Tagged: ekonomie

Plíživá změna ekonomického paradigmatu


Jak píše „disidentská“ ekonomka Ilona Švihlíková v článku Nenápadně probíhá revoluce v ekonomickém myšlení, i centrální bankéři už začínají být pro regulaci a proti škrtům a začínají brát na milost fiskální politiku vedle monetární. Mě ovšem zaujalo to, co jde po fundamentu:

Varoval před rostoucí koncentrací bohatství, klesajícím podílem hodnoty, která připadá pracovníkům (viz dále), což oslabuje agregátní poptávku a snižuje potenciál. Nu, pro znalce Keynese to žádný šok není, pravda. Ale pro (dříve?) dominující neoliberální proud je tohle rána na solar plexus.

Padaly zajímavé otázky. Například co s rostoucí nerovností? Což je nadále takové echo Davosu, o němž jsme informovali např. zde. Je vidět, že elity jsou takříkajíc „znepokojeny.“ Zazněl dokonce i fakt, se kterým se Mezinárodní organizace práce dobývá do veřejné debaty už mnoho let: klesající podíl práce na národním produktu (a rostoucí podíl kapitálu). Tohle už ukazuje, že „jde do tuhého“, protože tohle už není zcela běžná agenda. To jsou otázky, které jdou k srdci toho, jak funguje současný socio-ekonomický systém.

A jako objev se prezentuje to, co už jsem četla jako studentka v legendární Samuelsonově učebnici – přínosy volného obchodu jsou obvykle malé a roztříštěné, zatímco ty negativní dopady jsou koncentrované.

A jaký je vlastně důvod takový změny? Realita. Ti příčetnější mainstreamoví ekonomové začínají brát na vědomí „lidé prostě nefungují, jak by podle klasické teorie měli„. Jestli ze sebe ekonomie setřese nános normativní ideologie, třeba z ní opět začne být užitečná věda.

Reklamy

Vrozené limity ekonomické teorie


S nevelkou nadsázkou lze říct, že dnešní ekonomie se formovala v 18. a 19. století, kde trochu ustrnula. Nejde jen o to, že dnešní společnost je složitější, propojenější a komplexnější, ale potíž je třeba i v tom, že ekonomické teorie byly výrazně eurocentrické. Tehdejší ekonomické myšlení vůbec nebralo v úvahu, že v jiných částech světa nemusejí platit stejné hodnoty a předpoklady. Ekonomie například počítá s tím, že všichni (firmy, rodiny i jednotlivci) programově maximalizují svůj zisk. (…) si lidé pomáhají bez nároku na zisk. (…) Tuto „nepeněžní ekonomiku“ ekonomie nedokáže uchopit.

(Petr Kain, Přichází nový ekonomický systém, LN)

Dá se bohatství poměřovat majetkem?


V posledních dnech se médií šíří zprávy o výzkumu ECB, ze kterého vyšlo, že Němci jsou v rámci Evropy relativně chudí a že bohatší jsou dokonce snad i Češi, Slováci nebo bankrotující Italové a Španělé. Jak může být pravda něco, co je intuitivně nesmysl? Tak: Němci totiž bydlí převážně v pronájmech, zatímco příslušníci výše jmenovaných národů nemovitosti, v nichž bydlí, vlastní. Logické? Jenom zdánlivě.

Celý příspěvek

Jedno s druhým


1.  Řecko

Poněkud jiný pohled na Řecko a řeckou krizi, než jaký se dnes nosí ve zbytku Evropy, která chce Řecko vidět jako nezodpovědného požitkáře, který si za vše špatné může sám, nabízí řecký profesor Athanasios Sideris v zapadlém článku nazvaném Evropa vidí, co ji čeká. Řecko není líné:

Řecká ekonomika se díky penězům z Marshallova plánu těšila nadprůměrnému růstu hrubého domácího produktu (například o 6,5 procenta ročně). Toto období bylo nazýváno jako „řecký zázrak“. V sedmdesátých letech se tak země stala vysněným cílem pro dovolenou, místem, jehož folklór či kulturu si Západoevropané zidealizovali. Obrázek Řecka coby ráje, v němž panuje věčná siesta a všichni se mají dobře, vytvořil Západ a Řekové se mu pouze přizpůsobili.

