Dostal jsem lístky (které jsem si nakonec musel stejně zaplatit) na představení divadla ABC Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, a tak jsem prostě šel. To podotýkám proto, že sám od sebe bych na něco se s takovým názvem nikdy nešel, neb bych očekával pokus o komedii založenou na genderových stereotypech, případně něco rádoby vtipně vztahově osvětového „ze života“. S tou osvětou bych se mýlil, o to větší pravdu bych měl ale s těmi stereotypy. Mít pravdu ovšem ne vždy znamená správně se rozhodnout, protože nejít na tuto komedii by byla chyba.

Pokračovat ve čtení „Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách“ →

Inscenace Pan Kaplan má třídu rád v Divadle ABC je, jak musí být jasné každému, kdo zná stejnojmennou knihu Leo Rostena, komedie. A každému je také hned jasné, na čem je postavena: na komolení slov dospělými studenty večerní školy angličtiny pro imigranty v New Yorku na počátku 2. světové války (ovšem v češtině, čili v podstatě svébytné originální dílo na principu originálu). Na začátku jsem si říkal, jak chtějí tvůrci s touto látkou, kde je všechno na jedno brdo, utáhnout tříhodinové představení, ale kupodivu se to podařilo, a i když by se možná dalo o půl hodinky zkrátit, nuda to nebyla. Ale bylo to tak na hraně, než se z toho komolení stal stereotyp. Ten trik, jak to udělat, je vlastně geniálně jednoduchý: jednotlivé slovní klauniády proložit zpěvnými a tanečními čísly inspirovanými kulturami, ze kterých studenti pocházejí. Opravdu to funguje a je to sranda. Jednoduchá, ale poctivá. Tedy až na pár připomínek ošklivé reality války, ale ty se snesou.Sympatické mi přišlo i to, že většinu obsazení tvořili starší a staří herci, že dostali šanci v kusu, kde je vlastně úplně jedno, jak je ta která postava stará.

Čtyři dohody, one man show Jaroslava Duška (ve skutečnosti byli na pódiu tři, ale dva jen muzicírovali), jsou scénické zpracování stejnojmenné knihy dona Miguela Ángela Ruize, což je, pokud jsem to správně pochopil, literatura osobního rozvoje. Pokud si dobře vzpomínám, tak tohle její scénické zpracování byla svého času v Praze téměř kultovní záležitost, kterou musel každý vidět a na níž se nedali sehnat lístky. Upřímně, sám bych je ani nesháněl, ale když už jsem je získal v rámci vzájemné korporátní korupce, proč ne.

Pokračovat ve čtení „Čtyři dohody“ →

Není to tak dlouho, co jsem byl na francouzském filmovém zpracování, a už je tu další inscenace inspirovaná Malým princem, tentokrát v pražském Národním divadle. Alespoň tedy mohu srovnávat a i když se jedná o dvě zcela odlišné múzy, tak srovnání možné je. Zatímco se totiž francouzský film držel v zásadě lineárního vypráví příběhu, čerstvé divadelní zpracování (premiéra 1. dubna t.r.) je mnohem rafinovanější; alespoň tedy pro mne jako pro dospělého, dětem to možná ani nepřišlo.

Pokračovat ve čtení „Malý princ“ →

Děti byly z Modrého ptáka nadšené, já ale trochu na rozpacích. Což o to, po inscenační stránce nemám co vytknout, scéna byla sice opět minimalistická a statická, ale práce s ní perfektní, a herecké výkony dobré, až na Václava Postráneckého, který tak šumloval, že mu nebylo rozumět, naopak Pavel Batěk v roli Psa by vynikající. Co mi tedy vadilo? Moralizování – řekl bych protestantské moralizování – kterým byl Modrý pták prodchnut a které bych shrnul to maximy: „Nepřemýšlej nad tím, proč u sousedů vyhazují koláče, když vy nemáte ani na chleba, buď rád, že jsi mamince ještě neumřel.“ Poselství, které já jsem v Modrém ptáku četl, nebylo o pokoře, ale o smíření. A nedodalo mi ani nahlížení na člověka jako na pána tvorstva, stejně jako představování vůči člověku devótního Psa jako kladného hrdiny a skeptického kocoura jako záporného (ne že by kočka mohla být kladným hrdinou). Ale jinak opět dobré a těší mne, že „Zlatá kaplička“ dělá dobré divadlo a není jen divadelním muzeem.

Přihodila se mi návštěva inscenace Zrada v Činoherním klubu a přiznám se vám hned a bez mučení, že jsem nebyl unesen. Retrospektivní příběh milostného trojúhelníka, ve kterém je každému všechno tak nějak jedno a nikomu nezáleží na ničem, ani na přátelství, ani dětech, ani manželce a vlastně ani na tom šukání, se minul s tím, co bych chtěl vidět. Ani láska, ani nenávist, jen setrvačnost. Netvrdím, že je to špatné divadlo, možná se mi nelíbilo právě proto, že je dobré a ukazuje něco, co bych raději neviděl, ale dívat se na lidi, kteří netečně bloudí životem, prostě není pro mě.