V rukou politiků a bankéřů nejsme v bezpečí
Výpisky z rozhovoru s Clivem Spashem, které jsou sice spíše přepisem, ale co mám dělat, když ten člověk mluví k věci a dotýká se tolika fundamentálních problémů a přitom je nahlíží z úhlu, který jde dnes stejně vzácný, jako nutný?
Varování: Následující řádky mohou přivodit vážné zdravotní problémy liberálům, ekonomistům, absolventům Vysoké školy života a dalším vyznavačům růstu, uhlí, betonu, oceli a expanze.
Pokračovat ve čtení „Ekonomie, ekologie, kapitalismus, realita“
Po letech fetišizace práce přišly roky její bagatelizace. Dnes jako kdyby práce byla až to poslední, co zbývá jako zdroj obživy těm nejméně schopným. Pracují jen ztroskotanci, úspěšní podnikají. A ti, co podnikají, milostivě dávají práci zoufalcům, kteří musí pracovat a kteří by jim za to měli být vděční a ne si vymýšlet takové nesmysly jako je dovolená, nemocenská, osmihodinová pracovní doba či mzda. Tak zní dnešní dominantní narativ, ale je to lež jako věž, která má legitimovat vykořisťování a pacifikovat kdysi proletariát, dnes prekariát.
Pravda je totiž taková, že hodnoty vznikají pouze a jedině prací a pouze a jedině prací se udržují. Prací, nikoliv vlastnictvím. Ovšem, i organizace, řízení či obchod jsou práce, stejně jako věda nebo umění. Práce duševní je rovna práci fyzické a práce fyzická té duševní. Práce je práce. Ale vlastnictví práce není. Ani fyzikálně, ani sociálně, ani ekonomicky. I podnikatel zaslouží uznání, ale za to, že firmu řídí (a pohrdání, když ji neřídí nebo řídí špatně), nikoliv za to, že ji vlastní.
A je tu ještě jedna pravda o práci, ta nejpodvratnější: práce se nedává, práce se kupuje. Pokud „dostanete“ práci, tak ji ve skutečnosti prodáváte tomu, kdo ji od vás kupuje a platí vám za ni ve formě mzdy. Nezaměstnává vás pro vaše krásné oči, ale proto, že vaši práci potřebuje. A potřebuje ji tak moc, že je ochoten za ni platit. Samozřejmě na tom není samo o sobě nic špatného, na dělbě práce naše společnost stojí, jen je dobré to mít na paměti vždy, když vám bude někdo povídat něco o tom, že vám dává práci, a požadovat od vás výměnou vděčnost, loajalitu a zavřené oči i ústa.
Tyhle bilboardy jsem viděl už loni a letos kolem nich chodím zase. A zase mi to vrtá hlavou, proč někdo při shánění zaměstnanců inzeruje, kolik si u nich můžete vydělat za 2 měsíce, když mzda se v Čechách standardně uvádí za měsíc? Ani v zemích, kde se běžně používají jiné srovnávací termíny, jsem se nikdy nesetkal s tím, že by zaměstnavatel uváděl, kolik si u něho můžete vydělat za dva týdny nebo za dva roky. Tak proč to zkouší Amazon u nás? Protože 26 925,- už nevypadá vůbec tak lákavě, a už vůbec ve srovnání s průměrnou mzdou 31 851,-? Vždyť je to méně i než medián, který je aktuálně 27 236,- (oboje zdroj ČSÚ). Tohle je ale hodně podivná náborová taktika. Pokud se tedy nejedná přímo o podraz na cílovou skupinu, což jsou pro Amazon zejména lidé prostí a nevzdělaní (mám z dobrého zdroje, jaký typ lidí ve skladech Amazonu pracuje). Ale třeba právě takhle vypadá ten konec levné práce, když firma raději vymýšlí triky, než by férově řekla, kolik platí za měsíc, protože ví, že s tak mizernou mzdou není konkurenceschopná. (Ale jo, chápu, že to je asi PR ekvivalent fráze „cena již od“, který znamená, že ty peníze dostanete, když vydržíte dva měsíce plnit nějaké podmínky. Jenže neznamená to pak, že reálná mzda bude ve většině případů ještě nižší?)