Současná krize Řecka má podle Siderise kořeny již v osmdesátých letech. Právě v této době se tu rozmohl klientelismus neboli systém, který je založený na neoficiálních vazbách a konexích mezi politiky a firmami.

Řecku uškodilo, že se v posledních třech desetiletích posunulo kolektivní myšlení k individualismu. Lidem se změnily priority, veřejný zájem nikoho nezajímá. Cokoliv patří všem, je vnímané negativně a znehodnocuje se to, jak to jen jde.

Zejména Češi by měli zbystřit, protože mají možná poslední šanci zabránit tomu, aby je stihl „řecký osud“, který jim pilně připravují ti, kteří ve snaze vyhrát volby Řeckem nejvíce strašili. Klientelismus je u nás již téměř vybudován, rozhodně jeho budování dosáhlo vyšší úrovně, než budování socialismu, dokonce i než kapitalismu. A socialita, pocit sounáležitosti s celkem a společenské odpovědnosti, je u nás likvidován a nahrazován individualismem přímo programově.

2. Privatizace

Aleš Chmelař napsal brilantní a přitom nedlouhý text Naše země pořád nevzkvétá (s nevyřčeným podtitulem A vzkvétat nebude, pokud se sebou rychle něco neuděláme), ve kterém nejenom v pár odstavcích perfektně vystihl podstatu současného marasmu české společnosti, ale naznačil i, kudy vede cesta ven:

Je těžké identifikovat jedinou příčinu tohoto relativně dlouhodobého marasmu. Jedna ale vyčnívá nad ostatní: česká metoda privatizace a z ní vycházející slabá institucionální kapacita našeho státu. Místo toho, abychom výnosy z privatizace investovali do budování fungujícího státního aparátu a pokryli dočasně negativní změny hospodářského režimu, nepřímo jsme rozdali prakticky všechna aktiva několika dobře napojeným šťastlivcům v naději, že ti z něj vytvoří všeobecné štěstí.

K tomuto zpackanému začátku se přidala podivná ideologie, díky níž si už dvacet let namlouváme, že samojediným zdrojem prosperity je soukromý sektor. Měli bychom proto co nejdřív přestat klást důraz na primitivní konkurenceschopnost nízkých mezd a tomu podřízenou daňovou politiku a právní systém. V první řadě si ale musíme přestat namlouvat, že ekonomická prosperita existuje bez efektivní a silné veřejné moci.

Tak to dopadá, když je nepískaný faul považován za součást hry, nechce se rozpoznávat špinavé peníze a ekonomové – přesněji řečeno šíbři, veksláci a tuneláři – utíkají s podporou státu před právníky a daňovými úředníky. Asi není třeba dodávat, že těch „několik dobře napojených šťastlivců“ nepřišlo ke svému napojení šťastnou náhodou, ale byli pečlivě vybráni, respektive si celou transformaci sami ušili na tělo.

3. Procitnutí

Jeden z nejlepších textů, jaké jsem v poslední době četl vyšel u Stana na Outsider Media. Napsala jej žena, která se podepsala jen jako Kateřina, a nazvala jej Jak jsem se stala předmětem charity aneb Předvánoční. Zkrátil a převyprávěl jsem jej jenom mírně, abych pokud možno nezničil nic z jeho poselství:

Během našich poslední dobou již tradičních každodenních hovorů s manželem o tom, že tento měsíc opět neuvidí výplatu, a že mateřská ještě nepřišla, jsem se dozvěděla, že mluvil s jednou naší známou z Prahy, a že on pod tíhou krušného života zaměstnance soukromé firmy z Moravskoslezského kraje jí to všechno do telefonu vyblil tak, jak to je.

