Komerční vs. všeobecné zdravotní pojištění


Ve snaze přesvědčit mě, pokud bych neplatil daně, tak si za ušetřené peníze koupím všeho víc, lepšího a levnějšího, mí oponenti opakovaně tvrdili, že i tuzemskými zdravotními pojišťovnami nabízené komerční zdravotní pojištění je levnější a přitom lepší, než to povinné všeobecné. Na opakované dotazy, zda je srovnatelný i rozsah krytí etc. jsem samozřejmě žádnou odpověď nedostal.

Tak jsem se na to podíval sám. Nejedná se o žádnou zevrubnou rešerši, ale spíš letmý a povrchní pohled, neboť se ukázalo, že potřebné informace se špatně shánějí, ale snad nebude úplně marný.

Tak za prvé je tu otázka ceny. A ta je nezodpověditelná. Stejně jako ostatní pojišťovny nemají ani zdravotní pojišťovny veřejně přístupný ceník, ale cenu sdělí oplátkou za poskytnutí osobních údajů. Jedinou výjimkou se ukázala být Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra zde, kde vychází měsíční pojistné opravdu nižší.

To je ovšem zcela očekávatelně vykoupeno omezeným pojistným krytím. Nejenom již zmiňovaná ZPMV, ale i Uniqa či VZP mají plně omezené limity, které jsou, co jsem našel, do 2 mil. Kč. resp. jejich ekvivalentu v EUR. Limity jsou přitom něco, co zákon 48/1998 Sb. o veřejném zdravotním pojištění nezná. A ještě jednu věc, kterou pojistné podmínky komerčního pojištění (např. rovněž již zmiňovaná Uniqa) běžně obsahují, zákon o veřejném zdravotním pojištění: možnost výpovědi ze strany pojišťovny, většinou tři měsíce po škodní události (rozuměj nemoci, či úrazu). A samozřejmě u komerčního pojištění není na uzavření smlouvy právní nárok.

Závěr si udělejte každý vlastní, ale já si nemohu pomoci, mě to všeobecné zdravotní pojištění přijde výhodnější. Ne kvůli ceně, která umí být dost vysoká (však to také není pojištění v pravém slova smyslu, ale parafiskál), ale kvůli v podstatě neomezenému krytí, nároku na vznik pojištění a nemožnosti pojišťovny jej jednostranně vypovědět. Ale samozřejmě je na každém, jestli raději teď „ušetří“ několik (desítek) tisíc ročně, které si odloží pro případ, že ho postihne vážný úraz nebo nemoc (a bude doufat, že se tak stane až za hodně dlouhou dobu, až bude mít našetřeno), nebo dá přednost jistotě zdravotní péče a svobodě nevytvářet si mohutné záložní fondy pro případ úrazu či nemoci.

P.S. Jsem si vědom toho, že jde o komerční pojištění cizinců, ale nedělám si iluze, že kdyby šlo o čisté komerční pojištění i pro rezidenty ala USA, že by byly podmínky nějak zásadně přiznivější.

Bohatým jdou daně k duhu


Oblíbený mučednický mýtus bohatších lidí, živený zejména liberály všech druhů a barev, říká, že stát a daně ničí bohatším lidem prosperitu a kdyby jich nebylo, tak by ti bohatší měli všeho více za méně a v lepší kvalitě, protože by si to kupovali přímo za vlastní na volném trhu. Jak ovšem D. Prokop v článku Úvod do praktické sociologie: Rub a líc progresivní daně (to je ten článek, který jsem si přečetl až na Sealovo doporučení, ale dobře jsem udělal a vy byste měli také), tak realita je poněkud odlišná a složitější:

Druhým argumentem je fakt, že pokud se omezíme na pracující populaci, které se daně týkají, jsou to často bohatší lidé, kdo nepřímo více těží z fungování státu. Chudší pracující sice dostávají některé přídavky, ale jejich objem není nijak závratný. Bohatší lidé kupují více zboží, jehož pohyb i cena závisejí na veřejné infrastruktuře. Jsou častěji klienty finančních a dalších služeb, jejichž férové fungování je závislé i na státním dohledu a regulaci těchto prostředí. Více využívají služby v oblastech kultury nebo sportu, které stát podporuje. A zejména těží z veřejného vysokoškolského vzdělávání. Jedinec s ním dosáhne vyššího platu, z daní ho však platíme všichni.

Nejsem tak chudý, abych mohl platit daně


Zákony neříkají jen co se nesmí a co se musí, vypovídají i o poměrech ve společnosti, o tom, jaké jsou i jaké by být měli. To samé platí o daních, neplní jen funkci financování státního rozpočtu, ale říkají i to, kdo komu vládne, v čí prospěch je společenské uspořádání a je-li spravedlivé. Proto by kupříkladu měla být daň z příjmu progresivní, aby bylo jasně řečeno, že platit daně, tj. financovat společnost, musí především ten, kdo může. Nikde přitom nestojí, že rozdíl pásem musí být 60% a nejvyšší sazba 80%, jde především o symbolickou hodnotu.