Řidiči z přízně přišel Příkaz (tak se to skutečně jmenuje) z vidlákova z rozšířenou působností T., ve kterým byl uznán vinným z porušení zákona a „odsouzen“ k zaplacení pokuty Kč tisíců pět a ztrátě řidičského průkazu na 6 měsíců. Odevzdat řidičský průkaz musí druhý den po nabytí právní moci a zaplatit do třiceti dní. Co se dá dělat, když je dotyčný blbý, tak je blbý a bude platit. Meritorně není o čem. Něco jiného jsou ale různé „formality“ kolem, které vypovídají o vztahu státu a občana víc, než absolutní výše trestu. Mám na mysli například to, že v těch třech hustě popsaných stranách formátu A4 úřad nenašel místo na jednoduchou větičku kterou by sdělil, kdy nabývá Příkaz právní moci, například že to je den následující po dni doručení. Nebo proč nenapíše jasně, kam má být zadržený řidičský průkaz odevzdán? Z formulace „na místně příslušnou evidenci řidičů“ není jasné, zda je míněna místní příslušnost občana, nebo úřadu, který se za místně příslušný, pravda, ve vztahu k místu přestupku, svrchu označil. Nebo proč na zaplacení, což lze vyřešit jednoduše příkazem k úhradě přes internet, dává třicet dní, ale na odevzdání řidičského průkazu, což je logisticky a organizačně o hodně náročnější, nenechává lhůtu žádnou? A konečně, proč má být řidičský průkaz odevzdán druhý den, když do osmi dnů lze podat odpor, kterým se Příkaz ruší? Ať úřady regulují a trestají, od toho tu jsou, ale nemohly by to dělat nějak vstřícně, s ohledem na to, že naprostá většina potrestaných má mizivé či žádné právnické vzdělání a nuance přestupkového zákona neovládá, protože přestupování zákona není jejím denním chlebem?
P.S. Nedalo mi to a ještě jsem hledal a zjistil, že „Základní požadavkem stanovený zákonem pro to, aby rozhodnutí mohlo nabýt právní moci, je jeho doručení všem osobám, kterým měl být doručen a nemožnost jej napadnout řádným opravným prostředkem.“ (zdroj). To by tedy znamenalo, že právní moci Příkaz nabývá v čase D+8, čili termíny nejsou zase až tak šibeniční. Ale stejně, proč to nemůže úřad do toho příkazu jasně napsat, aby nad tím občan nemusel dumat? Tím spíše občan procesním právem nepolíbený.
Svět se mění. Lidé ho mění a vždycky měnit chtěli. Měli pro to i takové heslo: „Dřinu strojům!“ Po desítkách a stovkách let snažení se teď toto heslo přiblížilo svému naplnění, ale lidé se neradují, lidé jsou zmatení a vyděšení a nevědí, jak v tom novém světě, o který usilovali, vlastně mají žít. Ze symbolu naděje se stal symbol strachu. Když dřinu převezmou stroje, co pak bude s lidmi, jejichž práce již nebude potřeba?
Svět se mění, ale nemění se lidé, lidská mentalita je stále v zajetí maximy: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Ve srovnání s časy minulým dnes stačí práce hrstky, aby uživila všechny, ale lidské myšlení s tím nedokáže vypořádat a pořád trvá na tom, že člověk musí pracovat, aby byl plnohodnotným a plnoprávným členem společnosti. (Tento požadavek ovšem je a vždycky byl kladen jen na lidi nemajetné, po vlastnických elitách práci nikdo nikdy nevyžadoval.) Kdo nepracuje, ať nejí. Přitom minimálně záleží na tom, jakou práci člověk dělá a jak je ta práce užitečná. Společensky je mnohem přijatelnější, aby člověk nosil v pondělí dlažební kostky tam a v úterý zpět, než aby si dva dny hrál, tančil, zpíval, odpočíval. Jsme vrženi – přesněji řečeno vrháme se, protože je to naše vlastní aktivita, naše vlastní posedlost, žádná vis maior – do paradoxní situace, kdy spolu s tím, jak klesá reálná potřeba lidské práce, roste tlak na pracovní nasazení. Více pracovat, více vydělat, více se zasloužit.
Jako společnost se nesnažíme adaptovat na měnící se svět. ale čím díl tím zarputileji lpíme na starých mentálních a sociálních vzorcích. Vznikají tak rozpory, frustrace, neurózy a konflikty, jichž si všímají autoři, z jejichž textů jsem sestavil následující výbor:
Minulý týden – a pokračuje to stále! – rozčeřila český rybník Saša Uhlová se svým projektem Hrdinové kapitalistické práce (aluze na pozapomenutého Hrdinu socialistické práce je tu zjevná). A je jasné, že takové téma já nemohu přejít mlčky, byť asi nic nového nedodám, protože už se vyjádřili skoro všichni. Mnozí (Fiala, Simkanič) velmi dobře, jiní (Kroupa), jak už to tak bývá, na facku.