Tedy že zaměstnavatel, který dlouhodobě platí, jen když se mu chce, prakticky platit přestal úplně. Že dlužná částka přesahuje výši tří výplat a že tento měsíc výplatu prostě nemáme vůbec.  Že drahý už není žádný mladík, a že hledat jinou práci v regionu proslulém vysokou nezaměstnaností, je více než riskantní. Že tento měsíc jsme poprvé dostali dávku na bydlení, protože ač nechceme být „vysávači rozpočtu“, opravdu nám hrozí přinejmenším odpojení služeb a energií, takže jsme si tuto dávku vyřídili a že jsme si díky tomu uvědomili, že jsme vlastně asi opravdu chudí, i když si dle pána Kalouska žijeme v obecní jednaplusjedničce druhé kategorie nad poměry.

Dnes se můj milený dozvěděl, že na fejsbůku se rozběhla akce, sbírka na podporu malého děťátka žijícího v bídě kdesi v Ostravě, když tedy máme na krku ty Vánoce. Že ta naše známá z Prahy to takto rozběhla a sama nám „do začátku“ poslala čtyři stovky. A že máme v nejbližších dnech očekávat nějaký poštovní balík.

Pomyslela jsem si něco o stádu, které je schopné slzet nad stupidním dojemným příběhem o malé chudé holčičce, ba i nějakou tu stokorunku poslat, ale není schopné zatočit s tou bandou vyžírků nahoře, aby se takové příběhy nemusely vůbec odehrávat.

Jestli nám OPRAVDU chcete pomoci, a nejen nám, protože takových, jako jsme my, jsou tisíce a tisíce, zvedněte radši zadky a pojďme společně vypráskat tu bandu pijavic tam nahoře! Kdo může za blbé zákony, za nevymahatelnost práva? Kdo může za to, že kdysi standardní záležitosti jako například zubní ošetření, jsou dnes luxusem? A to naši rodinu (zatím) ještě neobcházejí exekutoři! Kdo může za všechen tento marasmus? Jak můžete poslat pár kaček na malou Kačku a cítit se pak dobře s vědomím, že X dalších malých holčiček a chlapečků bude mít vánoce na houno? Proč jim nepomoct všem najednou? Na co pořád čekáte!?

Proč považuji tento text, který by se dal shrnout do jediné věty: „Nechceme almužnu, chceme práci a za práci mzdu,“ za jeden z nejlepších textů poslední doby? Protože to není jen běžné nadávání na vládu a na poměry, protože to není stěžování si a litování se. Tento text je mnohem více. Je to připomenutí toho, že lidé nejsou jen pasivní oběti hrabivosti elit, bezmocné loutky v rukou pokryteckého systému, je to sebevědomé přihlášení se k tomu, že máme svůj život ve vlastních rukou, Nikoliv v mých, v tvých, nebo v jeho, ale v našich.

Standardní kvadratura kruhu podle ekonoma


Neříkejte, že něco nejde, protože přijde nějaký blbec, který neví, že to nejde, a udělá to. Nebo ekonom. I ten čert ví, že kde nic není, ani o nic nevezme, to jenom ekonomové se shodují, že na penzi by měli spořit všichni, i chudí. Kde na to ti chudí, kteří nemají kolikrát ani na bydlení, na jídlo, na léky nebo na školní potřeby pro svoje děti, mají brát, ekonom neřeší. Pro chudé má každá ušetřená koruna mnohem vyšší mezní implicitní náklady, než pro průměrného ekonoma, takže logicky dají přednost holubu v ruce, než hejnu vrabců na střeše, které navíc ještě ani nestojí. Škoda, že páni ekonomové už nevysvětlí, proč by chudí měli svojí odloženou spotřebou podporovat spekulace finančních eskamotérů, které budou s úsporami chudých podnikat a vydělávat na nich nyní, ale chudým je vrátí – možná, protože ve skutečnosti nejde o spoření, ale o investice – až někdy v daleké budoucnosti, v dobách neznámých měn, netušení inflace, nepředpokládaných režimů a sice neplánovaných, ovšem zcela nevyhnutelných krizí. Zodpovědný chudý své vzácné peníze před paternalistickými bankéři chrání.

