Tagged: divadlo

Freddie


Když jsme šli v sobotu večer se ženou do Divadla Radka Brzobohatého na kus s názvem Freddie, vlastně jsem vůbec netušil, na co to jdeme, protože lístky jsme dostali darem a nějak mne nenapadlo si to zjišťovat. Jen jsem z toho názvu tak nějak pochopilo, že to bude cosi o zpěvákovi skupiny Queen Freddiem Mercurym. Ovšem zatímco já jsem čekal činoherní dramatizaci jeho života (a trochu se obával, aby nebyla jen bulvárně parazitická), žena pro změnu čekala koncert revival skupiny Queenie, jejíž jméno na vstupenkách postřehla. Spletli jsme se oba, byl to muzikál.  Long story short: jestli budete mít příležitost, tak na Freddiho jděte. Jak muzikály nemusím, tak tenhle mne uchvátil. Tak bravurní kus jsem v divadle už dlouho neviděl.

Celý příspěvek

Reklamy

Pan Kaplan má třídu rád


Inscenace Pan Kaplan má třídu rádDivadle ABC je, jak musí být jasné každému, kdo zná stejnojmennou knihu Leo Rostena, komedie. A každému je také hned jasné, na čem je postavena: na komolení slov dospělými studenty večerní školy angličtiny pro imigranty v New Yorku na počátku 2. světové války (ovšem v češtině, čili v podstatě svébytné originální dílo na principu originálu). Na začátku jsem si říkal, jak chtějí tvůrci s touto látkou, kde je všechno na jedno brdo, utáhnout tříhodinové představení, ale kupodivu se to podařilo, a i když by se možná dalo o půl hodinky zkrátit, nuda to nebyla. Ale bylo to tak na hraně, než se z toho komolení stal stereotyp. Ten trik, jak to udělat, je vlastně geniálně jednoduchý: jednotlivé slovní klauniády proložit zpěvnými a tanečními čísly inspirovanými kulturami, ze kterých studenti pocházejí. Opravdu to funguje a je to sranda. Jednoduchá, ale poctivá. Tedy až na pár připomínek ošklivé reality války, ale ty se snesou.Sympatické mi přišlo i to, že většinu obsazení tvořili starší a staří herci, že dostali šanci v kusu, kde je vlastně úplně jedno, jak je ta která postava stará.

Čtyři dohody


Čtyři dohody, one man show Jaroslava Duška (ve skutečnosti byli na pódiu tři, ale dva jen muzicírovali), jsou scénické zpracování stejnojmenné knihy dona Miguela Ángela Ruize, což je, pokud jsem to správně pochopil, literatura osobního rozvoje. Pokud si dobře vzpomínám, tak tohle její scénické zpracování byla svého času v Praze téměř kultovní záležitost, kterou musel každý vidět a na níž se nedali sehnat lístky. Upřímně, sám bych je ani nesháněl, ale když už jsem je získal v rámci vzájemné korporátní korupce, proč ne.

Celý příspěvek

Příhody lišky Bystroušky


Těžko říct, proč Národní divadlo zařadilo Janáčkovu operu Příhody lišky Bystroušky do rodinného předplatného, když i v programu se píše, že dílo a není nikdy nebylo určeno pro děti. Ani muckání fořta s hospodskou (nebo kdo to byl, podle osob a obsazení se mi roli nepodařilo přesně identifikovat), ani drastická scéna v kurníku s roztrhanými slepicemi (ale krásně divadelně krvácejícími do orchestřištěa nakonec ani závěrečné zastřelení lišky Bystroušky, které některé děti obrečely (já se jim nedivím, mě ta rána z pušky také vzbudila) by ale nakonec nevadili tolik, jako že Příhody lišky Bystroušky ve srovnání s takovým Jeníčkem a Mařenkou musí být pro děti složité a odtažité (což jsou evidentně i pro některé dospělé).