Jenže když nyní ČSSD v náhlém a nezvyklém záchvatu levicovosti vyhlásila plán na zavedení progresivní daně z příjmu, reakce byla, no… hysterická a jako vystřižená z manuálu pravicové argumentační konfekce: závist, trestání úspěšných a bla bla bla…chybělo už jenom volání po „spravedlivém“ degresivním zdanění či „spravedlivé“ dani z hlavy, ale to jsem možná jenom přeslechl.

Ti, kterým se progresivní daň nelíbí, protože se jich dotkne, i když bolet je nebude, se totiž umí a mohou ozvat, na rozdíl od těch, které bolí současný stav. Je to přesně jako v tom bonmotu, který jsem nedávno někde zahlédl, snad dokonce v angličtině a namířený proti Trumpovi, a který zněl zhruba takto: „Copak jsem chudý, abych platil daně“?

Konstrukce daňového systému je úhelný kámen společenské soudružnosti, na něm se nejlépe ukáže, kdo je kdo, kdo dokáže přijmout osobní odpovědnost za svět, v němž žije, a kdo se chce jen sobecky svést, pokud možno se slevou na úkor těch, kteří nemají tak silnou vyjednávací pozici, aby si nějakou vymohli.

Zkušenost ukazuje – a já očekávám, že se to potvrdí – že nejhlasitěji proti progresivní dani z příjmu budou ti, kteří o odpovědnosti mluví nejčastěji. Ti si totiž pod odpovědností vždy představují odpovědnost těch druhých, která je zbavuji povinností, nikoliv tu svoji, která jim povinnosti ukládá.

Fiškusovo schéma


Podle této zprávy patří mezi největší věřitele USA patří daňové ráje, ve kterých korporace, včetně těch amerických. parkuji svoje zisky aby nemusely platit daně. Tyto peníze jsou posléze investovány do amerických dluhopisů, které vláda USA vydává, aby nahradila příjmy z výběru daní, a za to inkasují od americké vlády úrok. Nejenom, že se v USA vyhnou placení daní, ale ještě si za to od USA nechají zaplatit. A nejenom v USA, toto je nepochybně globální záležitost. No řekněte, není to geniální? A zcela bezpečné, protože v neoliberálním kapitalismu není něco takového nejenom nelegální, ale ani nemravné. Koneckonců, bylo přece věděcky dokázáno, tak za rozpočtové deficity může přebujelý sociální stát, nezaměstnaní a komunisti. Mě to ale stejně připadá, jako když si okradený půjčuje od zloděje vlastní peníze.

Daňový ráj to na pohled


Na téma daňové ráje toho nelze říct o moc víc, než napsali Jan Dienstbier a Jaroslav Fiala v článku Kvitová, Monako a komunismus pro bohaté, z nějž vybírám:

Abyste se kvalifikovali do privilegované kasty lidí s nulovou daní, potřebujete v zásadě jediné: opravdu velký balík peněz.

Jak si ale takový daňový systém může dovolit Monako? Základem je nenáročná správa malého a vysoce zalidněného území, kde rozhodně nežijí žádní nešťastníci, o které by se bylo třeba postarat. Monako se totiž vyznačuje nejen tím, že má nejvyšší poměr HDP na hlavu na světě, ale i tím, že tu nejsou prakticky žádní chudí. Ti si totiž nemůžou dovolit horentní ceny nemovitostí ani se nenají v luxusních kavárnách. Chudí tu jsou proto jen turisté nebo gastarbeitři z řad Francouzů a Italů, kteří sem každodenně dojíždí vykonávat špinavější práce. Žebráky a bezdomovce pak místní policie bez milosti okamžitě vypakuje.

Celý dobře promazaný systém zkrátka úspěšně parazituje na ostatních státech.

Tím, že v pyramidě plátců daní chybí nejvyšší příjmové skupiny, musí jejich absenci jednoduše zaplatit ti, kteří se z daňového systému tak snadno vyvázat nemůžou.

Když (…) komentátoři z LN nebo Reflexu se můžou přetrhnout ve vychvalování daňových rájů a zaklínají se svobodou, vzkazují ostatním: daně platí jen neschopní lůzři.

Dodal bych snad jen to, jak daňové ráje vidím já: Je to podobné, jako kdybyste se bohatě najedli v jedné restauraci, ale útratu zaplatili přes ulici v druhé, která si naúčtuje méně nebo vůbec nic, protože jste ji nestáli ani personál, ani suroviny, ani energie.