Příliš drahá sleva


Nedávno proběhla médií zpráva o tom, jak majitelé a provozovatelé čerpacích stanic naříkají, že je ničí levná konkurence. Netuším, jaké marže čerpadláři mají, takže netuším, jestli je pro ně právě propuknuvší cenová válka opravdu likvidační, nebo jestli jim jen o pár týdnů prodlouží čekání na nového poršáka, ale o to v zásadě nejde. Jde o to, že firma, která tu cenovou válku odstartovala, údajně dosahuje nízkých cen jenom proto, že neplatí daně.

Celý příspěvek

Drže si klobouky, jedeme z kopce


„Češi šetří, rozpočet strádá,“ „Doprava ukazuje, že ekonomika jede z koopce.“ To jsou dva titulky z dnešní E15, ale zdaleka nejsou jediné. V poslední době se podobné zprávy objevují stále častěji a pomalu ale jistě nahrazují paján na vládní reformy, který ještě před rokem plnil mainstreamová média. Něco je špatně. Někde se stala chyba. Ale kde? V trzích chyba není, protože trhy chyby nedělají, parlament s tím nemá nic společného, protože ten pouze plní pokyny vlády a vláda je z obliga, protože ta se prohlásila za vládu „rozpočtové odpovědnosti proti korupci,“ a navíc má ve svých řadách nejlepšího ministra financí… Anebo že by to bylo právě tím, že si vláda plete pojmy s dojmy, šetření se škrcením, odpovědnost s restrikcí, boj s korupcí s jejím tutláním a aroganci s odvahou? Z úmyslu bych vládu nepodezříval, mít úmysl znamená mít koncepci, čili něco, co vláda rozhodně nemá. Víc bych se bál toho, že vláda jedná ve víře, stejně fantastické, jako fanatické, že je nástrojem ekonomické Prozřetelnosti, a proto že pro ni ekonomické zákonitosti, ani ta posvátná Lafferova křivka, neplatí. Jenže ony platí a lidé za to tvrdě zaplatí. Držte si klobouky, závod ke dnu začíná. Povinně, protože vláda už z principu bude situaci spíše zhoršovat, než aby se ji pokusila řešit, jelikož jakýkoliv pokus o řešení by znamenal přiznání chyby. A pravice se přece nemýlí.

O tržním triumfalismu


V BBC o tržním triumfalismu: „Tržní ekonomika je nástroj. Je to cenný a efektivní nástroj na organizaci produktivních činností. Avšak tržní společnost je společnost, kde je téměř všechno na prodej. Je to způsob života, při němž proniknou tržní hodnoty do všech oblastí života a vytlačí z nich důležité netržní hodnoty. (…) Protože je těžké určit tu hranici (co přísluší trhu, a co už ne, pozn. red.), spoléhali jsme automaticky na to, že ji určí trh (sic! pozn. red.). Máme rádi trhy, protože trhy nás nesoudí.

A odkud se vzal ten tržní triumfalismus? Myslím, že to celé začalo hned po druhé světové válce. Americký establishment hledal něco, co by mohl postavit proti komunistickému kolektivismu, který se po druhé světové válce šířil. Reakcí na to byl individualismus. A během studené války se tomu začalo vážně věřit. Přestože původně to bylo koncipováno jen jako nástroj proti komunistickému Rusku. (…)  My na Západě jsme chybně interpretovali význam ukončení studené války. Dospěli jsme k závěru, že zvítězil kapitalismus a tržní ekonomika. To byla tržně triumfalistická fáze a součástí jí byla představa, že trhy jsou jediným nástrojem pro dosažení veřejného blaha.“