Janáčkova hudba je samozřejmě nádherná, ale sám mám pochybnosti, jak moc se hodí pro operu. Například v Lišce Bystroušce je na můj vkus až moc sopránových partů, které navíc poněkud zanikaly. Za pěvecký projev zaslouží uznání snad jedině Svatopluk Sem v roli fořta. zatímco Lenka Máčiková v roli Bystroušky byla vyloženě nemastná neslaná.

Zajímavě řešená byla scéna, které se do hloubi jeviště zvyšovala a byly v ní otáčivé kruhové výřezy, které představovali proměnlivý les či liščí doupě, a v přední části z ní vyjížděla hájovna či hostinec. Jako technické řešení velmi zajímavé, ale jednu drobnou vadu to mělo: motory pohánějící výseče byly občas až příliš slyšet.

Sněhová královna


Tentokrát prozradím pointu hned zkraje: balet Sněhová královna ve Státní opeře je nádherný a vřele doporučuji. A teď podrobněji. Sněhová královna je konzervativní v tom dobrém slova smyslu: žádné postmoderní experimenty, žádný scénografický minimalismus, ale naopak scénická i kostýmní ilustrativnost, která podle mě musí zejména dětem velmi dobře pomáhat k pochopení; obzvláště kostýmy jsou velmi vydařené. Prim ovšem hraje famózní hudba Sergeje Prokofjeva. Krásná, přitom, na rozdíl od jiných baletních partů, málo známá, která se fenomenálně snoubí s choreografií; tak geniální souznění hudby a tance jsem ani v baletu snad ještě neviděl. Představení je i nezvykle dlouhé – tři dějství a dvě přestávky, to už jsem dlouho nezažil – přitom ale rozhodně není nudná a pokud se chce člověka spát, tak je na vine především vydýchaný vzduch, známá bolest Státní opery. Zatímco první dějství mi přišlo poněkud polopatické (což zejména s dětmi nemusí být vůbec na škodu), druhé bylo z mého pohledu vrcholem tanečním a tření vrcholem hudebním. Sněhová královna je krásný, povedený a velmi dobře čitelný balet.

Malý princ


Není to tak dlouho, co jsem byl na francouzském filmovém zpracování, a už je tu další inscenace inspirovaná Malým princem, tentokrát v pražském Národním divadle. Alespoň tedy mohu srovnávat a i když se jedná o dvě zcela odlišné múzy, tak srovnání možné je. Zatímco se totiž francouzský film držel v zásadě lineárního vypráví příběhu, čerstvé divadelní zpracování (premiéra 1. dubna t.r.) je mnohem rafinovanější; alespoň tedy pro mne jako pro dospělého, dětem to možná ani nepřišlo.

Celý příspěvek

Modrý pták


Děti byly z Modrého ptáka nadšené, já ale trochu na rozpacích. Což o to, po inscenační stránce nemám co vytknout, scéna byla sice opět minimalistická a statická, ale práce s ní perfektní, a herecké výkony dobré, až na Václava Postráneckého, který tak šumloval, že mu nebylo rozumět, naopak Pavel Batěk v roli Psa by vynikající. Co mi tedy vadilo? Moralizování – řekl bych protestantské moralizování – kterým byl Modrý pták prodchnut a které bych shrnul to maximy: „Nepřemýšlej nad tím, proč u sousedů vyhazují koláče, když vy nemáte ani na chleba, buď rád, že jsi mamince ještě neumřel.“ Poselství, které já jsem v Modrém ptáku četl, nebylo o pokoře, ale o smíření. A nedodalo mi ani nahlížení na člověka jako na pána tvorstva, stejně jako představování vůči člověku devótního Psa jako kladného hrdiny a skeptického kocoura jako záporného (ne že by kočka mohla být kladným hrdinou). Ale jinak opět dobré a těší mne, že „Zlatá kaplička“ dělá dobré divadlo a není jen divadelním muzeem.