Snižte daně a bude dobře, jde jen o to komu a kde


Fundamentální dogma pravice zní, že prosperitu lze zařídit nejsnáze snižováním daní, že když lidem necháte více peněz, aby si sami rozhodli, za co je utratí, tak to bude ku prospěchu celé společnosti, protože se tak podpoří ekonomika, investice a alokace zdrojů. Jenže to má háček. Vlastně dva. Za prvé, hodně lidí má tak nízké příjmy a jim odpovídající nízké daně, že i když jim daně snížíte, za peníze navíc, které jim zbudou, si nic moc navíc nekoupí. Za druhé neexistuje způsob, jak zařídit, aby bohatí, kteří na snižování daní jediní bezprostředně vydělají, investovali peníze tam, kde je díky snížení daní získali, protože ti je – zcela v souladu s vlastní přirozeností i logikou fungování systému – budou vždy investovat tam, kde mají příslib většího zisku. Pro příklady netřeba chodit daleko, stačí do dnešní E15, která píše o tom, že Kellner, Vítek a spol. míří s realitním byznysem za hranice (v tištěné verzi s ještě výmluvnějším názvem Čeští miliardáři investují do zahraničních realit). Pokud jim budou dále sníženy daně (pokud tedy vůbec po „optimalizaci“ v daňových rájích platí), jaká je záruka, že prostředky neodvedené státu budou investovat zde, aby mohl nastat efekt připisovaný pravicí nízkým daním? Nabízí se tak otázka, proč bychom my měli svými nízkými daněmi sponzorovat cizí prosperitu, stejně jako je třeba se ptát, proč by třeba Afričané či Asiaté měli sociálním a environmentálním dumpingem sponzorovat tu naši?

Provozuje stát aktivní politiku daňových úniků?


Jak v rámci diskuse o těch „parazitech“ přišla řeč na to, že řemeslníci nechtějí dávat faktury a zákazníci je po nich většinou ani nevyžadují, tak jsem si udělal takový zjednodušený model a že mi vyšli věci. Nuže, budiž takový „business case“, že získám výnosy 100 000,-, které hodlám zdanit, a na jejich dosažení vynaložím náklad 40 000,- Mám dvě možnosti: a) chci si tyto náklady dát do nákladů, a proto si vyžádám fakturu a zaplatím DPH, b) fakturu si do nákladů nedám.

Pokračovat ve čtení „Provozuje stát aktivní politiku daňových úniků?“

Kdo parazituje je parazit


Jak přesně to stínový ministr financí za ČSSD Jan Mládek řekl, se mi zjistit nepodařilo, ale ono na tom vlastně ani nezáleží, protože vášně planou proto, že „živnostníci jsou parazité“, bez ohledu na to, jak autentické takové vyjádření je. ODS Mládkovu nešikovnost okamžitě využila k zahájení předvolební kampaně, stranický šéf Sobotka hodil Mládka ruče přes palubu a drobní podnikatelé vytáhli na křížovou výpravu za ochranu své cti. Jenže nemá on ten člověk nakonec pravdu a neřekl jenom stylem slona v porcelánu něco, co mělo zaznít otevřeně už dávno?

Odmysleme si teď moralizující konotace a podívejme se na to čistě technicky, z hlediska strategie. Pokud někdo na daních odvádí výrazně méně, než jiný, ale čerpá přitom veřejné služby ve stejné kvalitě a rozsahu, jak to nazvat lépe, než jako parazitismus? Že tak činní zcela legálně na věci nic podstatného nemění. Pozor, to není nic proti živnostníkům, a už vůbec ne proti těm, kteří podnikají na svůj účet a svoje riziko, ta námitka směřuje proti nerovnosti v přístupu státu k zaměstnancům a živnostníkům a zejména existenci výdajových paušálů a tolerování tzv. švarcsystému.

Zatímco zaměstnanci musejí danit celý svůj příjem, živnostníci mají možnost snížit si daňový základ výdajovými paušály, a to i v případě, že žádné reálné a objektivní výdaje nemají. Patrné je to zejména v případě lukrativních „městských“ oborů, kde reálné výdaje ani při nejlepší vůli a rozmařilosti nemohou dosáhnout výše, kterou umožňují paušály. Proč mají tito lidé, kteří fakticky fungují v režimu zaměstnance, bez vlastních věcných nákladů a v podstatě srovnatelným rizikem nezaměstnanosti vyšším jen o výpovědní lhůtu a odstupné (a ani to ne vždy, protože smluvní volnost umožňuje ledacos), možnost platit výrazně nižší daně, než jejich kolegové – zaměstnanci?

Chyba – pokud je to tedy vůbec chyba, a ne chytrý způsob vlád, jak rozeštvat drobné podnikatele zaměstnance – není primárně v lidech, chyba je primárně v systému a mlčet o ní jenom proto, abychom někoho neurazili, je krátkozraké. Spíš než hledat způsoby, jak Mládka znemožnit a jeho prostřednictvím zdiskreditovat celou ČSSD, bychom měli ve vlastním zájmu hledat způsoby, jak opravit systém tak, aby v něm podobné úvahy nebyly vůbec možné.

P.S. Odpověď/omluvu/vysvětlení Jana Mládka, byť podle všeho poněkud „instantní“, lze najít například na webu Daniela Dočekala. Nemohu si pomoci, ale podle mě jenom blbec nemůže dát Mládkovi za pravdu. Čest je jistě důležitá, ale člověk by kvůli ní neměl ztrácet rozum.