Tagged: práce

Kult výkonu, fetiš zaměstnanosti


Svět se mění. Lidé ho mění a vždycky měnit chtěli. Měli pro to i takové heslo: „Dřinu strojům!“ Po desítkách a stovkách let snažení se teď toto heslo přiblížilo svému naplnění, ale lidé se neradují, lidé jsou zmatení a vyděšení a nevědí, jak v tom novém světě, o který usilovali, vlastně mají žít. Ze symbolu naděje se stal symbol strachu. Když dřinu převezmou stroje, co pak bude s lidmi, jejichž práce již nebude potřeba?

Svět se mění, ale nemění se lidé, lidská mentalita je stále v zajetí maximy: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Ve srovnání s časy minulým dnes stačí práce hrstky, aby uživila všechny, ale lidské myšlení s tím nedokáže vypořádat a pořád trvá na tom, že člověk musí pracovat, aby byl plnohodnotným a plnoprávným členem společnosti. (Tento požadavek ovšem je a vždycky byl kladen jen na lidi nemajetné, po vlastnických elitách práci nikdo nikdy nevyžadoval.) Kdo nepracuje, ať nejí. Přitom minimálně záleží na tom, jakou práci člověk dělá a jak je ta práce užitečná. Společensky je mnohem přijatelnější, aby člověk nosil v pondělí dlažební kostky tam a v úterý zpět, než aby si dva dny hrál, tančil, zpíval, odpočíval. Jsme vrženi – přesněji řečeno vrháme se, protože je to naše vlastní aktivita, naše vlastní posedlost, žádná vis maior – do paradoxní situace, kdy spolu s tím, jak klesá reálná potřeba lidské práce, roste tlak na pracovní nasazení. Více pracovat, více vydělat, více se zasloužit.

Jako společnost se nesnažíme adaptovat na měnící se svět. ale čím díl tím zarputileji lpíme na starých mentálních a sociálních vzorcích. Vznikají tak rozpory, frustrace, neurózy a konflikty, jichž si všímají autoři, z jejichž textů jsem sestavil následující výbor:

Celý příspěvek

Reklamy

Saša nakládá


Minulý týden – a pokračuje to stále! – rozčeřila český rybník Saša Uhlová se svým projektem Hrdinové kapitalistické práce (aluze na pozapomenutého Hrdinu socialistické práce je tu zjevná). A je jasné, že takové téma já nemohu přejít mlčky, byť asi nic nového nedodám, protože už se vyjádřili skoro všichni. Mnozí (Fiala, Simkanič) velmi dobře, jiní (Kroupa), jak už to tak bývá, na facku.

Celý příspěvek

Kapitalismus platforem II


V návaznosti na Kapitalismus platforem doplnění z Pokud nebudeme opatrní, technologie lidstvo zničí:

Práce zprostředkovaná platformami se příliš neliší od toho, jak lidé pracovali v druhé polovině 19. století, když ještě neexistovalo stálé zaměstnání. Je to skutečně radikální změna ve vývoji poválečné ekonomiky.

Každý freelancer musí neustále žonglovat s mnoha zakázkami a mnoha platformami, na kterých si práci hledá. Můžeme to přirovnat k tomu, kdyby byl slavný fotbalista jako Pavel Nedvěd placený jen tehdy, když dá gól. Nebo kuchař, který nedostává měsíční mzdu, ale je placený za každé jídlo. Nemáte žádnou jistotu a musíte si při práci pořád hledat další zakázky.

Tyto firmy utvářejí takzvanou společnost freelancerů a dodavatelů, kteří nemají zdravotní a sociální pojištění. Jsou to [platformní kapitalisté] neoliberálové, kteří se zhlédli v Ayn Randové a její Atlasově vzpouře.

Zpátečníci na svá místa


O designovaném ministru financí (vida, jak ta výměna nakonec byla snadná) Ivanu Pilném jsem nikdy neslyšel, takže o to větší šok pro mne bylo první seznámí s jeho názory prostřednictvím komentáře Martina Fendrycha k Pilného rozhovoru pro Právo. ANO, bude líp. Až důchody skončí, senioři budou makat, sekat v parku trávu, ho nazval Fendrych a skvěle tím vystihl podstatu, k níž se vyjádřil velmi skepticky. Ten Fendrych, který je jinak na vše, co zavání sociální spravedlností alergický jak vegan na vajíčka. Jenže Pilného asociální názory byly zřejmě už moc i na něj.

Celý příspěvek

Podporujte svého autobusáka


Pod měsících marného vyjednávání o zvýšení mezd dnes řidiči autobusů vstoupili do stávky. Pro cestující je to samozřejmě nepříjemné a znamená to celou řadu komplikací, ale není to tak, že si řidiči autobusů berou cestující jako rukojmí, jak zní oblíbení klišé, protože přistoupíme-li na toto pojetí, pak lze v opačném gardu mluvit o tom, že řidiči autobusů jsou rukojmí cestujících, kterým musí sloužit. Jenže oni nemusí, nejsou to sluhové, nemusí pracovat za almužnu pro vaše pohodlí. Oni pracují a za práci se platí. Stejně, jako chcete dostat za práci zaplaceno vy, chtějí dostat zaplaceno i oni. Podporujte svého autobusáka, protože tím podporujete i sebe. Pokud dnes neplatí jemu, nemusí zítra platiti vám, pokud zaplatí jemu, je větší pravděpodobnost, že budou platit i vám. Nehledě k tomu, že nechcete, aby vás vozil vystresovaný řidič, který místo toho, aby se soustředil na řízení, přemýšlí o tom, jak zaplatí nájem, ani takový, který ho sice zaplatí, ale jenom proto, že si vzal druhou práci, takže za volant usedá unavený po noční.

