše kvůli větru, a jinak nikdo, kdo by vypadal, že ho zajímá samo místo, kde se psaly dějiny. Psaly se zde totiž jiné dějiny, než které se dnes učíme, dějiny, ve kterých bylo husitství slavnou epizodou českých a porážka v bitvě u Lipan (1434) tragédií, z níž se český lid vzpamatovával po staletí. Dnes se ale pomalu ze slávy stává ostuda a z husitů banda zdivočelých „teroristů“, kteří bourali přirozený řád světa a nerespektovali ani církev, ani panstvo. Celý příspěvek

Podej čertu prst a sežere ti celou ruku


Kdykoliv čtu o církevních restitucích, tak se zastydím, že jsem nevolil komunisty. Tak třeba tohle:

Církve přišly na způsob, jak dosáhnout na další majetek, i když se oficiální seznam restitucí uzavřel na konci loňského roku. Začaly u soudů napadat vlastnictví nemovitostí, na něž se církevní restituce nevztahovaly. Jde o budovy a pozemky, které církvím dříve patřily, ale stát je později převedl na obce. [zdroj]

Já chápu, že na církve se člověk snad ani zlobit nemůže, cokoliv jiného by čekal jen opravdu velký naiva, nebo opravdu velký optimista, protože církve byly vždy synonymem hamižnosti a arogance, ale s o to větší chutí bych za příslovečné koule do průvanu zasloužil někoho jiného. Každopádně bych ve světle tohoto vývoje viděl opětovnou konfiskaci restituovaného majetku jako nejenom nutno, ale též zcela v souladu s dobrými mravy. Když je nemají církve, musíme je mít my ostatní.

 

Zdroje jsou, logicky


Myslím, že se není třeba bát, že by se obnova země po povodních zadrhla na tom, že by nebyly zdroje. Zdroje jsou a je jich víc, než dost. Pokud se totiž mohou najít desítky miliard (ať hovořím jenom o penězích) na tzv. církevní restituce, potom se musí najít i miliardy na opravy poničené infrastruktury a na pomoc vyplaveným (třeba i na výkup jejich neprodejných domů). Platí přece i pro stát, že nejprve platím nájem, a až potom si kupuji kaviár, že nejprve spravím děravou střechu a až pak jedu na dovolenou na Seychely, že si dávám peníze stranou na mimořádné výdaje a až pak si dopřeji zbytného luxusu? Protože tzv. církevní restituce (ve skutečnosti bezprecedentní subvence privilegované menšiny) jsou právě takovým luxusem, který si mohou dovolit, až když mi něco zbude potom, co poplatím nutné. Z toho, že stát přistoupil k tzv. církevním restitucím, tedy logicky plyne, že jeho zdroje jsou takřka neomezené a rezervy nevyčerpatelné.  A pokud do toho chcete někdo tahat nějakou morální povinnost, tak ano, stát má morální povinnost postarat se o bezpečí a prosperitu svých občanů, ne o vypasená břicha věčně hladového kléru.

Západní a východní pojetí církevního zboží


V textu Libora Jana Příběh intelektu, vůle a víry v boha, který vyšel v Dějinách a současnosti 5/2013 tematicky zaměřených na výročí Cyrila a Metoděje, je následující pasáž:

Nelze ani vyloučit, že oba muži měli rozdílné představy o charakteru a fungovaní církve – Svatopluk patrně zastával francké představy vycházející z pojetí „Eigenkirche“, kde zakladatel s církevním majetkem nadále nakládal, Metoděj pod byzantským vlivem prosazoval patrně plnou držbu kostelů i příjmů církví.

Zdůrazňuji, že se zde bavíme o 9. století. Lze tedy říci, že tradičně a historicky tzv. církevní majetek církvi nikdy nepatřil absolutně, nejenom za Rakouska-Uherska, ale ani dávno předtím, na samém úsvitu přítomnosti církve v (budoucím) českém prostoru. Tzv. církevní restituce organizované vládou jsou svojí podstatou v rozporu se západní tradicí a vedou nás (ve 21. století!) do východního civilizačně-kulturního okruhu. Vládní argumentace je absurdní, v žádném případě se nejedná a nemůže jednat o restituce, ale jde i z tohoto pohledu o čistou defraudaci.