Harold Pinter: Zrada


Přihodila se mi návštěva inscenace Zrada v Činoherním klubu a přiznám se vám hned a bez mučení, že jsem nebyl unesen. Retrospektivní příběh milostného trojúhelníka, ve kterém je každému všechno tak nějak jedno a nikomu nezáleží na ničem, ani na přátelství, ani dětech, ani manželce a vlastně ani na tom šukání, se minul s tím, co bych chtěl vidět. Ani láska, ani nenávist, jen setrvačnost. Netvrdím, že je to špatné divadlo, možná se mi nelíbilo právě proto, že je dobré a ukazuje něco, co bych raději neviděl, ale dívat se na lidi, kteří netečně bloudí životem, prostě není pro mě.

Jeníček a Mařenka


Dětská – či lépe řečeno pro děti vhodná – opera Jeníček a Mařenka ve Státní opeře Praha je čerstvé zboží (premiéra byla letos koncem dubna), ale vše nasvědčuje tomu, že bude i úspěšné a žádané. Ať už je to krásná (a chytlavá) hudba Engelberta Humperdincka (toto jméno jsem dnes viděl poprvé a když jsem si ověřoval na internetu, zda to není nějaká mystifikace, musel jsem do Googlu zadat „Engelbert Humperdinck composer“, protože prosté „Engelbert Humperdinck“ ukazovalo jen jakéhosi německého popového zpěváka; jeho hudba ale mne opravdu nadchla a donutila k zamyšlení, co vlastně rozhoduje o tom, že některý skladatel se stane „hvězdou“ a „klasikem“, zatímco o jiném nikdy nikdo s výjimkou hrstky zasvěcenců neslyšel, přestože oba tvořili kvalitní hudbu), nebo vizuálně opulentní scéna Matěje Formana a Andrey Sodomkové (mimochodem stejného tvůrčího tandemu, který stojí za rovněž vysoce ceněným a neustále vyprodaným Čarokrajem). Tvůrčí rukopis je zde sice patrný, ale to vůbec není na škodu, ostatně takové Wagnerovy opery jsou také svým způsobem na jedno brdo. A protože pohádku O perníkové chaloupce zná každý, jsou Jeníček a Mařenka přístupní a srozumitelní opravdu každému. A jelikož by to nebyl Forman, aby neměl v inscenaci nějaké extrabuřty, tak v Jeníčkovi a Mařence je i není přestávka – představení se sice přeruší, ale herci i diváci se přesunou před budovu Státní opery, kde se o přestávce koná intermezzo v podobě cirkusového představení (tatínek Jeníčka a Mařenky je totiž principál kočovného cirkusu Humperdinck (sic!)). Není běžné, aby člověk o přestávce postával na schodech před divadlem vedle představitele jedné z hlavních rolí a režiséra, ale  dnes se to stalo (dělal jsem ovšem, že ho nepoznávám, pana režiséra tedy, protože Jiřího Hájka v kostýmu principála nepoznat nešlo). Jedinou vadou na kráse (tedy vyjma plačících dětí, o kterých ale myslím, že již byla řeč v některé mých z minulých recenzí), bylo pokažené cosi, co v prvním obraze dělalo v pravidelných intervalech: „Tsssss!“, což bylo hodně rušivé a kazilo to dojem, ale pak to naštěstí přešlo a tato výtka stejně podle všeho nejde za tvůrci, ale za techniky.

Podivuhodné cesty Julese Verna


Další v předplacení (tahle archaická formulace ze starých plakátů se mi líbí) Národního divadla bylo velmi zdařilé představení laterny magiky Podivuhodné cesty Julese Verna. Námětem inscenace je natáčení němého filmu na náměty příběhů Julese Verna, do kterého zasáhne i sám spisovatel, jejím těžištěm ovšem není příběh, ale práce se scénou a obrazem. A řeknu vám rovnou, že taková Árie Luny patří rozhodně k tomu nejpůsobivějšímu, co jsem kdy na divadle viděl.

 Árie Luny z Podivuhodných cest Julese Verna v Národním divadle.

Árie Luny z Podivuhodných cest Julese Verna v Národním divadle.

Celý příspěvek