Práce, forma otroctví?


K zamyšlení fragment textu J. Fialy Práce: horší než otroctví:

Co vlastně znamená pracovat za mzdu? Není náhodou námezdní práce jen jiná forma otroctví? (…) Dnešní páni si nás najímají pouze dočasně – na část dne. Jenže podstata zůstala. Pracovat beztak musíme většinu našeho života. Často dřeme za směšnou mzdu a na konci nás čeká ještě úsměvnější důchod (i když kdo ví jestli). (…) Je na pováženou, jak snadno jsme si na tohle všechno zvykli. Přitom ještě v 19. století se věřilo, že práce za mzdu se od otroctví nijak zvlášť neliší. Paradoxně to byla americká Republikánská strana, která razila heslo: „Odpor proti námezdnímu otroctví.“ Lidé se ptali, jestli je tak velký rozdíl mezi tím, když si vás někdo koupí na část dne nebo napořád. Dnes nám tento rozdíl naopak připadá samozřejmý. Stejně jako se kdysi otroci ztotožňovali se svými pány a popírali, že jsou otroky, i my se ztotožňujeme se svými zaměstnavateli. (…) Navíc nám přibyla pořádná nejistota. Zatímco páni se museli o své otroky postarat, námezdní práce tuhle povinnost odbourala. Pro bohaté je to výhodné: nemusí investovat do lidí a můžou je nechat, ať mezi sebou soupeří o práci a bojí se o živobytí, místo aby se bouřili.

V kapitalismu platforem


Na DR se objevil zcela zásadní text Mzda a sociální zajištění v kapitalismu platforem, který nepochopitelně zapadl; asi předběhl dobu.

Kapitalismus platforem znovu zpochybňuje vybojované pracovní standardy. Regulátoři bohužel otázku mezd a pracovních podmínek dosud zanedbávali. Samo pracovní právo musí prodělat zásadní změny.

(…)

Digitální platformy propojují nabídku a poptávku vytvářející trh. Rozšíření trhu do nových oblastí, ke kterému tímto způsobem dochází, sice může vytvářet různé nové příležitosti, ale zároveň to také podkopává tu klíčovou instituci, jejímž prostřednictvím naše společnosti zajišťují ochranu pracujících a stanovují jejich mzdu: zaměstnanecký poměr.

(…)

Většina transakcí zprostředkovaných přes platformy není ani zdaněná ani pokrytá sociálním pojištěním.

(…)

Evropské právo na ochranu hospodářské soutěže by nemělo bránit platformovým pracujícím, aby se organizovali.

(…)

Vzestup platforem tedy přináší celou řadu výzev a není zatím jasné, jak může být ve všech takto vznikajících oblastech zajištěna důstojná mzda a důstojné pracovní podmínky.

(…)

V praxi tak nestojíme před otázkou, zda platformy mají zůstat neregulované nebo ne, protože už jsme byli svědky toho, že si platformy vyvinuly samoregulaci vlastní. Otázkou spíše je, zda bude nové regulatorní prostředí odrážet zájmy pouze některých aktérů tohoto byznysu, nebo bude vytvářet rovnováhu mezi zájmy všech zúčastněných.

Svátek práce beze práce


Včera byl 1. máj, podle některých „den, kdy lidé dávají najevo své politické přesvědčení“ (ve světě i velmi důrazně a s jasným sdělením, co chtějí, u nás nemastně, neslaně, spíš  z povinnosti a se zmateným sdělením, co nechtějí), jinak též lásky čas, ale též poněkud pozapomenutý Svátek práce. Pozapomenutý a vytěsněný, jako kdybychom se za práci styděli, jako kdyby poctivá práce byla stigmatem minulého režimu. A tak nikoho nenapadne vyjít do ulic a volat, že nejlepší sociální program je práce (i když tuto tezi nerazil Marx, ale Reagan), nikdo netrvá na tom, že kdo pracuje, musí být schopen zajistit důstojné životní podmínky sobě i své rodině, i když právě to by byla důstojnější oslava Svátku práce, než hádání se o EU a uprchlíky. Jenže pracující chudoba a prekarizace jsou pro průměrného Čecha, uštvaného strachem z uprchlíků a běháním mezi druhým a třetím zaměstnáním ve snaze ještě alespoň o měsíc oddálit příchod exekutora, příliš složité a vzdálené pojmy, přestože jimi dnes a denně doslova žije. Práce přestala být symbolem úspěchu, ale naopak selhání, přesně v duchu hesla vy pracujete, my vyděláváme. Letos už je pozdě, ale příští rok bude Svátek práce zase a bude to příležitost říct jasně hlasitě, že kdo pracuje, ten musí vydělávat.

Pro sušenku


Až se v práci příště napijete z kohoutku, koukejte se před odchodem domů ještě vyčůrat, abyste si nějakou tu vodu neodnesli domů. A už vůbec nezkoušejte nabít si v práci telefon, protože jinak poletíte na hodinu jako kuchařka, která si vzala trochu jídla určeného k vyhození. I když to po technické stránce krádež je, způsobená škoda je veškerá žádná a společenská nebezpečnost zanedbatelná. Přesto byla žena propuštěna bez výstrahy na hodinu a Nejvyšší soud to posvětil. Jakkoliv se tak stalo po právu, je to aplikace práva poněkud drakonická a ve srovnání s tím, jak složitě se domáhají soudní ochrany zaměstnanci, které zaměstnavatel šikanuje, nevyplácí jim mzdu, neodvádí za ně pojištění, brání jim se odborově organizovat nebo jim nevydá zápočtový list, až nemravná. Takhle nějak vypadá ta disciplinace práce, o níž hovoří Keller.