Svinstvo bez závoje


A je to tady, matka všech rozkrádaček začíná: církev se přihlásila o Rubensovy obrazy nevyčíslitelné hodnoty. A bude hůř, protože církev nemá nikdy dost, církev je nenasytná, církev se nezastaví před ničím. Církev a její pohůnci. Připravte se na revoluci. Tohle je jen začátek. Až s námi tihle skončí, tak tu nezůstane na kameni kámen a už nám tady nebude patřit vůbec nic. Demokracie narazila na své meze, tohle už volbami a hlasováním řešit nelze, stejně jako nelze volbami a hlasováním řešit loupežné přepadení, nebo okupaci. Přeberte si to, jak chcete, jen na vás, co všechno ještě budete politikům tolerovat. Vzpomínám si na jeden popřevratový „vtip“: – Víš, že se teď budou komunisti pohřbívat na břiše? – Proboha proč? – Abychom je nemuseli obracet, až jim za třicet let budeme líbat prdele.

Tak chutná moc


Jak chutná moc? Moc má tisíc příchutí, ale vždy chutná sladce. A jedním z gurmánů, kteří si ji umí jaksepatří vychutnat, je i premiér Nečas, který si ji v poslední době dopřává plnými doušky. Neboť co může být lahodnějšího, než vědomí, že i když vaše legitimita stojí na vodě, vláda se vám hroutí pod rukama a o podpoře veřejnosti se nedá hovořit ani s těmi nejrůžovějšími brýlemi na očích, stejně si můžete dělat co chcete a není moci kromě boha a revoluce, kterou by vás nesouhlasící většina mohla zastavit? Moc chutná jako omluva Sudeťákům za to, že si Češi dovolili jim po válce vystavit účet, moc chutná jako chvatný podpis tunelářských smluv o církevních restitucích dávno před nemravným a nespravedlivým zákonem daným termínem, zjevně ve snaze ztížit, či přímo vyloučit soudní přezkum největšího transferu majetku z rukou veřejnosti do rukou soukromých korporací, prosazeného opět velmi požitkářským způsobem hrstkou labužníků moci. Není větší rozkoše, než je bezmoc opozice. Právě tak chutná moc.

Pro zloděje zdroje jsou


Zdroje jsou, dokonce neomezené. Ovšem jak na co. Na zdravotnictví, na školství, na vědu a výzkum, na dopravní infrastrukturu, na důchody, na péči o staré, slabé a nemocné či na podporu rodin s dětmi nejsou. Na takovou lumpárnu, jakou jsou tzv. církevní restituce, jsou. Dokonce neomezené, vzhledem k bianco povaze tzv. majetkového narovnání s církvemi, které je ošklivě pokřivené ve prospěch církví a spekulantů těšících se na tučnou kořist, a v neprospěch státu a veřejnost.

Celý příspěvek

Církevní restituce jsou u ledu!


Bylo konstatováno, že vládní zákon o vyrovnání státu s církvemi je de jure zamítnut, neboť jeho nové projednání nebylo zařazeno na první schůzi sněmovny poté, co zákon zamítl senát, čímž byl porušen jednací řád sněmovny. (zdroj)

Svatý Václave, vyžeň Duku s Nečasem!


V současné politické situaci ten nejlogičtější a nejpřirozenější protest proti tzv. církevním restitucím, tj. protest ve stylu Pussy Riot,  dnes podnikla v chrámu sv. Víta PRAkce. Potěšte se jím dříve, než ho někdo „demokraticky” smaže, zejména si vychutnejte výkřiky jako „Vypněte to nahrávací zařízení,” „Běžte si hulákat jinam, tohle je chrám,” nebo „Některá místa by měla zůstat svatá.” Copak na to asi jeho morální autorita autoritovitá, pan kandidát Schwarzenberg, takto rozhodný a ostentativní obránce Pussy Riot?

 

Za sebe mohu říci jenom tleskám a díky, přestože je mi jasné, že žádný protest nic nezmůže v zemi, kde jsou polici zpupní a občané laxní.