V návaznosti na Kapitalismus platforem doplnění z Pokud nebudeme opatrní, technologie lidstvo zničí:
Práce zprostředkovaná platformami se příliš neliší od toho, jak lidé pracovali v druhé polovině 19. století, když ještě neexistovalo stálé zaměstnání. Je to skutečně radikální změna ve vývoji poválečné ekonomiky.
Každý freelancer musí neustále žonglovat s mnoha zakázkami a mnoha platformami, na kterých si práci hledá. Můžeme to přirovnat k tomu, kdyby byl slavný fotbalista jako Pavel Nedvěd placený jen tehdy, když dá gól. Nebo kuchař, který nedostává měsíční mzdu, ale je placený za každé jídlo. Nemáte žádnou jistotu a musíte si při práci pořád hledat další zakázky.
Tyto firmy utvářejí takzvanou společnost freelancerů a dodavatelů, kteří nemají zdravotní a sociální pojištění. Jsou to [platformní kapitalisté] neoliberálové, kteří se zhlédli v Ayn Randové a její Atlasově vzpouře.
O designovaném ministru financí (vida, jak ta výměna nakonec byla snadná) Ivanu Pilném jsem nikdy neslyšel, takže o to větší šok pro mne bylo první seznámí s jeho názory prostřednictvím komentáře Martina Fendrycha k Pilného rozhovoru pro Právo. ANO, bude líp. Až důchody skončí, senioři budou makat, sekat v parku trávu, ho nazval Fendrych a skvěle tím vystihl podstatu, k níž se vyjádřil velmi skepticky. Ten Fendrych, který je jinak na vše, co zavání sociální spravedlností alergický jak vegan na vajíčka. Jenže Pilného asociální názory byly zřejmě už moc i na něj.
Pod měsících marného vyjednávání o zvýšení mezd dnes řidiči autobusů vstoupili do stávky. Pro cestující je to samozřejmě nepříjemné a znamená to celou řadu komplikací, ale není to tak, že si řidiči autobusů berou cestující jako rukojmí, jak zní oblíbení klišé, protože přistoupíme-li na toto pojetí, pak lze v opačném gardu mluvit o tom, že řidiči autobusů jsou rukojmí cestujících, kterým musí sloužit. Jenže oni nemusí, nejsou to sluhové, nemusí pracovat za almužnu pro vaše pohodlí. Oni pracují a za práci se platí. Stejně, jako chcete dostat za práci zaplaceno vy, chtějí dostat zaplaceno i oni. Podporujte svého autobusáka, protože tím podporujete i sebe. Pokud dnes neplatí jemu, nemusí zítra platiti vám, pokud zaplatí jemu, je větší pravděpodobnost, že budou platit i vám. Nehledě k tomu, že nechcete, aby vás vozil vystresovaný řidič, který místo toho, aby se soustředil na řízení, přemýšlí o tom, jak zaplatí nájem, ani takový, který ho sice zaplatí, ale jenom proto, že si vzal druhou práci, takže za volant usedá unavený po noční.
K zamyšlení fragment textu J. Fialy Práce: horší než otroctví:
Co vlastně znamená pracovat za mzdu? Není náhodou námezdní práce jen jiná forma otroctví? (…) Dnešní páni si nás najímají pouze dočasně – na část dne. Jenže podstata zůstala. Pracovat beztak musíme většinu našeho života. Často dřeme za směšnou mzdu a na konci nás čeká ještě úsměvnější důchod (i když kdo ví jestli). (…) Je na pováženou, jak snadno jsme si na tohle všechno zvykli. Přitom ještě v 19. století se věřilo, že práce za mzdu se od otroctví nijak zvlášť neliší. Paradoxně to byla americká Republikánská strana, která razila heslo: „Odpor proti námezdnímu otroctví.“ Lidé se ptali, jestli je tak velký rozdíl mezi tím, když si vás někdo koupí na část dne nebo napořád. Dnes nám tento rozdíl naopak připadá samozřejmý. Stejně jako se kdysi otroci ztotožňovali se svými pány a popírali, že jsou otroky, i my se ztotožňujeme se svými zaměstnavateli. (…) Navíc nám přibyla pořádná nejistota. Zatímco páni se museli o své otroky postarat, námezdní práce tuhle povinnost odbourala. Pro bohaté je to výhodné: nemusí investovat do lidí a můžou je nechat, ať mezi sebou soupeří o práci a bojí se o živobytí, místo aby se bouřili.
Tribun 